Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 4. kapitola

27.08.2011 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 6197×

Připravovala jsem se na večeři s Edwardem, kterou jsme museli odložit, protože jsem řešila neodkladnou záležitost v práci, ale dočkala jsem se. Vypadalo to tu jako po výbuchu bomby. Všude se válely šminky a oblečení. Kdyby teď někdo můj byt viděl, tak se asi musím stěhovat na jiný světadíl. Proběhla jsem zmateně kolem televize, na jejíž obrazovku jsem do prachu ukazováčkem napsala Ukliď to tu, vole! Úklid se však stále nekonal. Možná na Vánoce? Ty se totiž nezadržitelně blížily. Napadla mě naprosto pitomá myšlenka. Co když na Vánoce už budu Edwardovou přítelkyní? Co koupím chlapovi, který má všechno? Popadla jsem se za hlavu. Já jsem teda praktická žena. Běžela jsem zpátky do koupelny, ale následně se vrátila zase pěkně zpátky, protože jsem se zahákla šaty za kliku. Ty se s velkou slávou roztrhly a já zaklela. Šaty, které jsem vybírala hodiny speciálně pro tuhle příležitost, jsou v tahu. Bouchla jsem do poličky nad umyvadlem, když jsem kontrolovala stav mých šatů. Ta se samozřejmě zřítila a všechna kosmetika se vysypala do umyvadla i mimo něj.

„To snad není možné!“ nadávala jsem a vysvlékala se z šatů, kterým už nikdo nepomůže. Potřebovala bych Alici. Jako na zavolanou se rozřinčel zvonek. Nejdřív jsem samozřejmě nadávala, dokud jsem nezjistila, že za dveřmi čeká Alice a v náruči má šaty, které byly naprosto úchvatné.

„Strýčkové Dolce & Gabbana ti něco posílají,“ řekla a podávala mi je.

„Zrovna jsem na tebe myslela,“ vydechla jsem. Nechápala jsem, jak to dělá. Vždy na správném místě ve správný čas.

„Roztéká se ti obličej. Koukám, že jsi na konci svých sil,“ řekla a já se zašklebila. „No tak mě pusť dovnitř. Na co čekáš?“ ptala se a já se začervenala.

„Alice, já si nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Proč? Protože máš v bytě takový nepořádek, že už ani nevíš, kde začíná ložnice a kde šatna?“ Zahanbeně jsem přikývla. Procpala se kolem mě a zamířila rovnou do mého bytu.

„Nezapomínej, že už se nějaký ten pátek známe… Kriste pane!“ Přikrčila jsem se a přicupitala tiše k ní. „Vypadá to tu skoro jako vždycky. Jen hůř.“ Prohlížela si můj byt, který se momentálně dal považovat za skladiště. Alice se podívala na mě. „Na co tak koukáš? Převlékat!“ zavelela a já si opatrně oblékla tu nádheru. Byly v barvě šampaňského.

„Jsou dost krátké,“ uvažovala jsem. Byly opravdu hodně krátké. Jak vystoupím z taxíku, to teda nevím.

„Nemyslím si,“ zamumlala Alice, zatímco si četla nápis na obrazovce mé televize. Podívala se na mě a já se otočila na místě.

„Fantastické. Teď upravíme fasádu a můžeš vyrazit.“ Nestihla jsem ani říct švec a už mě strkala do koupelny. Posadila jsem se na vanu, zatímco ona vybírala z hromádky v umyvadle potřebné vybavení.

„Jak jsi to věděla, že budu ty šaty potřebovat?“ zeptala jsem se, protože jsem nad tím stále dumala. Vlasy mi uvázala na týle, aby se mi nepletly do očí. Pár rozlítaných pramínků sepnula sponkou.

„Nevím, prostě jsem to tušila. Dokázala jsem si přesně představit, jak panikaříš a věci kolem tebe padají,“ odpověděla mi.

„Aha,“ hlesla jsem. Prostě jsem to tušila. Ty její předtuchy nabíraly nový rozměr. Znovu jsem zabruslila v mé mysli k práškům, co Alice brala, možná ještě bere. Jak mám takový rozhovor začít? Cítila jsem se špatně, protože Rose i Esmé s ní mluvily, jen já jsem stále mlčela.

„Alice, víš, jde o ty léky, co…“

„Bello, teď ne. Později,“ přerušila mě. Já se ale nedala.

„Ne, Alice, teď. Už se na to připravuji dlouho a konečně jsem začala, tak mě nepřerušuj,“ žádala jsem ji. Mlčela, čelist měla pevně stisknutou.

„Chtěla jsem ti jenom říct, že tě nebudu odsuzovat, ale taky nebudu zticha. Jedno malé bezvědomí může přerůst v pořádné kóma nebo infarkt. Jsi moje kamarádka a já nechci sledovat, jak kvůli práci padáš na dno. Jsi nejlepší ve svém oboru, a když trochu zvolníš, nikomu to neuškodí. Jen mi slib, že budeš taky občas spát a omezíš ty prášky,“ prosila jsem a zvedla k ní oči.

„Fajn,“ souhlasila bez protestů, a to bylo špatně. U ní mělo slovo fajn svůj vlastní význam.

„Hele, já tě znám! Říkáš fajn, jen když víš, že to stejně neuděláš, a už se o tom nechceš dohadovat.“

„To není pravda.“ Zvedla jsem obočí. „Já se fakt budu snažit. Nemohla bych totiž šéfovat z nemocniční postele,“ slíbila. Sice svým vlastním způsobem, ale nic lepšího asi očekávat nemůžu.

„Už Esmé ví, že Ryan je gay?“ zeptala se po chvíli.

„Ne. Myslím ale, že by ji to stejně netrápilo.“

„To je pravda. Předevčírem totiž nejspíš rozvrátila jedno manželství, ale to ji taky určitě trápit nebude,“ zasmála se.

„Jak to? Myslela jsem, že pracuje na tom zámku.“

„Kdo říká, že nepracuje? Přišel se na ni podívat majitel, jestli se nefláká, a hádej, jak to skončilo.“

„A manželka je nachytala?“

„Ne, to ne. On jí pak řekl, že se rozvede.“ Vykulila jsem oči. Teda, ten ctí svazek manželský.

„To je tak dobrá?“ ptala jsem se sama sebe, ale Alice mi odpověděla.

„Však víš. Vždycky říká, že jediné místo, kde se dá muž řídit, je postel. A ona je rozený generál.“

„Co bojuje na více frontách?“ Alice se zasmála a začala mi natáčet vlasy.

„Esmé z toho byla hotová. Prý ho z toho zámku vykopla a poradila mu, ať koupí manželce kytku a hlavně, aby ani necekl o rozvodu.“ Už měla natočenou půlku hlavy. „Edwardovi se to bude líbit,“ řekla, protože jsem se pořád dívala do zrcadla.

„Jak to můžeš vědět?“ Pokrčila rameny. Navlékla jsem si boty a znovu se nervózně okukovala v zrcadle. Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější. Ty ne, a už jdi, nebo to nestihneš. Rozloučila jsem se s Alicí, která řekla, že se jenom sbalí a zavře klíčem, který jsem jí před lety dala. Poděkovala jsem jí za nový obličej a šaty a pádila chytit taxík.

„Madison Square Garden,“ nařídila jsem řidiči a upravovala si šaty, aby mi nebylo vidět až do žaludku. Dali jsme si schůzku v restauraci, kde jsme na sebe podruhé narazili. Cesta byla poměrně zdlouhavá, protože jsem se těšila jako malé dítě. Na místě jsem zaplatila řidičovi a sprintovala ke dveřím restaurace. Musela jsem se zhluboka nadechnout nebo na černých jehlách padnu Edwardovi k nohám.

„Dobrý den, mám tu rezervaci na jméno Cullen.“ Dostat se do téhle restaurace nebylo nic lehkého, protože bylo na tak frekventovaném místě, jako je Madison Square Garden, a navíc tu velmi dobře vařili.

„Pan Cullen vás očekává,“ řekla mi s úsměvem hosteska. Pátrala jsem očima, až jsem konečně našla svůj cíl. Když jsem viděla, jak se směje tím pokřiveným úsměvem, div mi nezačaly z úst odkapávat sliny. Vstal a pomohl mi z kabátu. Pohledem přejel po mých ultra krátkých šatech a já se začervenala. Neměla jsem si je brát. Možná si teď myslí, že s ním chci na první schůzce skončit v posteli.

„Sluší vám to,“ řekl a já se tetelila blahem.

„Děkuji.“ Sedla jsem si a hned k nám přiběhla číšnice. Edward diktoval svoji objednávku a já visela na každém jeho slovu. Když mluvil, jeho rty se tak smyslně pohybovaly. Nevědomky jsem naklonila hlavu na jednu stranu a pozorovala ho.

„A vy si dáte?“ Zamžikala jsem očima. Aha, já. Tak buď můžu ukázat, že sním všechno, na co přijdu, a nebo se vydávat za králíka a objednat si salát. Přemýšlela jsem. Je na modelky, takže je zvyklý, že večeří s hlodavci. Kašlu na to! Výborně tu vaří a já žádná modelka nejsem, tak proč se trýznit? Moje oči našly v jídelníčku jasný cíl. Pekelně dobrý a krvavý cíl.

„Biftek,“ oznámila jsem a po očku sledovala Edwarda. Ten se pořád jen usmíval.

„A jako přílohu si dáte?“

„Hranolky. Díky.“ Číšnice odcupitala pryč a já se na Edwarda usmála, že se mi koutky málem roztrhly.

„Takže,“ začala jsem, když bylo ticho. Byla jsem hrozně nervózní. Tohle se mi prostě nestává. Nedá se říct, že bych měla sebevědomí na bodu mrazu nebo naopak, ale s ním jsem si prostě nebyla jistá v kramflecích. Pořád jsem se bála, že řeknu něco špatně. Radši jsem začala žmoulat lem ubrusu jinak bych si ještě začala kousat nehty.

„Takže, jste podnikatelka z Forks s úžasným podnikem a máte tři kamarádky. Jedna je právnička, druhá pořadatelka večírků a třetí restaurátorka. Máte ráda koktejl Sex on the Beach a nesnášíte olivy,“ shrnul vše, co o mně věděl.

„Jak víte, že nesnáším olivy?“ zeptala jsem se na otázku, kterou lidstvo toužilo zjistit.

„Všiml jsem si, jak jste se tvářila, když jste ji jedla.“ Pan Všímavý, ale dělalo mi sakra dobře, že mě pozoruje.

„Vy jste úspěšný podnikatel z Chicaga, tak jak to, že znáte město, jako je Forks?“ Konverzace byla stále trochu rozpačitá. Do slova Forks jsem vložila velkou dávku zhnusení. Prostě jsem to město nenáviděla a vždycky to tak bude. Byla jsem holka v pubertě zavřená v zelené mokré kleci. Při první příležitosti jsem z něj zmizela a přísahala, že mě tam už nikdy neuvidí.

„Už je to opravdu velmi dávno, ale bydleli jsme tam. Můj bratr Jasper měl osobní problémy a Forks bylo ideální místo k řešení.“

„Jasper? Kolik sourozenců máte?“ To pro mě bylo sci-fi. Byla jsem jedináček a musím říct, že jsem nikdy po sourozenci nějak zvlášť netoužila. V New Yorku jsem si našla, ale hned tři sestry.

„Jenom dva,“ zasmál se. „Emmetta a Jaspera.“

„Jaspera ještě neznám.“

„Není divu. Není to zrovna společenský tvor,“ vysvětlil zvláštním tónem a zamyslel se. „Vy na Forks asi dost špatně vzpomínáte?“

„To si ani nedovedete představit,“ přitakala jsem.

„Proč?“ Proč? Bydlel tam, tak snad ví, že je to konec světa a doba ledová v jednom?

„Nejhorší pro mě asi bylo počasí,“ odpověděla jsem.

„Nemáte ráda déšť,“ konstatoval.

„To tedy ne. A pak tu byl společenský kontakt. Byla jsem ta tichá holka, co nechodila na středoškolské večírky, ale pořád jsem byla teenager. Jediná událost, co mi utkvěla v paměti, bylo promítání Harryho Pottera na parkovišti naší školy. Samozřejmě v polovině filmu začalo pršet,“ vzpomínala jsem.

„Fanynka Harryho Pottera?“

„Od jeho zrození až do konce,“ přiznala jsem. Do konce. Měla jsem, co dělat, aby moje oči nebyly skelné, když jsem si vzpomněla na nedávnou premiéru druhé části posledního dílu. Udělala jsem tu velkou chybu, že jsem sebou vzala holky. Alice usnula a chrápala v místech, kdy všichni ostatní brečeli. Esmé laškovala s mužem vedle ní, a než skončil film, odešla s ním neznámo kam. A když se na plátně objevil poslední záběr na moji milovanou trojici hrdinů a mně po tváři tekly proudy slz, Rose se mě zeptala, jestli teda Voldemort umřel.

„Ale jsem taky věrnou zastánkyní Jane Austen.“ A pak už se konverzace rozběhla snadno.

Povídali jsme si o knihách, filmech a kapelách. Dostali jsme se i k takovým blbostem jako je rok 2012. Vymýšleli jsme, co budeme ten údajně osudný den dělat. Skončili jsme u ekonomické krize. Já baštila biftek a občas omylem promluvila s plnou pusou, protože jsem prostě prahla po rozhovoru s ním. Pak už jsem jedla jenom já, protože on neměl hlad a já poslouchala jeho vyprávění. Někdy jsme se zaposlouchala do sametových záhybů jeho jedinečného hlasu. Zjistila jsem, že má rád staré filmy a rychlá auta. Přes naši několika hodinovou konverzaci jsme si stále vykali a udržovali rozhovor v přátelském duchu. Byla skoro noc, ale já bych tu s ním chtěla sedět ještě hodiny a hodiny. Zaplatil a pomohl mi do kabátu. Chtěla jsem jít na taxíka, ale on nekompromisně nařídil, že mě odveze. Naštěstí se posadil ke mně na sedačku, protože měl osobního řidiče. Kochala jsem se nádherným interiérem jeho auta a zároveň se nechala naplňovat Edwardovou omamnou vůní. Protože seděl dost blízko, nebyl problém ji zachytit. Když auto dojelo před můj byt, vystoupil a pomohl mi z auta. Šaty mě samozřejmě zradily a vysunuly se výš, než bylo vhodné.

„Děkuji za večeři,“ řekla jsme mu a dívala se do zlatých tůní. Páni, ty oči byly neuvěřitelné. Když jsem se do nich dívala, připadala jsem si jako hadrová panenka, že jsem se divila, že se mi nepodlomila kolena.

„Já děkuji za úžasný večer.“ Pak zavládlo rozpačité ticho a já se modlila, aby mě políbil. No tak, polib mě. Sehnul se, chvíli čekal, jestli mu nevrazím, a pak mě políbil. Nebyly v tom jazyky a výměna tekutin, ale přesto to bylo nádherné. Měla jsem hrozné nutkání pozvat ho nahoru, ale než jsem to mohla vyslovit, rozloučil se a posadil se do auta. Ještě mával, když odjížděl. Já šla jako sjetá po schodech a hladila si rty prsty. Jeho byly studené a hladké jako sklo.

„Tak jaká byla večeře?“ vybalila bez servítek Esmé. Nikdy mi nevadilo, že se takhle ptá, protože to nešířila nikam dál a ani to nepitvala. Maximálně prohodila něco ze svých rad nebo pochval.

„Jedním slovem fantazie,“ shrnula jsem to.

„Je to stručné, ale dobré,“ zakývala hlavou. „Bylo něco?“ Tak tahle otázka přišla většinou vždycky. Úzkostlivě jsem držela deštník, protože už dva dny lilo jako z konve a ne a ne přestat.

„Ne. Byla to první schůzka!“ bránila jsem se. Esmé zakroutila očima. Vlezly jsme do naší oblíbené restaurace a chtěly se posadit, ale pak mě do očí uhodily dva páry sedící v koutě. Esmé se rozhlížela na druhé straně, takže je ještě nespatřila. Stála jsem jako opařená, neschopná pohybu.

„Co je?“ zeptala se moje kamarádka a podívala se stejným směrem jako já. V tu chvíli se ke mně Edward otočil a vytřeštil oči. Chtěla jsem začít couvat, ale Esmé mě nenechala.

„Tak pojď. Jdeme se představit.“ Chytila mě pod loktem a táhla mě k jejich stolu.

„Carlisle, milé, že se znovu potkáváme. Zahlédla jsem vás, a tak jsem chtěla jen pozdravit,“ začala noblesně Esmé a vůbec se nezdála rozhozená, zatímco já měla nohy z rosolu. Carlisle se na ni smyslně usmál a vstal. Políbil jí hřbet ruky a na mě kývnul. Pak představil ženu, která mu ještě před chvílí doslova visela kolem krku.

„Tohle je Iveta.“ Iveta vstala. První slovo, které mě napadlo, bylo modelka. Hnědé vlasy rozprostřené po ramenou, zelené oči, dva balóny na hrudi a nekonečně dlouhé nohy. Potřásla si rukou s Esmé a pozdravila ji s ruským přízvukem. Její angličtina byla dost špatná, takže tu nejspíš bude na návštěvě, ale já mezitím hltala pohledem Edwarda. Dívka vedle něj na něm sice nebyla nalepená, ale měla ruku na jeho stehně.

„Isabello,“ polknul a já jen koukala. Nebyla jsem náhodou včera Bella?

„Tohle je...“ začal, ale dívka ho přerušila. Mohlo jí být osmnáct. Měla pomněnkově modré oči a černé vlasy.

„Selena,“ řekla. „Edwardova přítelkyně,“ dodala a mně se obrátil svět vzhůru nohama. Potřebovala jsem záchranný kruh a Esmé mi ho včas hodila, než jsem mohla udělat nějakou blbost. Jako třeba chytnout Edwarda za ten jeho dokonalý účes a omlátit mu hlavu o stůl.

„Rády jsme vás poznaly, omluvte nás,“ a couvala i se mnou pryč.

„Viděla jsi tu dlouhonohou krávu?“ štěkla, když jsme vyšly z restaurace se dvěma prázdnými žaludky a jedním zlomeným srdcem. Esmé prskala a z očí jí sršely blesky. Tak možná i ty srdce byly dvě.

Ještě téhož večera jsem vplula na parket Vanity a zatančila si divoký tanec s krásným černochem, co mě svlékal očima. Ráno jsem se probudila ve své kanceláři bez spodního prádla. Zmateně jsem se vyškrábala na nohy a šla hledat aspirin.

Pod jménem Selena si prosím nepředstavujte Selenu Gomez. Tady se žádný Disney Channel konat nebude. Když už, tak Selenu z Underworldu.

Opravdu mě potěšily komentáře u minulé kapitoly, takže jsem psala, i když ze mě lilo kvůli horkému počasí. Snad se to na stylu psaní neodrazilo.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 4. kapitola: