Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co život dal a vzal - 2. kapitola - Volterra je mojí součástí

07.07.2011 (21:30) • BJaneVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1385×

2. kapitola – Volterra je mojí součástí

„Odcházím. Odcházím z Volterry, nechci tam už být,“ oznámila jsem mu.

„Ale proč?“ zeptal se mě po chvilce přemýšlení. Prosebně jsem se na něj podívala. Vzdal to, věděl, že ze mě nic nevytáhne.

„Dobře, nikomu to neřeknu, slibuji.“ Otočil se a utekl. Dívala jsem se do míst, kde mi zmizel. Přemýšlela jsem, proč jsem vlastně na Sofii nepoužila můj dar. Mohla jsem se vrátit do Volterry a opět tam trpět. Teď jsem nechápala mé myšlenky, které se mi honily hlavou, když jsem se sprchovala. Chyběl mi Alec, můj bráška, se kterým byla pořád legrace, mohla jsem se mu svěřit se vším, takových kluků, jako je on, moc není. Chyběli mi ale i ostatní, jako třeba Felix a ty jeho vtípky, Rozete, Demetri, Cantalia… Nevím, jak bez nich přežiji. Teď jsem opravdu nemohla posoudit, jestli mi za to utrpení s Arem stáli, nebo ne.

„Pojď,“ řekla mi Sofia a já šla odevzdaně za ní. Chtěla jsem se jí zeptat na tolik věcí, ale zarazila mě, ještě než jsem stihla vůbec něco vyslovit. Tak jsem si ji alespoň pořádně prohlédla.

Sofia byla po otci, měla dlouhé, tmavě hnědé vlasy, které se jí, stejně jako mě, vlnily do půlky zad. Oči měla zlaté, byla vegetarián. A hned máme důvod, proč si možná nebudeme rozumět! Na sobě měla úzké bílé rifle, růžové boty na podpatku (velice praktické), růžový pásek a růžové tílko. Moc by mě zajímalo, proč má na sobě tolik růžové, já ji nenáviděla! V uších měla velké stříbrné kruhy a na ruce stříbrné a růžové náramky. Na prsteníčku měla nasazený stříbrný snubní prsten. Byla vdaná! Moc by mě zajímalo s kým.

Zastavila se a z lesa k nám přišel Eleazar. Býval v gardě, ale pak odešel. Na prstu měl také stříbrný kroužek, byl asi Sofiin manžel. A pak jsem si všimla jeho očí, byly zlaté. Když mě uviděl, zářivě se na mě usmál.

„Ahoj Janie.“ Vyvolalo to ve mně smutek, takhle mi říkal jen on. Dokud byl v gardě, byl to můj nejlepší přítel.

„Tak tě Sofia přece jen dostala z Volterry. To je dobře, mimo ni je to mnohem větší zábava. Ve Volteře máš povinnosti, pořád jen kamenná tvář, nikdy se pořádně nezasměješ a tady si můžeš dělat, co chceš,“ zasmál se. Měl pravdu, neusmála jsem se ani nepamatuji, ale mně smích nechyběl, neměla jsem se proč smát.

Přešel k Sofii a políbil ji. Pak jsme šli dál, nebo spíše běželi, ještě několik hodin. Les se rozestoupil v mýtinu, na které stála velká, krásná, moderní vila. Vešli jsme, prošli dlouhou chodbou, na jejímž konci byly dveře. Když jsme vešli dovnitř, naskytl se nám pohled na pracovnu, asi. Mou pozornost upoutala obrazovka, na které byl vidět pokoj. Ale šli jsme hned dál. Vstoupili jsme do jedněch z mnoha dveří, prošli další chodbou a zastavili jsme se u jedněch dveří.

„Tady budeš prozatím bydlet, máš tam všechno, krev je v ledničce. Kdybys něco potřebovala, houkni na nás. Jo a nezkoušej nic, ten pokoj je chráněn mým štítem,“ řekla mi Sofia, otevřela mi dveře a mně se naskytnul pohled na pokoj, který jsem viděla na monitoru. Teď jsem pochopila, co znázorňovala. Byl to obraz kamery. Vešla jsem dovnitř a Sofia za mnou zavřela dveře. No super, mé vězení bez mříží. Musela jsem ale uznat, že luxusní vězení, ale na mě ovšem moc světlé barvy.

Byl to podlouhlý pokoj. Po pravé straně byla postel (jako by mi k něčemu byla) s nočním stolkem. Celou zadní část pokoje zakrývala knihovna plná knih. Křesla, televize, stůl s počítačem a hromada cédéček, dévédéček a počítačových her. Nalevo byly dveře, zřejmě do koupelny a menší kuchyňka s ledničkou. Stěny byly krémově bílé, podlaha byla z tmavého dřeva. Sem tam na ní byl kobereček, buď béžový, nebo tmavě hnědý. Byla tu i spousta polštářů, opět béžových, nebo ve všech odstínech hnědé, některé byly malé a některé velké.

Bezmocně jsem klesla do křesla, chvilku jsem jen tak zírala do prázdna, a pak jsem se rozhodla, potřebuji horkou koupel, a pak skleničku krve.

Šla jsem do koupelny. Byla zase celá béžová. Vzadu za závěsem byla i skříň plná oblečení. Napustila jsem si vanu a položila se do ní. Umyla jsem se a umyla jsem si i vlasy. Pak jsem vylezla, vysušila jsem si vlasy a sepnula si je sponou se znakem Volterry, na krk jsem si dala i náhrdelník se znakem Volterry. Oblékla jsem si rifle, které jsem našla ve skříni, o které se ukázalo, že je plná světlého a barevného oblečení a černé je tam žalostně málo, v překladu: černého tam nebylo vůbec nic. Tak jsem si vzala tričko, ve kterém jsem přišla, bylo taky se znakem Volterry. Vyšla jsem z koupelny a znenadání mě za rameno chytila něčí ruka, strnula jsem, v obraně jsem použila svůj dar a dotyčného odhodila na stěnu. Když jsem si všimla, kdo to je, ihned jsem přestala. Sofia vstala a změřila si mě pohledem.

„O tvém daru jsem slyšela od Eleazara, ale zažít to… Zkusila jsi použít svůj dar na sebe?“ zeptala se mě se zájmem.

„Ne, ale jednou, když jsme šli proti armádě novorozených, měli něco jako odrážeče. Ten odrazil dar, který na něj byl používán a zapůsobil na majitele daru, takže jsem to zažila,“odpověděla jsem jí.

„Nedivím se, že o tebe měla zájem Volterra, ale teď budeme spolu, za chvíli se k nám připojí i Alec. Do Volterry se už nevrátíš. A proč jsi vlastně souhlasila tak rychle? Se svým darem bys mě hravě porazila,“ zeptala se mě zamyšleně.

„Pro to, že jsem s tebou šla, mám vlastní důvody, o kterých ti zatím nechci říct. A do Volterry se vrátím, je to především můj domov, ať se mi tam děje cokoliv. Volterra je mojí součástí,“ tímto jsem náš rozhovor ukončila. Sofia to taky pochopila a odešla. Tak mě teď napadlo, proč jsem s ní vlastně šla, a proč se chci do Volterry vrátit? Vlastně ani nevím. A že je Volterra můj domov, to byla pravda. Sedla jsem si na židli a přemýšlela nad naším rozhovorem. Někdo mě chytil za ruku. Lekla jsem se a dnes už podruhé jsem použila dar pro svou obranu a dnes už podruhé jsem se divila, na koho dar používám.

Autor: BJaneVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co život dal a vzal - 2. kapitola - Volterra je mojí součástí: