Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi? Pche... Zapomeň! - 6. kapitola

18.01.2011 (09:00) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1937×

6. kapitola Ne! Nejsem koště!

Když jsem došla ke skříňkám, všichni se už se mnou předem rozloučili, nasadila jsem si na sebe svou teplou bundu a s hlubokým nádechem jsem zabouchla dvířka skříňky, no a kdo tam nebyl? Zírala jsem na ni jako na zjevení… O – ou…

„Ahoj, Bells!“ vyjekla Alice nadšeně, vyhýbavě jsem se usmála.

„Alice, ššš!“ zašeptala jsem a položila si prst na pusu a rozhlídla se po chodbě. Dobře, je to trochu paranoidní, Tanya je jenom holka, ale mám trošku strach po své zkušenosti a stejně mi pořád nabíhala husí kůže po tom snu, brr! Alice se chápavě zatvářila a přikývla.

„To Tanya, že jo?!“ zeptala se (tedy spíš to bylo jako, že si je tím jistá) a ruce měla zaťaté v pěsti, až jí z toho zbělaly klouby. Znovu jsem pokradmu očkama sledovala okolí, ale Alici jsem nepatrně kývla.

„Bello? Ty se jí bojíš?!“ vyhrkla najednou, váhavě jsem se na ni otočila. Alice zavrtěla hlavou a několikrát něco pro sebe zašeptala se zavřenýma očima. Řekla bych, že nadávala, ale nevím… Bezmocně jsem si povzdechla.

„Alice?“ zašeptala jsem, vlastně já ani nevím, proč šeptám! To mám tokový strach? Sakra, Bello! A v tom mi něco docvaklo… Jo! Sice mi Tanya vyhrožuje, děsí mě a mám od ní modřinu, ale… Do prkýnka dubového! Sice jsem nicka oproti ní, ale tak přece se sebou nenechám zametat, nebo jo? Grr! Vždyť já se neumím ani pořádně vzepřít! No tak, Bello! Ty nejsi koště! Haló!

Takhle bych se mohla okřikovat pořád… Ale tak fajn, v jednom mám jasno, nejsem koště a rozhodně nejsem nějaká hadrová panenka nebo cokoli jiného! Tanya má totiž co dočinění s Isabellou Marií Swan! A… Mám v krvi policejské geny takže, takže, no nějak se s tím budu muset poprat…

„Belloo… Bell!“ Mávala mi rukou před očima Alice, musela jsem zatřepat hlavou, abych ji zaregistrovala.

„Promiň, já… Nějak jsem se zamyslela…“ řekla jsem nevnímavě, Alici se na tváři rozlil rozpustilý úsměv.

„Jo! Správně, Bells! Nenech se!“ podporovala mě, já na ni vyvalila oči. Alice se zasekla a začala kašlat z ničeho nic, prostě kuckala. Přiskočila jsem k ní, ale ona dělala jako, že to nic není. Pak se narovnala a hrdě mi poklepala rukou na rameno.

„V pohodě?“ zeptala jsem se jí skepticky a ona jenom přikývla, pak se pyšně usmála.

„Tak jo, Bells... Uvidíme se zítra!“ zajíkla radostně a v nádherné piruetě se otočila a rozeběhla na druhý konec chodby. Já jsem jenom stačila zírat na její záda s rukou zvednutou na pozdrav, a tak nějak mě to dostalo… Po chvilce jsem zakývala hlavou, zabouchla a zamkla pořádně skříňku a hodila svůj velký batoh na záda.

Došla jsem až k hlavním skleněným vstupním dveřím a podívala se ven. Jak jsem předpokládala, parkoviště už bylo skoro vylidněné až na nějaké opozdilce a samozřejmě počasí na houby. Kousla jsem se do rtu a zachumlala do bundy, vzala za kliku a vešla do toho „pekla".

Jak jsem tak znovu kličkovala, zahlédla jsem ještě stříbrné Volvo na svém místě. Páni, oni si ale dávají na čas. Jak jsem se tak blížila k mému náklaďáčku, nemohl mi uniknout hlasitý výkřik, a pak náhlé radostné až směšné pochechtávání se. Jedno jméno… Tanya. S otráveným výrazem jsem vzhlédla k Volvu a uviděla, jak znovu visí Edwardovi kolem krku, přišlo mi to tak skličující!

Ale proboha! No tak, Bello! Už zase… Ne! To jsem tak hloupá? Vždyť s ním nechodím ani, ani ho vlastně neznám, tak co mi je?! Povzdechla jsem si a měla chuť praštit hlavou o dveře náklaďáčku, páni, to by bylo hustý… Místo toho jsem si vybrala tu rozumnější volbu a vzala za kliku.

Dosedla jsem do kabiny a pořádně se zavrtěla na sedačce, vůně tabáku a mentolu se ještě pořád vznášela v miniaturních molekulách všude kolem mě. Tedy v mém autíčku. Batoh mi seděl na místě spolujezdce a já se na něj obezřetně podívala.

„Předpokládám, že tebe připoutávat nemusím…“ zamumlala jsem na něj a stiskla dvakrát spojku. Opatrně a nemotorně jsem vyjížděla z místa a ohleduplně, vůči všem mladším autům kolem mě, jsem uhýbala. Jela jsem celkem plynulým krokem a sledovala, jak moje stěrače vesele stírají.

Když jsem míjela Volvo, nehodlala jsem se otáčet, abych spatřila další vražedný pohled od Tanyi, tak jsem se pro jistotu bedlivě věnovala jízdě. A povedlo se, žádný pohled nic, páni, lepším se, tedy v určitých ohledech.

Při jízdě míjející se zeleně jsem dala všem myšlenkám volnost a soustředila se jen na to, abych už nebyla taková bábovka. Přece jsme všichni jen lidi.  

***

Několik dní ubíhalo za sebou a vše bylo ve stejné vlně, někdy jsem potkala Alici, někdy ne... V pohodě jsem se s ní bavila a Tanya mě kupodivu přehlížela, a ani na mě doma neměla žádné řeči… Neměla jsem žádnou šanci jí dát víc najevo, že se jí nebojím… I když na jednu stranu jsem možná ráda, nevím. Částečně jsem začala i ignorovat Tanyino doléhání a vtíraní se Edwardovi, což bylo dost těžké, ale docela jsem věci vypouštěla. Postupem času mi začínalo být také dost smutno, stýskalo se mi po domově a nic jsem proti tomu nezmohla… Tolik věcí, proti kterým nic nezmůžu…

***

„Jsem doma!“ zavolala jsem na celý dům. No uznejte, není paráda přijít domů po strasti plném dnu a cítit ten pocit volnosti? Ten já naprosto zbožňuju! Miluju ten pocit… Ale vše jednou končí, že?        Otráveně jsem se otočila ke dveřím, za kterými jsem venku slyšela tlumené hlasy a zvuky motoru. No paráda, Tanya nebo Charlie.

Rychle jsem se vysvlékala ze všech věcí a popoběhla do kuchyně. Dveře se otevřely a...?

„Ale no ták! Edwídku! Vždyť tě skoro pět dní neuvidím! Co si počnu?! A ty ani nechceš jít na chvíli k nám!“ žvanila a žvanila, nedivím se „Ewídkovi“, že nechce jít dál. Musela jsem se pousmát, na jednu stranu mi ho bylo líto a na druhou jsem hořela žárlivostí a na třetí jsem po něm hrozně toužila… Moment, ale co to tu sakra zase vykládám?! Rychle jsem se otočila a sáhla po skleničce, abych si mohla nalít vodu.

Tanye se po chvilkovém zápasení podařilo Edwarda nakonec přemluvit, ach jo… Otočila jsem se od dřezu a uviděla ho v naší chodbě. Byl, byl tak krásný, bohužel promočený až na kost, ale tolik mu to slušelo!

V jeho nádherných bronzových vlasech se třpytila snad miliarda deštných kapek a jeho bleděmodrá košile byla celá naprosto mokrá. Tak mokrá, až se mu místem přilepila na pokožku a ukazovala jeho dokonale vyrýsované svaly.

Musela jsem na jeho božskou krásu civět jak nějaký máčo, protože se od toho všeho ještě na mě pokřiveně usmál a to byl konec! Jeho oči se dívaly do mých a já se v těch jeho naprosto utápěla. Nevěřícně jsem zamrkala očima a nevěřila v to, protože tohle je sen. Musí! Anebo taky ne.

Až teď jsme oba dva zjistili, že je s námi v místnosti Tanya, která s Edwardem doslova třásla. Omluvně se na mě usmál, a pak se sklonil k Tanye. Já jsem se musel rychle otočit, abych to rozdýchala. Po místnosti se rozvinul Tanyin nervózní smích.

„Ahoj, Isabell!“ řekla rytmicky, já jsem se zhluboka nadechla. Bože, ještě jednou mi řekne Isabell a já půjdu a najdu někde ten její samodestrukční čudlík. Takhle mi prostě říká pořád a já to tak nemusím! Pomalu a klidně jsem se otočila.

„Ahoj,“ řekla jsem a úmyslně se vyhnula pohledu do Edwardovy tváře.

„Bell.“ Usmál se Edward a vysmekl mi poklonu, musela jsem zrudnout jak rajče. On moje jméno vyslovil s takovou krásou a navíc mi to připadalo, jako kdyby mě oslovoval se stejným zaujetím jako Zvíře krásku Bell. Samozřejmě se do toho musela vmísit Tanya.

„Eheh, pojď, miláčku, najdu ti něco suchého v mém pokoji,“ řekla svůdně a se sexy úsměvem, Edward se na ni ani nepodíval. V tu chvíli měl oči a sladký úsměv jenom pro mě.

„Můžu na tebe tady počkat,“ řekl nezaujatě a odtrhl ode mě pohled, Tanya musela hořet žárlivostí… Koukala na něj, jako kdyby spadl z Marsu, tvrdě zakývala hlavou a beze slova ho táhla do svého pokoje, Edward se na mě ještě stihl omluvně podívat a pak zmizel v druhém patře. Já jsem jen zírala na prázdné místo, kde před chvilkou stáli a teprve až teď jsem si uvědomila, že se poblouzněně směju. Překryla jsem si ruce přes obličej a okřikla se, pak se pořádně nadechla a s myšlenkou „tak to by stačilo, Bells“, vyběhla schody nahoru do svého pokoje.

Padla jsem na postel a přemýšlela, jestli mám něco na zítra do školy, ale nic... Jediný, kdo mi vyplaval na mysl, byl Edward. Tak to jsem si opravdu vyprošovala, jeho holka mě chce zabít, zdají se mi o ní divný sny a já myslím pořád jenom na něj. Vážně to se mi opravdu daří!

Chtěla jsem přijít na jiné myšlenky, tak jsem hmátla po mém kupodivu růžovém iPodu a vložila do uší sluchátka, jen ať se pořádně vyřádí na mých ušních bubíncích. Elektrická kytara a bubny v mé oblíbené písničce byly opravdu ohlušující, ale z mé síly zvyku jsem tu hudbu vnímala jako tu nejjemnější a účinnou ukolébavku. Po pár minutách jsem usnula.

Probudila jsem se a to už bylo šero. Ty jo, kolik tak může být hodin? Oči jsem si musela přetřít rukama, protože se mi dokonale zalepily a koukala jsem jenom miniaturními škvírkami. Sáhla jsem po iPodu a zamžourala na displej – 16:41 – paráda, takže jsem spala asi tři hodiny. Unaveně jsem si prohrábla vlasy a postavila se na nohy, čas něco zakousnout.

Opatrně jsem scházela schody dolů a zaslechla rozhovor mezi Charliem a Tanyou v kuchyni. Takže Edward už nejspíš odešel, že by jí Charlie poučoval? Proboha, co vlastně v tom pokoji mohli tak dělat? Ježiši, a nemá mi to být jedno?!

„Ahoj všichni.“ Usmála jsem se na tátu a šla mu dát pusu na přivítanou. On se na mě usmál a trošku zrůžověl, já mu úsměv oplatila a vrhla se směrem lednička. Tanya mě ignorovala a můžu vám říct, že mně to nějak nevadí. Poslední dobou je to u nás jak na běžícím páse. Vlastně by mohla vyhrát soutěž v ignorování, ale co, já byla ráda a ona nejspíš taky…

„Copak jsi to chtěla říct, Tanyo?“ zeptal se Charlie vřele a Tanya se chopila slova, neměla jsem za potřebí je sledovat, a tak jsem jen tak okrajově poslouchala a hledala v ledničce mléko.

„No, víš, Charlie. Znáš Rosalie Haleovou?“ zeptala se.

„Ale jistě, to je dcera doktora Carlislea Cullena, že?“ oplatil jí otázku.

„Jo, jo. No, a víš, ona je moje kamarádka a právě odjíždí se svým přítelem a rodiči na čtyř denní túru, a tak mi nabídla, jestli nechci jet s nimi.“ No jasně! Tak proto chtěla, aby Edward chtěl k nám!

„Inu, známky ve škole máš dobré a čtyři dny, to udýchají a já také,“ řekl Chralie a postavil se ze židle, protože jsem uslyšela zaskřípání o zem. Zrovna jsem sahala pro Nesquiku.

„Fajn, to je super, Charlie! Jsi tak hodný! Rosalie pro mě přijede v osm.“ Vesele vyprávěla… Zatřepala jsem hlavou a chtěla ten její hlas vypustit z hlavy, blue! Nic jsem nevnímala a ledabyle jsem si zalévala čokoládové kuličky mlékem.

„Dobře, tak buď hlavně opatrná… Potulují se v lese nějací velcí medvědi,“ řekl tentokrát hodně unaveně otec a odebral se do obýváku zapnout si televizi. Já jsem uklidila mléko zpátky do ledničky a s miskou a lžičkou se odebrala směrem ke schodům, jenomže (samozřejmě) mi někdo stál v cestě.

„Opovaž se přiblížit ke zbytku Cullenových, je ti to jasný?!“ sykla mi do obličeje a já se na ni znuděně podívala. A v tom okamžiku, jak jsem se jí dívala do toho ohavného falešného obličeje, jsem se rozhodla, že já se jí bát nebudu! A to doslova! Zatím jsem neměla šanci ukázat jí, co ve mně je, takže to ještě holčička uvidí!

„Proč bych měla?“ zeptala jsem se klidně a šla směrem ke schodům, Tanya na mě nevěřícně koukala.

„Hmm… Že bys mě přece jen poslechla?“ zeptala se po chvilce samolibě. Já jsem se na ni otočila se sladkým úsměvem.

„Ale jistěže, má drahá sestřenko! Neboj se, oni mi jsou naprosto ukradený. Hlavně, kdo by se s nimi zahazoval, když se přátelí s tebou,“ dořekla jsem větu a nahraně se zarazila. „Oh! Teda promiň, to nemělo být nic proti tobě.“ Znovu jsem se usmála a začala šlapat do schodů. Tanya zůstala dole a nevědomě zírala před sebe, no nevím, co jsem jí tím způsobila, ale aspoň jsem ji na chvíli vyřadila z provozu. Samozřejmě to, co jsem řekla o Cullenových, jsem nemyslela vážně, a pokud bude Tanya pryč, můžu si aspoň pár dní užít pořádně s Alicí, teda jestli bude chtít…

Už jsem šahala na kliku od pokoje, když mě něčí chladná ruka chytila za rameno. Mohla jsem si být jistá, že tím to neskončí…

Inu dost jsem se na téhle kapče vyřádila, takže si jí moc nejsem jistá… Jak jsem slíbila, jedna postava nám na chvilku odpadne a to bude naše drahá Tanya. Doufám, že jsem někoho tím moc nezklamala, nebojte, bude mít velkolepý příchod… =/ =D  Upřímně jsem nevěděla, jak tuhle kapitolku zakončit, tak jsem to takhle ustřihla, doufám, že vám to nevadí… Bella se dala na to, že se sebou nenechá máchat tak uvidíme, jestli jí to opravdu vydrží. =)  V příští kapitolce se můžete těšit na útok Alice, samozřejmě dokončení našeho rozhovoru mezi Bell a Tanyou a možná se můžete už konečně dočkat nějakého přímého rozhovoru s někým konkrétním… No, asi víte s kým. ;D

Takže bych už jenom chtěla poděkovat všem za komentáře k minulé kapitolce a znovu poprosit o další k téhle! Moc mi pomáhají při psaní a hodně nakopávají! Děkuju moc! Vaše katyloveEd… =*

5. kapitola - Shrnutí - 7. kapitola

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi? Pche... Zapomeň! - 6. kapitola: