Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 6. kapitola

10.09.2011 (07:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 5542×

Blížil se konce ledna a Rosalie byla v prvním měsíci. Byly jsme z toho všechny na větvi, ale nejvíc překvapivě Alice, která k dětem rozhodně žádnou velkou lásku nechovala. Neustále Rose obskakovala a ptala se, jestli něco nepotřebuje. Často ji chytala pod loktem a vstávala, když vstávala Rose. Sledovala očima každý její pohyb a kontrolovala stravu a přísun tekutin.

„Já nejsem nemocná, ale těhotná!“ zopakovala jí už po několikáté Rose. Naším přítelem se stal digitální foťák, protože jsme zaznamenávaly skoro každý den. Vymyslela to Alice, ale brzy jsme se nakazili všichni. Rosaliino ploché břicho na tisíci záběrech. Některé jsme nechaly vyvolat. Esmé k tomu byla mnohem laxnější, ale překvapovala. Dokonce zavítala do luxusního obchodu pro děti a koupila malému nebo malé dupačky. No, nejkrásnější bylo pozorovat Rose. Viděly jsme ji v novém světle. Pociťovaly jsme zvláštní úctu k ní jako k matce. Naprosto zářila štěstím a spokojeností. Jako kdyby jí z opálené pokožky najednou vycházelo slabé světlo. Byla nádherná. Ještě krásnější než dřív. Budoucímu otci Ralphovi jsem se snažila vyhýbat, ale při těch pár příležitostech, kdy jsme se prostě museli potkat, jsem usoudila, že Rose rozmazluje a na miminko se opravdu těší.

Co se týká mě, dál jsem se vyhýbala večírkům a teď dokonce i trafikám. Nechtěla jsem o něm nic vědět. Ale bylo mi jasné, že už to hraničí s blbostí. Nebudu se vzdávat společenského života jen kvůli němu. Když ho potkám, narovnám hlavu a budu se nést jako páv. V opačném a pravděpodobnějším případě sklopím oči k zemi a do něčeho narazím nebo zakopnu. Ne! To nedopustím.

„Alice, kam nás to táhneš?“ zaúpěla jsem, protože jsme stály všechny čtyři před krásným domem s prosklenou východní částí.

„Dočkej času jako husa klasu,“ pronesla ta moudrá sova. Byly jsme v krásné části New Yorku, o které jsem ani nevěděla, že existuje. Nebyly tu mrakodrapy a obchody, ale velké honosné domy. Některé starobylé, některé moderní jako třeba tahle stavba.

„Já už to chci taky vědět!“ vřískla Esmé a Alice se zastavila.

„Tak jo, tak jo,“ rezignovala. Založila jsem si ruce na prsou a čekala, co zase vymyslela.

„Víte, jak Rose pořád fotíme, ale ty fotky jsou hrozné, protože ani jedna z nás fotit neumí?“ Zmateně jsme přikývly.

„Jdeme k fotografovi.“

„A to jsi nám to nemohla říct dřív?“ zeptala jsem se.

„Tak pozor,“ vztyčila varovně ukazováček, „tohle není jen tak nějaký fotograf. Musela jsem vyždímat všechny své kontakty, abychom se k němu dostaly. Modelky by daly nevím co za to, aby je nafotil. Prohlížela jsem si fotografie na internetu a hledala nějaké s duší. No, víte, jak to myslím? Prostě žádné tuny make-upu a pózy jako tady si stoupni a já tě vyfotím.“

„A?“

„No a tyhle fotky… Páni, musely byste je vidět.“

„A koho bude fotit?“ ptala se Rose s vykulenýma očima. Alice obrátila oči v sloup.

„Asi tebe, ne?“ odpověděla jí Esmé lakonicky. Rose ty oči málem vypadly.

„Proč mě?“

„Můj dárek.“ Nejspíš si myslela, že tím Rose něco vysvětlila. Obrátila se k nám zády a pokračovala k bráně. Zazvonila a okamžitě se ozval mužský hlas. Ten hlas byl zastíněný šuměním, ale i tak byl neobyčejný.

„Dobrý den, Alice Collins, mám sjednanou schůzku s panem Jasperem Halem.“ Brána se otevřela a my vešly dovnitř po štěrkové cestě. U dveří nám otevřel sám Jasper Hale. Sakra! Ten chlap byl absolutně dokonalý. Medové vlasy a medové oči v alabastrově bílém obličeji. Křečovitě se usmál se na Alici a na tu šly mrákoty, protože měla mírně pootevřená ústa. Chtěla jsem do ní drknout, i když jsem sama byla oslněná. Tvářil se dost nevrle, ale i tak jsem si hned pomyslela, že by měl stát před objektivem a ne za ním.

„Jasper Hale k vašim službám.“ Podával ruku Alici. Nejspíš to mělo vyznít příjemně.

„Alice Collins, která vaše služby s radostí využije.“ Aha. Bylo jasné, že Alici se líbí. Třásly si rukou až moc dlouho a Jasper byl ten, kdo se z Alicina sevření vymanil.

„Hovořila jste o jedné fotografii jednotlivce,“ řekl, když si nás všechny prohlédl. Nešlo o to, že bych po každém chtěla, aby rozdával rozzářené úsměvy na všechny strany, ale on byl tak ledově chladný. Přikrčila jsem se, když se na mě podíval. Naháněl mi hrůzu.

„Přesně tak,“ přikývla Alice. Hlavou kývala dopředu a dozadu jako pejsek. Jí asi strach nenaháněl. Beze slova nám pokynul, abychom vešly dovnitř. Když jsem kolem něj procházela, napnul čelist. Jak s ním může chtít někdo pracovat? Dům byl stejně nádherný jako fasáda a zahrada. Všechno v bílých barvách, že by to možná časem začalo trápit moje oči. Nejzvláštnější byla ta opojná vůně. Připadala mi povědomá. Procházela jsem kolem malého stolku, na kterém byla položená staře vyhlížející váza, ale můj zrak se víc věnoval pódiu, na kterém stál obdivuhodný klavír. Kabátem jsem zavadila o vázu a ta se řítila k zemi. Jasper se zjevil odnikud a vázu chytil do ruky pět centimetrů nad zemí.

„Moc se omlouvám,“ začala jsem. Tohle se vážně může stát jenom mně. Děkovala jsem bohu a Jasperovi, že tu vázu chytil. Tiše ji položil zpět na místo.

„Alice, co jsi to zase vymyslela?“ syčela Rosalie na Alici, která se pozorovala sklánějícího se Jaspera, když pokládal vázu na stolek. Respektive pozorovala jeho zadek a Rose skoro nevnímala. Taky jsem se podívala. Alice zvedla palec. Divila jsem se, že Esmé se k nám nepřidala, ale to zrovna soustředěně pozorovala starobylý kříž. Do toho moderního interiéru zapadl skvěle.

„To je nádherná ruční práce,“ zašeptala. „Osmnácté století?“ obrátila se na Jaspera.

„Sedmnácté,“ opravil ji.

„Je úžasně zachovalý.“ Chválila podle mě obyčejný kříž ze dřeva, ale co já o tom vím. „Můžu se zeptat, kde jste ho získal?“

„V naší rodině se dědí z generace na generaci,“ odpověděl doktor Carlisle. Nadskočila jsem leknutím. Stál opřený o zábradlí schodů ve vrchním patře a shlížel na Esmé.

„Můj otec Carlisle Cullen,“ představil nám ho Jasper, aniž by se na něj podíval. Netušil, že ho všichni dobře známe. Esmé ho dokonce znala tak dobře, že jsem o tom ani nechtěla přemýšlet. Potom, když jsme ho potkaly v kavárně i s jeho ruskou přítelkyní, Esmé pěnila. Dokonce jsem si začínala myslet, že ji to nějak zasáhlo, ale druhý den bez mrknutí oka balila prodavače bot.

„Jedna z krásných dam se bude fotit. O její doprovod se postarám.“ Došlo mi to. Jasper Hale je bratr Edwarda Cullena. Jsme v domě Cullenových. Mělo mi to docvaknout. Nejsem žádný detektiv, ale ten luxusní dům a Jasperův vzhled mluví za všechno. Ostře řezané rysy, křídově bílá pleť a zlaté oči jsou v téhle rodině pravidlem. Stále mi zůstával rozum stát nad tím, že Carlisle vypadá tak mladě a má dva dospělé syny. Vlastně ještě Emmetta, kterého jsem neznala. Jasper se jmenoval Hale. No, z toho, co Carlisleovi vím, je docela možné, že žádný z jeho synů nemá společnou matku. Jasper jen prostě zdědil jméno po matce.

„Rose, je ti dobře?“ Byla strašně bledá a ovívala se rukou.

„Jsem v pořádku. Jen malá nevolnost,“ zamluvila to a položila si ruku na břicho. Obyčejné gesto, ale teď mi to připadalo ustrašené a starostlivé. Alice pozorovala Jaspera a studovala každý jeho pohyb, a tak toho ke studování moc neměla, protože byl až podivně nehybný. Já zatím přemýšlela o tom, ve kterém pokoji bydlí Edward. Třeba už ta dlouhonohá bezduchá modelka bydlí s ním. Jasně, že bydlí s ním, když se budou brát.

„Rose?“ vypadlo ze mě, když se svezla na kolena a rukama si objímala břicho.

„Strašně to bolí,“ naříkala a já vystrašeně padla vedle ní a pátrala, jak jí pomoci. Carlisle se zjevil vedle mě a odsunul mě rychle stranou. Připadalo mi, že mi po jeho ruce zůstanou na paži otisky.

„V kolikátém jste měsíci?“ zeptal se věcně. Já zatím vykuleně zírala a v mysli plácala páté přes deváté. Alice stála nad Carlislem a tvářila se asi jako já. Na Esmé jsem neviděla a ani ji nehledala.

„V prvním.“ Rosalii se do očí draly slzy a začínaly přetékat přes okraj. Teď už jsem opravdu panikařila.

„Potřebujeme ultrazvuk.“ Zvedl ji do náruče a běžel s ní ke dveřím.

„Budu řídit,“ navrhl Jasper a sbíral se z místa.

„Ne,“ prsknul Carlisle a významně se podíval na Jaspera a pak na Rosaliino břicho. Zavrtěl hlavou a Jasper se stáhnul. Jejich neverbální konverzaci jsem nepochopila a ani se o to nesnažila. Momentálně se mi jen honilo hlavou, že Rose něco je. Znáte to, že si pořád říkáte, bude to dobré, bude to dobré a pak se podíváte na ustrašený výraz někoho přítomného a ztrácíte naději, že to bude ještě vůbec někdy dobré.

„Řídit budu já,“ řekla jsem, ačkoli jsem naposledy řídila na střední škole, což už je dávno. Doufala jsem, že položím ruce na volant, nohu na pedál a rozpomenu se. Carlisle neodpověděl, ale vyběhl ze dveří neznámo kam a já za ním. Ocitli jsme se v obrovské garáži, která byla třikrát větší než můj byt. Bylo tam Volvo, Mercedes a ostatní jsem nepoznala. V autech jsem tápala. Pořád jsem pozorovala Rosalii, které se z očí řinuly slzy, a oči měla vytřeštěné do prázdna. Carlisle se zastavil u Mercedesu a položil Rosalii na zadní sedadlo.

„Sedněte si k ní,“ nařídil a já okamžitě zasedla a hladila Rose po vlasech. Ulevilo se mi, že nebudu muset testovat svoje řidičské umění.

„Bude v pořádku. Bude v pořádku,“ opakovala a já se strnule usmála.

„Jasně, že bude,“ přitakala jsem a podívala se do zrcátka, kde na mě zíraly Carlisleovy oči a na mě dopadla drtivá tíha toho, že on si to nemyslí.

Zaslechla jsem podpatky. Zvuk jejich klapání doléhal na mé uši a já si přes ně dala ruce. Snažila jsem se utišit ten hrozný rámus. Točila se mi hlava a tekly mi slzy. Byla jsem opřená zády o zeď vedle vyšetřovny, kam se Carlisle zavřel s Rose.

„Co se děje. Je děťátko v pořádku?“ ječela na celou chodbu udýchaná Alice. Esmé byla v závěsu za ní. Zakroutila jsem hlavou na znamení toho, že nevím. Alice si dala ruce na ústa a promnula si skelné oči.

„Je to moje vina. Neměla jsem ji stresovat tím focením.“

„Alice, neblázni…“

„Není to ničí vina.“ Přemlouvaly jsme ji s Esmé, ale její tvář stále vypadala jako tvář trestance. Klika cvakla a z dveří vyšla sestra. Vypadala ztrhaně.

„Co se stalo?“ uhodila jsem na ni a skoro to zařvala. Sestra se přikrčila.

„Jste pacientky příbuzná?“ zeptala se unaveně.

„Ne.“

„Tak vám nemohu nic říct.“

„Blbost!“ vřískla Esmé.

„Taková jsou pravidla.“

„Tak mi aspoň proboha řekněte, že je v pořádku!“ Sestra našpulila rty. Přes její arogantní zjev, který zřejmě způsoboval to, že mi odmítla dát, co chci, se tvářila zdrceně.

„Ano,“ odpověděla rezignovaně a tiše.

„A děťátko?“ ptala se Alice.

„Nemohu vám…“

„Strčte si to někam!“ vyjela na ni Esmé a z očí jí šlehaly blesky. Sestra svěsila ramena a mně se zatočil pod nohama svět. Zakroutila hlavou a podívala se mi smutně do očí.

„Je mi to líto,“ řekla a odcházela pryč. Alice se otřásala hlasitými vzlyky a mně hučelo v uších. To není možné.

Seděly jsme v čekárně na židličkách. Každá koukala do prázdna. Lidé kolem nás chodili a nikdo z nich nevěděl, co prožíváme.  Co prožíváme my? Nikdo z nich hlavně nevěděl, co prožívá Rose. Říkala jsem si proč. Proč zrovna ona? Nikdo nám nechtěl nic říct a Carlisle ještě nevyšel.

„Kde je Ralph?“ zeptala jsem se po chvíli. Tu otázku jsem směřovala spíše do větru, ale Esmé mi odpověděla.

„Volali mu, ale nezvedá to. Idiot,“ řekla.

„Nedovedu si ho představit, až to zjistí.“ Připadalo mi, že jsme v nemocnici nějak moc často.

„Nedovedu si představit, jak se s tímhle Rose vyrovná.“

„Může otěhotnět znova…“ začala Esmé a já ji přerušila.

„Myslíš, že tohle ji utěší?“ Moje hlava byla náhle strašně těžká. Položila jsem ji Alici na rameno a chtěla se nechat unést do světa, který je jen náš a kde je vše v pořádku, a to do snů, ale hrozná realita mi nedala spát a držela mě nohama na zemi. Nejhorší bylo, že smutek, který jsem cítila, byl jenom špička ledovce, jenom malý zlomek oproti tomu, co cítí Rose nebo co bude cítit Ralph. Vždyť i on přišel o dítě. To on měl být otec. Najednou mi toho chlapa bylo strašně líto. Až teď jsem si totiž uvědomila, že i on bude trpět. Naprosto jsem ho z toho vynechala.  Před očima se mi objevil Carlisle a tvářil se najednou tak lidsky. Dřív byl nadřazený a arogantní. Teď z něj lidskost přímo čišela tím, jak dával najevo své city.

„Nemohu vám podat přesné informace, ale slečna Flemingová je v umělém spánku a v pořádku.“

„V umělém spánku?“ Doktor přikývl a chystal se odejít pryč. Esmé se narovnala a upravila si šaty. Rty mi naznačila, že to z něj zkusí dostat. Rozběhla se za ním a chytila ho za ruku, ale hned ho zase pustila. O něčem se tiše dohadovali. Esmé vypadala, že zuří, a Carlisle jen kroutil hlavou.

„Vypadá to, že její šarm tentokrát nezabere,“ řekla Alice, která celou dobu byla duchem nepřítomná nebo přítomná až moc. Esmé se otočila na podpatku a rozhodným krokem se vydala zpět k nám. Carlisle začal něco řešit se sestrou.

„Tak co?“ zeptala jsem se, když dopadla na židli vedle mě.

„Nic. Je to parchant,“ stěžovala si Esmé, zatímco Carlisle se při slovu parchant otočil na nás. Bylo to zvláštní, ale slyšet ji nemohl, takže jsem to přešla. Minuty ubíhaly nesnesitelně pomalu a my stále nic nevěděly.

„Kde je? Kde sakra je?“ prskal Ralph a řítil se chodbou jako rozzuřený býk. „Vy!“ ukázal na nás prstem, „co jste udělaly?“ Alice se přikrčila, protože si stále myslela, že Rose potratila kvůli ní, což byl naprostý nesmysl. Chtěla jsem na něj začít ječet, ale sklapla jsem, když jsem si vzpomněla na to, co ho čeká. „Kde je nějaký doktor?“ vřískal a točil se dokola.

„Co se děje?“ ptala se sestra, která byla předtím u Rose. Ralph řval na celou nemocnici, takže si ho nemohla nevšimnout.

„Leží tu moje přítelkyně. Je těhotná!“ Nejradši bych ho chytila za ruku. Nejspíš by mu, ale tím podala červený hadr.

„Pojďte. Promluvíme si v soukromí.“

„Ne, hned!“ Sestra si nás prohlédla a pak pokrčila rameny.

„Vaše přítelkyně je v pořádku, ale bohužel potratila,“ řekla zkroušeně. Čekala jsem pláč, řev, naříkání a proklínání, ale nic z toho neudělal.

„Chci za ní!“ štěknul. Sestra přikývla a vedla ho neznámo kam.

Vystoupila jsem k taxíku, protože v nemocnici nám odmítli podat informace a Rosalie neměla zatím povolené návštěvy. Měla jsem nohy jako z rosolu a připadalo mi, že tenhle den měl snad sto hodin. K mé smůle a vnitřní radosti seděl na schodišti Edward Cullen. Vzhlédnul a já se zastavila uprostřed kroku.

„Co tu děláte?“ Slušné chování šlo stranou. Neměla jsem na to sílu.

„Vím, co se stalo u nás. Je mi to líto,“ řekl a hleděl mi do očí až na dno duše.

„Přišel jste jen kvůli tomu, abyste řekl, že vám to je líto?“ Nechtěla jsem ho vidět. Co tu dělal? Proč mě dál trýzní svojí přítomností?

„Taky jsem se chtěl omluvit. Teprve dneska jsem sebral odvahu a přišel až sem. Předtím jsem doufal, že vás někde potkám, což se stalo, ale utekla jste.“

„Neutekla jsem…“ bránila jsem se. Jo, utíkala jsem jako o život.

„Podstatné je, že se omlouvám.“

„To je všechno? Fajn. Pěknou svatbu,“ popřála jsem mu a obešla ho. Mířila jsem ke dveřím.

„Svatbu? S kým?“ nechápal.

„Se Selenou,“ vysvětlila jsem mu se značným znechucením.

„Ale já si ji neberu. Dokonce jsme se rozešli.“ Otočila jsem se a přemýšlela, jestli se mi to jenom nezdá.

„Ale v tom časopise psali…“

„Časopise? Vážně věříte bulvárním plátkům?“ Připadala jsem si jako pitomec.

„Ale co ten prsten?“

„Dostala ho při focení.“

„A co ty růže, co jste jí donesl do zákulisí?“

„Šel jsem se s ní rozejít a nechtěl jsem jít s prázdnou.“

„Ty fotky vypadaly…“

„Myslíte tu jednu fotku, kdy na mě skočila, a fotograf zrovna stisknul spoušť?“

„Jo, to bude ona.“

„Chci vás vzít znova na večeři.“ Ještě jsem se vzpamatovávala. Podívala jsem se na oblohu. Viděla jsem měsíc a Edward v jeho záři se svou alabastrovou pletí zastiňoval jeho krásu.

„Kdybyste se mě zeptal kdykoliv jindy… Teď nemůžu,“ odmítla jsem ho s těžkým srdcem a zabouchla mu dveře před nosem.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 6. kapitola: