Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullet of beauty 2. kapitola

26.04.2010 (17:00) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2495×

2. kapitola

Rozumný člověk se přizpůsobuje světu kolem sebe.
Nerozumný se vytrvale snaží přizpůsobovat svět sobě.
Proto veškerý pokrok závisí na nerozumných lidech

„Bells, drahoušku, máš všechno?“ zeptala se mě právě přicházející Jane se svým chladným úsměvem.

„Mám, nemusíš mít obavy Jane,“ řekla jsem se stejně nacvičeným jednáním, jaké používala ona. Měla jsem Jane vždycky ráda, ale ve Volteře je hold chování před ostatními jiné, než to, jak se chováte v soukromí. Jane by nepřenesla přes srdce, kdyby někdo spatřil její normální uvolněný úsměv, nespíš si myslí, že by tím ztratila respekt, který k ní zatím všichni chovají. No respekt, spíš panickou hrůzu a strach z toho, co by jim mohla udělat.

„Bello,“ ozval se právě přicházející Demetri, „založil jsem ti účet, tady máš kartu. Mimochodem jak přiletíš na letiště v New Yorku, bude tam na tebe čekat auto. Pak už stačí jen zjistit, kde se Carlisle momentálně nachází. Hodně štěstí,“ popřál mi ještě a na chvíli mě uvěznil ve svém pevném objetí.

„Budu na to myslet, díky,“ prohodila jsem k těm dvěma a z dálky pozorovala právě přicházejícího Ara.

„Máš vše potřebné?“ zeptal se svým nadneseným úsměvem a objal mě kolem ramen, „Carlisle je můj velmi dobrý a starý přítel, když mu sdělíš, s čím potřebujeme pomoci a požádáš ho, aby přijel, určitě s tím nebude žádný problém. Nicméně, slyšel jsem, že se jeho rodina velmi rozrostla, takže… vyřiď jim, že všechny srdečně zvu do Volterry spolu s Carlislem.“

„A co když nebudou chtít jet?“ napadlo mě, a to hlavně proto, že Ara velmi dobře znám a obávám se, že tohle nebude jen tak.

„Pojedou, věř mi,“ prohodil a mě bylo jasné, že si je zcela vědom toho, že nepřijet by si prostě nejspíš nedovolili.

„Příjemnou cestu, a nezapomeň na naše pravidla,“ prohodil Caius, u kterého mě překvapilo už to, že vůbec přišel. Moment, jaká pravidla? Aha, no řekněme, že nikam neuteču, nikde se nebudu ukazovat a nebudu dělat nic, co by nesouviselo s plánem a hlavně nebudu vybočovat z cesty, ať se děje cokoli.

Hm, chápu, že mají obavy, co by na mě mohli říkat ostatní upíří, a taky že by mi přece jenom mohli ublížit, ale není to jedno? Ubráním se, a ty jejich věčné pravidla mě vážně začínají unavovat. Připadám si jako jejich domácí mazlíček s užitečnými schopnostmi jako bonus.

„Kdyby se něco dělo, tak stáhni štít, ať je alespoň nějaká možnost, že se mi tě podaří vystopovat,“ řekl ještě Demetri a Aro mě už pomalu doprovázel k autu.

„Nic se nestane, Demetri, co asi?“ řekl Aro směrem ke svojí gardě.

„Ano, pane, jak myslíte,“ pronesl Demetri a zkřivil ústa do mírného úsměvu.

„Vrať se brzy Anděli,“ prohodil Aro pyšně a políbil mě na čelo. Nasedla jsem a dveře se za mnou s lehkým nárazem zavřeli.

Uvelebila jsem se v měkké kožené sedačce tmavého auta a snažila se nahlédnout ven skrz černá skla. Miluju cestování. Nejenom, že se konečně dostanu z těch starých zatuchlých hradeb, ale také… Venku je tak krásně, tolik zajímavých věcí, kam se můžete podívat, hodně barev, nálada většinou šťastná a spokojená, samozřejmě vyhnete-li se v noci temným uličkám. I přes to, že mám zákaz se nějak odchylovat od onoho plánu, tak jsem spokojená. No co, alespoň si to pořádně vychutnám. Jen doufám, že ten Carlisle bude v pohodě. I když jestli je to v mých snech skutečně on, tak by měl být.

Pomalu jsem vystoupila z auta a vydala se k letištní hale. Má pokožka se ve slunečním světle nádherně třpytila, pro lidský zrak to na štěstí bylo únosné. No, kdyby se tu tak promenádoval třeba Marcus nebo Aro, bylo by to horší. Jojo občas je výhoda být jen poloviční upír. Mé oči však nebyly zvyklé na tolik světla, a vzhledem k tomu, že jsem je to právě teď nehodlala učit, nasadila jsem sluneční brýle.

Lidé se na mě užasle otáčeli. Normálnímu člověku jsem musela připomínat nějakého člena mafie. Teda alespoň myslím, když mi totiž Aro koupil notebook, neboť jsem v noci nemohla spát, dívala jsem se na různé filmy. Lidské podsvětí, nebylo v porovnání s Volterrou nic moc, ale dalo se to. Ale lidé, kteří ty zlé hráli, vypadali na lidi docela dobře, nehledě na to, že chodili skoro stejně dobře oblíkaní jako my. A snažili se být stejně elegantní a hlavně nenápadní. Ale z vlastní zkušenosti vím, že není nic nápadnějšího než jakákoli tajná služba.

Nasedla jsem do letadla. Aro se překonal, letecky moc necestuju, ono ani není kam, ale i já jsem poznala, že to kam mě mladá letuška posadila, byla první třída. Uvelebila jsem se tam a nechala si objednat něco malého k jídlu.

„Ještě neletíme ani pár minut,“ zaslechla jsem podrážděného stewarda. Upřímně může být rád, že mám chuť na pizzu a ne na tu voňavou tekutinu, co mu proudí v těle. To by se mu líbilo ještě míň. Snažila jsem se po něm hodit spalující pohled, aby si uvědomil, že to vážně nebyla vhodná věta, ale ten inteligent se na mě ani nepodíval.

Za pár minut už jsem ucítila příjemný zápach z letecké kuchyňky, a to v momentě, kdy mou svačinku dokončovali.

„Vidíš tu hezkou slečínku?“ zeptal se druhý steward toho, který mě před tím obsluhoval. Taky by se mohli snažit být trošku více potichu, kdo to má poslouchat.

„Jakou?“ odpověděl ten druhý.

„Tu, co jí neseš to jídlo.“

„Nevím, nedíval jsem se.“ Hm, tak proto. Obvykle mě totiž zrovna muži obsluhují docela dobrovolně, řekla bych, až nadšeně. Ale je taky fakt, že někteří lidé tak nějak vycítí, že nejspíš nejsem zrovna bezpečné stvoření, a tak se tak nějak mají strach vůbec na mě podívat. Už jsme zase u toho, jak by teda asi reagovali na Marcuse nebo Ara? No nic.

„Madam?“ ozval se ten výkvět a konečně se na mě podíval. Vzala jsem si od něj onu krásnou, kulatou, voňavou… pizzu a konečně po něm hodila svůj připravovaný nebezpečný pohled. Zabralo. Chudáček, jak ode mě odcházel, nějak to nevybral a přibral sebou kolegu i se skleničkami na šampaňské.

Pak už šlo slyšet jen tříštění skla, něčí naštvaný hlas a nekonečné omlouvání. No lidi. Já jsem si v klidu vychutnávala svoji dokonalou svačinku a dívala se z okna. Cesta ubíhala docela rychle, ještě jsem si na chvilku schrupla a asi hodinku po mém probuzení jsme přistávali na letišti v New Yorku.

Na tamním letišti jsem si vyzvedla své nové auto: bílí kabriolet Audi. Moc se mi líbil, občas mám pocit, že mě má Aro vážně rád, anebo jen chce, aby se mi tam líbilo a nenapadlo mě chtít odejít. Bůh ví. V mém případě sice nevím, jestli bůh, nebo ten druhý, ale jeden z nich určitě.

Vydala jsem se tedy do jednoho z lepších hotelů, od kterého mi dal Demetri adresu, a tam už na mě čekal krásný a zdůrazňuju světlý a útulný pokojík s výhledem do parku. Natáhla jsem se na obrovskou měkkou postel a začala v noteboočku hledat jméno Carlisle Cullen, k mému překvapení mě to i bavilo.

Narazila jsem na asi dvacet doktorů Cullenů, ale jen jediný se jmenoval Carlisle, k mému štěstí samozřejmě. Pracoval v malé nemocnici a ve snad ještě menším městečku Forks, což nebylo až tak daleko. Našla jsem si jeho přesnou adresu, a abych věděla jasně kam jedu, vyhledala jsem ten dům i v kolonce satelitní mapy.

Podle toho, co se na obrazovce objevilo, byl dům obrovský, celý bílý a z velké části prosklený. Líbil se mi a myslím, že ten najdu, i kdybych nemohla. Mimochodem na upíry docela dobrý vkus. Taky jsem zjistila, že ten muž má ženu jménem Esme. Zvláštní jméno, jako bych ho už někde slyšela. Mimochodem, má i nějaké děti.

Zaklapla jsem tedy notebook a rozhodla se ještě chvíli odpočívat. Do pokojíku jsem si nechala donést večeři, čaj a nějaké sušenky a šla si zdřímnout.

O půl dvanácté v noci jsem se však zbudila a nemohla usnout, už zase ten sen, jako vždycky. Nějakou dobu jsem seděla v křesle u balkónu a dívala se na světélkující New York. Světýlka, jakoby se hýbala a tančila, obloha byla temná a jediným světelným bodem na ní byl měsíc v úplňku.

Když jsem tam tak seděla, uvědomovala jsem si, jak je můj život osamělý. Kromě osazenstva Volterry jsem prakticky ani nikoho neznala, natož abych se s někým nějak bavila. A upíři z Volterry byli stejně chladní, tajemní a uzavření, jako místo, kde žili. Občas jsem utíkala ke svému snu, který mi ze začátku připomínal noční můru, než jsem si uvědomila, že klid, láska a spokojenost, které z něj šly cítit, nebyly jak Caius říkal: pocity parazitující na naší mysli a snažící se nás oslabit. Cítila jsem ze svého snu takovou něhu a jistotu, že i můj život se mi najednou nezdál tak odstrašující, jak ve skutečnosti byl. Cítila jsem, jako by to všechno někde bylo, jako by to byla skutečnost…

Setřela jsem slzu, která se i přes mou veškerou snahu prodrala skrz má semknutá víčka. Pak mé osůbce však došlo, že litovat se je naprosto zbytečné a že tím skutečně nic nespravím. Postavila jsem se, oblékla se a vyrazila z hotelu do nočního víru velkoměsta. I přesto, že to Caius zakázal. No co, proč ne? Co by mi mohli udělat? Jestli jsem něco vypozoroval naprosto jistě, byla to skutečnost, že jsem pro ně docela užitečná a vzácná. Takže prakticky je má osůbka i před nimi v bezpečí. A taky mám času dost, vrátit se i s Carlislem musím až za dva týdny.

Vyšla jsem z hotelu a vydala se po té nejosvětlenější cestě. Ne, že by mě někdo mohl napadnout, on ani upír by si moc nepochutnal, ale na oné osvětlené cestě bylo plno zajímavých světelných nápisů a obrazů, které v Evropě najdete jen stěží. Chodila jsem a dívala se do různých výloh obchodů a restaurací. Když už mě to přestalo bavit, zamyslela se má maličkost nad tím, co je vlastně na tomhle městě tak zajímavé, když v tom můj pohled zabruslil na plakát, kde se tyčila známa socha svobody. Neodolala jsem a rozběhla se směrem k ní.

Když už mě i tohle přestalo bavit, odebrala jsem se do pokoje, sbalila se a vydala se vstříc malému městečku Forks, kde se momentálně nacházel objekt mojí cesty.

Sedla jsem do svého nového krásného autíčka, které v Americe určitě nenechám a zapnula si hudbu. Cesta ubíhala velmi příjemně, poslouchala jsem různé písničky, pozorovala okolí a sem tam se pro jistotu podívala i do mapy. V krku mě však pálilo čím dál víc, a tak nezbývalo, než zastavit u nejbližšího vjezdu do lesa a tam zaparkovat.

Auto jsem zamkla a nechala i se svým majetkem tam, kde bylo, a rozběhla se do lesa. Běžela jsem krásnou krajinou a užívala si svěží vzduch. Byla jsem naprosto zabraná do lovu a tak jsem rychlostí ohnivé střely ulovila jednoho medvídka a jako dezert jsem přibrala lišku, která mi vběhla do cesty, když jsem se vracela.

Sedla jsem do auta a vydala se najít ten bílí dům. Forks bylo skutečně hodně malé městečko, cestou jsem potkala jen pár domů, ještě méně lidí a jenom jednu školu. Podle té satelitní mapky mi bylo jasné, že ten dům bude velmi složité najít, a tak mi nezbývalo, než otevřít okýnko a vydat se po upířím pachu.

Když mé autíčko vjelo na lesní cestu, nejspíš vedoucí na konec světa, napadlo mě, že tohle je pro upíry ideální. Nikde ani noha, málokdo to najde, plno zvířat, ideální podnebí, no prostě skvělé místo k pobytu pro menší upíří rodinku.

Vjela jsem na příjezdovou cestu velkého bílého domu a začala se rozhlížet okolo. Ve skutečnosti to vypadalo mnohem lépe, a taky mi to připadalo mnohem větší. Akorát by mě zajímalo, kde vzali tolik peněz, podle toho co Aro říkal o tom Carlislovi, budou dost poctiví a taky jsou to prý vegetariáni. Vylezla jsem z auta, zamkla ho a zazvonila na vchodové dveře. Snad sekundu na to se v nich objevil vysoký mohutný kluk s krátkými hnědými vlasy, postavou asi jako Felix.

„Ahoj, můžu pro tebe něco udělat?“ pronesl a hodil po mě zkoumaví pohled. No, podle toho jak na mě koukal, tak že nejsem člověk, mu asi ušlo, ale nejspíš mu na mě něco nesedí. Než stihla uběhnout další sekunda, spatřila jsem na obrovském schodišti stát vysokou krásnou blondýnu s naprosto nedůvěřivým pohledem.

„No,“ zasekla jsem se, „potřebovala bych mluvit s Carlislem Culenem,“ oznámila jsem a čekala, co z nich vyleze. Kluk si mě chvíli ještě prohlížel a pak konečně promluvil.

„No, Carlisle tu momentálně není, ale já jsem jeho syn Emmett Cullen a toto Rosalie, jestli mu chceš nechat vzkaz nebo tu na něj počkat, stačí říct. Mimochodem, jak že se jmenuješ?“ zeptal se a zdálo se, že tato informace ho docela zajímá.

Když v tom se ve dveřích objevil krásný upír s bronzovými vlasy a házel po mě naprosto nevěřící až šokované pohledy. Chvilku jsem si ho měřila a nechápala, co se děje, ale on nejspíš nebyl schopen slova, a tak jsem spustila.

„Já jsem Isabella, říkají mi Bella…“ Kluk s rezavými vlasy vypadal jako by se právě zavrtal do země.

„A dál?“ zeptal se ten svalovec předem mnou, tedy Emmett.

„Jen Bella, dál nic… nevím. Ale že jste upíři, to vím a potřebovala bych mluvit s Carlislem, je z vás prý nejstarší,“ skončila jsem svůj monolog, ale oči jsem stále nespouštěla z toho vykuleného kluka. Dokonce jsem si málem nevšimla, jak divně zareagovali na to, že vím, co jsou. Divný.

„Co si zač?“ zavrčela na mě najedno ta blondýna.

„Rosalie nech ji být,“ vypadlo z onoho upíra, který se ještě nepředstavil a v momentě byl u mě.

„Tak promiň, že se ptám, ale je u nás pět minut, upír to není a ještě k tomu ví, kdo jsme…“ prohodila ta blondýna velmi, ale skutečně velmi bojovně. Tak člověk za nimi přátelsky přijede a snaží se být milí a oni tak.

„Ale ty nevíš…“ koktal ten kluk a pořád na mě třeštil zrak. Najednou však vešla do pokoje nějaká pro mě velmi povědomá žena, hned po bouchnutí dveří se ozvalo i tříštění skla, a to když jí spadla na zem váza, kterou svírala v rukou.

„Bello?“ ozvalo se skoro neslyšně…

Doufám, že se dílek líbil...

Prosím o komentíky... 8) 8) 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullet of beauty 2. kapitola: