Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi? Pche... Zapomeň! - 8. kapitola

21.03.2011 (22:00) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2268×

8. kapitola

Červená je přirozená

„Sakra!“ zaklela jsem a zároveň zaúpěla a ucukla. Někdo se mě dotkl.

„Bello…?“

Celá jsem se v tu chvíli zasekla. Samozřejmě, že to byl Edward! Pomalu a rudá jak rak jsem se k němu otočila. Pozoroval mě ustaraným pohledem a tolik mu to slušelo, že jsem si myslela, že každou chvílí umřu na infarkt.

„Promiň, ale já... Můžu jít s tebou na hodinu?" vysoukal Edward ze sebe s malinkou vráskou mezi očima. Zoufale jsem si ho prohlížela a snažila si uklidnit tep.

„Eum, jo..." odpověděla jsem mu a musela být ještě červenější. Edward si určitě musí myslet, že červená je moje přirozená barva... Bože! Usmál se na mou odpověď a já se snažila nespouštět z něj oči, ale musela jsem zavřít dvířka skříňky.

Když jsem v té setince vteřiny zavírala dvířka, snažila jsem se zůstat v klidu. Ale pochybuji, že se mi to povedlo a ještě k tomu musím projít celou školu po jeho boku! S nesmělým úsměvem jsem se na něj otočila a šla vedle něj... Ach, jak on krásně voněl... Musela jsem se držet, abych k němu pořád nenatahovala nos.

„Takže, proč jsi přijela sem?" zeptal se a mě to totálně zaskočilo, nikdo se mě do téhle doby neptal, proč jsem tu.

„No, já budu starší nevlastní sestra..." řekla jsem po uklidnění mého hlasu, ale stejně zněl děsně. Divím se, že mi rozuměl.

„Takže... Nerada sourozence?" zeptal se zaskočeně a já se pousmála.

„Nee! To ne, ale miminko by nemělo žádný pokoj, a tak jsem mu dala svůj. Jenom bychom se tam mačkali a to by nebylo dobré," řekla jsem a dívala se před sebe, nechtěla jsem riskovat Edwardův pohled.

„Obětavé," podotkl a ucítila jsem jeho pohled na mé tváři. Nesměle jsem přikývla a procházela dál po jeho boku. Velkou a těžkou chvíli ani jeden z nás nic neřekl, ale nebylo to trapné... Teda pro mě ne! Mně bylo příjemně.

Těsně před vchodem do učebny si ale Edward přede mě stoupl a tím mi zničil všechny pokusy, abych se dostala dovnitř.

„Víš, Bello, já... Chci se ti omluvit za Tanyu, ona je hrozně umanutá..." řekl a při posledních slovech si povzdechl. Já jsem na něj omámeně zírala a polekaně odpověděla:

„Ty se nemáš za co omlouvat, Edwarde," řekla jsem mu a podívala se mu při těch slovech do očí, musela jsem ztěžka polknout. Ach, jak byl krásný! Nepatrně a smutně se pousmál.

„Od čeho máš tu modřinu?" zeptal se a byl naprosto vážný. V jiných situacích by to možná někomu lichotilo, ale jak mám na něj vypálit to, že mě jeho holka chce nejspíš zabít už jenom za to, že se o něj otřu pohledem.

„Ani nevím, víš, hodně padám a asi jsem s tou rukou musela uhodit o zábradlí u našeho domu. Myslím, že mi to tam podklouzlo... A navíc je to jen malá modřinka..." řekla jsem a připadala si jak malé dítě, které lže o tom, že to cukrátko tam prostě nikdy nebylo a že ho nemohlo sníst. Edward se na mě podezíravě podíval a pak se sklonil k mé tváři, až nás dělil snad jen malý centimetr.

„Vím, že lžeš, Bells," vydechl mi do tváře a já umřela. Ne, opravdu mít tak blízko obličeje anděla, to je smrtelné. Zamžikala jsem řasami a nevěděla, co říct. Edward měl obličej stále u toho mého a díval se mi do očí, ale pak se zadíval někam dozadu a s povzdechem se odtáhl. Na začátku chodby jsem uslyšela blížící se kroky.

„Pane Cullene a slečno Swanová, co tu proboha děláte? Neměli byste na mě čekat ve třídě?" zeptal se pan Banner - učitel biologie, rozpačitě jsme se na sebe s Edwardem podívali, přikývli, ihned se otočili a napochodovali do dveří. Za námi šel hned pan Banner a slyšela jsem ho nepatrně si šuškat pod vousy:

„Emhm, mají štěstí, že jsou chytří, jinak bych je nechal po škole, aby uklízeli ty mrtvé žáby, které budeme dneska pitvat..." Jakmile si domumlal ta poslední slova, žaludek se mi obrátil třikrát dokola, ani jsem nevnímala Mikeův zoufalý pohled a zvědavý Angelin. Prostě jsem šla a posadila se vedle Edwarda...

„Takže, dneska vám rozdám do dvojic žáby a vrhneme se na pitvu, doufám, že tu nemáme nikoho s lehčím žaludkem..." řekl a otočil se pro krabici, kterou měl položenou u zdi v rohu.

„Sakra," pípla jsem, opřela se lokty o lavici a dlaněmi si překryla oči.

„Slabší žaludek?" zeptal se Edward. Povzdechla jsem si.

„Možná? Nevím, točí se mi z toho žaludek, ale nikdy jsem to nedělala..." řekla jsem mu a snažila se zhluboka dýchat. Edward se nepatrně uchechtl.

„V tom případě to uděláme takhle.... Vezmi si jen ten skalpel, já to budu mít za dvě minuty. Ani ne. Nemusíš se dívat," řekl mi a mile se usmíval. Dívala jsem se na něj škvírkou mezi prsty. Edward chvilku váhal, ale pak natáhl svou ruku k té mé a sundal mi ji z obličeje.

Když se mě dotkl, bylo to, jako kdyby uvnitř mě vybouchl ohňostroj, musela jsem se zachvět, ale ne zimou. Sám Edward se musel zhluboka nadechnout a na ruce mu vyběhla žíla. Rychle odtáhl ruku pryč a jemně se usmál.

Zatímco jsme se navzájem jemně pozorovali, přišel pan Banner a položil nám na stůl žábu na dřevěné podložce. Bohužel přidělanou za nohy hřebíky.

„Teď je máte všichni... Jeden z vás musí rozříznout tenkou kůži na břichu, abychom jsme se dostali k orgánům..." Pan Banner pečlivě popisoval celý proces a já očekávala každou chvílí nevolnost. Musela jsem se podívat na Edwarda a přikývnout. Pak jsem se rychle otočila na druhou stranu a Edward mezitím musel udělat vše, co bylo v pokynech. Pak zlehka zakašlal a já se na něj podívala.

„Hotovo!" usmál se a odnesl žábu k ostatním na stůl.

„Děkuju, jsi můj zachránce," řekla jsem mu s vděkem, když si sedal vedle mě, oplatil mi to pokřiveným sexy úsměvem.

„Slečny v nesnázích se holt musí zachraňovat," řekl a znovu se usmál, já jsem rudla a rudla... Jeho přítomnost se mnou doslova mlátí, copak to se dělá?! Už jsem neměla co říct, jenom jsem stačila koukat na jeho krásnou tvář, ale vše jednou končí...

Zbytek hodiny uběhl prakticky jako vždy, poslouchali jsme ještě nějaký výklad a pak konečně zazvonilo. Konec! Paráda! Vzala jsem si svoje saky paky a jako jedna z posledních, včetně Edwarda, jsem vyšla ze třídy. Když jsme stáli přede dveřmi, Edward se ke mně otočil a chtěl něco říct, ale Mike byl rychlejší...

„Bello," řekl a opovrženě se podíval na Edwarda, to mě trochu vytočilo.

„Chci ti něco říct..." Mike nervózně těkal očima, ale snažil se působit sebevědomě před Edwardem... Chtěla jsem mu říct, že to snad počká a s otevřenou pusou se otočila na Edwarda, ale ten jen přikývl a ve chvilce jsem hleděla jen na jeho odcházející záda a... No a na jeho krásný zadek... Hrozně mě to zamrzelo. Ani jsem se s ním nerozloučila...

Smutně jsem se otočila k Mikeovi. „A co?" zeptala jsem se a zachmuřele se otočila směrem k mé skříňce a rozešla. Mike stěží držel ten samý krok co já, nestíhal ani mluvit...

Když jsem byla u cíle, netrpělivě jsem se k němu otočila. No, pardon, ale přerušil mi aspoň ještě jeden trapný pohled a začervenání se před Edwardem Cullenem! Zvedla jsem obočí, nechci být zlá, ale... Grrr!

„No, Bello, víš..." Tak tohle bude chvilku trvat.

Juf… No, tak je tu konec… Copak asi bude chtít Mike Belle? =) Snažila jsem se trošku máknout, teda můj hlavní kámen úrazu jsou chyby a já vždycky nějak na rychlo ukecám kamarádku, ale stejně se mi tam něco vloudí… =( No, jinak budu moc ráda za každý komentář, co na to říkáte...? Na první velký rozhovor s Edwardem? =D Děkuju moc! Vaše katyloveEd… *

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi? Pche... Zapomeň! - 8. kapitola :