Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 24. kapitola

20.11.2011 (11:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 5698×

Alice

Procházela jsem uličkami a rozhlížela se po tom nejkrásnějším stromku. Zatím jsem neobjevila ani jeden, který by odpovídal parametrům. Taky jsem čekala na svůj doprovod. Tentokrát jsem svou lásku nechala doma a domluvila se s jeho povedeným bratrem. Edward mě neskutečně vytočil, když přitlačil Bellu ke zdi svým vyznáním. Je fajn, že ji miluje, ale ona je teď z toho na švestku a on jí stejně jenom lže.

„Tenhle je pěkný,“ řekl Edward náhle vedle mě a ukazoval na stromek ukrytý v rohu. Ti upíři… Zjeví se vedle vás a je jim úplně jedno, jestli budete mít infarkt.

„Ty dolní větvičky nejsou moc souměrné,“ nesouhlasila jsem a hledala dál.

„Takže proč jsem tady?“ zeptal se netrpělivě.

„Dočkej času… Nejdřív mi pomůžeš vybrat stromeček. Potřebuji dobrý zrak. Zatím si se moc neosvědčil,“ prozradila jsem mu a zapadla do zadní uličky, kde se možná ukrývaly poklady.

„Poslední lidské Vánoce?“ zeptal se tiše. Otočila jsem hlavu k němu a našpulila rty.

„Co ty o tom víš?“ štěkla jsem nahněvaně. Tohle byla soukromá záležitost.

„No, Alice, tohle není zrovna tajná věc. Ani nemůže. Ty chceš vstoupit do naší rodiny a my už spolu nějaký pátek žijeme, takže máme právo to vědět všichni,“ vysvětlil. Asi měl pravdu. „Tak řekneš mi, co se děje?“ chtěl znovu vědět. Nenechavý upír.

„Hele, ty a Rose jste možná nejlepší kamarádi, ale kdyby věděla, co vyvádíš, tak ti dá po hubě. Jak si mohl Belle říct, že ji miluješ, když ještě nic neví? A zapomněla jsem na tu úžasnou situaci, že ona jediná ještě nic neví!“ Zamračil se a vypadal, že moje slova na něj zapůsobila.

„Mám toho dost, abys věděl! Všeho toho scházení na tajných místech, šeptání a lhaní. Bella si to nezaslouží a jestli ji miluješ, tak by ses měl rozhodnout, jestli z ní budeš ještě dělat idiota.“

„Jestli víš tohle, tak víš i to, co mi odpověděla,“ řekl a sebevědomí bylo v tahu. V tváři měl vepsaný smutek. Na chvíli mi ho bylo líto.

„Ty na to možná zapomínáš, ale my jsme lidé. Naše city jsou občas dost nejasné a sami v sobě se nevyznáme. Chvíli nám trvá, než všechno zpracujeme.“ Zastrčil si ruce do kapes a zakroutil hlavou.

„Věř, že ani jednou jsem nezapomněl, že Bella je člověk,“ přesvědčoval mě a oči mu přitom žhnuly.

„Nevypadá to tak.“

„Takže, co mi radíš?“

„Abys přestal lhát.“

„Myslíš, že mě miluje?“ zeptal se s nadějí.

„Na to musíš přijít sám. Pro lásku se musí riskovat,“ šeptla jsem a začínala vzdávat své hledání. Všechny jsou hrozné.

„Hele, co tenhle?“ zeptal se a ukázal na správně vysoký zelený stromek, který byl schovaný pod naprosto nevyhovujícím. Proto jsem si ho nevšimla.

„Perfektní. Možná nakonec nebudeš tak špatný bratr,“ utrousila jsem.

„To si piš,“ slíbil.

„Proč si to vlastně nepřečteš z mé mysli?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Protože ty sama to nevíš. Navíc lidé se cítí lépe, když odpovídají nahlas.“

„Tak pojď, protože sama ten stromek neunesu,“ nařídila jsem mu a on zvednul stromek v jedné ruce a nesl ho pryč.

Tak to by bylo. Poslední lidské Vánoce… Měl pravdu. Ale jsem si jistá, že ty upíří budou mnohem lepší.

Bella

Měla jsem z toho všeho hlavu v pejru, a tak jsem se rozhodla věnovat něčemu, co mě zaručeně uklidní.

Nákupy!

Edwarda jsem čtrnáct dní neviděla, a tohle je v našem vztahu jako deset let. Stejně nesnesitelné a stejně nebezpečné. Nevolal a já přitom zírala na telefon jako na boží smilování a doufala, že se rozezvoní, ale nestalo se tak ani jednou. Ale věděla jsem, že tohle je na mně… Že jenom já to můžu rozseknout. Měla jsem panický strach z těch dvou slov a nechápala jsem proč. Jsou to jen dvě slova, tak proč mě tak znervózňují?

Ovšem, že jsem ho milovala… Jak bych ho taky nemohla milovat? A jestli ho nechci ztratit, musím sebrat odvahu.

Ke všemu jsem zjistila, že jsme se s holkama nějak odcizily. Vůbec jsem nepostřehla, kdy se to stalo, ale bloudila jsem městem sama. Kde jen jsou? K čemu všechny ty komunikační prostředky? Ach jo.

Ke všemu jsem nevěděla, co dát Edwardovi k Vánocům. Jo, Vánoce budeme slavit spolu! Věřím, že se to podaří. Kdybych o něj přišla, a ještě ke všemu svou vlastní vinou, položilo by mě to na lopatky a jen tak bych se nezvedla. Teď o něj nesmím přijít. Ani dnes a ani nikdy jindy. A proč? Protože ho miluju, jen jsem strašpytlík a tenkrát mě to trochu vyděsilo. Přece jenom - láska vás tak ovládne a já jsem nikdy nebyla fanda těch emocí, co do vás zaseknou drápy a dělají si s vámi, co chtějí. Ale teď jsem pocítila na vlastní kůži, jak je to krásné, když je vaše láska opětována a ještě k tomu panem božským. Ať je Edward jakýkoliv, má tolik úžasných vlastností, které naprosto smetou ze stolu ty vadné. Navíc se tolik změnil. A když miluješ, tak není co řešit… A já vlastně řešit nemusela. Ty jeho vadné vlastnosti, jako sebevědomí na bodu varu, dostávaly do varu i mě.

A právě, když jsem pokládala zpět na poličku skvěle vyhlížející kabelku, na druhé straně se na mě falešně usmívala Edwardova asistentka.

„Á, slečna Swanová,“ zašvitořila a naklonila hlavu na stranu. Dlouhé zrzavé vlasy se jí rozprostřely po ramenech. Kráva.

„Moira, super,“ odpověděla jsem, ale ten její úsměv jsem jí neopětovala. Neměla jsem náladu na hry a ještě s ní. Sáhla pro kabelku, na kterou jsem měla zálusk a prohlížela si ji.

„Ta je kouzelná… Bude se mi skvěle hodit na dnešní večer,“ řekla a ve mně se vařila krev. A mám po kabelce!

„Skvělé,“ hlesla jsem.

„Určitě o tom víte, že šéf pořádá vánoční večírek pro zaměstnance. Tedy, vlastně předvánoční. Na Vánoce nám totiž dal volno. Je tak pozorný.“ Jak může Edward zaměstnávat takovouhle blbku? Jestli je to kvůli těm dvou Everestům na její hrudi, budeme si muset vážně promluvit. Moc dobře vím, jak na něj pořád zírá. Tedy ona na Edwarda, ne Edward na Himaláje.

„Ne, to nevím.“ Jak to, že jsem to nevěděla? Jo, aha… Vlastně jsme se nějakou dobu neviděli, což mě ničilo.

„Jste vůbec ještě spolu? Nějakou dobu jsem vás neviděla,“ řekla a ta naděje v jejím hlase byla dost silně znát.

„Ano, jsme. Jen jsme oba pracovně vytížení,“ dodala jsem. Byla to trochu lež, ale nenechám ji brousit si kosu.

„Jistě,“ souhlasila nevěřícně. Potřebovala zchladit.

„Večer se určitě uvidíme,“ prozradila jsem jí. „Jak jste sama řekla, dlouho jsme se neviděli a Edward zapomíná, že práce počká.“

„Hm, určitě,“ zamumlala si a odložila kabelku na pult. „Co si myslíte o těch šatech?“ zeptala se a ukázala na červený děs.

„To vázání na krku je zajímavé,“ řekla jsem.

„Jdu si je zkusit,“ oznámila a proplula obchodem. Zatímco říkala prodavačce svoji velikost, já zírala na tu kabelku. To pokušení bylo veliké… Tak veliké, že mě pohlcovalo. Stačilo by ji vzít, zaplatit a už být pryč.

Vezmi ji. Stejně si ji držela v ruce jako první!

Ne, tohle se nedělá.

Ale vezmi ji. Ona si ji nezaslouží!

Ona si ji sice nezaslouží, ale ty nejsi mrcha.

Vždyť je to jen kabelka!

Ale od Gucciho!

A padej! Rychle pryč!

Rychle jsem šla k východu, že jsem možná vypadala, jako když tu kradu. Seženu si lepší!

Po úspěšných nákupech jsem se doma rozhodovala, jestli se tam mám z ničeho nic zjevit nebo dát o sobě vědět předem.

Nakonec jsem se z toho rozhodla udělat překvapení. No jo. Trochu jsem se bála zvednout mobil a zavolat mu. Dost jsem se styděla za to, co jsem mu řekla. Ještě teď se mi o tom zdá. Děkuju… Proboha. Ani jsem si nedovedla představit, jak ho to muselo zranit.

A tak jsem se fintila, pudrovala a česala. Když jsem ze sebe udělala člověka, sbalila jsem se a celá nervózní jsem se vydala do Edwardovy firmy.

U vchodu nedělali žádné problémy, i když nejsem zaměstnanec ani na seznamu hostů. Moc dobře věděli, kdo jsem. Plahočila jsem se po dlouhých točitých schodech nahoru a otevřela dveře do místnosti plné hudby a šampaňského. Hledala jsem nějakou známou tvář, ale bylo tu tolik lidí, že jsem byla naprosto zmatená. A hlavně jsem nikde nemohla najít Edwarda. A pak mě napadla jeho kancelář. Prošla jsem tedy chodbou a narazila na Moiřinu kancelář, která předcházela té jeho. Tiše jsem otevřela černé dveře a rozhlédla se kolem. Edward seděl v křesle a před sebou měl kelímek s pitím.

„Tak tady si pan ředitel užívá firemní večírek,“ šeptla jsem roztřeseně, ale taky šťastně, že ho vidím. Tak mi chyběl.

„Nevěděl jsem, že přijdeš,“ šeptnul a přišlo mi, že se cítí stejně jako já. Nervózně, ale šťastně. Neboj, miluju tě. Teď to jen převést do mluvené podoby.

„No jo. Dneska na nákupech jsem potkala tvoji milou asistentku,“ vysvětlila jsem a posadila se mu na klín. Obtočil kolem mě své ruce a já mu moje zaklesla kolem krku.

„Víš, chci ti něco říct,“ začala jsem a slova se začala zadrhávat. Měla jsem vyschlo v krku. Čapla jsem po tom kelímku, co měl na stole a chtěla se napít. Vytrhl mi ho vyděšeně z ruky a položil zpátky.

„Promiň, ale to je sirup na kašel,“ omluvil se.

„Ty promiň.“

„Ale ne. Můžeš pít, co chceš, ale tohle by ti moc nechutnalo…“

„Já nemyslela tohle. Přišla jsem ti říct, že tě.“ V jeho očích blesklo pochopení.

„Bello, Bello, počkej. Než to dokončíš, musím já něco říct tobě,“ přerušil moje vyznání lásky. Sundal moje ruce ze svého krku a posadil mě do křesla. On sám si stoupnul a ruce si dal vbok. Na chvíli si chytnul kořen nosu a mě začínal naplňovat pocit, že tohle bude špatné.

„Co je? Je to tím, co jsem řekla? Edwarde, já se tak omlouvám, ale prostě si to na mě vybalil a já na to nebyla připravená. Ale teď už jsem. Já tě…“

„Mlč chvíli, ano?“ prosil a tím mě usadil. Moc se mi nezamlouvalo, když mi někdo říká, abych mlčela. A už vůbec ne, když mi to říká Edward.

„Dobře.“ Tak, a teď mi řekne, že mi na omluvy kašle, že jsem ho zranila a že je konec.

„Neplánoval jsem to. Neplánoval jsem se do tebe zamilovat, ale stalo se. Nevěděl jsem, že to vůbec půjde. Tedy u někoho, jako jsem já. Kompletně jsi mě změnila, ale pořád jsem byl dostatečně sobecký na to, abych ti to neřekl. Bello, tohle nikdo neměl vědět. Nikdo. Jenže pravidla se změnily, když jsem zjistil, že jsi něco neskutečného a já se zamiloval,“ mluvil a já vůbec nechápala o čem. U někoho jako je on? Myslí nenapravitelného sukničkáře? „Bello, víš, jak jsem ti říkal, že mám, že máme genetickou poruchu?“ ptal se.

„Jo. Dost tě to vytočilo, když jsem se na to zeptala,“ odpověděla jsem sklíčeně. Co se děje?

„Nevytočilo. Jen jsem se bál,“ přiznal a klekl si přede mě na kolena. Vzal moji ruku opatrně do své a přiložil si ji k hrudi.

„Cítíš to?“ ptal se a díval se mi do očí. Já nechápavě zírala do těch jeho.

„Co mám cítit?“

„To je právě to. Nemůžeš cítit nic,“ šeptl smutně a já stále držela ruku v místě, kde by mělo bít jeho srdce. Vzpomněla jsem si, že už jednou jsem se tím zaobírala.

„Já to nechápu.“

„Bello, já nejsem člověk,“ řekl a mně v tom momentě začal mozek vypovídat službu. Stáhla jsem svoji ruku a rozzuřeně jsem na něj podívala. Co to povídá?

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se a položila se do křesla i zády, protože mi náhle přišlo moc těžké držet se vzpřímeně.

„Věříš na upíry?“ zeptal se na oplátku a já vytřeštila oči. Začínala jsem pochybovat o jeho duševním zdraví. Možná, že v tom pití má něco jiného než sirup. Třeba nějakou smrtelnou kombinaci alkoholu.

„Ne. Proč by měla?“

„Protože s jedním chodíš už přes rok, tedy s menšími přestávkami,“ dodal a sledoval moji reakci. Znovu jsem chňapla po tom kelímku, protože jsem si byla jistá, že je naprosto mimo právě díky němu. Neobtěžovala jsem se zvednout víčko a jednoduše jsem se napila z brčka. Tentokrát mě nechal, i když se tvářil, jako když odpadne. Jakmile mi to dorazilo do úst, vyprskla jsem mu to přímo do tváře. Chutnalo to, jako když si dáte na jazyk kovovou minci. No jo, jako malá jsem trochu blbla.

Došlo mi, co v tom má a zvednul se mi žaludek.

„Tak buď jsi prase nebo si ze mě neděláš legraci!“ Stíral si kapky krve z tváře. Měl je i na černém obleku a límečku modré košile.

„Ne, nedělám si z tebe legraci.“ Místo strachu mě zachvátil neskutečný vztek. Byla to pravda a já to nemohla popřít! Měla jsem to celou dobu na talíři, ale bylo to tak neskutečné, že se tomu nedalo uvěřit.

„Kdy jsi mi to hodlal říct?“ Podíval se do země a povzdechnul si.

„Vlastně jsem to zatím v plánu neměl, ale Alice mi včera otevřela oči,“ přiznal.

„Alice? Alice ti otevřela oči? Ona to ví?“ zeptala jsem a můj vztek se ještě mnohonásobně zvětšil. Byla jsem jako Vesuv před výbuchem. A Pompeje přede mnou už tušily, jak hrozné to bude. Přikývnul.

„Jasně, že to ví!“ Já jsem taková kráva! Ne, já jsem normální idiot.

„Esmé?“ zeptala jsem se strachem. Opět přikývnul. A pak mi něco blesklo hlavou.

„Kde je Rose?“ štěkla jsem s rozšířenýma očima. Za chvíli začnu chrlit lávu.

„Doma.“

„To mi nestačí!“ Pokusil se ke mně zvednout ruce, ale já jsem varovně zvedla prst. Zase to nebylo kvůli strachu. Kdyby mě chtěl zabít, udělal by to už dávno a nevyznával mi lásku. Já se zamilovala do upíra… Tohle je jak v těch pitomých seriálech v televizi. Ale v současné době jsem ho začínala nenávidět. Začínala jsem nenávidět všechny. A i když se říká, že nenávist a láska k sobě mají velmi blízko, mně teď přišli na kilometry vzdálené.

„Rose porodila dva syny. Darren je jeden z dvojčat a Carlisle Rose hned po porodu přeměnil,“ šeptl a já myslela, že to se mnou sekne. Ovšem, že byl Darren syn Rose.

„Všichni jste mi lhali!“ konstatovala jsem naši situaci.

„Bello, mě to moc mrzí, ale ty jsi na tohle nebyla připravená. Vtáhl jsem tě do toho světa a chtěl jsem tě od něj co nejdéle udržet!“ vysvětloval, ale měla jsem toho dost. Mrskla jsem ten kelímek s tím hnusem o zem a krev náhle byla všude.

„Tohle je konec, to si zapamatuj. To si zapamatujte všichni!“ prskala jsem vztekle a rozběhla se ke dveřím. Do očí se mi díky mému vzteku začínaly drát slzy. Odporná reakce!

Než jsem stihla zatáhnout za kliku, držel mě Edward za ramena a intenzivně se mě snažil hypnotizovat černýma očima. Přitiskl mě ke zdi a zavrčel.

„A ty si zapamatuj, že já tě neztratím!“ Chytla jsem ho za jeho chladné tvrdé zápěstí a snažila se ho odtlačit.

„Jak by mohl kus kamene něco ztratit!“ zaječela jsem na něj ledovým hlasem, až i mě zamrazilo. Řekla jsem to tak hnusně, jak jen jsem byla schopná. Na chvíli jsem z toho byla vyděšená.

Jeho oči zase nabraly zlatou barvu a on bolestně zkřivil tvář. Ruce svěsil podél těla a zakroutil hlavou.

„Měl jsem ti to říct dřív.“

„To jsi měl. A já bych se aspoň nezamilovala do mrtvoly,“ zašeptala jsem a on vzhlédnul. Na chvíli se mu v očích zračila radost, ale jen do té doby, než jsem na něj vyplivla poslední jedovatou poznámku.

„Už tě nechci vidět!“ Otevřela jsem dveře a běžela chodbou pryč a on zůstal stát ve dveřích.

„Bello!“ Aspoň už na mě nešahal těma ledovýma prackama. Byla jsem vzteky bez sebe a utíkala jsem po schodech na lodičkách. To byla hodně nebezpečná kombinace.

A taky že jo. Uprostřed mi uklouzl podpatek a já jela hned za ním. Zaječela jsem a letěla dolů. První jsem dopadla na ruce a než jsem si mohla srazit vaz, někdo mě chytil do náruče. V pravé ruce mi pulzovalo bolestí a bylo mi jasné, že zlomenina je na světě.

Horší bylo, že když jsem vzhlédla do očí mého zachránce, zabodla jsem se do očí Edwardovi. No výborně.

„Pusť!“ vřískla jsem a chtěla se postavit na nohy. Ta ruka mi byla úplně ukradená.

„Máš zlomenou ruku!“ prozradil mi to sladké tajemství.

„Edwarde, pusť mě, nebo ti přísahám, že to bude ještě horší!“ pohrozila jsem mu a začala kopat nohama.

„Odvezu tě do nemocnice.“

„Za upířím tatínkem? Pusť mě, Cullene, nebo začnu řvát!“ Už jsem sice řvala, ale to nevadí. Moje hrozby stále neměly žádný účinek.

„Edwarde, jestli… Jestli pro tebe opravdu něco znamenám, tak mě teď hned pustíš!“ Ublíženě se na mě podíval a postavil mě na zem. „Díky,“ vydechla jsem úlevně a vydala se ke hlavním dveřím. Ani jednou jsem se neohlédla a vyšla do chladného vzduchu. Chytila jsem si taxíka a nechala se odvézt do nemocnice. Byla dost daleko od té, kde pracuje jeho otec. Nebo co je vlastně jeho…

Doma jsem si i s rukou v ortéze sbalila kufr a jela rovnou na letiště. U pokladny jsem řekla první místo, které mě napadlo, a to Port Angeles. V letadle jsem měla spoustu nesnesitelného času na přemýšlení. Všechno to bylo tak divné… A především příšerné. Teprve teď jsem si uvědomila, že je konec a slzy mi pořádně opláchly tváře. Těžko jsem se vyrovnávala se zjištěním, že svět se nezdá takový, jak vypadá. Je ještě mnohem horší. Dneska jsem ztratila hodně. Kamarádky, přítele a důstojnost. Celou dobu jsem byla za blbce jenom já. Mobil na mě neustále dorážel a já ho ještě na letišti vyhodila do koše. Bez mobilu, ale s peněženkou, jsem přistála za pár hodin na letišti ve Forks, vypotácela jsem se z letadla a okamžitě mě svlažil sníh s deštěm. Jo, doma je doma.

Jakmile jsem si převzala kufr, stoupnula jsem si k silnici a chystala si chytnout nějaký odvoz. Nakonec jsem si řekla, že vypadám tak příšerně, že mi stejně nikdo nezastaví. Takže jsem se vrátila na letiště, zapadla do kabinky a převlékla se. Na nohy jsem si natáhla pohodlné boty a šaty jsem taky odložila. Džíny mi přišly vhod. Potom jsem si umyla obličej a znovu se namalovala. Rozčesala jsem si vlasy a vyčistila zuby. Připadala jsem si trochu jako bezdomovec, co využívá letiště k očistě, ale nebylo zbytí.

Po očistě jsem se vydala směrem do města a po paměti našla zastávku autobusu. Měla jsem zatracené štěstí, protože to jelo za pár minut a pak až za dvě hodiny. Trpělivě jsem seděla na studené lavičce a čekala. Když autobus dorazil, konečně jsem byla na chvíli schovaná od té zimy. Cesta byla krátká a já moc dobře poznávala ty zelené lesy. Všechno bylo zelené nebo zasněžené. Když jsem vystoupila, pokračovala jsem poctivě pěšky, i s tím velkým kufrem. Byla jsem v takovém rozpoložení, že jsem ani nevnímala to, jak jsem unavená a šla pořád dál. A pak jsem uviděla ten dům a Charlieho policejní auto, jak je tradičně zabořené v bahně. Ten nikdy příjezdovou cestu neudělá. S těžkým srdcem jsem zabušila na dveře a čekala, až se Charlie došourá ke dveřím. V obýváku se svítilo, takže doma je. Ještě toho trochu… A pak se ty staré dveře s vrzáním otevřely.

„Bello?“ zeptal se můj otec, který byl o dost starší.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem a snažila se usmát.

„Co tu děláš?“ zeptal se radostně.

„No… Šťastné a veselé?“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 24. kapitola: