Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 7. kapitola

18.09.2011 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 6004×

S nadcházejícím březnem přicházely nejen první sluneční paprsky, ale i nové skutečnosti. Nutno dodat, že těch paprsků bylo opravdu málo, ale nestěžovala jsem si, protože jsem měla spoustu důvodů k úsměvu. Jeden z těch důvodů byl Edward Cullen, který na mě čekal po práci na schodišti v té příšerné zimě. Když mě zastihl, byla jsem nedostupná, tedy alespoň jsem se o to snažila. Už několik dní jsem odmítala jeho stálé nabídky na večeři, ale přitom jsem netoužila po ničem jiném.

To byla ta skvělá stránka mého života, která jen těžce vyvažovala negativní události, které ovlivnily Rose. Byla na dně a možná ještě hůř. Nevím, co bylo pod dnem, ale Rose to nejspíš věděla. Po složitých testech jí oznámili, že trpí autoimunitní chorobou a dítě nikdy nedonosí. Její vlastní tělo napadalo plod. Když se to dozvěděl Ralph, nasadil jejímu zoufalství korunu. Rozešel se s ní, protože ochutnal ten pocit otcovství a to je něco, co mu už Rose nikdy nedá.

Alice si po mém naléhání našla odbornou pomoc. Chodila k psychiatrovi a pokoušela se zvolnit.

Esmé byla stále Esmé. Nikdo ji nemohl zranit, nikdo ji nemohl dostat na dno. Užívala si života plnými doušky a na vztahy kašlala.

A já? Jak jsem řekla. Měla jsem se dobře a za to jsem se skoro styděla. Jak se můžu mít fajn, když Rosalie tak trpí. Možná proto jsem se tak bránila navázání vztahu s Edwardem. Bylo by nefér být šťastná?

Šla jsem udělat něco, co dělám strašně nerada, ale budu muset. Už to nejde takhle dál. Ty odpadky prostě musím vynést. Ve froté županu od Calvina jsem se táhla se zeleným pytlem ven. Bylo jedenáct večer a pěkná tma, takže nehrozilo, že moje natáčky na hlavě způsobí srdeční slabost sto lidem, ale třeba jen dvaceti.

Když jsem otevřela dveře na ulici, stál tam Rolls Royce Edwarda Cullena. Dřív než mohl spatřit moji výsost, zapadla jsem zpátky do domu. Vydýchávala jsem to, že jsem se právě vyhnula katastrofě. Ten chlap si prostě nedá pokoj! Usmála jsem se a běžela bleskově zpátky do bytu, že jsem se málem přerazila. Sundala jsem natáčky tak rychle, že jsem se bála, jestli mi vůbec nějaké vlasy zbudou. Napatlala jsem na sebe pudr a řasenku, kterou jsem namalovala všechno okolo, jen ne ty řasy. Chytila jsem se okrajů umyvadla.

„Fajn, Bello. Přeháníš to! Chce to klid,“ promlouvala jsem do duše svému odrazu. Na tohle se můžu vykašlat. Beztak se jenom pozdravíme, mně se budou podlamovat kolena, ale stejně ho odmítnu a budu pokračovat v cestě.  Trochu jsem se zchladila a dokončila svoji fasádu. Oblékla jsem se a vyrazila.

„Zamknout!“ připomněla jsem si. Šla jsem po schodišti, ruku jsem měla položenou na zábradlí a ladně scházela dolů. Edward stáhl černé okýnko a usmál se svým pověstným úsměvem. Teda aspoň u mě si velkou pověst získal, ale okolnosti napovídaly, že jsem jedna z mnoha. Proč si vybral právě mě? Proč skoro každou noc vysedává před mým domem a čeká?

Došla jsem až k jeho autu a naklonila hlavu na stranu. Nedalo mi to a taky jsem se začala usmívat.

„Svezu vás,“ navrhl.

„Díky, ale chytím si taxíka,“ odmítla jsem a Edward přimhouřil oči. Vystoupil ze svého vozu a otevřel mi dveře.

„Myslím, že ne,“ odporoval a pokynul, ať si nasednu.

„A já myslím, že ano,“ hádala jsem se s ním jako malé dítě.

„Ženy mi většinou neodporují,“ přiznal. Kdo by mu taky odporoval? Aha, jasně! Já.

„Nejsem jako většina žen.“

„To tedy nejste,“ řekl a já přemýšlela, jestli to byl kompliment, nebo urážka. Už jsem se chtěla rozloučit, ale Edward mě předběhl se svou otázkou.

„Můžu vás pozvat na večeři?“

„Lituji, ale mám moc práce,“ odpověděla jsem mu tradičně.

„Tohle by ale nebyla obyčejná večeře. Vařil bych já. Jsem výborný kuchař,“ chvástal se a já si říkala, jestli je v něčem špatný. Tohle bylo tak těžké! Rozešel se s tou modelkou kvůli mně… Ale vzal mě na večeři, když s ní ještě chodil. Teď na to prostě není vhodná doba.

„Je to lákavé, ale já mám opravdu hodně práce.“ Edward si povzdechl a založil si ruce na prsou. V tom úsporném světle pouliční lampy vypadaly jeho oči temně. Kam se podělo to zlato?

Po silnici se blížil taxík a já na něj zamávala.

„Ráda jsem vás viděla.“

„Jednou budete souhlasit,“ řekl přesvědčeně a já mu musela přiznat, že měl hodně trpělivosti.

„Možná,“ připustila jsem. „Na shledanou.“ Edward mi vysekl poklonu a já nastoupila.

„Včera jsem spala s Carlislem,“ řekla Esmé jakoby mimochodem. Obezřetně jsem se podívala na Rose. Nimrala se v jídle a nás nevnímala. Nechtěla jsem před ní mluvit o sexu, vztazích, životu, takže vlastně o ničem. Připadala mi tak strašně křehká, že jsem se bála, abych tu její skořápku nerozbila špatně voleným slovem.

„A?“ ptala se Alice, která vypadala nezvykle vyspale.

„A bylo to super. On nemá vůbec žádné zábrany. Je tak přímý a přitom vášnivý a smyslný. Chtěla bych s ním zkusit trojku,“ oznámila nám bez servítek, jako by nám oznamovala, že zítra bude pršet. Okamžitě jsem šlehla pohledem k Rosalii. Nic. Žádná odezva nebo reakce.

„Co na to říká Carlisle?“

„Ještě nic, ale nebude proti,“ řekla suverénně s úsměvem a hleděla do dáli. Nechtěla jsem si ani představit, co jí teď honí v hlavě. Tyhle její experimenty mě nelákaly.

„Bello, co Edward?“

„Který?“

„Ten, co pracuje v čistírně. Cullen!“ Alice protočila oči.

„Jo ten. Nic.“

„Jak nic?“

„No vždyť víš. Čeká na mě před domem, já ho pozdravím a každý pokračujeme v cestě,“ vysvětlovala jsem.

„Chudák,“ litovala ho Alice.

„Věř mi, zlato. Edward Cullen je všechno, jen ne chudák,“ usadila ji Esmé.

„Proč se bráníš? Líbí se ti, ty se líbíš jemu. Co z toho vznikne?“ ptala se Esmé.

„Vztah?“ uvažovala Alice.

„Sex,“ opravila ji Esmé.

„Hele, tak o tohle mi nejde!“ Byla jsem strašně nervózní z Rose. Tohle bychom neměly probírat před ní. Esmé zvedla nevěřícně obočí.

„Teda možná trochu… Trochu víc, ale nespala jsem s nikým už dva měsíce. Chybí mi to,“ posteskla jsem si.

„Vítej do klubu,“ šeptla Alice. Esmé si položila ruku na srdce, jako by měla mít infarkt.

„Dva měsíce?“ vyjekla vyděšeně. „Bello, do té postele s ním musíš jít!“

„Večeři,“ opravila jsem ji.

„Jo, a když s ním půjdeš, můžeš mi dohodit jeho bratra,“ přemýšlela Alice a já nadšeně přikývla. Najednou Rose zvedla oči od jídla a její apatický výraz zmizel.

„Mám toho dost!“ Hodila na stůl bankovku a vstala ze židle. Začala si zuřivě oblékat kabát a na hlavu si narazila čepici.

„Ale, zlato…“

„Mám dost toho, že se nedokáže bavit o ničem jiném, než o sexu a Cullenovi,“ prskla na nás a odkráčela z restaurace pryč.

„A je to. Já to věděla.“ Zhroutila jsem se na židli a dívala se na dveře, kterými vyšla Rose.

„Co jsi věděla?“

„Všechno! Teď na tyhle rozhovory není vhodná doba!“

„A kdy bude? Dneska jsme poprvé mluvily o ničem jiném, než o počasí, ekonomice a práci!“ řekla Esmé a já zakroutila hlavou. Cítila jsem se strašně provinile.

„Nedovedeme si představit, co prožívá,“ začala jsem prskat já.

„Už skoro dva měsíce chodíme kolem ní po špičkách. Tohle nikam nevede! Nemůžeme se tvářit pořád jako na pohřbu! Není to dobré ani pro nás, ani pro ni.“ Alice jen přeskakovala očima z jedné na druhou a němě otevírala ústa, ale neměla příležitost něco říct.

„Říká ti něco slovo přátelství nebo podpora?“ ptala jsem se. Esmé se shrbila, protože jsem ji urazila, ale pak se zase narovnala.

„Jdi se vycpat! Jestli si myslíš, že Rosalii pomůžeš, když kolem ní budeš skákat jako kolem nemohoucího, tak mně to je srdečně jedno. Ahoj, Alice.“ Sebrala se stejně jako předtím Rose a zmizela na ulici.

„Tak to je super,“ zafuněla jsem a znovu jsem se zhroutila na opěradlo židle. „A proč si ty něco neřekla? Mám přece pravdu!“ řekla jsem Alici.

„Pravdu máte obě dvě.“ Někdy si o Alici myslíte, že je to hezká, ale divná holka, kterou nezajímá nic jiného než nejnovější kolekce Chanelu, ale pak řekla něco, že byste si ji spletli s dalajlámou.

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se o poznaní klidněji.

„No, Rose opravdu nepomůže, když budeme vzdychat a utápět se v zoufalství, ale taky jí nepomůže rozjímaní o švédské trojce. Musíme na to pomalu.“

„Co když to nezvládne? Myslím Rose.“

„Ale zvládne. Je to silná ženská. Chce to čas.“

„Ještě ke všemu Ralph. Jestli ho někdy potkám, zašlápnu mu ten jeho mopslí ksicht do chodníku.“

„Snad u toho budu.“

Večer jsem čekala na omluvný telefonát od Esmé. Byla jsem tvrdohlavá. Když konečně zazvonil telefon, zvedla jsem ho se samolibým úsměvem.

„Ano?“

„Ahoj, tady Rosalie.“

„Aha. Ahoj,“ řekla jsem zmateně. To jsem nečekala.

„Bello, moc mě to mrzí. Vím, že to se mnou teď máte těžké…“

„Ne, to je v pořádku,“ skočila jsem jí do řeči.

„A jestli můžu jako nestranný pozorovatel říct svůj názor, tak bys na tu večeři měla jít.“

„Dobře,“ souhlasila jsem, protože momentálně bych jí kývla asi na všechno.

„Tak pa.“

„Pa.“ Zavěsila a já se usmála. Byl to první telefonát od toho neštěstí, ale nemohla jsem čekat, že to bude tak rychlé. Tohle bude ještě moc zlé.

Začala jsem hledat v adresáři číslo firmy Edwarda Cullena. Byla to jedna z mnoha, ale doufala jsem, že se mi to podaří. Vyťukala jsem číslo a čekala. Když už jsem chtěla zavěsit, zvedl mi to ženský hlas.

„Kancelář Edwarda Cullena,“ oznámila sekretářka. Já mám teda štěstí.

„Dobrý den. Mohla bych mluvit s panem Cullenem?“

„Lituji, pan Cullen tu není. Chcete mu nechat vzkaz?“

„Ano. Řekněte mu, prosím, že volala Isabella Swanová a že přijímám jeho nabídku.“

„Mám to.“

„Díky. Na shledanou.“ Tak, a bylo to. Co si vezmu na sebe?

Až o dva dny později jsem se dočkala jeho telefonátu. Po telefonu jsem skočila přes gauč a telefonovala s hlavou vzhůru nohama.

„Omlouvám se. Byl jsem mimo město.“

„V pořádku.“

„Takže jste se rozhodla?“

„No jo. To víte. Seděla jsem doma a řekla si, že večeře mi neuškodí.“

„Fajn. V deset večer vás vyzvedne řidič?“

„Ideální čas.“

„Budu se těšit.“ Já víc.

„Tak večer.“ Položila jsem mobil na stůl a rozhlédla se po bytě. Byl prozářený slunečními paprsky.

„Jupí,“ zařvala jsem snad na celý blok.

V deset přesně na mě čekal řidič. I já byla přesná, protože jsem se fintila půlku dne. Moje nohy byly oholené a vlasy splývaly v loknách po zádech. Byla jsem připravená na každou situaci, ale spát jsem s ním hned na první schůzce nechtěla, i když byla v podstatě byla druhá. Vezla jsem se v Rolls Roycovi a obdivovala jeho interiér.

Po necelé hodině jsme zastavili před tím nádherným domem. Řidič mi pomohl z auta a dveře se otevřely. Ani jsem k nim nestačila dojít a už v nich stál Edward v celé své kráse. Měl tmavě šedivou košili a černé kalhoty. Na to, jak byl mladý, měl docela zvláštní styl, ale vypadal neuvěřitelně sexy. Napadlo mě, že by k němu ani kšiltovka a volné džíny neseděly. Navíc ty kalhoty byly dost upnuté a já se mohla kochat všemi jeho krásami.

„Sluší vám to,“ řekl sametovým hlasem a já se zarděla. Vedl mě domem a já si dala velký pozor, abych tentokrát žádnou vázu neshodila.

„Máte vážně krásný dům,“ chválila jsem ho. Prošli jsme gigantickou kuchyní, která se zdála naprosto nepoužívaná. Všechno tu bylo tak čisté, skoro jako na operačním sále. Žádné lesknoucí se otisky prstů, prach, nádobí… Prostě nic.

Edward mi odsunul židli od černého jídelního stolu a já se posadila.

„Víno?

„Ráda.“ Nalil mi plnou sklenku a zvedl stříbrný poklop od tácu.

„Páni.“ Usmál se a na talíř mi nandal ten největší biftek, jaký jsem viděla.

„Je krvavý.“

„To je nejlepší.“

„Já vím.“

„Vy víte všechno.“

„To je dost pravděpodobné,“ připustil a sám si nandal malý bifteček. Náhle jsem si připadala nenažraně. Jako příloha byly opečené brambory s úžasným kořením. Edward si taky nalil víno a zvedl sklenku na přípitek.

„Na tykání?“

„Na tykání,“ souhlasila jsem a napila se vína. Nedalo mi to a pořád jsem sledovala Edwarda. To víno bylo famózní. Vsadím se, že bych za něj dala svůj měsíční plat, ne-li víc. On si jenom srknul a dál se oslnivě usmíval. Zapomněla jsem, že on alkoholu neholduje. Rozřezala jsem biftek a kousek vložila do úst.

„Páni!“ žasla jsem znovu.

„Říkal jsem to.“ Rychle jsem do sebe ládovala další kousek. Když jsem dožvýkala, odvážila jsem se promluvit.

„To je to nejúžasnější, co jsem kdy jedla. Nechceš si otevřít restauraci?“ zeptala jsem se vážně, ale on se zasmál. Bylo zvláštní si konečně tykat, ale byla jsem ráda, že to navrhl.

„To není dobrý nápad.“

„Jsi přece dobrý ve všem, takže by se ti určitě vedlo,“ popichovala jsem ho.

„To ano, ale nerad vařím.“

„To je jako s Rose. Peče ty nejúžasnější muffiny na světě, ale troubu používá spíš jako odkládací prostor.“

„Je už v pořádku?“ zeptal se upřímně starostlivě. Těšilo mě, že má starost o mé kamarádky. Vlastně se ukázalo, že se nestará jenom o sebe. Nafoukaný? Ano. Sobec? Ne. Ulevilo se mi.

„Má to teď hodně těžké.“

„Kdybych mohl nějak pomoct?“ Koukala jsem na něj a musela jsem se tvářit jako blbeček. Byl vážně hodný, starostlivý, krásný a já nedokázala potlačit ten přihlouplý úsměv. Pak mě něco napadlo.

„Víte, teda víš, vlastně bys mohl.“ Edwardovi se rozsvítily oči. Už byly zase zlaté.

„Jakkoliv.“

„No, teď je možná ještě brzo, ale za nějaký čas… Rosalii se líbí Emmett.“

„Emmettovi se líbí Rosalie.“

„Toho si nešlo nevšimnout.“

„Nápodobně.“

„Hodili by se k sobě.“

„Myslím si to samé.“

„Fajn,“ řekla jsem radostně a znovu si nalila víno. „Málem jsem zapomněla. Mluví někdy tvůj druhý bratr o Alici?“

„Ne,“ řekl překvapeně.

„Aha.“

„Jasper je moc složitá osobnost. Nemyslím, že by byl pro Alici vhodný,“ uvažoval a já měla pocit, že tím myslí ještě něco jiného. Už jsem ho tím nechtěla otravovat, a tak jsem načala jiné téma.

„Nevadilo ti čekat na mě v těch mrazech?“

„Vůbec ne.“

„Mně byla zima jen jsem se podívala z okna.“

„A že jsi se z něho dívala často… A ty natáčky ti taky moc slušely.“

„Hele!“

„Ano?“ zeptal se nevinně a tvářil se jako roztomilé štěně, co mu sebraly maminku.

„Nic, ale tuhle stránku mého okouzlujícího já jsi vidět nemusel.“

„Já myslím, že musel. Byla to krásná podívaná.“ Naklonil se přes stůl a já automaticky taky. Ovál mě jeho sladký dech, ve kterém nebyla ani stopa po víně. Naopak. Byl tak svěží. Jako sladká máta, což je blbost, ale prostě to nešlo definovat. A pak jsme splynuli ještě ve sladším polibku. Ten teda uměl líbat! Položil mi ruku pod čelist a náhle mi ten stůl strašně moc vadil. Nechce ho dát pryč? Někam na jinou planetu? Jako na zavolanou Edward vstal a vyhoupl si mě do náruče. A já moc dobře věděla, kam to směřuje. Nesl mě po schodech nahoru do ložnice. Byla jsem posilněná vínem a sexuální abstinencí. A on byl tak nádherný a já měla oholené nohy… Tak kdo by řekl ne?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 7. kapitola: