Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ďáblova snoubenka - 11. Dcera?

20.04.2010 (09:30) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3419×

DCERA?
(Bella)

„Posaď se,“ pokynul mi ďábel ke křeslu naproti sobě.  Posadila jsem se tedy a zkoumavě mu pohlédla do tváře. Chtěla jsem zjistit, jestli je ochotný vyjednávat, nebo by mě nejraději zabil… Ale jeho tvář byla kamenná a neprostupná. Jako ta Edwardova, když mě opouštěl. Zaposlouchala jsem se tedy do jeho myšlenek, ale ty mlčely. Snažil se na nic nemyslet. On mezitím zkoumal i můj obličej. Nejspíš mi nevěřil, že se chci jen tak vzdát schopností, ale kdo by s emu divil?

„Tak,“ pronesl a přestal zkoumat můj výraz. „Proč tu jsi?“
„Chci se s tebou dohodnout,“ řekla jsem vážně.
„Jaká je nabídka a co na oplátku?“ ptal se hned zvědavě.
„Nabízím ti zpátky tvé schopnosti,“ řekla jsem a čekala na jeho rekci.
„Proč?“ Vypadal nechápavě.
„Protože mi nepatří. Nepotřebuju je,“ řekla jsem mu popravdě.
„A za to chceš co?“ ptal se podezíravě.
„Proměníš mě na člověka a pošleš zpátky na zem. Pak nikdy neublížíš mě, ani Cullenům. Prostě nás necháš v klidu žít naše životy,“ řekla jsem mu a v duchu ho prosila, aby souhlasil.
„Jako člověk zemřeš,“ řekl pak.
„Nechám se proměnit.“
„Půjdeš do pekla.“
„Pokud zemřu.“
„Každý zemře.“
„Tady to není tak hrozné.“
„Souhlasím.“ Najednou ve mně hrklo. Během naší rychlé slovní přestřelky souhlasil? Vážně?
„Vážně?“ zeptala jsem se ho spoustou kladných emocí v hlase.
„Ano,“ přikývl. „Víš, když jsi tu byla předtím, něco mě k tobě táhlo. Myslel jsem si, že jsem se zamiloval. Nikdy předtím jsem nic takového necítil. Jenže pak, když jsi utekla a já se díval, jak se líbáš s Edwardem, došlo mi, že na něj vůbec nežárlím. Bál jsem se, aby ti něco neudělal a neublížil ti. Víš, myslím, že to c k tobě cítím, není láska k ženě, ale k dítěti. Přirostla jsi mi k srdci jako dcera.“
„Cože?“ rozesmála jsem se. Ďábel mě má rád jako dceru?
„Nesměj se, myslím to vážně,“ okřikl mě.
„Tak promiň,“ zahuhlala jsem a přestala se smát.

„Tak jdeme na to?“ zeptala jsem se po chvíli mlčení. Jen přikývl a vstal z křesla. Zmateně jsem na něj pohlédla.
„Tady to udělat nemůžeme. Ihned po přeměně by z tebe byla uzenina,“ zazubil se.
„Ale ty nahoru nemůžeš,“ zamračila jsem se.
„Uděláme to po cestě,“ mrkl na mě a v tu ránu byl pryč.

 Jen dveře tu průvanem práskly. Rychle jsem vyskočila a rozběhla se za ním. Míjela jsem jídelnu, odkud byl slyšet smích, veselé štěbetání a cinkání příborů. Jim se v pekle snad líbí, nebo co. Proběhla jsem ještě pár chord a hnala se za ďáblovým nezaměnitelným pachem. Nebudeme si nic nalhávat, smrděl jako košík shnilého tropického ovoce. Proběhla jsem hlavním vchodem a pokračovala venku. Brala jsem to i přes plameny, stejně mi neublíží. Kdyby teď vedle mě jela formule jedna, nejspíš by ze mě neviděla ani tu šmouhu, jak rychle jsem běžela. Prostě jsem si chtěla užívat svoji rychlost, než ji ztratím. A taky jsem byla trochu nedočkavá, těšila jsem se, až znovu uslyším bít svoje srdce.

Zároveň jsem se však nemohla zbavit malého otravného červíka pochybností, který mi pečlivě okusoval moje odhodlání a radost. Může mě kdykoliv podvést a já tu pak můžu zůstat navždy. Stejně by to ale nevydržel, protože bych mu z pekla udělala takový cirkus, jaký ještě neviděl. Ale přece… BINGO! Že mě to nenapadlo dřív! Prostě mu dám jen ty schopnosti, které jsme ukradla. Svůj štít i přebírání schopností si nechám. A pokud mě nějak podvede, seberu mu schopnosti zpátky a budu se muset smířit s tím, že mě ty rohy budou tlačit napořád.

Ještě jsem slídila hluboko pod svojí šedou mozkovou kůrou, když jsem před sebou zaznamenala pohyb. Zaměřila jsem se na pohyblivý bod přede mnou a zjistila, že to přede mnou pádí ďábel. Když jsme ho doběhla, zpomalila jsem a běžela mu po boku. Zastavili jsme až u toho jezera, kde jsme s eměli brát.
„Tady?“ zeptala jsem se kysele. Tohle by mohla být nějaká lumpárna, mohli jsme přece otevřít zemi kdekoliv. Tak proč tady?
„Víš, my peklo neotvíráme, protože nahoře stejně nepřežijeme. Ale když už jednou pekelnou bránu otevřeš, pak jinde už nemůžeš. Tys ji otevřela zde, takže tudy vede jediná cesta do pekla i z pekla,“ řekl jakoby nic.
„Aha,“ zamručela jsem. Vždyť jsem to četla v knihách. Takhle se ztrapnit. „Můžeme?“
„Jistě,“ přitakal s natěšeným úsměvem a jiskřičkami v očích.

Vzala jsem jeho ruku do své a začala. Cítila jsem, jak mým tělem proudí energie z nohou, rukou, srdce i hlavy a míří do ruky, kterou svírám tu ďáblovu. Když už jsem všechnu, co jsem chtěla, měla v té jedné ruce, povolila jsem poslední zábrany a energie se přesouvala do ďábla. Když už jsem cítila pouze slabou energii v hlavě a v dlaních, pustila jsem ďábla. Ten otevřel oči a nadšeně se usmál.
„Děkuju,“ zašeptal. Musel to cítit, všechnu moc, která prostupovala jeho tělem. Větší rychlost v nohou, fyzické dary v srdci, psychické v hlavě a dotekové v dlaních.

Pak už s úsměvem znovu spojil naše ruce a se zamumláním další formule otevřel pekelnou bránu. Ozvala se rána, jak praskala země a na nás se svezla sprška hlíny a kamení. Zároveň ze země kolem nás vyrazily vysoké plameny a ztrácely se v prasklině. Šlehaly až na zem. Oba jsme jako na povel vyskočili a letěli skrz plameny výš a výš.

Pak jsme v dlani, kterou svíral ďábel, ucítila lehké mravenčení. Pomalu se to rozšiřovalo do celého mého těla. Bylo to, jakoby se mi do těla zabodávaly malé jehličky. Trochu to bolelo a štípalo, ale svým zvráceným způsobem se mi to líbilo. Jenže pak to přešlo do hlavy a do srdce. V hlavě mi hučelo a v hrudníku jsem cítila obrovskou bolest. Teď už to rozhodně nebolelo jen trochu. Jako by mi někdo vyrval srdce a prudce do něj zabodával špendlíky. Znovu je vytahoval a zase zabodával na všech místech najednou. Neubránila jsem se bolestnému výkřiku. Křik nepomáhal, ale zticha jsem být nedokázala. Nakonec jsem ze sebe vydávala jen vytí prosycené bolestí. Bolest byla čím dál intenzivnější a rozlévala se do celého mého těla…

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblova snoubenka - 11. Dcera?: