Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 15. kapitola

20.10.2011 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 5106×

Rosalie

„Zlatovlásko, vstávej,“ šeptal mi Emmett do ucha. Rozespale jsem od sebe odlepila víčka a zrak mi spočinul na jeho obrovské hrudi, kde jsem měla položenou hlavu. Tvář jsem měla otlačenou a bolavou, ale bylo mi to jedno. Hlavně, že jsem s ním.

„Neříkej mi, že jsem prospala celou noc,“ naříkala jsem. Nechtěla jsem promarnit důležité minuty s ním spánkem.

„Jo, ale líbilo se mi to. Mohl jsem si tě nestydatě a nerušeně prohlížet.“

„Vždyť mě už znáš nazpaměť,“ protestovala jsem a jemně ho pohladila po tváři. Byla tak nádherná. Dlaně jsem měla přitisknuté na jeho bocích a břichu a zkoumala ty svaly. Jemně zavrněl. „Sakra!“

„Co je?“

„Nic. Jenom mě celý doháníš k šílenství,“ přiznala jsem.

„Čím třeba?“

„Třeba tímhle,“ řekla jsem a obkreslila jeho prsní a břišní svaly. Zasmál se a lehl si na mě. Celé jeho studené tělo pokrývalo mé. Měla jsem pocit, že se rozteču blahem. Chvíli mě líbal a potom se zase překulil a posadil mě na svůj klín.

„Povídej ještě,“ prosil. S radostí jsem se snažila zatnout prsty do jeho mužných ramen, ale byly příliš tvrdá a já cítila, jak mi praskají nehty.

„Líbí se mi tvoje ramena. Jsou k sežrání,“ zasmála jsem se mu do klíční kosti a políbila ho.

„A?“ To se mu líbilo tohle poslouchat, ale já mu ráda vyložím, jak je sexy. I mě to zvláštně vzrušovalo mluvit o tom nahlas.

„Zbožňuji tvůj hlas a rty, ale víš, co zbožňuji nejvíc?“ stupňovala jsem to a mířila do výšin.

„Nemám tušení,“ zašeptal rozechvěle a měla jsem pocit, že jeho oči jsou tmavší. Jakoby mu hořely touhou. I já jsem byla v plamenech, když jsem mu rukou putovala od brady až ke chloupkům, které mě navigovaly k jedinému cíli.

„Už víš?“

„Ne. Jsem úplně mimo.“ Obkroužila jsem jeho klín a rázem cítila tu enormní tvrdost. Nezažila jsem v životě nic lepšího než sex s Emmettem. Nedalo se to s ničím a s nikým srovnávat.

„A teď?“

„Dám se podat,“ řekl a já mu splnila jeho přání.

„Nechceš tu dneska zůstat?“ zeptal se vesele, když mi se smutným a zároveň lačným výrazem zapínal podprsenku. Bylo šero, ale na Manhattanu přitom už bylo jasné ráno.

„Ráda bych, ale musím do práce. Ty ne?“ Chtěla bych tu zůstat tak moc, až to bolí, ale právnička není zrovna povolání, kde si můžete měnit pracovní dobu, jak se vám zachce. Zavrtěl hlavou a já si navlékla šedý kostým.

„Nezapomeň na ty sexy brýle,“ řekl a nasadil mi na oči brýle.

„Už aby mi přišly kontaktní čočky,“ povzdechla jsem si, když jsem se podívala do zrcadla.

„Proč?“

„Protože teď vypadám moc jako právnička.“

„A nejde právě o to?“ zeptal se zmateně a obrátil mě k sobě. Podívala jsem se mu do očí a viděla jasně zlatá vlákna. Najednou mnou projel naprosto spontánní pocit, že musím něco udělat.

„Miluji tě,“ vypadlo ze mě a já vykulila oči. Emmettova první reakce byla stejná a já z toho chtěla vycouvat, i když jsem to přesně takhle cítila. Ale pak se mu po tváři rozlil ten nejšťastnější a nejroztomilejší úsměv, jaký jsem kdy viděla.

„Miluji tě,“ řekl vážným hlasem a zvednul mě do náruče. „V životě jsem nikoho takhle nemiloval,“ dodal a stvrdil to polibkem. Byla jsem v extázi a celé tělo se mi chvělo.

Opustila jsem dům Cullenů bez srdce, protože jsem ho nechala u Emmetta. Věděla jsem už na začátku, že mu bude patřit, ale teď jsem cítila i to jeho na své dlani. Poprvé jsem alespoň na pět minut zapomněla na prázdný a ničivý pocit v břiše, ve kterém jsem kdysi nosila své miminko. Poprvé se svět zdál zase krásný. Zase jsem věřila, že je spravedlnost. Nebo alespoň špetka spravedlnosti...

Bella

Plachtila jsem ulicí, vstříc slibné schůzce s Colinem. Neskutečně jsem se těšila. Navíc bylo léto v plném proudu. Měla jsem na sobě lehké šaty a užívala si pocit volnosti, když jsem procházela mezi stovkami lidí. Měla jsem radost a chuť všem říct, že dneska mám rande se super chlapem.

Nechala jsem Colina vybrat restauraci na molu. Byla to příjemná letní podívaná, kde se do mě opíral příjemný vánek. Rozhlédla jsem se po bílých stolkách a hledala Colinovu usměvavou tvář, ale nikde jsem ho neviděla. Zmateně jsem se posadila a rozhlížela se pořád kolem.

„Dobrý den,“ pozdravila číšnice a položila přede mě jídelní lístek.

„K pití?“ zeptala se a chtěla si zapsat moji objednávku na lístek.

„Promiňte, ale na někoho čekám, takže zatím nic.“ Přikývla a odešla. Nervózně jsem si hrála s dekorací na stolku a trhala lístky z kytek. Po pěti minutách, kdy jsem byla stále sama, číšnice opět přišla. Bylo mi trapně tam jen tak sedět, a tak jsem si nechala přinést sodovku. Všichni ostatní tam seděli ve skupinkách či párech, jen já tam byla sama. A neměla jsem sebou nic, čím bych zamaskovala svoji samotu.

Deset minut.

Patnáct minut.

Dvacet minut. Začala jsem se sbírat z místa, protože se dokonce začalo stmívat. Přivolala jsem číšnici a zaplatila.

„Je to blbec,“ řekla náhle a já zvedla překvapeně oči.

„Kdo?“

„Ten chlap, co nepřišel.“ Bohužel jsem si i přesto, že nepřišel, nemohla myslet, že je blbec. Bylo mi to naopak líto a doufala jsem, že se to vysvětlí.

„Třeba se něco stalo,“ bránila jsem ho.

„Jo. To se stane vždycky.“ Ploužila jsem se ven z restaurace.

„Bello! Bello!“ houkal Colin z taxíku. Nohou se ve spěchu zaklínil pod sedadlem a vypadl na silnici. Už jsem ho chtěla zachraňovat, ale rychle se oprášil a běžel bez velkého rozhlížení za mnou.

„Moc se omouvám,“ začal udýchaně.

„Co se stalo?“

„To je na dlouhé vysvětlování.“ Nenávidím, když chlapi tohle říkají. V lepším případě ještě dodají, že bych to stejně nepochopila. Založila jsem si ruce na prsou a čekala. A protože byl Colin empatik číslo jedna, došlo mu, že bez vysvětlení se nepohnu.

„Byl jsem na policii.“ Tupě jsem zírala, protože jsem v podstatě stále nevěděla nic.

„A budu se stěhovat,“ dodal. Tak nějak jsem nevěděla, co si z toho vybrat. Byl na policii a bude se stěhovat. Jo. Jelikož mi nepřezdívají Horacio Caine, obočí jsem měla tázavě povytažené.

„Můžu ti to, prosím, říct u oběda? Hodně pozdního oběda,“ řekl zahanbeně do ztracena a nabídnul mi rámě. Hřejivě se usmál. Nešlo tomu odolat. Chtěl mě zavést zpátky do restaurace.

„Tam ne. Řekněme jen, že personál by tě tam neměl zrovna v lásce,“ vysvětlila jsem mu záhadně a táhla ho pryč.

„Tak povídej,“ vybídla jsem ho. Koutkem oka jsem pozorovala jeho kudrnaté vlasy, jak se v nich lesknou poslední paprsky zapadajícího slunce. Pověděl mi, jak ho okradli. Nebylo to poprvé a ani naposled, jak sám řekl. Podmínky ho donutily začít uvažovat o stěhování. Nevěděl kam, ale já věděla, že budu ráda, když bude nablízku. Všechno s ním bylo tak fajn. Všechno bylo upřímné a bez komplikací, co vám lezou krkem. Byla tam i chemie… Abych řekla pravdu, té bylo opravdu požehnaně. Byly to jen letmé dotyky a nakonec jeden motýlí polibek. Kůže na rtech se mi rozhořela a já chtěla víc, ale Colin mi stáhnul ruce z jeho krku, zašeptal mi, že to bylo krásné a zamával. Zůstala jsem stát jako opařená, když nasedal do taxíku.

„Tak si jeď…,“ brblala jsem, ale pak mě to přešlo. Vlastně to byl absolutně nádherný večer a tu sladkou romantiku jsem chtěla před chvílí zkazit. Já snad už v sobě nemám ani špetku smyslu pro romantiku… Hned bych ho tahala k sobě. To ten Edward. Jasně, úplně mě zkazil a udělal ze mě bezcitnou ženskou toužící po jediném. Jo, za všechno může on.

„Ještě, že to mám na koho shodit,“ řekla jsem si pro sebe.

Alice

Přešlapovala jsem před Esméinou kanceláří. Měly jsme jít na kafe a já měla nervy na dranc. Na kůře mozkové jsem měla vypáleno slovo upír a všechno mi padalo z ruky. Moje nedočkavost a zároveň strach z budoucnosti se nedal porovnávat se strachem, který jsem cítila už týden, protože jsem se pořád bála, že to prokecnu.

„Už jdu, zlato,“ zahalekala Esmé a zacinkala klíči. Nadskočila jsem a rty se mi roztřásly. Možná bude lepší, když budu mlčet po zbytek svého života. Po zbytek svého lidského života…

„Vypadáš, jak kdybys právě viděla falešnou Louis Vuittonku,“ pronesla Esmé blízko vedle mého pravého ucha a já opět nadskočila.

„Jen jsem se tě lekla,“ šeptla jsem nepřítomně a chtěla se otočit k odchodu.

„No, to dík. Já myslela, že to ten make-up zakryl,“ říkala a mě to probudilo. Koukala jsem jí poprvé do tváře a vyjekla.

„Ježiši, co to je?“ neubránila jsem se prvotnímu šoku.

„Chemická maska,“ odpověděla kysele a s utrpením. Měla napuchlý obličej a oči jí téměř zanikly. Červené fleky pokrývaly celé kilometry čtvereční. První slovo, které mě napadlo, bylo Halloween.

„Nikam nejdu,“ oznámila a začala zase odemykat kancelář. Rychle jsem svůj výraz upravila na soucitný, protože mi jí začínalo být opravdu líto.

„Esmé, to zmizí.“

„Já vím…“

„Tak vidíš. Pořád si kočka, jen si červená…“

„Hm. To kafe si vypijeme u mě v kanceláři.“

„Jak si přeješ.“ Posadila jsem se na koženou židli a udělala si pohodlí.

„Unavená?“ zeptala se mě.

„Strašně.“

„Hele, doufám, že…“

„Spím a neberu žádné drogy,“ shrnula jsem to bez obalu do jedné věty. „Přestaňte hned vyšilovat, když se unaveně protáhnu. To lidi, kteří pracují, občas dělají.“ Esmé zakývala hlavou a zapnula varnou konvici.

„Jak se jinak máš?“ zeptala se a házela si sladidlo do hrnku. Kolikrát jí mám říkat, že to je pro lidi s cukrovkou…

„Celkem fajn,“ vydechla jsem a zdržela se detailů.

„Jsi nějaká roztržitá,“ zhodnotila mě, když jsem sypala cukr mimo hrnek.

„To se ti zdá,“ odbyla jsem ji a srkala kafe, které mi popálilo jazyk, ale já pila dál, protože jsem tím zaměstnávala rty.

„Když myslíš. Za dva týdny je ten večírek. Ta kolekce…“

„Musím ti něco říct,“ vyjela jsem, jak neřízená střela a chtěla se zbavit té tíhy, kterou mi naložilo na záda to obrovské tajemství. Tohle je pro ženu mučení.

„Poslouchám,“ řekla a nastavila mi tím hrábě pod nohy. Už na ně stačí jenom šlápnout. Jaspera tak hrozně zklamu, jestli se to dozví… Slíbila jsem to… Tohle nedám. Tohle nedám…

„Ne! Promiň. Nemůžu,“ vyprskla jsem hrdě. Neřeknu to. Není to mé tajemství.

„Tak mi to neříkej. Jak jsem řekla, ta kolekce…“

„Fajn! Řekla sis o to! Je to tvoje vina! Jasper je upír!“

„Prosím?“ zeptala se Esmé zamžikala očima, jako kdyby se právě probudila.

„Nic.“

„Ne. Velice jasně a zřetelně jsi řekla slovo upír.“

„Upír… Myslela jsem kurýr. Víš, doručuje…“

„Oh, Alice, nebuď směšná a nedělej ze mě idiota. Já to slyšela.“

„Fajn, tak si to slyšela!“

„Určitě v něčem nejedeš?“

„Esmé!“

„Dobře, dobře. Jen je dvacáté první století a ty jsi právě prohlásila, že světoznámý fotograf Jasper Cullen je upír.“

„Je to pravda.“

„Jestli je tu někde skrytá kamera, tak tě zabiju!“ vyhrožovala a rozhlížela se kolem.

„Žádná kamera tu není…“

„Jak jsi na to přišla?“ zeptala se zájmem. To bylo rychlé. Je možné, že mi tak snadno uvěřila?

„Ty mi věříš?“

„Tušila jsem to, ale neměla jsem odvahu o tom jen uvažovat a už vůbec ne to říct nahlas.“

„Jo. Když to řekneš nahlas, je to ještě horší. Upír,“ zašeptala jsem zasněně. Tohle bude dlouhý den plný vysvětlování a polemizování. Mně spadl kámen ze srdce a zároveň jeden přibyl, a to v podobě vyzrazeného tajemství. Esmé jsem ale věřila na sto procent. Nakonec vypadala potěšeně, když zjistila, že si užívala si upírem. Musela slíbit, že bude mlčet. Teď, když to věděla, bylo to mnohem snažší… Cítila jsem se po dlouhé době lehčí.

A je to. Holky prostě neodolaj. Zvlášť ne nejlepší kamarádce.

Rosaliin pohled byl tak krátký, protože jsem nevěděla, jak zareagujete. Rosalie Emmetta miluje a je jí jedno, co je na něm zvláštní, a že přes den nikam nechodí. Záleží jí jen na tom, aby byla s ním a aby se to nepokazilo, takže radši do své mysli vůbec nepustí nějaké vedlejší úvahy.

Už aby skončilo léto co? Otravné slunce... :D

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 15. kapitola: