Vážně jsem ráda, že se vám první dílek tak líbil, ale musím vás upozornit, že tuhle povídku beru jako odreagování od Rozbřesku a Osudu, takže nebude asi přibývat tak často, jak jste zvyklý. Nic méňě, to nemění nic na tom, že mám obrovskou radost z komentářů, které opravdu přibývali. Tak si to užijte.
04.12.2009 (22:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6899×
Díky mému štítu jsem mohla jít lovit i na veřejná místa, tak jsem zaparkovala u nákupního centra. Ještě jsem si nasadila hnědé kontaktní čočky a mohla jsem vyrazit.
Bloumala jsem po obchodech a čekala, jestli se někdo chytne. Jestli ne, budu muset udělat první krok já.
Když jsem zastavila u výlohy jednoho zlatnictví, nesměle ke mně přistoupil nějaký mladík. „Promiň, ale nezašla by si na kafe?“ zeptal se nejistě.
Pomalu jsem se k němu otočila, a když mě uviděl, užasle zalapal po dechu. Vypadal docela dobře, tak jsem pozvání přijala.
Cestou do kavárny jsem trochu stáhla štít a opatrně se nadechla. Jakmile jsem ucítila jeho vůni, krk mi zachvátili plameny a radši jsem štít stáhla zpátky, abych na něj neskočila hned.
Došli jsme do nějaké restaurace a sedli si ke stolu pro dva. Hned k nám přicupitala servírka, tak jsem si dala jen vodu a můj „hostitel“ kávu. ,,Ani nevím, jak se jmenuješ?“ zeptal se s úsměvem.
„Bella,“ úsměv jsem mu oplatila.
„Těší mě Bello, já jsem Taylor,“ představil se i on.
„Taky mě těší,“ kývla jsem, ale to už nám servírka nesla naší objednávku.
Pomalu jsem usrkávala vodu a dávala si záležet, aby na mě nebyl znát znechucený výraz. Už jsem se nemohla dočkat, až Taylora dovedu za nějaký roh a budu se moci pořádně najíst. „Co kdybychom se šli trochu projít po městě?“ navrhla jsem a přidala oslňující úsměv, aby neodmítl.
„Dobře, jen zaplatím,“ souhlasil a mávl na servírku. Ta mu předložila účet, Taylor jí podal bankovku a konečně jsme vypadli.
Procházeli jsme se deštivou Florencií a povídali si. Taylor byl opravdu skvělý společník, ale byl až moc zvědavý a chtěl o mě vědět všechno. Nikdy mi nedělalo problémy vymýšlet si příběhy, tak jsem zapojila fantazii, abych ukojila jeho zvědavost.
Od centra jsme se vzdalovali čím dál víc a já tuhle cestu moc dobře znala. Kolikrát už jsem po ni vedla svojí oběť, by asi nikdo nespočítal. Úmyslně jsem zahnula k tmavé uličce a Taylor zabraný do rozhovoru si toho ani nevšimnul.
Ještě jednou jsem zahnula a vedla ho co nejdál od hlavní silnice. „Bello, vážně si jsi jistá, že víš, kam jdeme?“ zeptal se nebojácně, ale srdce mu letělo neuvěřitelnou rychlostí.
„Naprosto,“ ujistila jsem ho, protože se zastavil a rychle ho přitiskla na zeď. „Vážně jsem tě ráda poznala, ale budeme se muset rozloučit.“ Můj studený dech mu ovál krk a Taylor se otřásl.
Lehce jsem ho prsty pohladila po tváři a pomalu jsem ze sebe stahovala štít.
„Nech mě, prosím,“ zachraptěl a srdce se mu ještě zrychlilo.
„Neboj, budu se snažit, aby tě to tolik nebolelo,“ uklidnila jsem ho sladce a plíce naplnila omamnou vůní jeho krve.
Už jsem neměla chuť to protahovat, tak jsem prokousla svými nebezpečnými zoubky jeho tenkou kůži na krku a krční tepnu, která na mě přímo volala.
Čím více Taylorovi krve jsem v sobě měla, tím více z něj vyprchával život. Možná jsem ho mohla nechat žít do večera a trochu si užít, ale já měla radši upíry, tak jsem to přestala řešit.
Krev došla až moc brzy a Taylorovo tělo kleslo k zemi. Rozhlédla jsem se kolem, abych našla něco, kam by šlo tělo ukrýt a nikdo si ho nevšimnul. Kousek ode mě byl kanál, tak jsem potichu zvedla víko a chudáka Taylora tam hodila. Asi za to nemohl, ale jeho krev tak úžasně voněla, že by byla opravdu velká škoda ji neochutnat. Jo, Aro by ze mě měla radost.
Upravila jsem se a šla zpátky k autu. Snažila jsem se mrkat co nejméně, protože jsem cítila, že se čočky každou chvíli rozpadnou, ale díky bohu vydržely až do garáže. Rychle jsem nasedla do garáže a už v poznatelně lepší náladě jela zpátky do Volterry, kde už na mě určitě čekal Caius.
„Ahoj Bello, jdeš na jídlo? Heidy zrovna přivedla vážně vypečené kousky,“ mrknul na mě Felix, když jsem přišla na recepci, abych Gainně dala klíčky od auta.
„Sice už jsem měla, ale dezert neuškodí,“ usmála jsem se a s ním po boku šla do jídelny.
Už z dálky jsem slyšela hlasy a cítila omamnou vůni lidské krve, která ve mně probouzela zvíře. Uslyšeli jsme Ara, jak všechny vítá a to byla naše chvíle a velké, honosně opracované dveře se otevřely.
Bylo slyšet několik zalapání po dechu, tak jsem si prohlédla kořist. Byly to povětšinou starší lidé, ale v zadním rohu stála vyděšená mladá dívka a Aro se k ní s nechutným výrazem přibližoval.
Chtěl jí chytit za ruku, ale ve mně se probudil pocit zrady a nechtěla jsem, aby mu to prošlo. Chytil jí za ruku a zavřel oči v obvyklém soustředění. To byla moje chvíle.
Rychle jsem k ní přiskočila a vytrhla jí z Arova sevření. Zmateně se na mě podíval, ale než stihl něco udělat, se zákeřným úsměvem jsem prokousla její krční tepnu. Aro zuřil, ale nechal mě být a šel dál, vybrat si další oběť.
Tahle hra se mi líbila čím dál víc. Rychle jsem dopila a skočila na další oběť, kterou si Aro vybral. Teď už se na mě vážně nasupil a bylo vidět, že mi to jen tak nedaruje.
S vítězným úsměvem jsem se vrhla na posledního živého člověka, kterého si ještě nikdo nedal. Byla jsem sice úplně plná, ale za ty jeho pohledy to vážně stálo.
Jen co jsem dorazila tu starší dámu, která byla až přehnaně navoněná, labužnicky jsem si utřela pusu a se zdviženou hlavou kráčela prostředkem sálu ke dveřím. ,,Bello, můžu s tebou mluvit?“ promluvil Aro až moc klidně.
Zastavila jsem se a pomalu otočila. Všichni tři seděly na svých trůnech, ale já sejně největší pozornost věnovala Caiusovi, který na mě vážně svůdnicky mrkal a já se měla co udržet, abych na něj neskočila. „Můžeš mi laskavě věnovat pozornost, mladá dámo?“ zahřměl Aro, protože si nejspíš všimnul, kam koukám.
„No jo,“ zahučela jsem otráveně a přesunula svůj pohled na toho nevrlého dědka.
„A chovej se slušně,“ napomenul mě ještě.
„Ano tatínku. Prosím tě, řekneš mi, co potřebuješ?“ zatvářila jsem se jako nejhodnější holčička a Caius jen zadržoval smích.
„Jen jsem ti chtěl říct, že pozítří přijede tvůj snoubenec se svojí rodinou a bude zásnubní ples, tak by nebylo na škodu, kdyby sis vybrala nějaké šaty,“ usmál se a rukou mi pokynul, že můžu jít.
Zmínka o zásnubách a svatbě mě zase tak rozpálila, že jsem co nejrychleji vyletěla ze sálu a běžela po chodbě, praštila jsem do zdi, až pár starých kamenů popraskalo. „Ale no tak,“ ozvalo se za mnou a já poznala hlas Caiuse. Taky zrádce. Mohl se mě před Arem alespoň trochu zastat, když mu dělám společnost v ložnici. „Co chceš?“ zavrčela jsem odměřeně a stále koukala dopředu.
Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Cullenová bez násilí? Zapomeň! 2:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!