Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ďáblova snoubenka - 5. Příběh

16.02.2010 (21:45) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4918×

PŘÍBĚH
(Edward)

Zavedli jsme Bellu do obýváku, všichni se už chtěli dozvědět pravdu. Za to já jsem se snažil spíš to natahovat, co když mi pak zase zmizí? A co bylo to venku? Odpustila mi? Snad se dozvím odpovědi.
Všichni si posedali, jen Bella stála uprostřed a rentgenovala obývák. Nejspíš hledala volné místo. Naštěstí pro mě, žádné nezbylo. Chytl jsem ji za ruku a chtěl si ji přitáhnout na klín. Ale ať jsem se snažil sebevíc, s ní to ani nehlo. Měla mnohem větší sílu než já. Pak jen natáhla ruku, zase zamumlala nějakou větu. Ten jazyk jsem neznal. Pak se najednou před ní objevilo křeslo úplně stejné, jaká jsme měli v obýváku, akorát rudé. Pohodlně si do něj sedla a nadechla se.
„Asi bych měla začít,“ řekla a sklopila hlavu. „Potom, co jste odjeli, jsem se snažila kvůli Charliemu normálně žít. Asi po týdnu jsem snahu vzdala, bylo to marné. Nedokázala jsem to. Přemýšlela jsem a došla k názoru, že bude lepší, když se zabiju. Charlie se s tím vypořádá a nebude se muset dívat, jak trpím. Takže jedné noci jsem se vydala do lesa. Nevěděla jsem, jak se zabít. Pak mě napadly útesy, pokud bych přežila pád, tak se utopím. Jenže po cestě mě napadl medvěd, roztrhal a zabil.“
Pokrčila rameny. Panebože, vždyť tu mluví o vlastní smrti! Byl jsem v šoku, stejně jako ostatní. Bella počkala, až se uklidníme a pokračovala.
„Po smrti jsem se ocitla před nebeskou branou, stál tam nějaký anděl s křídly a vypadal rozrušeně. Řekl mi, že jsem v nebi a že si můžu vybrat ze dvou možností. Buď budu normálně v nebi, jako většina, nebo se můžu stát andělem. Souhlasila jsem s andělem. Nabídli mi to, protože jsem měla dar. Dar, díky kterému jsi mi nemohl číst myšlenky. Vytrénovali mě a vzali do paláce. Tam sídlil Bůh a andělé. Narostly mi křídla. Jenže v nebi byla strašná nuda. Všichni tam polehávali na postelích, bavili se o blbostech. Bůh mi pořád říkal, co mám a nemám dělat. Až jsem se naštvala a trošku ho seřvala. Dal mi trest, službu před nebeskou branou. Nechápala jsem, proč by tohle mělo být trestem. Byla tam zábava, uváděla jsem mrtvé do nebe a vše jim vysvětlovala. Byla jsem tam asi čtyři dny, když se tam objevili plameny a hned za nimi čerti. Chytli mě a protáhli ohnivým portálem. Do pekla,“ povzdychla si. Všichni jsme na ni nevěřícně koukali. Ona se ošila a pokračovala.
„Tam mě strčili do kotle a podpálili, pomalu mi začaly černat křídla, až opadly úplně. V plamenech jsem tam strávila pár dní. Pak přišel nějaký čert s rohy, vytáhl mě a vysvětlil mi, že mám moc, a proto mě Ďábel nechal unést. Teď jsem byla padlý anděl. Dotáhli mě před samotného Ďábla,“ zasmála se a přes tvář jí proběhlo znechucení.
„Vypadal docela normálně, měl jen dva malé růžky na hlavě. Jinak skoro jako člověk. Zeptal se mě, jestli se k nim připojím. Souhlasila jsem. Co taky chcete dělat v pekle? Všude jen oheň, na zemi rozžhavený popel a písek. Nevím, co bylo za branami, tam mě nikdy nepustili. Musela jsem žít v ďáblově paláci a sloužit mu. Věděl, že mám štít. Ale já se brzy dozvěděla, že mám víc než to. Dotekem dokážu komukoliv sebrat jeho moc. A tak jsem pomalu takhle okrádala čerty a ďábel zuřil. Nevěděl, kdo to dělá. Na chvíli jsem přestala, aby se vše uklidnilo. Zavřená v paláci jsem strávila tak půl roku, sem tam jsem ukradla nějakou moc. A pak, jednoho dne, přišel ďábel ke mně do pokoje a požádal mě o ruku. Samozřejmě jsem odmítla a on mi řekl, že si ho stejně vezmu. A když ne, tak zabije všechny upíry vegetariány. Nechápala jsem, jak o vás ví, ale nezbylo mi nic jiného, než jeho nabídku přijmout. Oddalovala jsem to, jak se dalo. On, ani čerti nesmí na Zem, zemřeli by tu. Já naštěstí ne, protože jsem si ukradla dar, díky kterému tu přežiju. Takže mě zajímalo, jak by to udělal. V knihách jsem zjistila, že na zemi existuje prsten a kdo ho má, ovládá životy všech upírů. Ďábel ho nemohl získat, protože prsten byl na zemi a já ukradla moc jedinému čertu, který by to dokázal. Teď jsem mohla z pekla utéct, ale lákaly mě ďáblovy schopnosti. Tak jsem počkala na svatební den, a jakmile se jeho ruka dotkla mé, sebrala jsem mu všechny schopnosti, otevřela Zemi a vyskočila jsem,“ zakončila svůj proslov.
Takže ona si kvůli nám málem vzala ďábla. To nás má opravdu tak ráda?
„To je neskutečné,“ vzpamatoval se Carlisle a s úžesem vydechl. Bella se na něj uculila.
„Teď jen potřebuju získat ten prsten, abych měla klid,“ usmála se.
„A co potom?“ zeptala se Alice. Její vize byly na Bellu krátké.
„Já nevím, do pekla se nevrátím, do nebe mě nevezmou…“ chtěla ještě pokračovat, ale Esme ji přerušila.
„Zůstaneš s námi,“ řekla rozhodně. Bella po ní hodila nechápavý pohled.
„To asi ne,“ uzemnila ji Bella.
„Proč?“ vydechl jsem.
„Protože nebudu na obtíž,“ řekla prostě.
„Ale ty nejsi!“ řekl jsem rozhodně. „Já tě miluju!“ dodal jsem.
„A ty si myslíš, že vám po tom všem budu věřit?“ odfrkla si naštvaně.
„Bello, přečti mi myšlenky,“ zašeptal jsem k ní. Když jsem ji cítil ve své hlavě, přehrál jsem jí okamžik, když jsem ji opustil, jak mě to bolelo, jak jsem se nenáviděl, jaké to bylo bez ní. Přehrál jsem jí celý rok a nakonec ji v myšlenkách řekl: „Je mi to líto. Omlouvám se, můžeš mi odpustit?“
„Nikdy jsem se za to na vás nezlobila,“ poslala mi v myšlenkách.
Pak vstala, otevřela ten portál. Chtěl jsem ji zastavit, ale ona natáhla štít.
„Vrátím se,“ řekla a usmála se, že kdybych neseděl, tak se mi podlomí kolena. Pak zmizela, portál se zavřel a štít se rozplynul…

◄  ▲  ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblova snoubenka - 5. Příběh: