Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi? Pche... Zapomeň! - 2. kapitola

03.09.2010 (12:30) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2318×

2. kapitola - Cullenovi, Haleovi... Tanya?!

Musím se pořádně vyspat, protože zítra budu muset vydržet ty návaly stydlivých a trpících pocitů.

Ráno mě vzbudil můj schválně předčasně nastavený budík. Než se vykopu z postele no, hold mi to chvilku trvá. Ale dneska? Vyskočila jsem jako malý klokánek z matčiny kapsy. Bylo teprve pět ráno, ach! Do postele jsem se vracet nechtěla, ještě bych zaspala a upřímně, ani se mi spát nechtělo. Mířila jsem si to přímo do koupelny, když najednou přede mě vstoupila Tanya, která se pousmála (pohrdavě) a vlétla do dveří dřív než já.

„Eh, aha,“ otočila jsem se a šla do pokoje. Co je mi po ní? Ať se klidně fintí, já potřebuji provést, jen svou ranní hygienu, nic víc. Vešla jsem zpátky do pokoje a vyndala patřičné oblečení. Ještě než jsem na sebe něco hodila, mrkla jsem na teploměr za oknem. Vybrala jsem si můj oblíbený tyrkysový svetřík s výstřihem a k tomu, jak jinak, než ty skvělé příjemné džíny. Mrkla jsem na hodinky, půl šestý a Tanya nikde. Už jsem to nevydržela a šla ke dveřím koupelny.

„Tanyo? Jsi tam ještě? Prosím pusť mě, já jsem rychle!“ řekla jsem přimáčknutá ke dveřím. Z koupelny se ozvalo mlasknutí a ani bych se nedivila, jestli zakroutila očima. Dveře se otevřely a tam stála ona, úplně stejná jako když tam vešla. Co tam teda dělala? Raději jsem nic neříkala a urychleně vplula dovnitř.

Takže ranní hygienu mám za sebou, teď ještě učesat vlasy, přejet oči řasenkou a jsem hotová. V pokoji jsem popadla připravený batoh. Seběhla jsem schody dolů, v kuchyni se rychle napila a už šla ke dveřím se obouvat. Když jsem byla obutá, zrovna přitančila Tanya, která urychleně vklouzla do svých luxusních lodiček a vyšla ven se mnou v patách.

„Em, Tanyo, chceš svést?“ zeptala jsem se, protože její auto jsem žádné neviděla. Najednou se za jejími zády vynořilo krásné stříbrné Volvo, wow! Nestačila jsem ohromeně koukat.

„Ne, díky, já už svůj odvoz mám,“ usmála se a šla ke dveřím spolujezdce. V tom krásném autíčku muselo být víc párů očí než jedny, protože jsem cítila, jak mně jich několik pozorně sleduje. Nehodlala jsem se zdržovat a spěchala do svého náklaďáčku. Hodila jsem do něj batoh a vyjela do školy.

***

„Eh, no super,“ špitla jsem si sama pro sebe, když jsem přijížděla na školní pozemek a všichni mě sledovali. Je březen uprostřed pololetí a já nastupuji do třeťáku. Bohužel budu chodit do třídy s Tanyou, i když uvidím, jak budeme mít společné hodiny.

Vyšla jsem z náklaďáčku a všichni, doslova všichni, mě sledovali. Rychle jsem přebruslila mezi lidmi do přijímací kanceláře, musela jsem držet oči u země, nesnesla jsem to.

Au! Co to, proč jsem na zemi? Já nabourala do sloupu! Vzhlédla jsem a přede mnou momentálně stojí ten nejhezčí, nejkrásnější, nejroztomilejší… Ten nejde popsat slovy! Kluk, byl, byl tak krásný… A já jako magor do něj narazila.

„P – p – p – promiň,“ vykoktala jsem. On na mě jen frustrovaně hleděl, pak odvrhl oči, zamumlal něco jako „V pohodě“ a byl pryč. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Vyškrábala jsem se ze země a pokračovala v cestě. V kanceláři jsem dostala vše potřebné a hned jsem šla na první hodinu – matiku a potom dvě hodiny tělocviku, super.

Matika uplynula celkem rychle, seznámila jsem se tam s dívkou jménem Alice a taky jejím přítelem Jasperem, velmi milí lidé a krásní. Teď mě čekají dvě hodiny tělocviku, takže bezva, protože já jsem tuhá jak poleno, snad jediný, za co jsem byla vždy chválená, byl běh na 60 metrů, to jsem byla nejrychlejší, ale jinak? Ani raději nebudu vykládat mé další schopnosti. Naštěstí jsem se tam seznámila s klukem jménem Mike, ten obstarával většinu mých rolí v míčových hrách.

Po tělocviku mě čekal oběd. Nemohla jsem vyklepat z hlavy toho krásného kluka, do kterého jsem úžasně nabourala. Ach, copak si o mně asi pomyslel? Ale co? Vždyť mi to má být fuk, ne? Odkdy mi na tom záleží? Sama o sobě vím, že jsem nemehlo.

„Asi od té doby, co si se s ním srazila a cítila ty motýlky v břiše, Bello!“ okřikl mě jeden z hlasů v mé hlavě. Zrovna jsem došla do jídelny, upřímně hlad nemám, ale něčeho se ráda napiji. Došla jsem si k automatu, zahrabala v kapse a vhodila do něj minci. Objednala jsem si jednu z několika limonád, pak se otočila a hledala nějaké malé, útulné a hlavně moc ne na očích místečko.

Bingo! Našla! Ještě jsem rychle po cestě popadla jedno jablko a vrhala se směrem k malému stolečku, hezky v zadu a hlavně v rohu. Položila jsem si věci na stolek a sedla na židli, bylo to perfektní, no lidi si mě sice tak či tak všímali, ale ne tolik.

Seděla jsem a najednou ho spatřila. Byl snad ještě hezčí, než když jsem do něj narazila. Přišel s několika krásnými, opravdu krásnými lidmi, mezi nimi byla i Alice a Jasper. Sedli si asi o dva stoly přede mě. Nemohla jsem si pomoct a každého z těch lidí tajně okukovala.

První mě samozřejmě praštil do oka ten kluk, do kterého jsem narazila. Měl tak krásně bronzové vlasy, které měl jemně ale divoce rozcuchané, to bylo tak krásný! Oči měl, já nevím, připadaly mi spíš černé než hnědé… Nos a ústa, ty se k sobě tak hodily, samozřejmě i ty oči! Pleť měl bílou až ledovou, ale hodila se k němu, tak jako ke zbytku jeho přátel…

Byli tam ještě dva kluci: Jasper, přítel Alice, a pak ještě ten velký namakaný, spíš hromotluk. Ten hromotluk určitě chodil s tou kráskou vedle něho, pořád na sebe tak pokukovali…

Ta kráska byla nádherně blonďatá a ten obličej! Dovolila bych si i říct: „Hezčí než sama panenka Barbie od Matella!“ A pak Alice, krásná, malá, úžasná a okouzlující! Přišla mi i sympatická.

Všichni měli stejnou barvu pleti a někteří i očí. Zvláštní… Vlastně, ještě, zapomněla jsem říct, že kam se na ně hrabe Tanya! Byla sice krásná, dala by se zařadit mezi ně, ale na ně? Na ně prostě nemá, ne to bych opravdu neřekla!

Najednou mi někdo zastínil výhled. Byl to Mike, ten kluk z tělocviku.

„Ahoj, Bello,“ usmál se. Jen jsem na něj koukla.

„Proč tu sedíš tak sama? A hlavně, proč zrovna tady? No hele, to je jedno, můžeme si přisednout? Mám tu někoho, kdo by se s tebou chtěl seznámit,“ vysvětlil a pokládal tác vedle mě. Už to nešlo nějak odvolat. Jen jsem kývla a uviděla dvě dívky, jak se hrnou na druhou stranu stolu vedle mě.

„Ahoj, já jsem Jessica,“ usmála se na mě ta rychlejší.

„Já jsem Angela,“ usmála se ta druhá, přišla mi milejší, nevím.

„Em, Bella. Tedy Isabella, ale jenom Bella,“ odpověděla jsem. A znovu nenápadně koukla na toho krásného kluka. Něco mě k němu táhlo, nevím. Ale on se na mě díval taky a naše oči se střetly, rychle jsem uhnula a upřela zrak na mé rudé jablko. Angela si toho všimla a zeptala se:

„Koukáš na Culleny?“ usmála se. Culleny? Oni mají stejné příjmení?

„Oni jsou sourozenci? Tedy, divný by to nebylo, ale… Vždyť oni spolu chodí!“ vyhrkla jsem. Ani jsem to nečekala, že takhle zareaguji. Angela se znovu usmála a přidala se k ní i Jessica.

„No, jsou to vlastně Cullenovi a Haleovi,“ odpověděla. S Jessicou na sebe koukly.

„Eh, oni jsou adoptivní sourozenci, teda kromě Jaspera a Rosalie ti jsou praví. Takže adoptivní děti doktora Cullena a jeho ženy,“ vysvětlila Jessica. Aha, takže mezi sebou můžou chodit, jasně.

„A jak se jmenují? Znám jenom Alici a Jaspera,“ řekla jsem. Angela se rychle otočila a pak koukla znovu na mě.

„Takže, když Alice a Jaspera znáš… Ta blondýnka, to je Rosalie a ten kluk vedle ní, to je Emmett, chodí spolu,“ usmála se. A on? Chtěla jsem se zeptat, ale než jsem řekla, tak Angela už zase mluvila.

„No a ten, co sedí sám, to je…“ usmála se a koukla na Jessicu.

„To je Edward Cullen,“ řekly holky sborově a hrozně se rozesmály. Bylo poznat, že je to smích, no prostě, když vidíte kluka, který je tak krásný, a víte to o něm, tak se takhle zasmějete. Já jsem se taky musela pousmát, nedivila bych se, jestli mi naskákaly růžové mráčky pod očima. Mike nás jenom sledoval a pak zamával na nějakého kluka ve frontě.

„On je prostě moc!“ řekly holky a znovu se rozesmály.

„No, ale je mi ho líto, já nevím. Proč ona?! Upřímně nikdo neví jak to mezi nimi je, ale připadá mi, že se k sobě vůbec nehodí!“ zaprotestovala Angela. Ona? Ale vždyť tam žádná nesedí? Než jsem se stihla zeptat, kdo je ona, tak k našemu stolu přešel nějaký kluk. Bylo hned poznat, že se Angele líbí.

„Takže, Bello, to je Ben. Bene, to je Bella,“ představil nás Mike. Ben si přisedl a pak vykulil oči, jako kdyby si na něco vzpomněl.

„Počkat ty jsi, ty jsi Isabella Swan?“ zeptal se.

„Eh, ano,“ odpověděla jsem a přihlouple se usmála.

„Takže, ty jsi ta vzdálená sestřenice Tanyi Swan?“ znovu se zeptal.

„Em, jo, vlastně jo,“ uchechtla jsem se. Najednou všichni u stolu vykulili oči. Dělala jsem, že si toho nevšímám a znovu zabloudila očima ke stolu Cullenových a Haleových. Ale, to ne!

„Ach, aha. Bello, jsi naivka, víš to?“ zamumlala jsem. Angela se na mě soucitně koukla, ale nebylo možný, aby to slyšela.

„Aha, takže Tanya chodí s Edwardem…,“ povzdechla jsem. Když jsem se koukla ke stolu Cullenových, uviděla jsem tam, jak se Tanya motá kolem Edwarda a objímá ho.

„Jo, no, Tanya všude říká, že spolu chodí, ale Edward… No, on na to moc nevypadá,“ řekla Angela.

„Ha ha, to opravdu ne,“ usmála se Jessica.

„Em?“ zamrkala jsem na ni očima. Ona se ke mně naklonila a zašeptala do ucha:

„No, tak třeba teď než přišla Tanya, se pořád díval po tobě,“ uchechtla se a odtáhla.

„A pak jsou tu i jiné důvody, víš? Třeba, on je tak tajemný až samotář, ale ona? Ona je taková až namyšlená, víš co? Taková, že si myslí, že je boží a že ji každý chce. Prostě mi k sobě nepasují,“ dořekla svůj proslov. Já jsem jen kývla.

Už jsem se ani nechtěla koukat k tomu stolu před sebou, nevím proč, snad jsem žárlila? Eh a na co? Na Tanyu? Ne nikdy! I když ode dneška by tam přece jen něco bylo… Povzdychla jsem si a mrkla na hodinky. Půl druhý, no super. Biologie mi začíná ve tři. Neměla jsem vůbec chuť k jídlu a limonádu už měla dopitou, proto jsem se zvedla a rozhodla, že tu hodinu strávím aspoň venku.

„Už odcházíš, Bello?“ zeptal se mě Mike, který předstihl holky. Zhoupla jsem se na patách.

„Em, jo. No, víte, mám ještě tak hodinu volna, takže se chci trochu projít,“ odpověděla jsem. Všichni přikývli.

Vyšla jsem z jídelny a Tanyi si vůbec nevšímala. Napadlo mě, že si ještě, než půjdu, hodím batoh do skříňky. Šla jsem jedněmi ze zadních dveří, které vedly na školní dvorek a ten do lesa. Chvíli jsem jen tak postávala na dvorku, ale když mě ofoukl větřík s vůní smůly, keřů a stromů, neodolala jsem. Vrhla jsem se přímo před sebe a bezmyšlenkovitě šla do lesa.

Sice jsem chtěla jít trošku hlouběji, ale když jsem se otočila, chtěla jsem vidět na školu, abych pak nezmeškala hodinu. Sedla jsem si na blízký pařízek a jen tak hleděla do blba.

Najednou jsem uslyšela křehké zakřupání větvičky, rychle jsem se otočila tím směrem, ale nikdo tam nebyl? Koukla jsem se zpátky a přede mnou stála usmívající se Alice.

„Wuá!“ odskočila jsem a spadla na tvrdou zem. Alice se pro mě rychle shýbla.

„Promiň,“ špitla ke mně.

„Takhle vystrašit jsem tě nechtěla!“ omlouvala se a při tom měla krásný úsměv.

„Ne, Alice, to je v pohodě, jenom jsem to nečekala,“ řekla jsem a při tom se vyškrábala na nohy. Alice mi pomáhala vstát, ale její ruce byly tak, tak studené… Nevím, asi se mi to jenom zdálo, je pravda, že je pořádná zima.

„A co ty tu vlastně děláš, Bello?“ zeptala se.

„Šla jsem trochu na vzduch, mám ještě,“ koukla jsem na hodinky, ty ukazovaly dvě hodiny, „půl hodiny čas,“ dořekla jsem větu. Alice kývla.

„Všimla jsem si tě na obědě,“ řekla s úsměvem.

„Eh, jo, já tebe taky a tvojí rodiny,“ řekla jsem skepticky. Alice se zasmála.

„Mám je moc ráda, i když jsou adoptivní. Hodně si mezi sebou rozumíme,“ řekla. Usmála jsem se na ni a šla směrem ke škole, Alice šla se mnou.

„Například Edwarda beru jako vlastního bráchu, je jasné, že je tak hezký po mně,“ řekla a usmála se, já také.

„Je opravdu moc hezký, až moc krásný, jako anděl. Nelze popřít, že bude po tobě,“ usmála jsem se zpět. Ale po chviličce jsem si uvědomila, že jsem toho řekla asi trochu moc. Nerozumím tomu, s Alicí jsem se cítila tak v pohodě, že to ze mě nějak vyklouzlo. Alice se usmála.

„Ano, je opravdu kouzelný, ale Tanya ho kazí,“ řekla mrzutě. Otočila jsem se na ni.

„Chodí spolu, viď?“ zeptala jsem se a v hlase uslyšela lítost. Nevím, připadalo mi to, jako kdybych se s Alicí znala celou věčnost, pak mi došlo, že ta otázka je docela neslušná. Co mi je vlastně do toho, kdo s kým chodí?

„No, vypadá to tak, ale kupodivu ne. Tanya pořád na Edwarda tlačí, myslím, že už si to skoro i myslí, ale já pořád nevím. Edward je nerozhodný,“ zavrtěla hlavou.

„Ty si myslíš, že se Tanya k Edwardovi nehodí?“ zeptala jsem se.

„Klidně řeknu, že ne! Byla bych třeba raději, kdybys to byla ty! Jak vůbec znáš Tanyu, je to tvoje sestřenka, ne?“ zeptala se. Když řekla, že by byla raději, kdybych s Edwardem byla já, trošku jsem zrůžověla.

„Eh, moc ji neznám, seznámila jsem se s ní teprve včera. Ona je taková, trošku namyšlená vůči mně, i když má právo,“ usmála jsem se. Zastavily jsme se u dveří školy a já slyšela oznamující zvonek konce hodiny.

„Ale prosím tě! Jsi mnohem sympatičtější než ona a i hezčí!“ řekla. Já jsem jen zavrtěla hlavou a otevřela dveře.

„Tak jo, Alice, ráda jsem si s tebou popovídala. Em, támhle je Mike,“ ukázala jsem na Mika. „Musím ho stihnout, nebo zabloudím,“ usmála jsem se.

„Tak jo, Bells, měj se hezky,“ usmála se a šla směrem k Jasperovi. Já jsem šla za Mikem.

„Bello… Kde, kde jsi byla? A hlavně s Alicí Cullenovou?“ zeptal se mě rozpačitě Mike, viděl nás.

„Já se byla projít v lese. No a pak jsem se zapovídala s Alicí, ona je kamarádka,“ řekla jsem a on vyvalil oči.

„Aha, takže Cullenová?“ řekl po chvilce, když jsme šli k učebně. Zastavil se a ukázal na dveře.

„Jsme tu,“ usmál se. Koukla jsem na něj a vešla první, když jsem se rozhlédla po třídě, tak první, co mě praštilo do oka, bylo jediné volné místo vedle Edwarda Cullena. Hleděl do svého sešitu a něco si zapisoval, já jsem šla k panu Bannerovi.

„Á, Isabella Swan, dobrý den… Takže,“ rozhlédl se pan Banner po třídě. „Takže, jediné volné místo je vedle pana Cullena,“ ukázal k lavici, kde seděl Edward. Edward zvedl hlavu a trochu mě probodával pohledem. Zhluboka jsem se nadechla a šla směrem k volnému místu...