Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovic mazlíček 4. kapitola

09.10.2009 (19:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6434×

Kapitola 4.

Pomalu jsem se začala probouzet. Moc dobře jsem si pamatovala to minulé probuzení, proto jsem se nejprve psychicky připravila a teprve pak pomalu začala otvírat oči.

Pořád jsem ležela na gauči, ale nikde nikdo. Seskočila jsem na zem a začala s průzkumem. Nic jsem neslyšela tak jsem začmuchala. Jo, jeden tu pořád ještě je.

Vydala jsem se prozkoumat o koho se jedná. Byla to ta starší upírka. Nehybně seděla nad nějakými plány.

Když mě ucítila otočila se s úsměvem na mě: "Dobré ránko ospalče, určitě máš hlad, předevčírem jsi toho moc nesnědla." S těmi slovy se vydala do kuchyně.

Chvíli jsem na ni jen zírala. Já zas prospala dva dny? Páni. S tím hladem měla, ale pravdu.

Zvědavě jsem se vydala za ní.

Než jsem tam dorazila už vytahovala něco z trouby.

Páni lasagne! Upír neupír. Seděla jsem už vedle ní na lince a koukala jak mi nakládá pěknou kopu. "Vybrali jsme ti jméno, ať ti pořád neříkáme číčo a podobně. Kira. Líbí se ti?"

Podívala se na mě zkoumavě. Pro mě za mě. Kira celkem ujde a stejně tady nebudu tak dlouho.

Pak už jsem se soustředila jen na jídlo.

U třetí porce mě začalo podvědomí na něco upozorňovat. Zvědavě jsem zvedla hlavu. V levé části mého zorného pole se cosi pohybovalo. Tapiserie na chodbě. Téměř neznatelně se pohupovala průvanem. A kde je průvan, tam je otevřené okno.

Okamžitě jsem nechala lasagne lasagněmi a jedním skokem jsem dopadla až ke dveřím kuchyně. Upírka na mě chvíli vyděšeně koukala. Nečekala jsem než se vzpamatuje a zabrala jsem všema čtyřma směrem odkud šel ten poryv. Bylo to až v patře v pokoji. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že celou jednu stranu pokrývají regály s cd a knihami. Hlavní ale bylo velké francouzské okno otevřené přímo směrem k lesu.

Za sebou jsem zaslechla jak na mě ta upírka vyděšeně volá. "Kiro, zastav!"

Ani omylem. Prolétlo mi hlavou a už jsem letěla po trávníku k lesu.

Teprve až jsem si byla jistá, že jsem dost daleko, tak jsem zastavila. Bezva tak tohle je vyřešené. Teď k původnímu plánu. Nevěděla jsem sice, kde přesně jsem, instinkt mě však neomylně vedl. Po hodince běhu se přede mnou objevil domek s dřevěnou verandou. Všude o kolo byl cítit povědomý pach. Opatrně jsem si tlapou otevřela dveře a protáhla se dovnitř. Z leva jsem uslyšela lomoz. Vydala jsem se tedy za zvukem. V místnosti seděl muž na vozíku a ládoval náboje do brokovnice. Potichoučku jsem se k němu přikradla a stiskla hlaveň v tlamě.

Vyděsil se tak, že ji opravdu pustil a já ji položila na zem. Vypadal legračně s těmi vypouklýma očima. určitě však už přemýšlel o jiné zbrani, kterou by mě uzemnil.

Nechtěla jsem ho dál týrat tak jsem se prostě proměnila.

Jestli měl předtím vypouklé oči, tak teď už mu úplně lezly z důlků.

"Ahoj. Slyšela jsem, že tu žije skupina měničů a podle toho pachu jsem tu asi správně."

Po chvilce prodýchávání se konečně uklidnil. "To je možná pravda, ale nevysvětluje to, co tu děláš ty."

Trochu jsem se ošila. Nečekala jsem sice bůhví jak vřelé přijetí, ale zatím to vypadalo všechno opravdu na levačku.

"No, já jsem z Yukonu. Moje rodina je mrtvá tak jsem neměla kam jít." huhňala jsme s pohledem zabořeným do podlahy.

Chvilku bylo ticho, jak přemýšlel. "Já jsem Billy. Můj syn patří ke smečce, ale teď tu není."

Nadějně jsem na něj vystřelila svůj pohled. Hnul se ve mě ten zbytek slušné výchovy a napřáhla k němu ruku. Váhavě ji přijal a se stále rudějším obličejem těkal pohledem po místnosti.

"Možná by bylo spíše vhodné, kdyby sis na sebe něco vzala." zahuhlal.

Nejistě jsme přešlápla z nohy na nohu. "Já sebou nic nemám."

"Nahoře ve skříni něco určitě najdeš."

Zazubila jsem se na něj a už letěla po chodech nahoru. Našla jsem jen samé klučičí oblečení, ale lepší než nic. Zezdola se ozval Billy: "Máš hlad?"

"Jo" houkla jsem zpátky a s lítostí si vzpomněla na tu nedojedenou porci lasagní.

Dole mě už čekal Billy s porcí horkého srnčího guláše. Taky nechutnal špatně.

Zatímco jsem se ládovala mě zahrnoval otázkami. Poslušně jsem mu dopovídala. Ten výslech netrval dlouho, s dupotem do kuchyně vrazil nějaký kluk. Jak vešel okamžitě strnul na místě v šoku. Já na tom nebyla líp. Ten jeho pach byl vážně intenzivní. Tohle je určitě Billyho syn, který patří ke smečce. Byl vysoký, snědý a samý sval. Neměl daleko aby na mě začal vrčet.

Billy se škodolibě uchechtl, asi zadostiučiněním, že jsem tak hrozně nevytočila jen jeho.

Vážně povedená situace. Billy se chechtal a ten jeho synáček mě tu vraždil pohledem.

"Valerie." Natáhla jsem k němu slušně ruku. Se zkoumavým pohledem ke mě přistoupil.

"Jacob."

"Tady Val je z Yukonu. Je taky měnič, ale zůstala tam poslední tak se rozhodla nás navštívit." Vysvětlil mu Billy ve zkratce.

"Vypadáš mladě." zkoumal mě dál Jacob.

"Je mi 16, kolik tobě?"

"Taky 16." škodolibě se usmál.

"To je kravina, na to jsi moc velkej!" To tak opít mě rohlíkem. To se chlapci jen tak nepovede.

"Před půl rokem jsem se začal proměňovat a to pak dospějeme během pár týdnů." vychloubal se nevzrušeně a naložil si pořádnou porci guláše. Rozhodla jsem se hrát jeho hru. S hraným klidem se jsem znovu pustila do své porce.

"A kolik vás je?" navázala jsem na svůj výslech

"Teď 5, ale to se různí podle toho jestli jsou v okolí upíři." provokativně se na mě koukl "O upírech už jsi někdy slyšela?"

"Jo a ty vaše i viděla. Trvalo mi několik dnů než jsem z toho jejich baráku zdrhla." Zamračila jsem se při té vzpomínce.

Do obličeje mi vyprskla část guláše co si právě dal do pusy.

Zatím co jsem se snažila dostat ze sebe guláš - mimochodem jeho trikem - zmohl se jen na zmatené koktání. Sice to chtělo trochu fantazie, ale nakonec mi došlo co chce asi říct.

"Běžela jsem z Yukonu v kuse a když jsem doběhla tak jsem prostě vytuhla. Probudila jsem se až u nich. Byla jsem ve zvířecí podobě a ten hromotluk si mě chtěl nechat jako nějaké domácí zvířátko." zakoulela sem očima. "Byla jsem tam několik dní, ale většinu času jsem dospávala tu cestu. Utéct se mi podařilo až dneska."

Pořád na mě zíral jako bych byla marťan.

"Možná by se mi podařilo zdrhnout i dřív, ale to bych se musela proměnit zpátky na člověka. To by asi nebylo nejchytřejší v domě plném upírů."

Jeho šok přešel náhle do hysterického smíchu až padal ze židle. Evidentně toho bylo na něj moc.

Konečně se uklidnil.

"Víš tihle jsou trochu jiní. Oni neživí lidskou krví, ale zvířecí. Mám takový dojem, že jako člověk by jsi u nich byla ve větším bezpečí, než ve zvířecí podobě."

Chvíli jsem to musela vstřebávat.

"Jak zvířecí krví. Lidskou nejí nebo ... to je blbost..."

"No," zaváhal. "Už je to pár generací co se tu objevili. Chtěli jsem je vyhnat, ale tvrdili že se živí jen zvířecí krví a našim lidem neublíží. Uzavřeli jsme s nimi tedy dohodu. Mohou zůstat ve Forks, ale nesmí na naše území a mi na jejich."

"Tak to je síla." na nic víc jsem se nezmohla.

"To tu budeš pořád chodit jen v mém oblečení?" ukázal kusem chleba na své triko nyní špinavé od guláše.

"Neboj mám v sobě aspoň špetku vkusu." vrátila jsem mu to. Pro dnešek jsem těch informaci měla dost. Chtěla jsem pro dnešek vyklidit pole, ale Jacob mě nenechal.

"Asi bych tě měl představit i zbytku smečka, ať příští seznámení není méně přátelské."

A ono by to šlo? zeptala jsem se v duchu.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovic mazlíček 4. kapitola: