Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi po 20 letech - 2. kapitola

13.08.2010 (09:30) • kiki1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2148×

2. Kapitola

Oslava končila okolo půlnoci, takže jsme se s Edwardem mohli vrátit domů. Holky na mě byly naštvaný, ale Jasper mě zachránil. Alice mě požádala, abych na noc zabavila Edwarda, že viděla jak kvůli tomu, že nemá klid, zničil Esmé její oblíbenou vázu. Na to jsem se musela zasmát, ale souhlasila jsem. Ráno jsem vyhnala Renesmé s Jacobem z postele, aby se stihli nasnídat.

„Mámí!“ volala na mě Nessie.

„Ano, co potřebuješ?“ zeptala jsem se.

„Babička udělala výtečnou snídani, ale já by jsem si dala ještě nějakou tu pumu,“ žadonila a dělala na mě ten svůj kukuč, takže je jasné, že jsem jí to dovolila.

„Strejdo, jdeš?“ zavolala a já se modlila, že volá na Jaspera.

„Jupí, ona to vážně dovolila, stal se zázrak. Rychle jdeme,“ řekl a už mizeli v garáži.

„Ségra, zase tě vypekli?“ zasmál se Jasper. No to by nebyl on, aby si nerýpnul. Je skoro jako Emmett.

„Do školy to stihnem,“ uslyšela jsem, jak na mě Nessie volá z okna auta, které jelo po příjezdové cestě. Dokonce jsem poznala, že to byl Emmettův Jeep.

„Bello, jdeš už?“ volala Alice, která mě vytrhla z mého přemýšlení.

„Jo, už jdu,“ řekla jsem, seběhla schody a nasedla do auta k Edwardovi. Cesta trvala poměrně dlouho, a tak jsme přijeli už na zvonění.

„Já tu Nessie zabiju,“ řekl Edward.

„Uklidni se, možná ještě přijede,“ řekla jsem.

„O tom pochybuju,“ řekla Alice.

„Jak to?“ ptala jsem se.

„No, podle toho co jsem viděla, tak se do školy ani jeden nemá,“ usmála se Alice.

První hodinu jsem měla biologii společně s Edwardem, takže je jasné, že jsme se nudili, a tak jsme si povídali. Ten kluk, na kterého jsem včera zaútočila, to na nás bonznul, takže jsme naklusali k tabuli, no a jako obvykle jsme dostali jedničku. Já tomu klukovi darovala jeden úsměv a dál ho nevnímala.

Škola uběhla rychle a už zbývalo jen odpolední vyučování. Zrovna jsem šla vyprovodit všechny k autu, protože odpoledne mám vyučování jen já, Nessie, Jacob, Emmett a Rose, když tu náhle se ze zatáčky vynořilo žluté porsche, které jako obvykle řídil Emmett.

„Emmette, ty idiote, cos to udělal s mým autem?“ ptala se zoufale Alice a přitom kontrolovala auto.

„Alice, neřvi vždyť je celé, tak se uklidni,“ řekl se smíchem Emmett.

„To si jenom myslíš, jo, promiň ty nemyslíš. Podívej, je celý špinavý, to si umyješ, Emmette Cullene,“ řvala na něj Alice. Kdyby mohla, byla by od vzteku celá červená.

„Alice, uklidni se,“ řekla potichu Nessie, protože se na nás dívalo celé parkoviště.

„Co čumíte!“ zařvala na všechny Alice, až všichni ustoupili o krok dozadu.

„Alice, uklidni se!“ zařval na ni Edward, ale to už se pomalu klidnila.

„Děkuju, Jaspere,“ řekla a odkráčela zpět do školy, i když nevím proč.

„Emmette, že se nestydíš. Tak starej a pořád se chováš jako malej fracek,“ kroutila jsem nad jeho chováním hlavou a slyšela jak se za mnou Rose zasmála.

„To není vtipné a ty jako moje žena by ses mě měla zastat,“ řekl uraženecky.

„Um…, tak já se tě teda zastanu, Bello, máš naprostou pravdu a myslím, že pokoj pro hosty bude měsíc obsazen,“ řekla s úsměvem Rose.

„Né!“ zakřičel Emmett, ale to ho Rose už neposlouchal.

Doma

„Miláčku, ne, prosím nedělej to,“ žadonil Emmett u Rose.

„Ne, až se přestaneš chovat jako malej a začneš plnit sliby, tak potom uvážím jestli to má vůbec cenu,“ řekla Rose, vyběhla do schodů a křápla dveřmi takovou silou, že se divím, že nevyletěly z pantů.

„Rosinko, prosím, já už se budu chovat slušně,“ klečel u jejich dveří Emmett.

„Ne, to je mé poslední slovo,“ řekla Rose skrze dveře.

„No ták Rose, sniž to alespoň na dva týdny,“ řekla jsem, protože jsem do toho Emmett dostala já.

„Dobře, dva týdny, ale nedělej si žádné iluze,“ řekla Rose škvírou ve dveřích.

„Jo, jo a všechno splním,“ vykřikl Emmett a někam odběhl. To jsem zvědavá, co zase vymyslí.

„Emmette, opovaž se, bude to jako minule a já se zase stěhovat nebudu!“ křičela Alice. Já stála na schodech a jak kolem mě Alice poletěla, tak jsem sletěla až úplně dolů, čekala jsem, že spadnu na zem, ale chytily mě něčí ruce. Já myslela, že je to Edward a tak jsem mu dala pusu jako dík, ale to jsem se spletla, jakmile jsem otevřela oči uviděla jsem, kdo mě to drží.

„Pardon,“řekla jsem. „Já už musím jít,“ řekla jsem a kdybych byla člověk byla bych červená jako rajče.

„Co to bylo?“ ptal se udiveně Carlisle.

„Pomiň já myslela, že je to Edward,“ řekla jsem nevinně Carlisleovi.

„Už to více nedělej,“ řekl pořád vyděšeně Carlisle.

„Jo,“ řekla jsem, seskočila jsem z Carlisleovy náruče a utíkala za křikem Alice, který mě dovedl až k ní do šatny, kde stál Emmett se sirkami v ruce u Aliciných oblíbených šatů.

„No, co slíbil jsem, že budu plnit přání, a tak začnu tím, co nejvíc slibuji a to, že Alici podpálím šatnu,“ řekl s úsměvem Emmett.

„Né,“ vykřikla Alice a sesypala se Jasperovi do náruče.

„Emmette, opovaž se,“ řekl Carlisle.

„Ó, táta se nám probral z šoku!“ řekl Emmett a rozesmál se na celé kolo.

„Emmette, přestaň!“ zakřičel na něj Jasper.

„To se opovaž a bude to sto let,“ vlítla do pokoje Rose.

„Řekla jsi, že mám plnit sliby, né?“ ptal se Emmett.

„Jo, ale jen ty co jsou normální, víš ty můj hlupáčku,“ řekla Rose a zase zmizela u sebe v pokoji.

„Emmette, to jsi už přehnal, máš zákaz na televizi, počítač, rádio a…,“ mluvil Carlisle.

„A na Rose,“ přilítla do pokoje Rose.

„Jo, a ještě mi pomůžeš uvařit oběd,“ řekla Esmé, ale to už se nikdo neubránil smíchu. Emmett poraženecky odešel nachystat vše potřebné a Alice si kontrolovala své oblečení.

V noci byl až zvláštní klid, bylo to až příliš divné. Ráno byl Emmett hodně nabručený, až mi svým chováním lezl na nervy, ale jeho chováním jsem se dlouho nezabývala, protože byl čas jet do školy. Do školy jsme přijeli zrovna na zvonění, a tak jsme se všichni rozběhli do tříd.

V lavici sedím sama, ale ten kluk jak na potvoru rozčiloval svého souseda, a tak ho učitel přesadil ke mně. Pořád se na mě čuměl a já litovala toho že jsem na sebe nechala narvat to tričko s tak velkým výstřihem.

„Na co tak zíráš?“ zeptala jsem se.

„Co… no jen jsem se chtěl zeptat, jestli bys mi nedomluvila rande s tvojí sestrou Renesmé?“ Vážně se mě ptal jestli mu nedomluvím rande se svou dcerou?

„Ne, promiň ona je vdaná, všechny jsme vdané pokud se nepamatuješ na náš rozhovor,“ řekla jsem a usmála se na něho.

„Jo a na mou sestru si moc nevyskakuj, klidně bychom tě přepraly,“ řekla jsem mu.

„Tak jestli je tohle výzva na souboj tak přijímáme. Já a mí kámoši. Takže ve čtyři, jo a vezměte tu bárbínu a toho malého upištěného skřeta a uvidíme, kdo je lepší,“ řekl ten kluk. Má se na co těšit. Celý náš rozhovor jsem poslala Edwardovi, ať to holkám řekne, myslím že budou nadšené.

„Ahoj!“ zakřičela jsem na ně a dívala se, jaký z těch humusů si mám nabrat.

„Bello, to snad nemyslíš vážně?“ ptal se Jasper.

„Jo, přesně, bitky nechte na chlapech!“ řekl Emmett.

„Já bych do toho šla,“ řekla Rose.

„No já taky?“ řekla Alice

„Nikdo nás nebude urážet, jdeme do toho!“ vykřikla Nessie.

„Není to moc dobrý nápad, co když jim něco uděláte?“ přemýšlel Edward.

„Můžete tam jít s náma, ale nesmíte zasahovat,“ řekla jsem na rovinu klukům. Doma jsme Esmé, ani Carlisleovi nic neřekli a jak nadešel čas, tak jsme vyjeli směr tělocvična. V tělocvičně už na nás čekali.

„Tak jdete na to, holčičky?“ řekl posměšně jeden z nich.

„Jo, ale neříkejte nám holčičky!“ řekla výhružně Rose.

10 komentářů, zvládnete to?

Autor: kiki1996 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi po 20 letech - 2. kapitola: