Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenová bez násilí? Zapomeň! 17

06.02.2010 (22:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6879×

„Zahrajeme si tuhle hru ještě někdy?“ zeptala jsem se, když se můj dech vrátil do normálu.

„Když budeš chtít,“ pokrčil rameny, ale moc dobře jsem si všimla jeho toužebného výrazu. „Mě se to ale nijak extra nezdálo.

Tohle mě naštvalo a taky jsem to dala dost nahlas znát. Edward se zasmál a zvednul svojí urozenost z postele. „Jdeme na lov?“ zeptal se stále pobaveně.

„Jasně, už se těším, až ti jídlo vyfouknu před nosem,“ zvedla jsem se a šla se obléct.

„Už se třesu.“

„Máš proč,“ kývla jsem vážně a šli jsme ven.

Společně jsme zavětřili kořist a vyrazili do lesa. Po chvíli mi ale došlo, že oba běžíme stejným směrem a za stejnou obětí a já jí rozhodně chtěla dostat, tak jsem se začala soustředit.

Když už jsme byly skoro u zdroje, vymrštila jsem svůj štít a Edward opravdu tvrdě narazil. Zmateně si mě měřil, ale když jsem se vrhla na velkou lišku, jeho výraz se změnil v naštvaný. „Byla dobrá,“ pokrčila jsem rameny, ale měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.

„Mohla bys prosím stáhnout ten štít?“ zeptal se.

„Jasně, promiň,“ nevinně jsem se usmála a štít zformovala do původní podoby.  Jakmile zjistil, že se zase může volně hýbat, bez jediného slova zmizel někde v lese. Nechala jsem to být a šla si lovit po svých chutích.

Když jsem byla dostatečně plná, podle vůně jsem chtěla najít Edwarda, ale nepovedlo se mi to. Ani tam, kde byla jeho vůně nejsilnější, nebyl, tak jsem se po krátkém uvažování rozběhla zpátky do hradu, kde se vůně zase zesílila.

Vyběhla jsem do ložnice a Edward dobaloval poslední naše věci s telefonem v ruce. Hned, jak mě ucítil, hovor ukončil. Zkouknul mě a dál se věnoval balení. Ach ta mužská ješitnost. Jak se jim sáhne na EGO, je zle, povzdechla jsem si. Tak holt budu muset vyzkoušet i něco jiného, než omluvu.“Edwarde,“ oslovila jsem ho potichu, ale nereagoval. Tak to zkusíme jinak.

Pomalu jsem k němu přišla a položila mi ruku na rameno. Trochu sebou cuknul, ale snažil se mě ignorovat dál, tak jsem ruku posunula trochu níž.

Když nezabralo ani tohle, stoupla jsem si před něj a pomalu se začala vysvlékat. Nejdřív jsem skopla boty, potom tričko a nakonec kalhoty. Oči mu zčernaly, ale on se držel, tak jsem zvolila silnější kalibr. Rozepnula jsem si podprsenku a stáhla kalhotky.

Stála jsem před ním v celé své kráse a s ním to vůbec nehnulo. No, i když slovo vůbec se použít zas tak nedalo, když jsem si všimla jeho doutnajících očí a kalhot, které mu byly evidentně těsnější, ale pořád se držel. S úsměvem jsem se otočila ke svému kufru a začala hledat nějaké oblečení.

Když jsem měla všechno na hromádce, zvedla jsem se a zase se postavila před něj. Potěšeně jsem zjistila, že ze mě po celou dobu nespustil oči, ale nevzal si mě. Začala jsem se zase oblékat.

Až mučivě pomalu jsem na sebe natáhla spodní prádlo, malé riflové kraťásky, které zakrývaly jen to nejnutnější a dávaly vyniknout mým dlouhým nohám a nakonec červené tílko na tlustá ramínka, které nechávalo vyniknout mému plochému bříšku. Nazula jsem si boty, do ruky vzala lehkou mikinku, aby se neřeklo, a se svým kufrem jsem vyrazila ke dveřím. „Počkám dole,“ zašeptala jsem ke kamennému Edwardovi, když jsem kolem něj procházela a vteřinu na to už jsem stála u připravené limuzíny. Řidič mi uklidil kufr a já s posledním pohledem na zámek nasedla.

Edward se objevil o chvíli později a oči měl už zase krásně zlaté. Ovšem, když mě uviděl, tak okamžitě zase ztmavly. „Ještě pořád se zlobíš?“ přelezla jsem k němu na klín. „Ne, super,“ konstatovala jsem, když neodpovídal a dál na něm seděla.

„Ne, nezlobím se,“ odpověděl, když můj posed trochu rozdýchal.

„Já vím,“ kývla jsem s širokým úsměvem a začala ho hladově líbat.

„Bello, možná bych tě měl varovat,“ odtáhl se.

„Před čím?“

„No, letadlo, kterým poletíme, bude plné lidí, tak aby to na tebe nebylo moc,“ strachoval se.

„Neboj, mám štít. Dokáže vůni krve utlumit,“ uklidnila jsem ho a on si viditelně oddechl.

„Ale kdyby… “

„Já vím,“ skočila jsem mu do řeči a znovu ho políbila.

„Jsme tady,“ oznámil a řidič otevřel dveře, abychom mohli vystoupit. Edward mě ale zadržel a podal mi tmavé sluneční brýle. „Při bližším nebo delším kontaktu je ještě vidět trochu červené,“ vysvětlil, tak jsem si je vzala.

Jen co jsme oba vystoupili, uslyšela jsem několik zalapání po dechu a všimla se závistivých pohledů a Edward za mnou zavrčel. „Nemohla ses obléknout alespoň trochu normálně. Mám pocit, že se mi z těch nechutných myšlenek rozskočí hlava,“ stěžoval si, když jsem se na něj otočila.

„Mohla, ale ono ti to neuškodí,“ zašklebila jsem se, vzala ho za ruku a s kufry jsme šli do haly.

Edward šel vyzvednout letenky a mezitím, co jsem na něj čekala, ke mně přišel tak 25-ti letý kluk. Byl to opravdu kus a dřív bych si možná říct nechala. „Slečno, nezašla byste na kafe?“ zeptal se slušně. Nejspíš chtěl zapůsobit, ale u mě by zapůsobil spíš jako večeře. Bello, na co to myslíš, okřikla jsem se a po dotyčném hodila úsměv, aby ho moje odmítnutí tolik neranilo.

„Je mi líto, ale myslím, že by se to mému manželovi moc nelíbilo.“ Tohle bylo poprvé, co jsem ve spojitosti s Edwardem použila na veřejnosti slovo manžel.

„Nějaký problém?“ objal mě Edward kolem pasu, jen co jsem to dořekla.

„Vůbec žádný,“ vykoktal ze sebe ten odvážlivec a odešel.

Edward si ho stále nenávistně měřil a já se jeho výrazu musela zasmát. Bylo hezké vědět, že žárlí, ale já bych nejspíš žárlila taky. „Prosím tě, pojď,“ chytla jsem ho za ruku a táhla k terminálu, kde nás odbavili.

Vzhůru do nového života, pomyslela jsem se, když jsme vzlétali a letěli tak vstříc nové a hlavně společné budoucnosti a věčnosti.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenová bez násilí? Zapomeň! 17: