Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 23. kapitola

16.11.2011 (16:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 5570×

Alice

Trochu jsem se styděla za to, že jsme teď Bellu ze svých pravidelných pokeců u snídaně vynechávaly. Já a Esmé jsme se scházely všude možně po New Yorku, jen ne tam, kam obvykle chodíme. Občas jsem si připadala jako zločinec, když jsme se schovávaly v nenápadných kavárnách a restauracích. Tomu ještě přidávaly naše tiché hlasy mluvící o tom, o čem by se rozhodně v civilizovaném světě mluvit nemělo. Ale to mi bylo celkem jedno. Vadilo mi, že Bella je stále mimo. Tak sakra - snad chodí s upírem stejně jako my… Má právo to vědět! Rozhodla jsem se, že na Edwarda uhodím. Navíc jsem si uvědomila, že jestli jí to někdy řekne, tak bude tak naštvaná, že se země otřese. No, to možná ne. Ale lidi budou mít zapařená okna, až jí z uší začne unikat pára.

„Už máš s Jasperem termín?“ zeptala se Esmé, právě když jsem přemýšlela nad pekelným hněvem.

„Ne.“

„Překvapila jsem tě?“

„No, já nevím. Ale tohle není jako plánovat svatbu,“ vymlouvala jsem jí to, i když jsem sama nevěděla, co mluvím. Byla to taková malá facka. Rozhodnout se je jedna věc. No, na to druhé jsem sama neměla odvahu. Tohle budu muset probrat s Jasperem. Přece jenom, on má na své straně dodavatele upířích tekutin.

„Jo, a jak se to plánuje?“ dorážela. Divila jsem se, že mi to třeba nevymlouvá. Já vlastně umřu… Ne, to je moc dramaticky řečeno. Každopádně budu izolovaná od světa na nějakou dobu a tím pádem i od ní.

„Nevím, ale řekla si to tím stylem, že bych měla asi začít tisknout pozvánky. Vážená, vážený, zveme vás na vstup do světa nesmrtelných a nezapomeňte si přinést popcorn, protože vše můžete sledovat z pohovky,“ domluvila jsem hlubokým hlasem.

„Ty se bojíš!“ obvinila mě.

„Ne.“ Vrtěla jsem zarputile hlavou nad tím nesmyslem. „Možná… Trochu,“ připustila jsem a naznačila prsty, jak málo se bojím.

„Tak, nevěsto, měla bys vědět, že já ti za družičku nepůjdu, protože se možná budu svíjet hned vedle tebe. Tedy jen pokud necouvneš,“ mluvila a já se snažila absorbovat to, co mi říká.

„Co to meleš?“ vybafla jsem na ni nechápavě.

„Alice, všechno má svůj čas. Teď dýchej!“ rozkázala.

„Jak jako, že se budeš svíjet vedle mě? Proč se budeš svíjet?“

„Jestli ti to řeknu, tak tady budeš ležet pod stolem. A já mám dneska moc krátké šaty na to, abych se ohýbala. Hlavně nemám spodní prádlo, takže chápeš…“ dodala a pokrčila rameny.

„Prosím tě, nepleť sem teď tvoje spodní prádlo a odpověz mi,“ dorážela jsem dál, protože její pitomé odpovědi jsem nebyla schopná akceptovat.

„Prostě mě Carlisle přemění,“ oznámila mi a mávla rukou, jakoby se nechumelilo.

„A jinak jsi normální? S hlavou všechno v pořádku? O žádné kolečko víc nebo míň?“ Divně se zatvářila a pak zase nadhodila výraz meteorologa, který oznamuje, že zítra bude pršet.

„Proč se tak vztekáš?“

„Esmé! Ty nemáš naprosto žádný důvod, ale naprosto žádný k tomu, abys tohle udělala!“

„Jo? A jaké jsou podle tebe rozumné důvody?“ zeptala se s živým zájmem. Na chvíli mi sklaplo. Jaké jsou rozumné důvody?

„No… Třeba… Třeba protože láska tvého života už upír je. A Carlisle nejspíš není láska tvého života, že?“ Cítila jsem vítězství.

„Ne, to určitě není. Láska mého života jsem já sama,“ prohodila a já věděla, jak to myslí. Naznačovala, že chlapi nejsou hodni její lásky. „Ale Alice, ty to bereš jako stoletou vodu. Víš, kolik po světě běhá upírů? Určitě dost a já pochybuji, že všichni to udělali kvůli lásce.“

„Ale proč ty chceš udělat ty? Já to nechápu. To se ti snad líbí představa, že budeš moct šukat od nevidím do nevidím?“ upustila jsem páru, protože mi to přišlo naprosto pitomé.

„Tak za prvé, odkdy ty říkáš šukat? A za druhé, ty taky myslíš jenom na jedno.“

„A to mi říkáš zrovna ty?“ zeptala jsem se a nadzdvihla obočí.

„Hele, Alice, jednou se to dozvíš, ale to už budeš ve stavu, kdy to s tebou nebude moct šlehnout.“ Začínala jsem se bát, a to moc. „Netvař se tak vyděšeně. Všechno dobře dopadne,“ slibovala, ale já jsem její sliby nebrala na vědomí.

„Chápeš, že se budeš člověku jen podobat? Budeš upír, proboha. Není to jako vyměnit kabát za sako.“ Bylo vidět, že se v ní začíná vařit krev, no, ve mně se vařila už dávno.

„Alice, stačí. Já ti taky neříkám, že je pitomost vzdát se svého života kvůli chlapovi,“ prskla a horlivě začala pít ze skleničky.

„To si myslíš?“

„Ne,“ odpověděla mírněji. „Jen si uvědom, že ačkoli pro mě znamenáš, zlato, hodně, tak je to stále můj život a moje rozhodnutí. A věř mi, že mám opravdu pádný a možná, že i ten nejpádnější důvod pro to to udělat,“ dokončila svůj smířlivý proslov.

„Takže až budeme pod drnem?“ navrhla a nejspíš chtěla zakopat válečnou sekeru.

„To se mi ani trošku nelíbí,“ dodala jsem tiše.

„Jo. Já myslím, že si ještě užijeme. Rose bude mít radost.“

„A co Bella?“ Na to už Esmé neměla odpověď. Pro jednou neměla poslední slovo.

Bella

Když jsem si vzpomněla na den, kdy jsme se dali s Edwardem znovu dohromady, nemohla jsem uvěřit tomu, že slib, co jsme si dali, opravdu plnil. Ne že bych mu nevěřila, ale byl tak jiný. Byla tam stále ta prudká vášeň, ale tentokrát i něco jiného. Něžnost, romantika a obětavost. Konečně mi ten vztah přišel duševně vyrovnaný. Konečně mi připadalo, že jsem na správné cestě. Žádné ale a žádné hádky. Cítila jsem to v kostech, že tentokrát hrajeme na jiném hřišti a žádné fauly se nekonají.

Zdlábla jsem koblihu a plácla si na hlavu kulicha. Nemohla jsem se dočkat, až ho zase uvidím. Sice se vídáme každý den, ale stejně jsem byla jak na trní. Říkal, že má pro mě překvapení. Byla jsem zvědavá a hádala nějaký náramek, jak ho znám. Ano, znala jsem ho. Byla jsem tak ráda, že můžu říct, že ho znám. Prostě jsem si teď byla jistá v kramflecích, a to byl zatraceně cenný pocit.

Seběhla jsem dolů a venku u dveří stál můj rytíř osobně. Skočila jsem mu kolem krku a nedočkavě ho políbila, jako kdybychom se neviděli roky.

„Stýskalo se ti?“ zašeptal mi do vlasů, zatímco já nasávala jeho vůni z hrudi. Kryla jsem svoji závislost na jeho vůni objetím, které mi taky ale bylo nadmíru příjemné.

„Strašně,“ přiznala jsem bez rozpaků. Podívala jsem se mu do očí a mráz mě štípal v nose, ale jeho zlaté oči krásně hřály. „Tak kde to máš?“ zeptala jsem se a koukala po jeho kapsách.

„Co?“ Hrál si.

„To překvapení,“ dorážela jsem a špulila rty. Pořád jsem s ním flirtovala, jako kdybychom se poznali nedávno.

„Aha! Tohle překvapení. No, je v autě,“ řekl s tajuplným úsměvem a ukázal na svého černého Royce.

„To je to tak velké?“

„Uvidíš sama. Pojď, celá se třeseš. Ty nikdy nebudeš vyznávat pohodlí před vzhledem, co?“ Hodnotil očima moje oblečení.

„Vždyť mám i rukavice. A podívej se na sebe, krasavče, tahle bundička tě taky moc nezahřeje.“ Vítězně jsem se zazubila a nechala se vést ze schodů dolů. Za černými skly jsem nic neviděla, takže jsem poslušně počkala, až mi Edward otevře dveře. Zapadla jsem na přední sedadlo a rozhlížela se po naleštěné palubní desce. Kde to má?

„Ahoj,“ ozval se u mého ucha hlas a já s hlasitým křikem vyskočila. Otočila jsem se dozadu po směru toho pozdravu a spatřila naprosto překrásné stvoření. Tomu klukovi už chyběl jenom jednorožec a mohl rovnou vypadnout z pohádkové knížky. Zíral na mě vážnýma modrýma očima a lehce se usmíval. Mohlo mu být tak patnáct, ale svým stylem držení těla a těma očima vypadal mnohem starší. A já tu řvu na sedadle. Kromě toho mi jeho tvář připadala strašně povědomá. Edward dosedl na sedadlo vedle mě a všiml si mého okouzleného výrazu.

„Nechceš mi říct, že to překvapení je, že máš nemanželského syna?“ Bylo mi jasné, že ten chlapec musel být Cullen a moje původně žertovná poznámka mě trochu vyděsila.

„Ty o mně máš teda mínění. Tohle je můj synovec Darren,“ představil mi ho. „Je to syn mé sestřenice. Chtěl jsem ho seznámit s mojí přítelkyní. Darrene, Bella.“ Darren zamrkal dlouhými smetáky - my, normální lidi, máme totiž řasy – a podal mi ruku.

„Edward nemluví prakticky o nikom jiném. Rád tě poznávám.“ Kromě bledé pokožky a neskutečné dokonalosti tam nic ze znaků Cullenů vlastně nebylo. No, vlastně ten pevný stisk a kamenná kůže, která byla ovšem horká. Příjemně mi zahřál zmrzlou dlaň.

„Já tebe taky. Pěkný vlasy,“ pochválila jsem mu je. Chtěla jsem trochu odlehčit atmosféru, protože dítě bylo trochu nečekané překvapení. Možná, že mi to s puberťákem půjde lépe. Přece jenom jsem byla sama nedávno v pubertě… Fajn! Je to déle, než nedávno.

„Díky,“ odpověděl tiše, ale zřejmě mu to moc cool nepřišlo.

„Tak kam?“ zeptal se můj šofér.

„Nevím. A co Darren? Možná bude mít nějaký dobrý nápad.“ Jo, děti mají přece rády, když o něčem mohou rozhodovat. Začínala jsem to brát jako nějakou malou soutěž. Třeba mě Edward nebude chtít, když si nedokážu získat jeho synovce. Dobře, to je trochu kravina, ale nemusí vědět, jak jsem ohledně dětí neschopná.

„Byl jsi už někdy v New Yorku?“ zeptala jsem se ho, protože ho nenechávám na okraji. Ale rozhodně jsem se do toho nutit nepotřebovala. Zajímal mě.

„Ještě nikdy v centru.“ Očima rozvážně jezdil po vysokých budovách.

„Krása,“ pochválila jsem si New York tiše.

„Ještě nikdy jsem nebyl v muzeu,“ řekl a přikývl. Tam jsem taky nebyla ani nepamatuji a člověk se tam nenudí.

„Tak muzeum,“ šeptla jsem Edwardovi.

Jakmile jsme byli v obrovském muzeu, Darren byl totálně mimo. Zajímalo ho každá maličkost a já pochopila, že tohle bude asi dlouhá návštěva. Ale nevadilo mi to, protože jsem sledovala Edwarda, jak to s Darrenem umí. Nebo to možná Darren uměl s ním. Každopádně v tom byl kus krásy vidět ho, jak ukazuje na vitrínu a zapáleně něco vypráví o kamenech. Mně stačilo se na ty šutry podívat a udělat jé. Začala jsem mu přiřazovat roli otce, když jsem ho tak viděla. Bylo to prostě kouzelné. Darrena jsme pak nechali v místnosti, která byla udělaná jako vnitřek ponorky.

„On je syn Iriny nebo Kate?“ zeptala jsem se ho, když jsme procházeli expozicí představující lidské tělo.

„Kate.“ Vždyť byla tak mladá a už má dospívajícího syna.

„Umíš to s ním,“ prozradila jsem mu.

„S ním je to lehké. Máme hodně společného,“ vysvětlil a pak se zamyslel. „Ty bys chtěla děti?“ zeptal se a já ztuhla. Já to nevěděla… Nebo možná věděla, jen jsem to nechtěla přiznat. Co když děti chce… A pak se na mě vykašle, protože já ne. Možná později, ale možná taky nikdy. Děti jsou hezké a milé, ale jen z dálky. Není to jako panenka na hraní. Je to zodpovědnost na celý život… Ale prostě nějak celkově jsem je nikdy nechtěla. Jsem snad kvůli tomu špatná? Bude si někdo o mně myslet, že jsem zrůda jenom proto, že nechci děti?

„Bello, nemusíš se mi to bát říct.“ Asi jsem ztuhla na moc dlouho. Zastavil se a obrátil mě čelem k sobě. Nakonec jsem mu byla nucena pohlédnout do očí. „Tak?“

„Já… Budu hodně příšerná, když řeknu, že ne?“ zeptala jsem se a možná si tím podepsala ortel smrti. Věděla jsem, že teď bych o Edwarda bojovala a už bych ho rozhodně nenechala jen tak odejít.

„Ani to nebolelo, viď?“ řekl, ussmál se a políbil mě. Tak to jsem nečekala.

„Ty se nezlobíš?“

„Ne. Proč bych měl?“

„Když tě vidím s Darrenem, tak mi připadá, že bys chtěl… děti.“

„Darren je můj synovec, kterého mám moc rád. To je vše.“ Konalo se velké oddechnutí. Edward mě začal vášnivě líbat a pozvolna zatahovat do uličky. Někde mezi lidským srdcem a mozkem jsem ho musela začít krotit, když se mi začal dobývat pod šaty.

„V muzeu? Ty máš teda nápady.“ Edward se na mě zadíval, jako kdybych mu sebrala zmrzlinu a snědla ji sama.

„Dělat to v muzeu s nádhernou ženou je můj dávný sen,“ šeptl a chtěl pokračovat.

„A co s jeptiškou v kostele?“ zeptala jsem se sarkasticky a chtěla mu utéct. Sice tu nebyla ani noha a Edward se o tom zdál velmi přesvědčený, ale stejně.

„No, kdyby sis to na sebe oblékla ty…“ začal a prohlížel si mě. Zakroutila jsem hlavou a obrátila se k odchodu než tu znesvětí expozici. Chytil mě za ruku a stáhnul mě zpět. Opět se na mě podíval vší silou svého zlatého pohledu a usmál se pokřiveným úsměvem.

„Miluju tě,“ zašeptal. A kurva… Co? Vytřeštěně jsme se na něj dívala a jazyk měla přilepený k hornímu patru. On mě miluje? Jak? Kdy? Aha, jasně. Už spolu nějakou dobu chodíme. Stále se na mě díval s úsměvem a čekal.

„Já… Děkuju,“ vypadlo ze mě. Děkuju? Děkuju! Co to má, do hajzlu, být? Spustil ruce z mého těla a úsměv mu zmizel z tváře. Tak tohle je totální katastrofa. Ještě nějakou dobu jsme se na sebe dívali.

„Edwarde, urval jsem ovládací panel,“ oznámil můj zachránce Darren, který se najednou zjevil v uličce.

„Hned tam jdu,“ řekl, nervózně se zazubil a odcházel s Darrenem pryč. Ploužila jsem se za nimi a přehrávala si stále dokola tu scénu. Jako pánví praštěná jsem dorazila do modelu ponorky a zírala na velkou červenou kouli, která se nejspíš měla posunovat nahoru a dolů. Byla vyrvaná i s krabičkou a dráty z toho nebezpečně trčely.

„Jak si to dokázal?“ zeptala jsem se Darrena, který sledoval Edwarda, jak se o něčem tiše dohaduje s hlídačem.

„Nevím. Najednou to křuplo.“ Tak velká plechová krabička jen tak křupla. Asi se nechtěl přiznat, že s tím dělal blbosti.

„Kde vůbec bydlíš?“

„Na Aljašce.“

„Takže hodně velká zima?“

„Zvykneš si.“ Nemohla jsem se na něj vynadívat. Ta podoba byla prostě zvláštní.

„Někoho mi hrozně připomínáš,“ zamumlala jsem.

„Koho?“ zeptal se zájmem.

„Nevím, jestli už znáš Rose…“ Obličej mu trochu zjihl.

„Neznám. Jsou s Emmettem v Evropě.“

„To máš pravdu.“

Edward domluvil s hlídačem a šel k nám s neutrálním výrazem. Já skenovala očima podlahu. Nemohla jsem se chovat, jakože se nic nestalo. Miluju tě nejsou jen tak obyčejná dvě slova. A já to pokazila. Prostě jsem to vůbec nečekala, ale stejně… Nedokázala jsem to říct. Tohle je prostě něco vážného. Neříká se to jen tak někomu na potkání. No, Edward nebyl jen tak na potkání.

„Bello, je mi to líto, ale musím to jít vyřešit na ředitelství,“ řekl to úplně normálně. Nebyl naštvaný nebo smutný. Možná to v sobě dusil.

„Jasně. Všechno v pořádku?“

„Jo, jen něco podepíšu…“ Asi nepochopil, že na tohle se neptám.

„Tak já…“

„Nevím, jak dlouho to bude trvat.“

„To je v pohodě.“

„Můžu zavolat Jasperovi nebo Carlisleovi…“

„Dobrý. Taxíka si chytnout umím. Tak… Tak ahoj.“ Políbila jsem ho na tvář a mávla na Darrena. Přímo jsem utíkala pryč. Zdrhala jsem s ocasem mezi nohama a nevěděla, co si počít. Ani mráz venku mi hlavu nepročistil. Bože, ještě před hodinou bylo všechno dokonalé a pak - bum. To si to nemohl nechat pro sebe… Ale bylo to krásné slyšet, jenže taky dost děsivé.

Večer jsem měla pořádné dilema. Nemohla jsem usnout a moje nehty dostaly pořádně zabrat. Nakonec jsem sáhla po věci, co vždycky pomůže – po mobilu. Vytočila jsem Alici a čekala, až se ozve její rozjařený hlas.

„Slečna Swanová,“ zahlásila vesele.

„Alice, on mi to řekl!“ Mnula jsem si čelo. Děkuju… Vr!

„Vážně?“ zeptala se překvapeně. Ha! I ostatní jsou překvapení!

„Jo. Dneska v muzeu,“ vyprávěla jsem.

„Bello, klid.“

„Ty můžeš říkat klid. Vy s Jasperem to máte… vyřešené,“ nazvala jsem tak jejich beznadějnou zamilovanost.

„Když mi to Jasper řekl, tedy, já na to trochu přišla sama, tak jsem taky byla dost vyděšená, ale dá se to zvládnout.“

„Ty si to nemusela zvládat.“

„To je pravda. Lásce neporučíš. Ale bereš to celkem dobře. Bello, mě to strašně mrzí, že jsem ti to neřekla, ale nemohla jsem. Stačí, že jsem to vyzvonila Esmé. Tohle ti prostě musel říct Edward sám.“

„Tys to věděla? Jak? On ti to řekl?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jasper mi to řekl.“ To bylo trochu divné, ale tak jsou to sourozenci. To znamená, že si to Edward připravoval. Možná, že Darren už byl v muzeu tisíckrát, ale byli spolu domluvení.

„Nejhorší bylo… Já mu to nedokázala říct. Ne, vlastně nejhorší je, co jsem mu na to řekla. Já… Já řekla děkuju.“

„Ty jsi mu poděkovala? Tak to je dobrý. Nečekala jsem, že bys takhle zareagovala. Myslela jsem, že z toho bude pořádný průser.“

„Co?“

„No, dozvěděla si se to jako poslední.“

„O čem to mluvíš?“

„O čem mluvíš ty?“

„O tom, že mi Edward dneska řekl, že mě miluje.“

„No… Vždyť já vím! To je skvělé!“ zvolala nadšeně.

„Neslyšelas, co jsem říkala?“

„Jo, řekla si mu děkuju. No, zkazilo to sice ten první romantický dojem, ale vždyť máš právo na trochu času, ale děkuju jsi mu teda říkat nemusela, to je pravda,“ uznala a já se kysele zašklebila.

„Co mám teď dělat?

„Miluješ ho, ne?“ zeptala se na tu záludnou otázku.

„Já… Já nevím. Ještě jsem o tom neuvažovala,“ přiznala jsem.

„Tak bys nad tím asi měla začít uvažovat.“

„Hele, já to nechápu. Jak si to myslela, že to věděli všichni? A proč by z toho měl být průser?“

„Ale… Jen jsem plácala blbosti. Bello, mám hodně práce. Však víš. Vánoce se blíží, takže si zavoláme později. Pa,“ řekla rychle a telefon mi ohlásil, že ukončila hovor.

Tu noc jsem to už zabalila. Byla jsem trochu klidnější a rozhodla jsem se na to pořádně vyspat. Ale bylo mi jasné, že než si to ve své náhle vygumované hlavě vyjasním, nesmím ho vidět. Ať si říká kdo chce, co chce… Nemůžu od něj poslouchat ta krásná slova a já sama být ticho. Je sice fajn, že jsem slušně vychovaná, takže mu poděkuji, ale radši bych měla něco přidat. Nikdy jsem to vlastně nikomu neřekla… Kromě mámy, ale to se nepočítá. Asi jsem taky nikdy necítila to, co cítím k Edwardovi. Když se na něj podívám, srdce se mi snaží rozdrtit žebra a když nejsem s ním, připadám si neúplná… I teď mi chyběl. Chce to odvahu, a to pořádnou dávku.

Alice to zase málem vykecala. Má už se to Bella dozvědět, nebo ji ještě chvíli necháme v nevědomosti?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 23. kapitola: