Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daleko od Života 1. kapitola - Tiché miluji tě a Prolog - Nový úsvit

24.11.2010 (16:00) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2424×

Ohlédnutí za Raindrops

(pozn. autora: Tohle není prolog, ale shrnutí minulé řady. Prolog je níže.)

Takže pohádka pokračuje.

V minulé řadě jsme se seznámili se zvláštní dívkou. Elenou, dcerou Leah. Vyrostla v rezervaci a její život byl protkán tajemnými kouzly jejího kmene. Měla všechno a v další chvíli zase nic. Ale jak se říká: „Lidé ztrácejí, lidé nacházejí“. I když… Ona ztratila i svůj život. Teď je někdo jiný, je to vlkodlak a je to upír. Kříženec dvou naprosto odlišných ras.

Ale během toho velkého kolotoče poznala i lásku. Jacob Black se se zlomeným srdcem vrátil domů a našel víc, než si kdy přál.

Ze začátku to byli dva různí lidé. Ona měla svůj život a Jacoba nenáviděla. A on byl ztracen ve víru nové a staré lásky.

Ale jedno velké (ne)štěstí je spojilo dohromady. Ona ho zachránila ze spárů smrti a dokázala, že díky své lásce překoná i tu největší touhu po krvi. Po jeho krvi - té nejsladší na světě.

Nakonec byli spolu, ale zůstanou spolu? Co jim hořký osud připravil?

…jen dvě věci se nedají prominout…

…láska…

…a…

…krev…

1. června

Prolog - Nový úsvit

Já to věděla. Věděla jsem, že to přijde. Jednou. Možná, že jen ne tak brzy. Ale… Když to shrnu, tak uběhlo několik dlouhých měsíců a já se naučila znovu žít. Žít v úžasném, tajemném a nebezpečném světě, kde každý bojuje o své místo na zemi. Ale i v tomto nehostinném světě bylo tolik lásky, přátelství a lidí, kteří mě měli rádi, že jsem se dokázala zvednout z úplného dna, kam mě svrhla ta jediná věc.

Ta věc, kterou pro její krutost nenávidím a pro její nevinnost a krásu miluji.

Mluvím tady o lásce. O té jemné a vratkavé věci, která ničí naše životy. Přetváří, trhá naše osudy a vytváří nové vazby, které nelze zničit. A bohužel je nemůže zničit ani odloučení anebo snad smrt.

Pro mě je láska požehnáním, ale i věčným prokletím. To její vinou jsem spadla do nekončící propasti bolesti a smutku, který zanechal na mém srdci hluboké, hluboké rány. Je nestálá a pořád se mění. Sílí a nebo mizí. Ale i když je nepředvídatelná a můžete ji objevit v komkoliv, tak jedno vím zcela jistě. Ta moje nikdy nezmizí. Vždycky tu bude se mnou a bude mi připomínat, že i já, Elena Smithová, mám pod tvrdou kůží bijící srdce…

***

Z haly před mým pokojem se ozval nelidský řev, který nepatřil nikomu jinému než Chadovi.

„Flossie! Zlatíčko, jestli do pěti vteřin nevylezeš, tak ty dveře vyrazím!“

„Lásko, buď trpělivý,“ ozval se mírný a veselý hlas patřící drobné upírce Seiren.

„Oba mlčte,“ zasyčel Ryan. „Flossie, prosím, vylez.“

„Prosím? Pchá!“ odfrkla si Lorre. „Koukej zvednout ten svůj blyštivej zadek nebo si pro tebe dojdu, ty psisko!“ zavřískla.

Rozesmála jsem se a zvesela jsem se rozeběhla a rozrazila dveře. Skočila jsem Lorreně kolem krku a tím ji srazila k zemi. Posadila jsem se na ni a rozverně jsem se rozhlížela. Lorre se na mě zářivě usmála a stejně tak ostatní. Zvedli nás ze země a všichni mě objali.

Já věděla, že to jednou přijde. Že vyjdu z pokoje a usměji se. Že vyjdu z pokoje a obejmu svou novou rodinu…

1. kapitola - Tiché miluji tě

„Ty jsi vážně pako, víš to?“ ptala se se zdvihnutým obočím Claire a v ruce držela skleničku s bílým vínem.

„Tobě se to mluví,“ hekla jsem z pod postele. „Ty nehledáš miniaturní přívěšek pod postelí.“ Rozkašlala jsem se, bylo tam moc prachu. Kdo by řekl, že i když jste napůl upír, tak vám bude vadit prach.

„He - hepčík!“ zakýchala jsem.

„Ty jsi teda náchylná polovlkodlačice. Naprosto neodolná,“ poznamenala uštěpačně a já viděla, jak se ledabyle opřela stěnu a usrkla si vína.

Šmátrala jsem rukou kolem sebe a civěla do všech koutů, ale nebyl tu. „Krucinál, viděla jsem ho, když sem spadnul,“ zaprskala jsem a vylezla. Claire se na mě chvíli dívala a pak vyprskla smíchy. V jejích očích, které mi posloužily jako zrcadla, jsem viděla chuchvalce prachu kolem celé své hlavy. Fakt směšný! Jenže, jak se smála, tak jí sklenička vyklouzla z rukou a málem letěla k zemi, ale zachytila jsem ji. A ani jsem se nepohnula. Sklenička se vznášela a pak pomalu přistála na stolku.

„No, ne,“ zakuckala. „Ty jsi cvičila,“ řekla a užasle se dívala na skleničku. Já zas pozorovala průhledná chapadýlka, která se vlnila ve vzduchu a pomalu je stahovala zpátky.

„No, trochu,“ zamumlala jsem. „Sakra, kde je?!“ vyjekla jsem zase a zahučela znova pod postel.

„Mě by spíš zajímalo, jak se tam dostal,“ zachichotala se Claire a sedla si do křesla. Ani jsem se nemusela moc rovzpomínat a po tváři se mi rozléval ruměnec.

„No… To bylo tak,“ zaskřehotala jsem rozpačitě a slyšela, jak se Claire svíjí v křeči potlačovaného smíchu.

„Hej! Eleno, je tu Jacob a Phil!“ Hlas mého otce přehlušil všechno ostatní. Bohužel se ke mně ječák donesl moc rychle a já to neustála. Teda, já jo, ale moje postel ne… Nadskočila jsem a neuvědomila si, že stále ležím pod postelí. Takže jsem zakřičela leknutím a i s postelí letěla přes pokoj do kouta. S ohlušující ránou jsem přistála na zemi a na mě se nakonec sesula postel.

Super!

„Co se děje?!“ Slyšela jsem Jakeův vyděšený hlas ode dveří. Pak další - táta a Phil.

Nohou jsem kopla do pelesti, která mi přistála na nohou, a ta odletěla… někam. Vyhrabala jsem se ze té hromádky dřeva a peří.

„Mám ho,“ zabručela jsem a koukala na malý medailónek v mých rukou. Pochopitelně jsem je všechny pobavila. Včetně Claire, která se svezla k zemi v další křeči smíchu.

„Sněhulko, lekl jsem se,“ zasmál se Jacob a šel ke mně.

Odfoukla jsem si vlasy z čela. „Mě nebo ses lekl, že se mi něco stalo?“ Tohle jsem si vážně neodpustila. Zapnula jsem si přívěšek a pořád schválně ignorovala Jakea. Věděla jsem, že to bude snášet jen na chvíli. Pokud totiž něco chtěl, tak to byla moje plná pozornost.

„Ovšem, že jsem se bál o tebe, Ellie. Jak si můžeš myslet, že bych se tě lekl. Jsi neskutečně roztomilá,“ zavrčel mi do ucha a rty mi přesunul na krk. Slastně jsem vydechla a zavřela oči. Slyšela jsem jen tlumené „hej, zmizíme“ a pak byli ti tři otrapové pryč.

„Já… já vážně nevím,“ řekla jsem a snažila se dělat jako by nic. Kdežto Jacob si zřejmě myslel, že něco je. Líbal mi krk a po chvíli mě něžně kousl. Otevřela jsem oči a cítila, jak mi začaly žhnout.

Zasyčela jsem na něj, vysmekla jsem se mu a shodila ho na to, co zůstalo z postele - matrace. „Chceš si hrát s ohněm, chlapečku?“ zapředla jsem, znělo to nebezpečně. Rty jsem ho pomalu začala líbat po hrudi. Viděla jsem, že zaťal pěsti a cítila, jak se celý napjal. Zajímavé…

„M-h,“ přitakal omámeně. Zasmála jsem se a vyskočila na nohy, Jacob na mě nechápavě civěl.

„Tak si pořiď zapalovač,“ zašklebila jsem se na něj a zmizela ve dveřích. Smála jsem se na celé kolo a světelnou rychlostí seběhla schody. Dole jsem málem srazila chudáka Phila a běžela ven. Za chvíli jsem za sebou slyšela kroky, rychlý běh.

„Sněhulko, zastav! Zastav, nebo si to vážně vypiješ! Ellie, stůj!“ křičel za mnou, ale já na to vůbec nereagovala. Teda ne tak, jak by si přál. Myslím totiž, že „ani náhodou“ není požadovaná reakce. Zahnula jsem doprava a během pár minut jsem běžela po pláži. Cítila jsem, jak mi vlhký písek čvachtal pod nohama a kůži mi bičoval ledový vítr s kapkami deště. Začínalo pršet. Déšť, ten nejkrásnější a nejdokonalejší přírodní jev, který jsem kdy spatřila. Sešeřelá obloha se zatáhla, ale nebylo na ní vidět ani jediné hvězdy. Na to jsem ale už zvyklá, tady vycházely hvězdy jen zřídka, většinou v srpnu.

„Lásko! No tak, Ellie! Kam se ženeš?!“ hekal zoufale Jake a snažil se mě dohnat. Běželi jsme docela rychle, přeběhli jsme celou First Beach a právě jsme běželi po Second Beach. A bylo mi to jedno, prostě jsem utíkala, ani jsem nevěděla proč, ale utíkala jsem.

„Já se neženu nikam, jenom se chci proběhnout!“ křikla jsem na něj škádlivě a zase jsem nasadila rychlejší tempo. Jenže, to bych nesměla Jakea znát. Uslyšela jsem svištění vzduchu a pak už jsem ležela na zemi pod ním.

„Tebe tohle vážně baví, viď?“ usmála jsem se pohladila ho po tváři.

„Ne nijak zvlášť, ale jinak bych tě nedohnal,“ uchechtnul se.

Pozvedla jsem obočí. „Je dobře, že své selhání přiznáváš. To většina lidí, mužů zvlášť, nedělá,“ zašklebila jsem se a dál ho hladila po rozpálené tváři.

„Selhání?“ ptal se nevěřícně, ale v očích mu jen hrálo. „Nikdo neselhává, abys věděla!“ řekl naoko dotčeně. „Jen je dost těžké tě dohnat,“ zamumlal a jeho hlas se zvolna vytrácel do husté tmy okolo nás. Pomalu se ke mně sklonil a políbil mě, jenže už v tom nebyl ten hravý podtext. Najednou to bylo vážné, opravdové. A z toho jsem měla strach. Opatrně jsem se vyprostila z pod jeho těla a beze slov jsem od něj odešla.

Zastavila jsem se, až když jsem cítila, že stojím po kotníky ve vodě. Založila jsem si ruce a zamračeně zírala na moře. Pršelo a byla tma, ale můj dokonalý zrak toho viděl víc, než kdyby bylo světlo. Nadechla jsem se a nasála překrásnou vůni deště. Chvíli jsem tam stála, až mi na ramennou přistály horké dlaně.

„Co se děje, Ellie?“ zeptal se Jake a opatrně mě otočil k sobě, ale já mu položila na hruď ruku, jako kdybych ho chtěla odstrčit. Což jsem nechtěla, ale neměl by být tak blízko. Příliš dlouho jsem nelovila a pořád s tím mám problémy. Měl by… jít pryč, dál ode mě.

„Jakeu, tohle nejde. Já, já chci… ale nejde to. Nechci ti ublížit,“ zašeptala jsem a můj hlas splýval s hlasitým burácením vody. Však Jake jistě slyšel dobře.

„Tvé sebeovládání je skvělé, nestane se mi nic,“ řekl pevně, chytil mě za bradu a donutil mě, abych se mu dívala do tváře. Jeho oči byly jako studny a přesto byly čitelné. Ale především - byly dokonalé. „Věřím ti, Ellie.“

Chtěla jsem se mu vyvléct z náruče, ale nepodařilo se mi to. „Jak to můžeš jen tak říct? Co – co když ztratím kontrolu? Co když to neustojím? Co když -,“

„Pššt, nemluv, to je dobré,“ konejšil mě. „Já ti věřím, Sněhulko a nikdy jsem o tobě nepochyboval. A dokážu ti to,“ řekl sebejistě a zadíval se mi do očí, stačil jediný pohled a moje oči na něj reagovaly pořád stejně… žhnuly.

„Dokážeš… ?“ zamumlala jsem, ale nenechal mě domluvit. Jen mě letmo políbil na čelo. Nejistě jsem ho sledovala a čekala, co zas provede. On se ale jen zářivě usmál, tak jako vždycky, a jednu ruku, kterou měl kolem mého pasu, sundal a přiložil si ji na krk. Nejdřív jsem nechápala, ale brzo mi došlo, bohužel ale dost pozdě, abych ho zastavila. Zaryl si prsty do hrdla, až jsem cítila, jak kůže zapraskala. Jeho oči byly v tu chvíli nepřítomné, ale když ruku sundal, tak se na mě opět podíval. Jeho pohled byl tak milující, úplně mě ohromil. Ale samozřejmě, krev hrála prim, jako vždy.

„Proč?“ zaskřehotala jsem bolestně a dívala se mu do očí.

„Protože ti věřím a chci, abys to samé udělala i ty. Chci, aby sis konečně začala věřit,“ usmál se a dva prsty, které byly od krve, mi přiložil na ústa. Vyděšeně jsem vykulila oči a snažila se mu uhnout, ale marně. Během chvilky jsem měla rty celé od krve a Jake se spokojeně usmál.

„Ty si prostě nedáš pokoj,“ špitla jsem si pro sebe, ale díky tomu se krev dostala i do mých úst. Už to ale nebylo takové jako poprvé, když jsem ochutnala jeho krev. Byla jsem na to připravená, věděla jsem, co mě čeká. Celá jsem se napjala, ale stejně… nevydržela jsem to. To se zkrátka nedalo.

Vrhla jsem se mu po krku a lačně se k němu přisála. Jake byl nejspíš chvíli mimo a nevěděl, co se děje. Doufám, že mu to včas dojde a odtrhne mě, pomyslela jsem si. Jenže udělal pravý opak, idiot.

„To je v pořádku, Ellie,“ zašeptal oddaně a klesnul i se mnou na kolena. Pevně mě objal žhavými dlaněmi a rty si opřel o mé rameno. Nemohla jsem se odtrhnout, ač jsem byla plně při vědomí, prostě to nešlo. Zuřivě jsem se snažila bojoval, ale bylo to bezvýsledné. Pak jsem si ale na něco vzpomněla.

Jak moc bych trpěla, kdybych ho zabila? Jak moc bych se nenáviděla? Jak moc bych toho litovala?

Píseň

Odtrhla jsem se a silně ho objala. „Idiote, mohla… jsem tě…“

„Neudělala bys to,“ řekl a odtáhl se, aby mi viděl do obličeje. Odhrnul mi vlasy z čela a pohladil mě po hlavě. „Věřím ti, že ne,“ usmál se znovu a přitiskl se ke mně tak blízko, že jsem se nemohla ani nadechnout.

„Mám strach, co když to nezvládnu?“ zafňukala jsem plačtivě.

„Zvládneš to,“ ujistil mě.

Přikývla jsem a mírně jsem se zaklonila, abych ho mohla snáz políbit. „Miluju tě, ani netušíš, jak moc,“ řekla jsem už jistějším hlasem.

„Já vím, ale v tom, kdo koho miluje víc, bychom se mohli předhánět,“ zasmál se uvolněně a přiblížil se ke mně. „Taky tě moc miluju, Ellie.“ V očích mu vzplál oheň a v tu chvíli jsem cítila, jak mi přitiskl na mé zkrvavené rty ty své. Slastně jsem zamručela a vjela mu rukama do vlasů. Nevnímala jsem nic jiného, kromě jeho. Ta chvíle se zdála nekonečná a já bych si to i přála.

Jake trochu uvolnil své pevné objetí a vpletl mi ruku do vlasů a druhou mě laskal po tváři. Jeho polibky byly jemné, láskyplné, ale zároveň plály vášní. Celá jsem se třásla a rozechvělými dlaněmi jsem hladově přejížděla po Jakeových zádech. Jake se po chvíli trochu odtáhl a něžnými polibky mi zasypával tvář, ze které se pozvolna přesouval na můj krk. Spokojeně jsem vydechla a zašeptala jeho jméno. Vyznělo do ztracena a Jake mě opatrně položil do mokrého písku. Nepřestával mě líbat na krku, kde ale dlouho nezůstal. Pomalu si slíbával cestičku k mému dekoltu. Můj dech se pomalu zrychloval a cítila jsem, že ne jen ten můj.

Pak mi položil na kotník žhavou dlaň a jel s ní až na horu k mému stehnu. Když se jeho ruka zastavila, tak na tom místě kůži trochu sevřel, načeš se mi z hrdla vydral sten. Cítila jsem, jak se mu zvlnily rty do úsměvu, ale pokračoval, až mi jazykem obkroužil lem trička. Srdce mi náhle poskočilo a já zrudla jako jahoda.

Objala jsem ho a cítila, jak mi pod rukama proudí krev. Tenhle pocit byl vždy tak opojný, zapomněla jsem při něm na všechno, ale tentokrát ne. To se nedalo. Jake mě najednou chytil za triko a rychlostí blesku ho stáhl. Na chvíli se zastavil a koukal na můj nahý hrudník a pak se na mě podíval. Tenhle pohled jsem moc dobře neznala. Hladový a plný touhy. Ale oplatila jsem mu ho. Vyletěla jsem jako pružina a ve vteřině se naše jazyky proplétaly v divokém, nenasytném polibku.

Přetočila jsem ho tak, aby ležel pode mnou a přitiskla se k němu. Jake zavrčel a snažil se se mnou prát, ale nedovolila jsem mu to. Chtěla jsem být nahoře a jelikož jsem měla spoustu síly, tak se mi to i dařilo. Poprvé od mé přeměny mi bylo skutečně horko. Měla jsem pocit, že shořím zaživa a Jakeovo rozpálené tělo ten pocit ještě přiživovalo.

Rukou jsem mu přejela po dokonalé hrudi, až k pevnému břichu, ale ani tam jsem se nezastavila. Jen nepatrně jsem zaváhala, když jsem rukou zavadila o kraťasy, ale zase jsem se dala do pohybu. Zastavila jsem se, až v jeho rozkroku, na to Jake reagoval hlubokým zavrčením, které přešlo do hlasitého stenu. Jemně jsem si s ním hrála a rty mu hýčkala kůži na hrudi.

Po chvíli mi otravná látka začala vadit, a tak se ozval zvuk trhání látky a bylo po překážce. Jake spokojeně vydechl a chytil mě za ramena. Koukla jsem na něj a když jsem viděla znovu ten pohled… Krásný svět, když mě vidí, vidí mě dokonalou a taky mě tak miluje…

Usmála jsem se a nechala se znovu strhnout pod něj. Políbil mě a zbavil se i toho posledního kusu látky, který překážel na mém těle. Pomalu mě hladil po břiše a rukou provokativně sjížděl stále níž. Zajíkla jsem se a přerývavě vydechla. Chytla jsem ho za zápěstí, ale nedal se, rychle mě chytil za obě ruce a zaklínil mi je za hlavou. Vztekle jsem zavrčela a cvakla po něm zuby, ale než jsem se stačila uklidnit, tak jsem vyjekla a praštila sebou do písku. Chvíli jsem tak ochromeně ležela, ale ne dlouho. Ucítila jsem jeho ruku ve svém klíně. Ztuhla jsem a po chvíli jsem začala vzdychat. Chtěla jsem, aby byl rychlejší… přinášelo mi to čím dál větší rozkoš.

„Jakeu!“ vykřikla jsem pod náporem přicházejícího orgasmu, jenže Jake ještě zrychlil a já znovu vykřikla a celá se zkroutila a hlasitě oddechovala. Jake stáhnul ruku a jemně mě otočil zpět na záda. Zadíval se mi do očí a pomalu mě líbal.

„Jsi krásná,“ zamumlal a opřel se mi o čelo tím svým. Zaskučela jsem a dala mu ruce za krk, chvíli jsem ho tak vyčerpaně sledovala, dokud jsem si nebyla úplně jistá, že můžu bez zalykání mluvit.

„Jakeu,“ zachraptěla jsem. „Já… miluji tě, tolik tě miluju,“ zašeptala jsem tichounce a vtiskla mu další polibek. Roztřeseně jsem si ho k sobě přitáhla a silně ho stiskla. Jake mi objetí víc než ochotně opětoval, živě jsem si uměla představit, jak se u toho usmíval.

„Já vím, já vím. Tak jako já tebe, Ellie,“ odpověděl mi šeptem a zadíval se mi hluboko do očí. Nevím, kam přesně viděl a co viděl, ale podle jeho výrazu to muselo být něco krásného. Nejspíš jeho odraz… I když, to by se spíš líbilo mně.

Lehce mi rukama roztáhl stehna a vklouzl mezi ně. Naposledy se na mě podíval a pak na mě klesnul celou vahou a já jsem vykřikla slastí. Cítila jsem ho… v sobě. Jake hlasitě zavzdychal a vzepřel se na třesoucích se rukou a opatrně se ve mně pohnul. Prohnula jsem se v zádech a zatnula ruce do jeho zad. Celá jsem se svíjela v křeči a cítila, žhnoucí, pálivou bolest na spáncích. Moje oči, myslela jsem, že snad oslepnu, jak moc to zabolelo v jednu chvíli. Díkybohu se to ale za pár vteřin ustálilo. Otevřela jsem je dokořán, ale moc dobře jsem viděla oranžové světlo, které osvětlovalo Jakeovu mokrou tvář.

Jakmile zjistil, že ho vnímám, tak se hladově vrhl na mé rty. Začal se ve mně, nejdřív pomalu, pohybovat, ale po pár okamžicích začal tempo zrychlovat. Vycházela jsem mu vstříc a sténala jeho jméno, stejně jako on to mé. Nadzvedla jsem nohy a obmotala mu nohy kolem pasu, nořil se tak do mě ještě hlouběji. Chtěla jsem křičet, dokud bych si úplně nevykřičela hlasivky, ale pořád jsem se snažila trochu hlídat. Nebyli jsme totiž tak daleko od ostatních obyvatel rezervace.

Mé tělo zaplavovaly čím dál tím větší návaly slasti a vášně. Bylo to intenzivnější a pořád se to stupňovalo. I Jakeův dech se zrychloval a steny byly hlasitější. A pak výbuch. Prostě exploze toho všeho, těch pocitů, kterých jsem byla plná. Znovu jsem se prohnula, ale tentokrát jsem v té pozici zůstala, dokud ze mě nevyprchaly i ty poslední zbytky rozkoše. Jake mě držel v křečovitém sevření a po chvíli se i se mnou zhroutil zpátky na zem.

Hlasitě a zhluboka jsme oddechovali, neschopní jediného pohybu. Já se vzpamatovala jako první, ale nedělala jsem nic. Jen jsem tam ležela a tiskla se k němu.

„Miluju tě,“ řekl udýchaně Jake a něžně mě políbil na rty.

Vyčerpaně jsem se usmála. „To jsem dneska slyšela tolikrát,“ zazubila jsem se prohrábla mu vlhké vlasy. „Ale miluju tě taky,“ špitla jsem neslyšeně.

Jedno tiché miluji tě… jak moc závazný je to slib?

Pro ty, co v tom mají trochu guláš: Prolog, Nový úsvit, je z části kousek z Elenina deníku z blízké budoucnosti. Z další části je to zápletka s novými postavami, o kterých se taky brzy dozvíte. Pak je tu to jméno, Flossie (Florence), kterým nazývají Elenu. Je to její druhé jméno, ale proč jí tak říkají, bude ještě chvíli záhadou.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daleko od Života 1. kapitola - Tiché miluji tě a Prolog - Nový úsvit: