Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi? Pche... Zapomeň! - 5. kapitola

Zmateně jsem vběhla do kuchyně a vyndala ryby. Položila je na desku a s velkou rychlostí odběhla do pokoje.

Rychle jsem za sebou zabouchla dveře a se slzami v očích se svalila na postel. Co to ksakru bylo?! Nechtělo se mi ani brečet, ale nevím, prostě se mi z ničeho nic začaly slzy kutálet po tvářích bez mého vědomí. Nechtěla jsem je vnímat, nechtěla jsem vnímat nic! Vůbec jsem tomu nerozuměla, co se vlastně právě teď stalo?! Domácí násilí? Šikana? Vydírání?  Nic z toho si nechci připustit! Jak je vůbec možné aby, aby takhle nafintěná holka měla takovouhle sílu? Jak je možné, že budu mít ještě nejmíň týden nafialovělou a nažloutlou barvu v místě, kde mě chytla? To už se nemohu bavit s Alicí? S nikým z Cullenových?! Tolik otázek! Ale žádné odpovědi…

Ano, já na to neumím odpovědět! Neumím odpovědět na nic! Jsem z toho úplně zmatená! Slzy se mi už naštěstí přestaly kutálet a já spočinula na mém pravém zápěstí. Čím to zakryju? Asi budu muset nosit po nějakou dobu dlouhý rukáv a žádné vyhrnování.

Všechnu mou zmatenost jsem odhrnula na později a soustředila se jenom na tohle. Povzdechla jsem a seskočila z postele, sáhla po mojí oblíbené mikině a hodila ji na sebe. Naštěstí perfektně kryla zápěstí, takže není ani známky o nějakém poškození. Rychle jsem na sebe mrkla do zrcadla a vyběhla ven z pokoje do kuchyně dělat večeři. Charlie tu bude každou chvílí, na přemýšlení a rozhodování budu mít času dost potom.

Když Charlie přijel, večeři měl na stole a já se věnovala knihám a špinavému prádlu. Tanyu jsem vůbec neviděla, asi už ji Edward vyzvedl. Nevím, jak jsem byla v pokoji dlouho. Večeře Charliemu chutnala a naštěstí si ničeho na mně nevšiml, kupodivu.

„Děkuju, Bells, bylo to skvělé!“ pochválil mě otec se spokojeným úsměvem a pak se odpotácel do obýváku k televizi. Teď nastal můj čas. Usmála jsem se na otce a odkráčela do svého pokoje, znovu jsem se posadila na postel a přemýšlela. Teď jsem byla mnohem klidnější a dokázala jsem se soustředit na důležité věci. Zhluboka jsem se nadechla.

Dokážu ignorovat Alici? Je to možné? Chci to tak? Chci ztratit přítelkyni, kterou sotva znám, ale rozumím si s ní? Ne, nechci… Jenomže teď je otázka; bude Tanya schopna něčeho horšího? Je opravdu natolik schopna, aby mě například skopla ze schodů? Jak se k ní mám po tomhle chovat? Jak se mám chovat ke Cullenovým? Znovu jsem se dostala do slepé uličky, jak dál? Grr! Samý otazník, otazník a otazník... Rozhodla jsem se radikálně a to tak, že jsem vzala osušku a pyžamo a šla si dát horkou sprchu. Ta vždy zabere a upřímně doufám, že i teď...

Po sprše jsem se cítila uvolněně a tak nějak nově. Rozhodla jsem se prozatím z opatrnosti držet od Cullenových dál, tedy jak to jde. Neříkám, že budu kvůli nim chodit nějakými uličkami, ale než chytnu určitou odvahu nějak vzdorovat, musím se srovnat. Nebo se jim tedy aspoň bude věnovat, když bude Tanya z dosahu… Bože! Stejně, jak si můžu být tak jistá, že se se mnou bude/ou bavit?! To si tolik věřím? Jseš na palici, Bello!

Nevím, ale z Tanyi mi od té chvíle, to jak na mě upírala oči, no prostě mi nahání strach. Prvních pár otázek jsem měla vyřešených, ale jak se s tím ve škole poperu? No to se ještě hold nějak uvidí. I když já jsem samotář od kosti… Musím vlastně odolávat jenom Alici… A pár kouknutí po Edwardovi... Aa! Když... On je tak nádhernej!

Ale co mě snad nejvíce znepokojovalo, byla Tanyinina síla, je to možné? Je možné, aby to normální pubertální holka jejího stylu dokázala? Proč mám pocit, že je jiná? Proč mám pocit, že jsou i Cullenovi jiní? Jenomže mě nic nenapadalo, možná chodí Tanya často do tělocvičny a má sílu. Možná…

Se silnou ospalostí jsem se zachumlala do peřin a usnula.

Uslyšela jsem hrozně hlučný rámus, proto jsem se sebrala a rychle seběhla schody dolů. Co to je? Slyšela jsem takové nepatrné skřípání a bez dechu volající hlas o pomoc. Vycházelo to z obýváku, všude byla tma nebo spíš šero, nevím. Zašla jsem za roh a nemohla uvěřit svým očím, v tu chvíli jsem z píchavé bolesti v plících ani nemohla dýchat.

Přede mnou se válelo Charlieho bezmocné tělo, bylo bíle, místy měl modřiny a na krku jednu velkou krvavou skvrnu. Jenomže co jsem nečekala, bylo to, že se nad jeho tělem skláněla Tanya se rty potřísněnými krví, nečekala mě. Já jsem tam stála jako přimrazená a připadala jsem si naprosto uvězněná v jejích, moment - rudých očích? Sledovala mě, sledovala a pak se přiblížila s ledově mrazícím úsměvem.

„Bell… Neboj, neboj se mě, nebude to bolet,“ vyřkla slova se sametovou lehkostí. Už byla u mě, chytila mě za ramena...

„Teď už mně a Edwardovi nikdo v cestě stát nebude.“ Usmála se a přibližovala svoje rty k mému krku…

„Bells, Bello! Bells, holčičko!“ Otevřela jsem zprudka oči a uviděla nade mnou se sklánějícího Charlieho. Ihned jsem mu padla kolem krku.

„Ach, Tati!“ ulevila jsem si.

„Bell, zlatíčko, už jsem si myslel, že jsi v komatu. Zdálo se ti něco zlého? Strašně jsi křičela,“ řekl starostlivě. Odtáhla jsem se, přeci tady nebudu Charliemu vyprávět o mém dost děsivým a taky dost bláznivým snu.

„Já nevím… Nevzpomínám si,“ řekla jsem. Charlie mě pohladil po vlasech a zvedl se z postele.

„Dobře, Bell, je půl šestý a já musím jít do práce, klidně si ještě chvilku přispi. Tanya také ještě spí.“ Usmál se a zamával mi ve dveřích.

Bože! Tolik mi třeštila hlava… S takovouhle bolestí už určitě neusnu. Povzdechla jsem si a zvedla se z postele. Šla jsem rovnou do koupelny, mám štěstí, Tanya ještě spí.

Vešla jsem do koupelny a vykonala vše, co je potřeba, potom jsem vběhla do pokoje, hodila na sebe kalhoty a světle šedivé tričko na něj ještě fialový proužkovaný svetřík s dlouhým úzkým rukávem, knoflíčky jsem si rozepla.

Když jsem seběhla schody dolů, po Tanye nebylo nikde ani stopy, no vlastně po nikom. Její boty tady ještě byly a nahoře jsem slyšela nějaké tiché kroky v koupelně. Takže si přispala…

Rychle jsem si šla nazout svoje tenisky a, protože venku pršelo, tak jsem co nejrychlejším sprintem seběhla k náklaďáčku. Vlasy mi trošku pomokly a vlhkost z nich vykouzlila samou vlnu a já neměla gumičku…

                                                            ***

Dorazila jsem před školu a našla si nějaké to místečko. Venku už jenom lehce mrholilo, takže jsem se vtipně na deštník vykašlala. Zamkla jsem náklaďáček a mířila si to přes cestu k vchodu do první budovy. Úhledně jsem kličkovala mezi auty a žáky, zatraceně! Proč je ta budova úplně na opačné straně?!

„Oh!“ vydechla jsem, když jsem odskočila od stříbrného Volva, které přede mnou zabrzdilo asi deset centimetrů. Zadívala jsem se na řidiče, ale bylo mi to k ničemu, na místě řidiče nebylo nic vidět. Omluvně jsem zvedla jednu ruku, v domnění, že je to moje vinna, že zase nedávám pozor, rychle jsem sevřela v ruce poutko od batohu a svižným krokem kráčela dál k budově, raději jsem se ani neotáčela.

„Hej! Isabello Swan!“ uslyšela jsem povědomý hlas za sebou. Byl to ten kluk, co kamarádí s Mikem a vyjeveně všem řekl, že jsem Tanyina sestřenka. Oh, jak se jenom jmenoval… Ben! No jasně, Ben… Při mém vzpomínání na jeho jméno mě dohnal a stál přímo přede mnou.

„Em, Bella prosím,“ poprosila jsem ho. Usmál se a přikývl hlavou.

„Jo, jo, jen jsem myslel, že mě jinak neuslyšíš, ahoj,“ poznamenal a usmál se. Já jsem se taky trochu usmála.

„Ahoj, kam máš namířeno?“ zeptala jsem se. Pokrčil rameny a pohodil hlavou k budově, kam jsem šla zrovna i já. Nějak jsem se zahleděla za něj a v dálce uviděla, jak u schodů druhé budovy stojí Alice a s ní v pozadí Jasper, bedlivě mě pozorovala, pak se vedle ní objevil i Edward a něco jí řekl, vypadalo to, jako kdyby se hádali, jako kdyby jí něco nevěřil. Po chvíli sledování jsem si uvědomila, že tam stále stojí Ben a není sám. Vedle něj už stály holky a zezadu na mě vybafl Mike, uskočila jsem.

„Ou! Lidi!“ zaklela jsem a vykuleně na ně zírala, tedy hlavně na Mika. Všichni se mému počínání uchechtli a Jessica, jak si probodávala Mika pohledem a mě ještě víc… Sakriš! Doufám, že ví, že já a Mike nikdy nic, proboha vždyť je znám jen den! Ticho a přiblblé úsměvy prolomila Angela, díky bohu!

„Takže… Bello, ty máš teď francouzštinu?“ zeptala se, jen jsem vřele přikývla, úsměv se jí roztáhl.

„Super! Já taky! A Ben má Španělštinu to je hned třída vedle nás,“ oznámila a přitom horlivě mrkala na Bena, který jí pohled něžně oplácel. Musela jsem se tomu pousmát. Angela vykročila směrem ke mně a budově - řekla bych jazyků? No nesuďte mě, jsem tu druhý den!

„Tak pojďte, nebo přijdeme pozdě,“ řekla a znovu vrhla oslnivý úsměv na Bena, on jí ho oplatil. Držela jsem se jim po boku, ale ještě jednou jsem se ohlédla přes rameno, abych se podívala na druhou stranu ulice. Nikdo z Cullenů už tam dávno nebyl, ale nevím proč, jsem na sobě ucítila zvláštní nepříjemný pohled, který vycházel z vchodové terasy protější budovy. Nepatrně jsem se po něm ohlédla a… Samozřejmě, že ten kdo mě pozoroval, nemohl být nikdo jiný než Tanya. Mým tělem prolétl šok a zároveň s ním v ruku v ruce strach a mrazení v zádech, pohlédla jsem do jejích tmavě černých očí a vzpomněla si na dnešní sen. Musela jsem se otřást… Rychle jsem pohled strhla ke straně a podívala se na Angelu a Bena, jak se vášnivě baví o halloweenské párty, která je za čtrnáct dní nebo míň.

„Já půjdu asi za zdravotní sestřičku nebo Rose Hathawayovou z Vampýrský akademie,“ řekla Angela s nadšením, Ben se se zaujetím nad tou představou zamyslel a pak zvesela přikyvoval hlavou až k naší učebně.

„Tak zatím…“ řekla Angela navzájem s ním a vešla společně se mnou do učebny, ještě teď se z toho přiblble usmívala. Musela jsem se tomu usmát, došly jsme až dozadu k naší lavici a pořád jí ten úsměv držel! I když už seděla… Pak mi najednou chtěla něco říct, ale do třídy zrovna vešel učitel, takže z toho stejně nic nebylo…

„Takže… Za co nebo koho půjdeš ty, Bello?“ zeptala se mě Angela na konci hodiny, opravdu velmi zábavné hodiny… Zamrkala jsem.

„No… Po pravdě já na to moc nejsem…“ řekla jsem vyhýbavě a uhla hlavou, nemám to moc ráda, chápu, přijdu vám divná, párty - super, honem tam! Tolik vlnících se těl, pozornosti, věčný ocumlávání se lidí na chodbách… Fuj! Teda fajn, ale já nevím… Angela se na mě tázavě podívala, ale rozhodla se, že do toho rejpat nebude.

Další hodiny uběhly jako po másle, ve všech předmětech jsem byla strašně napřed, což je moje plus, aspoň nějaké. Nemohla jsem se dočkat toho osvobozujícího uši rvoucího zvuku oznamujícího konec školy. Těšila jsem se, až vběhnu do mého pokoje a tam se budu moct spokojeně zavřít a číst své oblíbené knížky a poslouchat hudbu, přemýšlet... Jenomže budu muset ještě přežít oběd a sním určitě i Alici a letmé pohledy s Edwardem Cullenem.

Do jídelny jsem vešla s Angelou a z druhé strany s Jessicou, která se nesouhlasně mračila na dívku, která šla před námi. Nerozuměla jsem tomu a upřímně jsem raději ani nechtěla… Jakmile jsme došly k vydávacímu pultu, snažila jsem se nedívat na ten zatracený stůl...

Snažila jsem se přemýšlivě sledovat kuchařky obmotané v bílých pláštích a síťkami na vlasy. Když jsem došla k jedné z kuchařek, kuňkla jsem na ni pozdrav a ona se otráveně zatvářila, kydla mi na talíř odpuzující hmotu a zalila omastkem, mňamka! Vzala jsem talíř a připravovala se otočit, zatím jsem odolávala, no jo ale to jsem k jejich stolu byla otočena zády… Zhluboka jsem se nadechla. Jen kolem nich projdeš, Bello! Co je na tom tak těžkého?! ozvalo se vzadu v mé hlavě, druhý hlas, ten silnější zepředu, ho okřikl. Ty jeho nádherný oči! A on celý! Ty… Jsou tak krás-

„Oh! Promiň…“ Přidržel mě za ramena, abych nespadla na zem a usmál se na mě a sakra! Myslela jsem, že se na místě rozteču pod tím jeho pokřiveným úsměvem, ách! Uvědomila jsem si, že na něj zírám a přestala jsem, až když přicupitala Tanya… Grr!

„Isabello!“ zahihňala se, vzala Edwarda za paži a odvlekla ho ke stolu, no dobře, tohle bylo divný… Ale hlavně jsem poznala na Tanye její falešný zhnusený úsměv… Nevěděla jsem, jak na to mám reagovat, tak jsem zatřepala hlavou a rozešla se naproti našemu stolku, ano od teď „našemu“.

Mé místo bylo volné a po mé levici seděly holky a po pravici Mike s Benem, usadila jsem se mezi ně a vidličkou šťourala do té opravdu chutné hmoty. Jessica se něčemu opravdu živě smála a přitom kritizovala oblečení té dívky, která šla před ní, když jsme vcházeli, tak proto se mračila…

„… no ale prosím vás, viděli jste to?! To je naprostá módní katastrofa!“ Mračila se u toho, jako kdyby právě vypila zkažené mlíko.

Angela obdivuhodně pozorovala Bena a na Jessicu se mračila, pak nesouhlasně dodala: „Jessico, každý se neoblíká podle posledních trendů jako ty! Já si myslím, že má každý svůj styl a ten by měl taky preferovat…“ řekla významně jak nějaká prezidentka a vítězoslavně se usmívala. Jessica si odfrkla a zavrtěla hlavou. Pousmála jsem se, Angela má opravdu pravdu. Pořád se všichni o něčem bavili a já si připadla jak nějaký duch nebo prostě figurína z obchoďáku… Musím uznat, že jsem se nikdy neuměla zapojit do řeči, nevím, v čem je ten problém, možná se stydím? Ach… Už jsem říkala, že jsem určitě vadná a připravená k reklamaci? Tedy pokud mám nějakou záruku, o čemž pochybuju.

„Bello! Jdeš?“ probudil mě laskavý Mikův hlas. Rozpačitě a nepřítomně jsem zamrkala řasami a přikývla. Páni, nějak jsem se zamyslela do hloubky, protože jídelna už byla poloprázdná. S povzdechem jsem vstala a popadla tác s tím humusem, odnesla jsem ho k okýnku a pak následovala ostatní. Musím říct, že jsem nehorázně šťastná, že už nemám žádnou hodinu, asi by mi z toho všeho vybouchla hlava…

Když jsem došla ke skříňkám, všichni se už se mnou předem rozloučili, nasadila jsem si na sebe svou teplou bundu a s hlubokým nádechem jsem zabouchla dvířka skříňky, no a kdo tam nebyl? Zírala jsem na ni jako na zjevení… O – ou…