Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ďáblovo dítě - 2. kapitola

14.04.2013 (15:45) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3228×

Její tváře se dotkly paprsky vycházejícího slunce a ona se nespokojeně otočila na druhý bok, aby jí slunce nerušilo spánek. Avšak nebylo jí to nic platné. Za pár minut ťukala na dveře služebná.

„Paní Alice,“ ozvala se roztřeseným hlasem služebná, když vstoupila do pokoje.

„Co se děje?“ ptala se Alice rozmrzele. Měla tak dobrou náladu, dokud to Ruth nepřekazila…

„Vaše sestřenice Isabella vás zve na oběd, aby jste měla možnost poznat jejího snoubence.“

„To přece mohlo počkat, dokud se nevzbudím!“ ohradila se příkře Alice a rozzlobeně se dívala na svou služku.

„Já se omlouvám, má paní, ale před pár minutami odbyla desátá a já chtěla, abyste to stihla,“ vysvětlovala služebná.

„Ano, správně jsi udělala, Ruth,“ přiznala Alice. „Teď mi, prosím, nachystej něco malého k snědku. Obléknu se sama,“ pravila a kráčela k oknu, aby se pokochala krásou jejího pozemku. Tak jako to dělala každé ráno. Byl to překrásný pohled. Všechny louky a sady rozprostírající se kilometry daleko byly její…

„Na co stále čekáš, Ruth?“ ptala se paní překvapeně, když postřehla Ruth, která stále stála na stejném místě jako předtím. „Běž už!“ zvýšila hlas.

„Promiňte mi, paní,“ uklonila se a konečně odešla do spodních místností domu.

Mary Alice si žalostně povzdechla. Nevěděla, jestli zvládne ještě alespoň den s touto nešikovnou dívkou. Rychlým krokem se vydala do šatny. Chtěla si vybrat opravdu krásné šaty, aby Isabelle před jejím snoubencem neudělala ostudu. Musel to být jistě krásný a výjimečný muž, když se do něj zamilovala zrovna ona. Nikdy ji s žádným mužem neviděla, byla to velmi náročná žena. A také si ani nedovolila uvažovat, že by se někdo, jako je její Isabella, vdával z donucení. To upíři nedělají, mají přeci jen svobodnou vůli a nikdo by si je nedovolil omezit. Obzvláště temperamentní Isabella nebyla jedna z těch, které by se omezit nechaly…

×××

Svou drobnou ručkou zaklepala na masivní vrata u domu, jenž zjevně patřil siru Edwardovi. Ani po pár minutách nikdo nepřicházel, a tak zaklepala znovu, tentokrát už silněji. Neměla ráda, když ji někdo nechával čekat. K dámě jejího postavení se to neslušelo. Tentokrát již někdo přišel otevřít a ona se nadechovala k tomu, jak mu vynadá za tuto nevychovanost. Avšak k urážkám se nezmohla, jakmile spatřila, kdo jí přišel otevřít. Byla překvapena, že to byl právě sir Fitzwilliam Jasper Whitlock. Zdejší kněz. A také muž, kterého již několik měsíců tajně obdivovala a milovala.

„Pane,“ usmála se a poklonila se.

„Paní Alice, moc rád vás vidím,“ opětoval jí úsměv. „Jsem už na odchodu, byl jsem jen pozdravit svého starého přítele Edwarda,“ vysvětloval svou přítomnost. Ano, byl  tu za svým přítelem a též stvořitelem. Avšak to někdo jako byla Alice vědět nemusel. Pro ni byla bezpečnější verze pro zdejší lidi i přes to, že ona o stvořeních noci věděla. O něm samotném však nevěděla nic… Povzdechl si, zlatavá barva očí jej v mnohém dělala podobným lidským bytostem. „Budu opravdu poctěn, když si uděláte čas a přijdete mě navštívit do kostela,“ pokynul jí na pozdrav a rychlým krokem odkráčel…

Vešla vraty do dvora, když si všimla, že proti ní běží mladá dívenka s umolousanou sukní. Jakmile k Alici přiběhla, hluboce se uklonila.

„Promiňte mi, madam, že jsem vás nechala čekat,“ začala se omlouvat, avšak Alice to už nechtěla poslouchat. Každý se jí stále omlouval, ale to bylo všechno. Na co byla šlechtičnou, když ji každý den čekalo toto?

„Ať už se to víckrát nestane,“ odfrkla si a nechala se zavést do přijímacího salonu, kde už čekala Isabella i se svým snoubencem.

„Drahá!“ zvolala okamžitě slečna Isabella, jakmile paní Alice vstoupila. „Chyběla jste mi,“ objala Alici.

„Však vy mně také, Isabello. Jsem ráda, že vás opět vidím,“ pousmála se Mary Alice a po chvíli směřovala svůj pohled k muži sedícím na kanape.

„Alice, abych nezapomněla. Tohle je Edward, můj snoubenec. Edwarde, drahý, moje malá sestřenice Mary Alice,“ představila je slečna Isabella navzájem.

Edward vstal a políbil Alici na hřbet ruky. „Rád vás poznávám, Alice.“

„I já vás, sire,“ uklonila se.

„Pokud jste se již dostatečně představili, mohli bychom se odebrat do jídelny. Alice, máte jistě hlad, nemýlím-li se,“ příjemně se usmála Isabella a vydala se pryč ze salonu.

Alice se vydala beze slova za ní a sir Edward je následoval.

„Kde jste se s Isabellou potkal, sire?“ zeptala se po chvíli, co kráčeli vedle sebe.

„Nevím, jestli vám to mohu říct. Přece jen netuším, kolik toho víte o našem světě, ale řeknu vám to i tak… Potkali jsme se s mou snoubenkou na plese. Můj král naši svatbu domluvil, je to pro něj velmi výhodné… Avšak nelituji, Isabella se jeví jako krásná a inteligentní žena. Myslím, že pár set let po jejím boku hravě zvládnu,“ zavtipkoval a mile se na Alici usmál.

„Ano, Isabella je úžasná žena, však někdy příliš… svérázná.“ Chvíli se zamýšlela nad tím, jaký výraz zvolit, ale tento byl bezesporu nejvýstižnější.

„Ano, myslím ale, že si s ní zvládnu poradit,“ ubezpečil ji a přidržel jí dveře do jídelny.

„Dobře, tedy, přeji vám hodně štěstí, sire.“

×××

„Isabello, chyběla jste na posledním setkání,“ prohodila Alice, když se jí zdálo, že je v místnosti až příliš velké ticho.

„Ano, já vím, omlouvám se. Měli jsme s Edwardem neodkladnou záležitost k vyřízení, proto jsem ani neposlala zprávu. Samozřejmě na příští setkání už dorazím,“ ubezpečila ji.

„Nejsem si jistá, jestli nějaké další ještě bude,“ podotkla Alice dotčeně. Nemohla uvěřit, proč Isabella dala přednost svému snoubenci před ní. Vždyť její muž nikdy v životě neupřednostňoval ji před zábavou, jež zažíval s přáteli.

„A kdy bude svatba?“ zeptala se Alice, aby odvedla téma hovoru jinam. Nebylo by správné se kvůli tomu s Isabellou pohádat, i když její chování samozřejmě nedokázala pochopit.

„Zajisté co nejdříve,“ vložil se do hovoru sir Edward.

„Přesně tak, nebylo by správné plýtvat časem, který můžeme strávit jako manželé,“ doplnila jej Isabella.

„Aha,“ usmála se Alice. Působili zamilovaně a z jejího pohledu si od manželství až příliš slibovali. Není to žádná pohádka. To mohla Alice sama potvrdit. Celé dny trávila sama nebo se svými služebnými a už to byly měsíce, co naposledy viděla svého muže. Ani nevěděla, kde teď je. Dopisy neposílal a neozýval se. Avšak tušila, že někde tvrdě pracuje, aby vydělal peníze na její potřeby. Tak to vždy říkal.

„Pracuji, abys měla, má milá, vše a nemusela žít jako ta chudina…“

Musela si přiznat, že nedostatkem peněz určitě nikdy netrpěla, protože ty jediné vždy dorazily včas.

„Dámy, je mi líto, ale musím vás opustit, mám dnes ještě nějakou práci,“ řekl Edward do ticha a začal vstávat.

„Vše je v pořádku, Edwarde, my si jistě vystačíme i samy,“ ubezpečila jej slečna Isabella.

„To jsem velmi rád,“ poctil je přívětivým úsměvem. „Rád jsem vás poznal, madam, doufám, že se brzy opět uvidíme.“

„Také v to doufám, Edwarde. Jste dobrý muž, má sestřenice může být ráda, že bude mít takového manžela,“ podívala se šťastně na Isabellu.

„I já jsem rád, že budu mít tak nádhernou choť,“ zadíval se na Isabellu a s úsměvem na rtech se vydal k odchodu. „Sbohem, dámy!“

„Poslyšte, Isabello,“ odkašlala si Alice po chvíli. „Opravdu k němu cítíte lásku?“ zeptala se opatrně.

„Nemohu to říct tak přímo, vždyť ho neznám ani měsíc, avšak je to jediný muž… Je jediný, který mi něčím imponuje. Jediný ze všech a jestli to má být on, jež si vezmu kvůli rozmaru velkého krále, tak dobře. Vezmu si zrovna jej,“ usmála se na Alici a ta okamžitě poznala, že to Isabella myslí upřímně.

„Jsem za vás ráda, sestřenko,“ sevřela paní Alice její kamennou ruku. „Kéž bych já mohla mít to štěstí, aby můj domluvený sňatek nebyl takovou katastrofou, jakou je,“ povzdechla si.

„Ale, Alice, neberte to z té nejsmutnější stránky. Vždyť možná máte manžela za mořem, avšak máte pozemky, mnoho pozemků… A i přes to, že je to smutné dívat se na dnešní svět tak…materiálně, pokud nám nic jiného nezbývá, dívejme se tak, i to nám může zapříčinit trochu radosti, kterou potřebuje k životu každý,“ ujišťovala ji Isabella. A měla pravdu, musela si připustit Alice. Neměla muže, jenž by jí objal, ale měla šaty a šperky, které jí udělaly šťastnou alespoň na tu krátkou chvíli.

„Jak je možné, že máte vždy pravdu, Isabello?“ podivovala se stále Mary Alice.

„To víte, Alice, staletí zkušeností,“ zasmála se na ni slečna Isabella.

„Na chvíli jsem zapomněla, jak jste stará, sestřenko,“ popichovala ji se smíchem.

„A já zase, jak jste mladá. Měla by jste si ještě stále užívat života a ne být vdaná paní,“ nerozuměla tomu Isabella. „Za mých mladých let to tak nebylo.“

„Isabello, musíte si uvědomit, že před pár stoletími bylo vše jinak. A také, jak vím z vašeho vyprávění, jste nebyla v tak vysokém postavení, jako jsem já,“ vysvětlovala.

„Tentokrát máte pravdu naopak vy, Alice,“ zachichotala se Isabella. „Poslyšte, opravdu již nebude žádné setkání Sestersva?“ zeptala se najednou.

„S největší pravděpodobností ne,“ odpověděla Alice.

„Proč? Vždyť jste usilovala o to, aby se vám ďábel konečně zjevil,“ nechápala upírka. Nestávalo se jí, že by byla často zmatená a teď ji napadala jen jediná možnost, co se mohlo stát…

„Vždyť on se taky zjevil. Promiňte, zapomněla jsem se zmínit,“ oznámila jí Alice něco, co nechtěla Isabella v životě slyšet. Teď si totiž Isabella uvědomila, jak všechno její snažení přišlo nazmar a pokud se opravdu věštby naplní… Zhluboka se nadechla, i když to jako upír nepotřebovala. Zadoufala v to, že to není možné, že ďábel neexistuje. A to i přesto, že ďábla v lidském těle už viděla mnohokrát…

Tak nejprve chci poděkovat za komentáře u minulé kapitoly a taky doufám, že se vám líbila i tato. :)

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblovo dítě - 2. kapitola: