Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi? Pche... Zapomeň! - 9. kapitola

19.06.2011 (17:15) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2151×

9. kapitola - Co všechno čeká za rohem?

„No, Bello, víš..." Tak tohle bude chvilku trvat.

„Chci ti říct…“ Hluboký nádech. „Je to dost předčasný, ale…“

„Co?“ Snažila jsem se Mika popohnat, ale nevím… Vůbec se mu nedalo nic vyčíst z tváře.

„Myslím, že Edward Cullen a ostatní jsou pro tebe moc… Nehodí se k tobě, Bello!“ řekl na jeden nádech a já na něj začala zírat. To snad nemyslí vážně! Otevřela jsem pusu, ale nevyšlo nic, stačila jsem jenom stále koukat. Takže já se jednoho magora omezujícího mi svobodu na pár dní zbavím a druhý na mě čeká za rohem?!

„Miku!“ ozvalo se z druhého konce chodby, bohužel ne z mých úst. Já jsem z toho ještě jaksi trošku v šoku. Mike na mě koukal a čekal, otočil se jen za hláskem Jessicy a mávl rukou, ale stejně se otočil zase zpátky na mě. Mezitím jsem nabrala hlas.

„Co tím chceš říct?!“ vyjela jsem na něj na rovinu a trochu ho polekala. Zaostřil na mě oči.

„Chci tím říct, že se mi nezdají!“ řekl a zamračil se. No, to snad ne! Rozmáchla jsem rukama.

„Cože?! Jenom proto, že jsou jiní?! Jenom proto, že se k nim cpe moje sestřenice?!“ zapískala jsem na něj a byla zoufalá. Mike zakýval hlavou a chtěl něco říct, ale ruka Jessicy ho zastavila. S podivným úsměvem se na mě podívala.

„Tak povídej, Bello! Co s těma Cullenama máte? Ta vaše rodina má teda štěstí!“ řekla a v očích jí blýskla zášť. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nic, Jessico! Jenom, prostě mě Alice pozvala k nim si sednout… Proč to nedokážete pochopit?!“ řekla jsem zoufale a byla hotová ze všeho. Jeden je naštvaný, že se s nimi vůbec bavím a druhá chce drby, nebo co?! Nemám chuť se s nimi vybavovat! Je to moje věc!

Oba dva na mě opět zírali a já byla v koncích, povzdechla jsem si, zabouchla skříňku a bez jakéhokoli rozloučení, či kývnutí na ně, jsem šla chodbou.

Nemohla jsem uvěřit tomu, jak se ten den mohl takhle pokazit… I to počasí bylo děsný! Lilo jako z konve… I když říkám to, jako kdyby to tady byla nějaká novinka…

Zatlačila jsem do dveří a snažila se držet blízko stěny pod stříškou, abych tolik nezmokla. Nechala jsem si totiž deštník v autě… Samozřejmě.

Procházela jsem zrovna kolem úzké uličky, kam chodí záškoláci, když mě nečekaně chytily něčí dvě pevné paže kolem pasu a zatáhly do uličky. Strašlivě jsem se lekla, ale nemohla vydat ani hlásku. Křečovitě jsem zavřela oči a čekala, kdo si tu na mě počkal. Ale ten někdo nic neříkal, jen mě opřel o zeď a ruce položil na stěnu kolem mě. Byla jsem v pasti.

Uběhla další tíživá chvilka a já pořád nevěděla, kdo to je. Držela jsem stále až vehementně své oči zavřené. Cítila jsem, jak mi dýchá do tváře, až mě to na kůži šimralo… Ten někdo se uchechtl a já zkameněla, přišlo mi to až moc povědomé.

Nechtěla jsem tomu uvěřit, to přece nemůže být možné! Musela jsem na ulici omdlít… Ale oči mám pořád zavřené, tak proč se nepřesvědčím? To se snad bojím, že se mi to jen zdá? Hmm?

Povzdechla jsem si a sklopila hlavu, otevřela oči a… Hleděla jsem na kamenitou zem, na špičky mých bot a ještě na špičky elegantních pánských bot. Srdce mi vynechalo jeden úder. Takže je to on! Proč to ale udělal? Edward se znovu uchechtl, položil mi prst na bradu a zvedl mi pohled nahoru do jeho očí.

„Bojíš se? Nechtěl jsem tě vylekat, promiň…“ řekl mi Edward vyplašeně a pousmál se. Já jsem na něj zírala a zmohla se jenom na zakývání hlavou. Nemohla jsem uvěřit, že je to skutečně on. Když jsem nic neříkala, tak pokračoval v řeči:

„Ehm, totiž… Neměl jsem předtím šanci.“ Otočil se a zašmátral v kapse. „Dát ti tohle…“ Usmál se a podal mi mou nejoblíbenější knížku Na větrné hůrce. Byla v úplně novém nádherném obalu, ve kterém jsem ji ještě nikdy neviděla. Vykulila jsem na něj oči a nevěděla co říct… Právě mě obdarovává bůh?

„Já…“ zachraptěla jsem a nedokázala mluvit dál, Edward se usmál.

„Víš, viděl jsem tu, jak ti spadla do toho bahna… Nebyla v moc dobrém stavu, takže mě prostě napadlo…“ Větu nedokončil, protože jsem ho objala a tím ho úplně vykolejila. Bylo to ode mě unáhlené, ale já se nemohla udržet. Prostě to bylo impulzivní.

Edward byl chvilku nehybný, ale pak se vzpamatoval a ruce mi obmotal kolem pasu a obličej ponořil do rozpuštěných kadeří. To trošku vyplašilo mě, protože jsem čekala, že mě odstrčí a s vyděšeným pohledem vezme nohy na ramena, ale to neudělal…

Zavřela jsem oči a užívala si to. No, řekněte sami… Kolikrát za život se vám stane, že objímáte anděla? Bylo to tak příjemné, být v jeho blízkosti.

„Děkuju…“ zašeptala jsem mu do krku a čichala jeho vůni. Voněl omamně krásně, taková směs květin, lesu, čokolády, medu, skořice… Nepopsatelně! Povzdechl si, a začal se odtahovat, já jsem ze začátku trošku nechtěla, ale pak mi pomalu, ale jistě docházela ta skutečnost, že jsem ho objímala… A přenádherně jsem se začala červenat snad na všech částích mého těla.

S rozklepanýma rukama jsem držela knížku a stydlivě na něj pohlédla.

„Promiň,“ pípla jsem a všechno si to znovu vybavovala, byla jsem dost troufalá… Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. Edward vypadal najednou nějak ztuhle, ale oplatil mi milý pohled. Mám takový pocit, že to co jsem udělala, nebylo prostě dobré!

Skepticky jsem přešlápla a prohrábla si vlasy jednou rukou, byla to velmi zvláštní situace, ani jeden z nás nevěděl, jak má reagovat, co má dělat.

„Děkuju, opravdu moc,“ zašeptala jsem a přitiskla si knížku na prsa a ruce dala v kříž (kdybych měla třeba nějaký zkrat a chtěla ho obejmout znovu), podívala se naposledy na Edwarda a pousmála. Pak jsem se s posledním pohledem otočila a připravila se vlézt do té menší spršky, ale než jsem stihla udělat krok ven z uličky, Edward mě chytl za pas a otočil tak, abychom měli obličeje těsně u sebe.

Vůbec jsem to nečekala a omámeně na něj zírala jako smyslů zbavená a to jsem ještě nevěděla, co mě čekalo…

Bylo to zvláštní, hleděli jsme si do očí a dotýkali se nosy, ale pořád byla mezi námi ta příšerná malá mezírka, konkrétně mezi našimi rty. Edward si povzdechl, spíš to znělo jako zakňučení a prolomil tu mezeru mezi námi.

To, co jsem cítila, jsem snad necítila nikdy v mém životě a už teď jsem si byla jistá, že ani cítit nebudu. Naše rty byly jako puzzle, jako jedny pro druhé dělané. Neudržela jsem se a jednu ruku zapletla Edwardovi do vlasů, ach… Jak byly hebké!

Byla jsem si jistá, že nás už nikdy nechci rozpojit, protože já byla v nebi, v nebi s Edwardem!

Jenomže se něco stalo… Edward ztuhl, zkřivil tvář, jako kdyby ho někdo bodl do zad a odtáhl se. Byla to velmi rychlá reakce a já vůbec nevěděla, co se děje.

„Promiň…“ zašeptal a zmizel. Byl pryč tak rychle, že to moje oči nepostřehly, prostě zmizel. Byla jsem tam sama, opřená o zeď s knížkou v ruce.

Stalo se to? Byl tu se mnou? problesklo mi hlavou.

Hrozně, ale hrozně zmatená jsem se rozhlédla po okolí a s knížkou, která mi dávala jedinou naději, že se to opravdu stalo, jsem vykročila do deště.

Tramtadadá... =D Tak co na to říkáte? =D Já sama nevím. No, doufám, že se vám to líbilo! =)) Budu moc ráda za každý komentík! =* Děkuju moc! Vaše katyloveEd. =*

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi? Pche... Zapomeň! - 9. kapitola: