Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daleko od života 10. kapitola - Epilog - Já už svůj konec mám

13.04.2011 (07:00) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1565×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Epilog - Já už svůj konec mám

Na začátku jsem si myslela, že budeme společně žít šťastně až do smrti a nic nás nerozdělí. Hloupost, pohádka, sen, ale rozhodně ne realita. Měla jsem spokojeně žít v rezervaci, kde jsem se narodila a vyrostla, se svou rodinou, láskou a se svými dětmi. Nikdy jsem nic takového nechtěla, ale když jsem ho potkala a pak otěhotněla, bylo to pro mě hlavní. Jakoby mi těhotenství doslova vymylo mozek.

Nikdy se to nemělo stát, ani já, ani moje tělo, není na tenhle druh zátěže stavěné. Nemělo to být, nic z toho. Jacob mě nezničil, zničila jsem se sama, ale on byl katalyzátor toho všeho…

◘◘◘

Zajímalo by mě, kde je chyba. Nebo se, kde se stala. Kde ji někdo udělal… Možná já? Ne, já určitě ne. Už od začátku jsem nic takového nechtěla, bránila jsem se tomu, seč jsem mohla, a přesto mě to dostalo a vtáhlo do sebe. Pohltila mě kouzla vlastního kmene, moje vlastní krev proudící mých žilách, mě zradila. Roztomilé, no ne?

Zafuněla jsem námahou a zase strčila nos pod zářivě zelenou kapotu Porsche. Lorrena se mohla o tohohle miláčka rozhodně starat líp. Pro mě je to auto do větru, ale ona na něm z neznámého důvodu dost lpí. Já bych si vybrala Jeep nebo Land Rover, ale ne – ona musí být za každou cenu v opozici. Přirozeně proti mně, ostatně, to je jediná věc, která se nikdy nezmění.

Mám být za to vděčná?

Jo, protože nakopat jí mě uklidní na dlouho dobu. Nebo dokud nezačne zase otravovat. Každopádně, neodvratitelně a zatraceně pravdivě – mám novej život. Nemyslím na budoucnost. Nemyslím na následky… Žiju. Už mě nezajímá, co se přihodí nebo, co se komu stane. To je prostě osud, a jestli se Lorreně zláme nehet nebo si Ryan skřípne kotník ve vlkodlačí tlamě, nezáleží na mně. Prostě se to stane, pak to budu řešit, ale na lámání si s tím hlavy nemám ty správný buňky. Nepracuju pro vládu ani pro NASA, jsem jen další anomálie na tomhle světě.

A jestli je pravda, co jsem si zjistila – Philip žije, díkybohu, rodiče se s tím mým odchodem smířili, Jacob s pijavice odjeli a já se nedokážu držet od lidské krve dál – tak slavnostně prohlašuji, že je všechno přesně tak, jak má. Myslím to vážně, prožila jsem si svoje, přišla jsem o všechno a teď jsem tady. V garáži našeho domu a spravuju auto. A nikdy mi nebylo líp.

Jasně, je tu i záležitost, o které už delší dobu přemýšlím, nedá mi spát ani tu chvilku v noci, kdy mě zrovna Ryan spát nechá (upíři jsou nároční milenci a neunavitelní, pf). Zabít Jacoba? Zabít Renesmé? Zabít oba? Ani jednoho?

Netuším, ale ta poslední možnost se mi líbí ze všeho nejmíň. Možná si to nezaslouží, ale teď když mi došlo kým jsem, si myslím, že by to byla spravedlivá cena za mojí bolest. Kterou mi samozřejmě způsobili oni dva, do jisté míry. Ti dva parchanti. A Jacob? Milovala jsem víc než svůj vlastní život a on mi vzal všechno, co jsem měla. Ten bastard si vážně zaslouží trpět, pomyslela jsem si vztekle a hodila klíčem po zdi.

Ucítila jsem Ryanovu vůni a pak jsem ho i zaslechla. „Neměl by ses za mnou plížit jako stín, můžu tě zabít,“ řekla jsem stroze, a aniž bych se na něj podívala, zašátrala jsem rukou na stolku vedle a vylovila svářečku. Ani nepotřebuju brýle, super.

„Chtěl jsem tě překvapit,“ ozval se mi nad hlavou a v jeho tónu byl slyšet úsměv. Ušklíbla jsem se tomu, ale neobrátila jsem hlavu. Tohle dodělám a pak budu s ním. Stejně jako poslední měsíc, kdy mi zachránil život před tlupou upírů. Za můj zadek by položil život, to je od něj fakt hezký.

„Nepodařilo se,“ zamumlala jsem a během pár vteřin jsem zavřela auto. Vše je hotovo, práce se zdařila a ani jsem tam té potvoře nenainstalovala bombu, což mi připomíná, jak mírumilovná a hodná já vlastně jsem. „Něco se stalo?“ hodila jsem po něm pohledem, ale dál jsem uklízela nářadí.

„Vyhýbáš se mi?“ zeptal se zadumaně.

Otočila jsem se na něj s nevěřícným pohledem. „Proč bych to proboha dělala?“ nechápala jsem a přišla k němu. S mírným úsměvem jsem ho objala a chytla za ruku, usmál se na mě. Roztál jako led a já byla slunce.

„Trávíš tu teď hodně času –“

Zasmála jsem se. „Protože opravuju tvé sestře auto, dobře se mi u toho přemýšlí, Ryane. Ale nemám, proč bych se ti vyhýbala,“ oslnila jsem ho úsměvem. „Miluju tě, to víš.“

„Jo, vím,“ souhlasil a přitáhnul si mě k sobě ještě pevněji. Hlavu jsem mu položila na hruď a vdechovala jeho vůni. Sníh. Dokonalá zima a přesto voněl sladce jako med. Tahle upíří vůně byla zvláštní. Dráždila mě a přitahovala. Jako mucholapka. „Omlouvám se, možná jsem podezíravý.“

„To jsi,“ usmála jsem se a krátce ho políbila. „A možná pravdu trošku máš,“ zamračila jsem se a trochu se odtáhla. V jeho rudých očích se zračila starost. Proto jsem ho tak moc milovala, neztratil lásku ani vytrvalost, přestože jsem ho hned odmítla. Byl tu pro mě vždy a jen neštěstí mě k němu připoutalo. „Chci… chci se pomstít, Ryane.“

Ryan se na mě vyděšeně podíval, ale než promluvil, vlezla do místnosti Lorrena. „Máš můj hlas,“ usmála se zlomyslným úsměvem a ukazovákem si přejela po hrdle, až to zaskřípělo.

Ryan se vztekle nakrčil. „Nech toho, Lorreno!“ zavrčel na ni. „To nic neřeší Elen. I když je zabiješ, nic tím nezískáš. Nehledě na to… budeš si to vyčítat,“ řekl mi a stále na svou sestru cenil zuby. Ale ona si ho nevšímala, mávla rukou a sedla si do tureckého sedu na střechu Porsche.

„Mě už to nebolí a chci, aby cítil to samé,“ odpověděla jsem mu chladným hlasem a otočila se na Lorrenu s otázkou v očích. Hned pochopila.

„Já jdu do toho s tebou, chceš sejmout tu holku? Fajn,“ zazubila se na mě.

„Opravdu mu chceš působit takovou bolest?“ zeptal se Ryan, zatímco mě pevně chytl za ramena a díval se mi do očí. Moje odpověď byla jasná, tvář se mi zkřivila potlačovanou nenávistí. Možná, že jsem se změnila, ale já jsem predátor, dravec, šelma. A vždycky jsem byla. Zaslouží si zemřít, ať si říká, kdo chce, co chce.

„Ano,“ řekla jsem pevným hlasem a pak jsem se podívala na Lorrenu. S šíleným úsměvem vytančila z garáže. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Jednala jsem tak, jak chtělo moje pořád trochu rozbolavělé srdce. „Vyrazíme při západu slunce,“ pronesla jsem pořád ztuhle, ale chtěla jsem to. Nejvíc na světě.

Dalších pár hodin uběhlo rychle. Vysvětlila jsem Ryanovi, proč to dělám a koho chci zabít. Pochopil, že Renesméin život pro mě nic neznamená a zbavit se jí bude hračka. Nestála jsem o to, abych sprovodila ze světa Jakea, to bych opravdu nechtěla, ale ji? S radostí. Takovou, že jsem se musela usmívat už jen při představě toho, co se stane.

Rychle se smrákalo a já jsem už připravená sbíhala schody do haly. Čekali tam na mě, Lorrena v hladkých, modrých šatech do půli stehem a botami na zabijáckých jehlách. Ryan byl o něco střídmější – černé džíny a kostkovaná košile. I tak vypadal dokonale. Blond vlasy měl ve vlnách spuštěné do obličeje. Vypadal jako anděl zkázy.

„Připravená?“ zavrčela Lorrena a chtivým pohledem koukala po dveřích. Její krvelačnost se neuklidnila ani po jednom roce, Ryan říkal, že byla vždy taková. Chladná a zabijácká, jenže teď jsem za to byla vděčná jako za nic na světě.

Napodobila jsem její výraz, šlo mi to dobře, jen to ve mně vřelo. „Jistě,“ zaskřípěla jsem zuby v hladovém úsměvu. Ryan se kupodivu taky usmál. Měl svou roli – bude držet Jacoba, aby se mohl na mou práci dívat. Z toho měl nejspíše radost. Neměli si s někým, jako jsme my, začínat. Čas vypršel, položte karty na stůl.

Vyběhli jsme z domu jako ničivá vlna a po pár vteřinách jsme už probíhali temným, neprostupným lesem. Jehličnany vypadaly jako netvorové, kteří po nás natahují kostnaté ruce s jehlami a jehličí pod našima nohama křupalo jako lidské kosti. Obloha byla temná a halila celý les do fialových odstínů. Tohle se mi líbilo, připadala jsem si nebezpečně víc, než kdy předtím.

Ryan věděl, kde teď jsou, znal Carlislea i ostatní členy klanu. Sice mu co nevidět vrazí nůž do zad, ale jinak jsou to prý přátelé. No, to jistě. Nikdy nevěřte nomádům a zvlášť příbuznému Lorreny Rose, to je sebevražda. Dál už jsem se tím nezabývala, dorazili jsme na místo. Z lesů se najednou vynořil krásný dům. Moderní vila, která se tohohle pochmurného a děsivého lesa nehodila.

„Blíž nepůjdeme,“ sykl Ryan na půl pusy a rychlým pohybem se vyhoupl na větev. „Není tu.“ To jsem zjistila také, žádná novinka.

„Vím,“ broukla jsem nevzrušeně a koukla po pěšince, která vedla od zadní branky zahrady přímo do lesa. Její vůně tam byla nejsilnější, tudy šla na posledy. A nebyla sama, šel s ní. Tím to bude jednodušší, sami, dva a nechránění. Mám štěstí a ta jejich jasnovidka kvůli Jacobovi prý nic nevidí. Mám zatracený štěstí. „Šli po té pěšině,“ ukázala jsem k místu a prudce vyrazila. Oba mě hned následovali, nezaváhali ani na minutu.

Jak jsme probíhali kolem Jacobovy vůně, probudil se ve mně vztek. Už mnou jen nepulsoval, oživnul. Byl jako samostatný tvor vzdouvající se uvnitř mého těla, neutišitelný a šílený hlady. Lačnil po krvi víc, než jindy, stejně jako já. Prodírali jsme se houštím a slyšela jejich hlasy. Štěbetali spolu jako dvě hrdličky. Sevřela jsem pěsti a pokračovala v plížení kolem místa. Ryan po mě hodil znepokojeným pohledem, ale nevnímala jsem ho. Teď lovím.

Lorrena se mi najednou ztratila z očí, zavlnila se a její tělo splynulo s krajinou. „Chytnu a předám Ryanovi,“ zatrylkovala a vyrazila, za chvíli už byl slyšet křik a ječení. Usmála jsem se.

„Připravená?“ zeptal se Ryan a udělal krok vpřed.

„Jako nikdy,“ zavrčela jsem a pokynula mu, že může vyrazit. Slyšela jsem Jacobovy nadávky a její křik, ale neobtěžovala jsem se tomu věnovat pozornost. Znovu jsem se nadechla, protože jsem před rudý oblak vzteku nic neviděla. Musela jsem se uklidnit, nebo to nezvládnu.

Otevřela jsem oči a vykročila. Jakmile jsem vstoupila na mýtinu, křik přestal. Jacob na mě hleděl se strachem, hrůzou a nenávistí v očích. Ta ale hned vyprchala, nebyla pravda, že mě nenáviděl. Vyčítal si to, co mi způsobil, ale nikdy se mnou o tom nemluvil. Podívala jsem se na klečící Renesmé, Lorrena ji držela za vlasy se spokojeným úsměvem na rtech.

„Ell! Prosím… pomoz jí! Eleno, zastav to, prosím!“ křičel na mě Jacob, ale já k němu švihla pohledem tak rozzuřeným, že bych se nedivila, kdyby shořel na místě. Děs vystřídalo ohromení a nevěřícnost. „Ne…,“ šeptl.

„Ale ano,“ řekla jsem hlasem ostrým jako břitva. Otočila jsem se na Renesmé, ve tváři měla čirou hrůzu.

„Ne, prosím… ubliž mně,“ hlesl Jacob.

Na to jsem se otočila a znovu mě ovládla nenávist. Přiživoval ji a nakonec mě znovu dostala. Zářivě jsem se na něj usmála, zděsil se ještě víc, ale to jsem uvítala. Byla jsem šťastná. Jednak proto, že mu udělám to samé, co on mě a jednak z toho důvodu, že to udělám já. Sama a vlastníma ruka.

„To by nebyla taková zábava,“ odsekla jsem vztekle, ale pořád jsem se usmívala. Pak jsem se vrhla po Renesmé, Lorrena mi uskočila a pomohla Ryanovi držet vřískajícího Jacoba. Popadla jsem ji za krk a hodila ji několik metrů od Jacoba. Vykřikla, zvrtla si kotník. Chudinka.

„Teď,“ usmála jsem se na ni, Renesmé začala plakat, „jsem noční můra já,“ zašeptala jsem temně a znovu jí skočila po hrdle, které jsem ve vteřině rozpárala, ale ještě mrtvá nebyla. Ještě ne.

◘O tři týdny později◘

„Nové jméno?“ usmál se na mě nomád Chad, který k nám přišel. On i jeho družka tu byli od doby, kdy mě přivedl Ryan, poprvé. Jsou tu už druhý den a já s nimi, až do teď, nenašla společnou řeč.

„Jo,“ přikývla jsem. „Nový život, nová identita, ne?“ zazubila jsem se na tmavovlasého upíra s dětskýma očima.

„Asi,“ uchechtnul se a odešel. Zůstala jsem v pokoji sama. Je to už jednadvacet dní od vraždy Renesmé a já si stále nic nevyčítám. Připadá mi to zvláštní, ale na druhou stranu si není co vyčítat. Ona jen splatila dluh… I já ten svůj někdy splatím.

Pohlédla jsem z okna, Elena je navždy pryč. Florence… moje druhé jméno. Jak moc toho změní?

Na závěr chci říct, že děkuji všem, kteří tuto povídky četli a komentovali. Jste skvělí čtenáři, mám vás ráda.

Zvlášť děkuji Fluffy za pomoc a pochvaly, kterými mě zahrnuje. Děkuju ti, Sluníčko. =)

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daleko od života 10. kapitola - Epilog - Já už svůj konec mám: