Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ďábel 1. kapitola

27.09.2011 (15:00) • stmivani158 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1787×

Otevřela jsem dveře a patou si sesunula obě boty a vykopla je k botníku.

„Sakra!“ vypískla jsem a mnula si prsty u nohy.

„Měla by sis tady uklidit,“ zasmál se povědomý hlas a já odtrhla oči od mé natékající nohy.

„Všechno nejlepší, Bello!“ zavřískala hromada lidí a strhl se obrovský potlesk.

Paralyzovaně jsem stála a otvírala na prázdno pusu. Nenapadala mě ani jedna kloudná věta, kterou bych měla říct. Ani to pitomé „děkuji“ jsem ze sebe nedokázala vytlačit. A za co taky? Že je mi už čtyřicet pět let a jsem bezdětná, nemám pořádnou práci, natož manžela, nebo přítele?

„Bello,“ drcla do mě moje Jessica a probrala mě tak z mého niterního dloubání se ve svém nudném životě.

„Zase se tváříš jako citron,“ špitla ke mně a házela na každého svůj křečovitý úsměv.

„Dík,“ řekla jsem polohlasně a dav se mezitím rozprchnul.

Jessica si mě začala nasupeně měřit a já přesně věděla, co řekne. Bylo to tak každý rok. Pořád tady byla a snažila se mě dostat zpátky do života. Už dvacet osm let. Je prostě nejvytrvalejší a nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy mohla mít.

„Isabello Marie Swanová!“ zavolal na mě někdo ode dveří a já se s tichým „promiň“ odebrala za hlasem.

„Tohle si vyřídíme!“ zavrčela na mě vztekle a odešla za svým manželem, který nervózně přešlapoval u stolu s jídlem.

„Jacobe! Panebože!“ vykřikla jsem a rozběhla se mu do náruče. Voněl jako tenkrát, po lese a borůvkách. Je to už tolik let, co odešel a nevrátil se… Nerada na ty časy vzpomínám.

„Ty jsi ale…“ hledal vhodné slovo a já se ušklíbla.

„Jen to dořekni… stará jsem!“ hlesla jsem a ošila se při tom slově.

„Krásná!“ cvrknul mě do nosu a táhl na verandu.

„Tak máš někoho?“ vyptával se netrpělivě a já se rozesmála.

„Čekám pořád na tebe,“ mrkla jsem na něj a on se zachichotal jako puberťák.

„Teď vážně, Bello. Každý rok sem za tebou chodím a pozoruji tě, nebo spíš kontroluji,“ pousmál se a pokračoval. „Nechtěl jsem ti zasahovat do života, ale pořád vidím, jak chodíš z práce do práce a nešťastně pláčeš u našich fotek,“ zašeptal a já si začala nervózně mnout ruce.

Takže on tady celou dobu byl a neřekl ani blbé „čau“?!

„Mám chuť ti vrazit, že mě špehuješ a ani nepozdravíš!“ prskla jsem vztekle a zrychlila krok.

„Bello, počkej!“ rozběhl se a chytil mě za ruku.

„Musíš začít žít,“ vyřkl prosbu, kterou jsem slýchávala od všech.

„Víš, že to nejde,“ zašeptala jsem nesouhlasně a sklopila hlavu.

Palcem mi ji znovu zvedl a donutil mě tak podívat se do jeho čokoládových a smutných očí. Byly zalité slzami a prosily o jediné. Abych žila a já ani takovou kravinu nedokázala. Byla jsem neschopná a zoufalá.

„Pořád jsi mladý,“ řekla jsem a hlas se mi zlomil při posledním slově.

„Nenašel jsem svůj protějšek, proto jsem se ani nepřestal měnit,“ odpověděl a chytil mě pevně za ruku.

„Myslíš, že na nás někdo čeká?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase a zaposlouchala se do ticha a přála si slyšet jediné. Jen jedno slovo, jen tři písmena…

„Nevím,“ zabručel a já si zklamaně povzdychla.

Celou noc jsme strávili v La Push na pláži. Vyprávěl mi o svém životě, co celý ten čas po škole dělal. Říkal mi, že potkal i Alici, ale když viděl, jak se mi stáhlo hrdlo a ušel mi zoufalý sten, rychle změnil téma. Asi doufal, že zmínka o ní by zmírnila mou bolest.

Nad ránem jsem přišla domů a rozloučila se s ním. Slíbil mi, že se za mnou zase určitě podívá a tentokrát špehovat nebude.

Na stole mě čekal vzkaz od Jess: „Isabello, tohle si vyžereš! P. S. Jídlo máš v lednici.“

Zakroutila jsem hlavou nad scénkou, která se mi vybavila v hlavě. Viděla jsem živě, jak se ze mě Jessica snaží dostat informace o všem možném a hlavně barvitě si vybavující naši strávenou noc s Jacobem.

Natěšeně jsem otevřela lednici a můj žaludek se okamžitě ozval.

„No jo, už jdu na to,“ zamumlala jsem si sama pro sebe a natáhla se po talíři. Zapnula jsem si televizi a najedená si položila hlavu na velký červený polštář a zavřela oči.

Ale po chvilce mě vzbudil rachot. Pomalu jsem vstala, rozhlédla se a všude byla tma. Překvapeně jsem se protáhla a rozdělala žaluzie. I venku byla tma, přitom se před pěti minutami rozednívalo…

Promnula jsem si oči a párkrát zamrkala a znovu se podívala z okna a nic. Štípla jsem se, ale stále žádná změna. Zakroutila jsem hlavou a šla si znovu lehnout, když v tom jsem uslyšela hlas, který mi měl změnit život. Ozýval se ze sklepa a volal mě k sobě…

Je to nová povídka, a tak prosím o názory, jestli pokračovat nebo ne.

Děkuji :)

Autor: stmivani158 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďábel 1. kapitola: