Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenová bez násilí? Zapomeň! 5

21.12.2009 (20:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6561×

5.kapitola

„Bello, ty jsi rok od roku hezčí,“ usmál se a dal mi pusu na tvář.

„Nešplhej,“ zasmála jsem se a bouchla ho do ramene.

„Neříkej, že ti to vadí,“ zasmál se taky.

„Tak co tady máš?“ odtáhla jsem se od něj a přešla ke stolu, kde měl rozložené návrhy.

Začala jsem si je prohlížet a upoutal mě jeden obrázek. „Tyhle,“ ukázala jsem mu je naprosto rozhodnutá.

„Dobře a barva?“

„Černá,“ vypálila jsem a Patrick se začal smát. „Co je?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Čekal jsem to, jen jsem zvědavý na Arovu reakci,“ zakroutil hlavou a smál se dál.

„Tak ušiješ ty šaty?“ zeptala jsem se nevrle, protože zmínka o Arovi mě zase napružila.

„Zítra je tady máš,“ kývnul a zmizel.

Odešla jsem ze salónku a běžela k sobě do pokoje, kde jsem se svalila na postel. I když jsem se snažila vypnout mozek, sám od sebe začal přemýšlet. Přemýšlela jsem nad tím, jaký asi bude můj nový manžel. Co když si nebudeme rozumět a budeme se pořád hádat? A co když s ním nic nebude?

„Bello, Bello, Patrick ti přinesl šaty,“ vletěla ke mně Jane a skočila na postel těsně vedle mě.

„Hm,“ zahučela jsem otráveně.

„Tak pojď, Aro tě chce vidět,“ tahala mě za ruku.

„A… Aro?“ zeptal jsem se zaskočeně.

„Jasně,“ kývla.

„Tak to jsem mrtvá,“ zašeptala jsem si pro sebe a pomalu vstala.

„Tak pojď,“ popoháněla mě, když jsem se za ní ploužila lidskou rychlostí.

„Vždyť jdu,“ odbyla jsem jí, ale rychlost trochu zvýšila, aby si nestěžovala.

Dovedla mě před dveře zrcadlové místnosti, která se využívala hlavě na přípravy na plesy, slavnosti a další různé akce, kterých jsem se musela povinně účastnit.

Když jsem otevřela dveře, zrak mi padl na velký vak, který ležel na židli. „Vážně jsem zvědavý, jak ti to bude slušet,“ ozval se Aro z rohu místnosti.

„To já taky, ale nemyslíš si, že se budu převlékat před tebou,“ nadzvedla jsem obočí a Aro odešel, takže tam zůstal jen Patrick a Jane, která se propašovala za mnou.

Sundala jsem si oblečení a Patrick vyndal šaty. I když byly černé, vypadaly vážně nádherně. „Jsou naprosto úžasné,“ vydechla jsem a zvedla ruce, aby mi je mohl obléknout. Ještě trochu upravil sukni a mohla jsem se podívat do zrcadla.

Šaty byly úplně bombastické a strašně se mi líbily. Sice jsem vypadala, že jdu na pohřeb, ale svým způsobem se to hodilo, protože to byl vlastně pohřeb můj.

Koukla jsem na Jane a ta mě jen s úžasem pozorovala. Usmála jsem se na ní, když se za mnou otevřely dveře. „Isabello, to nemyslíš vážně,“ spustil Aro vážně naštvaně.

„Proč? Tobě se nelíbí?“ otočila jsem se k němu a snažila se o zklamaný výraz.

„Nelíbí?“ zeptal se zděšeně. „Přeci nepůjdeš na svůj zásnubí ples v černých šatech,“ začal běsnit.

„Proč ne? Mě se líbí,“ hájila jsem se.

„Protože v černých šatech prostě nepůjdeš!“

„Proč ne? Je to můj ples,“ hádala jsem se.

„Prostě nepůjdeš a hotovo,“ ukončil naší debatu a chtěl odejít.

„Nebo co?“ vyjela jsem na něj znovu, protože jsem si chtěla prosadit svou.

„Co? Třeba to, že jestli si nevybereš jiné, tak zásnubní ples nebude a vdáváš se bez odkladu hned zítra,“ odpověděl a dala bych všechno zato, že se usmíval.

„Cože?“ zašeptala jsem nevěřícně.

„Slyšela si dobře. Můžeš se rozhodnout do večera,“ odpověděl a odešel.

Naštvaně jsem si sedla do křesla a přemýšlela, co mu tak provedu. Bohužel jsem byla tak dopálená, že mě vůbec nic nenapadlo. Naštvaně jsem se zvedla a jedním prudkým pohybem ze sebe šaty strhla.

Když spadly dolů na zem, sebrala jsem je a rozcupovala je na kousíčky. Ještě víc rozzuřená jsem se oblékla a chtěla odejít, když jsem si vzpomněla na jeho podmínku. Jestli si do večera nevyberu jiné šaty, tak se vdávám už zítra a to rozhodně nehodlám. Chci se přeci ještě užít trochu mé svobody, kterou co nevidět ztratím.

V půlce cesty jsem se otočila zpátky k Patrickovi, který sledoval náš vstup. „Promiň,“ naznačila jsem rty. „Aro je kretén,“ zašeptala jsem hlasitěji a uchechtla se. „Máš tu nějaké jiné návrhy?“

„Jo, něco tu mám. Tak nějak jsem počítal s Arovou reakcí,“ lehce se usmál a podal mi nějaké papíry.

Sedla jsem si do křesla a prohlížela si je. Líbily se mi dvoje, ale nakonec zvítězily odvážné a červené. „Tak tyhle,“ ukázala jsem mu. „A nech je takhle červené,“ dořekla jsem a odešla.

„Vybrala sis jiné, nebo máme začít chystat svatbu,“ odchytl mě Aro.

„Takovou radost ti neudělám,“ odsekla jsem a šla dál.

„Jak myslíš, ale ještě se zastav za Heidy, protože chce s tebou mluvit.“ Ani jsem neodpověděla a šla za ní. „Ahoj,“ pozdravila jsem jí, když jsem přišla za ní do pokoje.

„Pojď, sedni si. Už za šest hodin přiletí tvůj snoubenec a nic není hotovo,“ posadila mě na židli zrcadlu.

„Cože? Už za šest hodin?“ vyplašeně jsem vyvalila oči.

„No jasný. Ráno s nimi chce mluvit Aro a pak začnou konečné přípravy,“ seznámila mě s programem a přitom kolem mě skákala.

„Myslím, že to může být,“ prohlížela si mě.

Vlasy jsem měla stažené do pevného drdolu, aby byl vidět můj krk. Oči jsem měla namalované červeně, rudě červenou rtěnku, která kontrastovala s mojí bledou pletí, ale aby ten kontrast nebyl tak velký, na tváři jsem měla slabou vrstvu tvářenky.

Slušelo mi to, ale byla bych mnohem radši, kdybych se líčila kvůli jiné příležitosti a ne na mé zásnuby. A při myšlence, že můj budoucí manžel, kterého jsem nikdy neviděla, přiletí už dneska večer, jsem se musela otřást. To už bych radši brala vězení, než manželství, ale svým způsobem je to asi stejné. Povzdychla jsem si a Heidy se na mě podívala. Asi z tváře vyčetla mé pocit, protože si ke mně přisedla. „Bello, já vím, že ti připadá, že už to Aro přehání, ale on má o tebe vážně starost.“

„Jo, a tak se jí zbaví tím, že mě vdá?“ vyjela jsem na ní zostra. „Promiň,“ omluvila jsem se jí potichu.

„To je v pohodě,“ pohladila mě po ruce.

„Znáš ho?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Moc ne,“ svěsila ramena. „Ale je to adoptovaný syn Carlislea Cullena a jeho ženy. Carlisle je dobrý přítel a taky tu nějakou dobu žil. A buď v klidu, tvůj manžel existuje skoro o 50 let déle, než ty,“ snažila se mě uklidnit.

„Jestli mi Aro vybral nějakého dědka, tak mu utrhnu hlavu,“ zasyčela jsem a víc se rozvalila na židli.

„A co Caius, jak to bere?“ nadzvedla obočí.

„Má z toho srandu,“ mávla jsem rukou.

„To je celý on,“ zakroutila hlavou.

„A co ty. Už sis někoho nabrnkla?“ začala jsem, abychom se nebavily jen o mě.

„Možná Felix,“ zašeptala.

„Felix? Náš hromotluk?“ vypískla jsem nadšeně.

„Bello, klid, je to zatím v začátku,“ klidnila mě, ale stejně jsem v jejích karmínových očích zahlédla jiskřičky.

„A už jste spolu spali?“ byla jsem vážně zvědavá.

„Bello,“ okřikla mě. „Ne, že bych si nedala říct, ale zatím jsme skončily jen u velmi divokého líbání,“

„Hmmm,“ zahučela jsem zklamaně.

„Přece víš, že ty s Caiusem jste jediní, kteří v noci pořádně žijí,“ bouchla mě do ramene.

„Vážně?“ nadzvedla jsem obočí.

„Sis ještě nevšimla?“ zakroutila hlavou.

„Nebylo kdy,“ pokrčila jsem rameny a obě jsme se rozesmály.

Povídaly jsem si a smály, dokaď se nesetmělo a pak už jsme slyšely Ara, jak vítá Carlislea, takže Cullenovic famílie už dorazila a já mohla začít plnit svůj skvělý plán na dopálení Ara.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenová bez násilí? Zapomeň! 5: