Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daleko od Života 4.kapitola - Bolest je moje druhá polovina

22.02.2011 (17:30) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1325×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Bolest je moje druhá polovina

Seděla jsem na verandě zabalená v kostkované dece a dívala se na louku a les přede mnou. Měla jsem v tu chvíli pocit, že jsem nikdy nic krásnějšího neviděla. Byl to dokonalý, naprosto jedinečný pohled na krajinu. Jako by někdo nakreslil ten nejkrásnější obraz a pak ho dal za naší zahradu, jako dokonalé umělecké dílo. Mohla bych se na to koukat pořád dokolečka a nikdy by mě to neomrzelo. A zrovna teď to bylo nejlepší. Bylo mi teploučko, dlaně mi ohříval hrnek skořicového čaje a malý vetřelec se ve mně obracel.

Jake byl naprosto udivený, že ho slyšel, ale fakt je, že já ho poslouchám pořád. Když usínám, když se koupu, pořád. Slyšela jsem ho už první měsíc, vlastně od té doby, co mu začalo tlouct srdíčko.  Poslouchám ho každý den a každou noc, bez přestání. Jsem teď moc šťastná, že mám tak dokonalé vnímání a ostré smysly, protože mohu poslouchat dva nejdůležitější zvuky na světě. Bez nich bych nemohla žít - Jacobovo srdce a srdce té malé příšerky ve mně. To jsou teď dvě nejdůležitější věci na světě, na ničem jiném už nezáleží, jen na nich.

Jsou teď můj život a ten je tam, kde jsou oni. Můj Jake a moje miminko. Moje rodina.

Spokojeně jsem se uvelebila v houpacím křesle, které mi Jake snesl domů, abych byla chvíli na čerstvém vzduchu, a položila prázdný šálek na stolek vedle stohu knih. Zazubila jsem se, jakoby přede mnou někdo stál a já se ho snažila přesvědčit, že zrovna tohle zboží je dokonalé, a jemně se zhoupla dozadu a křeslo se se mnou vesele kolíbalo, připomínalo mi to loď. Když jsem byla malá jezdila jsem se strýčkem Charliem a Billym na ryby. Jezdili jsme na Velké Medvědí jezero a rybařili jsme tam klidně i čtyři dny. Bylo mi tehdy asi pět, no ještě před tím, než jsem šla do první třídy. Seděli jsme na lodi a mlčeli celé hodiny, ale mně to nikdy nevadilo. Protože voda byla tak čistá, že bylo vidět skoro až na dno a já tak pozorovala ryby, které kolem nás pluly.

Strávila jsem celou dobu tím, že jsem byla nakloněná přes okraj loďky a zírala na velké ryby (Tehdy jsem nevěděla, jak se jmenují, a tak to byly velké ryby.), které spokojeně proplouvaly průzračnou vodou a záměrně se vyhýbaly vlasci se třpytkou ponořenému ve vodě. A vlastně, všechno, co o těch rybách vím je, že jsou to různé druhy kaprovitých ryb. To je asi tím, že Charlie nikdy nechytil víc než jednu střevli a pak měl tak špatnou náladu, že zarputile mlčel pořád. A Billy? Ten sice chytil i větší ryby, ale vždycky je pustil. Jeho, a vlastně i moje, indiánské souznění s přírodou bylo silnější než zábava.

Charlie ho za to nenáviděl, protože kdykoliv něco chytil, nebylo to větší, než moje ruka. Ale Billy si z něho utahoval a já si užila hodně legrace. S Billym byla vždycky legrace. Byl úžasný, nahradil mi dědečka. A když jsem byla menší, tak jsem u něj trávila spoustu času, moji rodiče to tehdy neměli lehké, ale zvládli jsme to, všichni. Táta rozjížděl svojí firmu a mamka si zrovna našla práci a nástupní plat nebyl nic moc, a tak mamka odešla a začala s taťkou fušovat do podniku. Stavět, zvelebovat, rekonstruovat domy. Táta na to má školu a je v tom zatraceně dobrý, ale mamka to měla těžké. Studovala totiž dějiny, což se jí hodilo až později a dala se na restaurování nábytku.

Right & Smith je dobrá firma. Ačkoliv si myslím, že táta vždycky chtěl, abych tam jednou dělala taky.

Ale… to bych to nebyla já. Tíhla jsem autům a ke vší mechanice a elektronice. A to mi zůstalo, pochytila jsem to od Embryho a kluků. Nejdřív jsem podávala klíče, pak jsem utahovala šrouby a teď si všichni nechávají spravovat auta u mě. Jsem v tom vážně dobrá, dokonce bych řekla, že jsem lepší než Jake, ale to nikdy nikomu neřeknu. Znám to, jeden to řeknu tomu, ten tomu a pak sem přijde Jake a bude se dožadovat omluvy tím, že mě bude mučit. I když jeho představa mučení… Roztřásla jsem se a zrudla.

„To by stačilo,“ zamumlala jsem rozpačitě a ovála si obličej knihou. Usmála jsem se tomu a automaticky jsem si položila dlaně na bříško a vnímala jemné pohyby miminka pod tvrdou, ale elastickou kůží, která mi připadala až moc měkká, ale nebyla. To byl jen můj mylný dojem z balónu, který se vydával za mé břicho.

Trochu jsem se zavrtěla, ale jakmile jsem se jen pohnula, slyšela jsem mámin a Philův hlas. Slyšela jsem a cítila víc, ale každopádně mířili ke mně a to jsem vždycky zaregistrovala včas. Dost včas na to, aby Jake vyskočil z okna, schoval se ve skříni. Dost včas na to, abych neležela nahá na zemi mezi zbytky mé postele. Jo, možná to mi chybí. Sex. Ale vzhledem k tomu, že je moje těhotenství velmi rizikové a moje tělo se mění a já musím pořád kontrolovat svůj vztek, je to docela nebezpečné… echm, povyražení.

Jenže, jak moc jsem přemýšlela, tak rychle se otevřely dveře a na verandu přišel Philip. Když jsem se na něj dívala, viděla jsem Setha. Dětská tvář, zářivé oči a krátké černé vlasy trčící do všech stran. Ale to nezměnilo skutečnost, že jeho malé dětské tělo se vytáhlo, ramena se rozšířila a jeho kulatou bradu a buclatou pusu nahradila ostrá linie, která se teď na mě nepřátelsky šklebila.

Hned jsem se po něm natahovala. „Philipe! Tak ses na mě přišel konečně podívat, byla tu nuda. Jak se máš? A co se děje v normálním světě mimo tohle vězení? “ jásala jsem a chrlila jednu otázku za druhou. Ale něco bylo špatně, už když přišel, tvářil se nevrle. Když jsem k němu natáhla ruku ucuknul jako kdybych byla jedovatá a měřil si mě tím nejhorším pohledem, jaký jsem u něj kdy viděla. Přísný a obviňoval mě.

Hned jsem stáhla ruku zpátky. „Děje se něco? Je s tebou něco?“ Philip jen sevřel pěsti, cvakl zuby a prudce se otočil a rozhořčeně se díval na louku. Dusil v sobě mnoho vzteku, cítím to. Obklopuje ho příliš energie. „Je něco s námi… se mnou?“ zeptala jsem se, ale stále se držela zpátky a usilovně jsem přemýšlela nad chybou, kterou jsem udělala, ale žádná prostě není. Od té doby, co jsem těhotná, jsem ho viděla málo, jakoby se mi vyhýbal. A teď, když už se skoro nemůžu sama pohybovat, se nevídáme už vůbec.

„Čau,“ zavrčel vztekle a na rukou mu zbělely klouby. „Jestli se něco děje? Oh, ty sis všimla!“ vyštěkl a otočil se na mě. Vypadal hrozivě a bylo jedno, jestli je člověk nebo ne… Takhle naštvaného jsem nikdy neviděla. Tohle nebude ten povrchový, horečnatý vztek, ale něco mnohem, mnohem silnějšího.

„Phile, co se stalo? Co jsem provedla?“ zašeptala jsem plaše a visela na něm starostlivýma očima.

„Ty?!“ vyjel zprudka. „Nic! Jen… Copak to nevidíš?“ vykřikl najednou.

„Co bych měla vidět?“ Tohle se mi už nelíbí. Nic jsem neudělala, nemá právo se mnou takhle mluvit. Ale nezlobím se, je absolutně nevím, co s ním je. Teď vážně lituju, že mu nevidím do hlavy.

„Sama sebe! Dívala ses někdy do zrcadla? A to, jak se chováš, jak… jak se hihňáš, nesnášíš hihňání! A pořád tě každý obskakuje, dřív bys za to sekala ruce. Jsi jako, jako,“ ve vzteku se zakoktal, „pijavice! Dokonalá pijavice!“

„Nikdy jsi žádnou neviděl!“ zaskřípěla jsem zuby.

„Ale táta jich viděl víc než dost!“ odpálkoval mě a pokračoval. „Tahle osoba, to nejsi ty, Ell. Ty jsi nebezpečný živel a ne domácí puťka. Neumíš ani vařit! A to nemluvím o tom, co z tebe ta,“ polkl, „věc, dělá -,“

„To by stačilo!“ řekla jsem rázně a měřila si ho naštvanýma očima, které mě pálili. Ale Phil nepřestal, ani ho to nezastavilo.

„A už ani nepiješ krev a vůbec, použila jsi teď někdy svou moc?“ sykl a vytrčil bradu. Evidentně čekal na odpověď. Ale já najednou nevěděla, co mu říct. Místo toho jsem se otočila ke skleněným dveřím, ve kterých jsem zahlédla svůj odraz.

Páni, jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla? Jak to, že jsem to necítila? Takhle jsem vypadala už jednou, černofialové kruhy pod rudě žhnoucíma očima, které značily jasnou žízeň. Vosková kůže a polámané vlasy bez lesku. To je příšerné… Ale já žízeň nemám, krev nepotřebuju.

Mé staré reflexy reagovaly rychleji než já. V jednom momentě jsem seděla v křesle a v druhém jsem stála naproti Philipovi.

„Jak si můžeš dovolit sem přijít a ječet na mě? Nic jsem neprovedla a to, že to nejsem já… Já ti teda něco povím, ano? Teď jsem to já, dospělá a konečně uvědomělá. Teď budu mít dítě a už si nemůžu dovolit být nezodpovědná, chápeš? Někdo mě potřebuje, Jake mě potřebuje a já jeho. A pokud se ti to nelíbí, tak tě asi nepotěším, protože jsem teď konečně dospělá, konečně se cítím na to mít za někoho zodpovědnost. Philipe, ta puberťačka jsem nebyla já. Tohle jsem teď já!“ ječela jsem a zoufale se snažila, aby mě pochopil.

Marně.

„A to tu budeš sedět, dokud neumřeš žízní?“ zeptal se mě najednou tak bezmocně a bolestivě, že jsem už nevěděla, co vlastně chce.

„Já nemám žádnou žízeň, Philipe! Nepotřebuju krev!“ zařvala jsem a zavrávorala jako obrovský barel, který se nemotorně obrací ve větru. Teď jsem zatínala pěsti já. Nebyla jsem vzteklá… nebo ano? Já ani sama nevím. Tohle jsem tak dlouho necítila, necítila se jako já.  

Phil se zhluboka nadechl a vypustil vzduch. „Hele, Ell. Něco ti řeknu. Když jsem ti volal do Kanady a pak jsi přišla a poprvé skočila ke mně do okna, bál jsem se tě. Byla jsi taková dravčí a nebezpečná, ale pořád jsi to byla ty. Stejně jízlivá mrzutá. A když už jsem si myslel, že mě vážně sníš, řekla jsi, že si nechceš kazit chuť. Ellie tahle… ženská. To nejsi ty a mě nepřesvědčíš,“ řekl a všechen vztek byl pryč.

Zbyl tu jen kluk, Phil, který byl smutný a úplně vyčerpaný, protože noci nespal a teď už nemůže, protože se bojí o svou nejlepší kamarádku.

Zavrtěla jsem hlavou a pak jsem rychle řekla: „Okamžitě odejdi, Philipe! Chováš se jako dítě, které prostě nemá, co chce.“ Bylo to bezbolestné a chladné.

Phil se na mě nešťastně podíval a pak svěsil hlavu. „Promiň,“ zamumlal a pak vyběhl ven, slyšela jsem, že plakal. Zase a zase kvůli mně.  Naštvaně jsem nakopla stolek, ale projela mnou ostrá bolest, naštěstí jsem spadla do křesla a zhluboka dýchala. Pekelně to bolelo. A on mě tolik rozčílil. Já jsem přece použila svou schopnost, určitě… Ne, od začátku těhotenství jsem to neudělala.

Nevěděla jsem najednou absolutně nic. Byla jsem pryč a v mojí hlavě se míhaly obrazy toho, jaký jsem byla člověk, jaká jsem byla zrůda, jaká jsem byla před těhotenstvím a jaká jsem teď. Ale teď jsem konečně šťastná, mně nic nechybí a zas je to špatně?

Skroutila jsem se do klubíčka a objala si břicho jako bych ho chtěla pochovat. „Já už nechci být taková,“ zamumlala jsem k bříšku a miminko se pohnulo, pak jsem se rozplakala. Tiše a nepozorovaně jsem plakala štěstím, které mám. Philip neměl pravdu, teď je to v pořádku. Je jen vyděšený, ale on se z toho vyspí a pak to bude v pořádku. Je mladý a nemá to teď lehké. Ale bude to v pořádku. Musí být.

Jemně jsem si po bříšku kreslila kolečka a pořád jsem cítila ledové slzy na tvářích. Pár mi jich dopadlo na rty, nebyly slané. Chutnaly jako krev, krev a cukr.

Polkla jsem a pomalu vstala. Tentokrát mi to dalo víc zabrat, než když tu byl Phil. Vztek se mnou pořád dělá hrozné věci, ale aspoň to není takové jako dřív. Když jsem se naštvala, zabolelo to a měla jsem stylový kabát, který nešel sundat. Kdyby se to stalo teď… nechci na to myslet. Ublížila bych mu, mému děťátku. A to nemohu dopustit.

Věnovala jsem krásné krajině poslední pohled z pod mokrých řas a odbelhala jsem se do domu. Máma byla v kuchyni a dělala oběd, zatímco já jsem šla do obýváku a pustila si televizi. Chvíli jsem přepínala kanály, dokud se na jednom z kanálů neozvalo: „Rušíme vysílání, kvůli důležitému ohlášení.“

Ani jsem nad tím nepřemýšlela a přidala na hlasitosti. Žena, kterou znám z večerního zpravodajství, stála před policejní stanicí ve Forks. Okolo ní pobíhali záchranáři a policisté. Její světle modré oči byly smutné a její tragický výraz nevěstil nic dobrého.

„Christine Brown, Daily News. Omlouváme se za rušení připraveného programu, ale právě jsme dostali znepokojující zprávy,“ ohlásila jedním dechem a pokračovala. „Vrazi jsou zpátky ve městě! Dnes, kolem páté hodiny ráno, někdo brutálním způsobem zavraždil devět lidí v okolí policejní stanice. Několik pracovníků stanice, čtyři policisty a jednoho civilistu,“ vychrlila a šla k nějakému muži… k Charliemu.

Ztuhla jsem a vykřikla. Mamka hned přiběhla z kuchyně a chtěla se zeptat, co se stalo, ale chvíli jen vyděšeně stála mezi dveřmi. Strašně jsem se rozbrečela a celá jsem se roztřásla. Nevěděla jsem, co dělat, strašně jsem se bála.

„Mami! Mami, ona… oni! Jsou zpátky! Devět lidí umřelo, mami, devět,“ vzlykala jsem a dala si hlavu do dlaní, jako malé dítě, co se bojí bubáka ve skříni. „Jsou mrtví… všichni,“ mumlala jsem pořád dokola.

Máma hned přiběhla a silně mě objala v náručí. „Broučku, to je v pořádku, všechno je v pořádku. Pšššt. Nikdo nám neublíží, bude to v pořádku, neplač. Pšššt,“ houpala se mnou a tiskla si mě k sobě. Taky jsem ji objala, ale brečet jsem nepřestala. Pohltilo mě zoufalství, které jsem tak důvěrně znala.

„Ty to nechápeš, oni jsou mrtví kvůli mně, jenom kvůli mně!“ rozkřikla jsem se třesoucím hlasem a můj pláč přidával na intenzitě. Myslela jsem si, že to nevydržím. Ale musela jsem.

„Ne, ne. Zlatíčko, to není kvůli tobě. Není, neboj se. Pšššt,“ řekla a znovu mě objala. Ale lhala! A věděla to, cítila jsem její tep, slyšela ho. A ona… lhala… umřeli, protože jsem byla blbá. Umřeli a umírat budou.

„Já to takhle nechci, mami,“ zašeptala jsem a sevřela ji ještě silněji.

Máma ani nehlesla, i přesto, že jsem ji musela držet až příliš silně. „Neboj se, jsi v bezpečí, my všichni, neboj.“

A pak, když jsem jí skoro uvěřila, řekl nějaký policista v televizi větu, která se do mě zakousla a už nepustila: „Nevíme, kdo to byl. Ale jedno je jisté - nemohl to udělat člověk. Těla byla roztrhána na kusy a jednoho, toho muže, rozpárali zuby. Bylo to zvíře, muselo to být zvíře. Člověk by tohohle schopný nebyl…“

Zvíře… On řekl zvíře.

To slovo jsem slyšela už tenkrát, když ty útoky začaly. Bylo to zvíře… To teda, sakra, nebylo! Ne, byl to horší tvor. Zrůda… Najednou jsem ucítila prudkou pálivou bolest na hlavě, ve spáncích, které prudce bubnovaly a moje oči… cítila jsem tekoucí lávu v nich. Moje tělo se napjalo v nové křeči. A já najednou cítila, jak se moje svaly stahují, a moje teplota stoupá. To všechno se stalo v jedné setině vteřiny.

Máma to taky cítila a rychle odtáhla a dívala se na mě. „Ell? Jsi v pořádku?“ chtěla vědět. Její tvář byla kamenná, zbělela a opatrně se mě dotkla, musela cítit, jak mi pod kůží vře horká krev.

„Mami,“ ucedila jsem skrz zaťaté zuby. „Musíš jít pryč!“ zasyčela jsem a pak všechno potemnělo…

Ztratila jsem se ve víru zlosti a vzteku, který mě ovládl. Cítila jsem, jak se ve mně miminko mele a moje tělo se napíná v křeči, slyšela jsem svoje vyděšené srdce, hlavu, která praská a pak jsem uslyšela křupající kosti, ostrou bolest v páteři…

***

Pomalu jsem si vybavovala, co se stalo, ale nemohla jsem si vzpomenout. Byla jsem doma a seděla jsem na zahradě. Pamatuju si, že jsem byla moc naštvaná, ale nedokážu si vybavit proč. Něco se stalo. Někdo přišel, jenže nevím, kdo. Asi to nebylo moc důležité. Pokusila jsem se pohnout a otevřít oči, ale nic. Nešlo to. Pokusila jsem se ještě jednou, ale nic nevycházelo. Proč se, zatraceně, nemůžu hýbat?

V tom momentu jsem zaslechla tiché hlasy zpoza stěny. Nějaký rozhovor z vedlejšího pokoje. Zavětřila jsem, ale ucítila jsem dezinfekci, spoustu lidí, krve, papíry, léky a chemikálie, líh. Bylo tu taky spoustu hlasů, šumu, někdo pořád chodil a bylo tu hodně přístrojů, které vydávaly stejný zvuk jako lednička.

Nemocnice?

Chvíli jsem poslouchala, ale pak jsem znovu zaslechla ten rozhovor. Soustředila jsem se na něj. „Nejsem Váš ošetřující lékař, ale Camill je momentálně na sále. Požádala mě, abych Vám to řekl. Mrzí mě to, paní Smithová. Je mi to neskutečně líto, ale dělali jsme všechno, co bylo v našich silách. Jen už bylo pozdě. Bude to teď pro ni těžké, moc těžké. Bude Vás potřebovat víc, než kdykoliv předtím. Teď spí, dostala silné prášky proti bolesti a až se vzbudí, bude pořád moc unavená, ale všimne si toho. Pokud Vám mohu poradit, tak by bylo dobré vyhledat dobrého psychologa. Jednoho znám, je to můj dobrý přítel. Pokud chcete, nechám Vám tu jeho kontakt,“ řekl profesionálně chladným hlasem, ale prosáklo do něj trochu citu. Byl sklíčený.

Ale proč to ten lékař říkal… mámě? Jo, byla to máma, ale nevím, proč jí něco takového řekl.

Za chvilku, minutu potom, co doktor domluvil, se ozval rozechvělý hlas. Poznala jsem v něm tátu. „Bude mít nějaké trvalé následky?“ zašeptal a jeho hlas byl nakřáplý a plačtivý. On plakal? Proč? Co se stalo?

Doktor se nadechl a vyhnul se odpovědi na otázku, kterou chtěl táta slyšet. „To je nepravděpodobné, pane. Vaše dcera statečně bojovala. Po fyzické stránce bude v pořádku.“

„A jinak? Duševně, chci říct, psychicky, bude v pořádku? Bude normální?“ ptala se hned mamka.

Doktor trochu znejistěl. „Řeknu Vám pravdu, nejsem na tohle odborník, ale vím, že to bude jako rána z čistého nebe. Bude trpět bolestmi a nemyslím ty po tělesné stránce. Ženy, kterým se tohle stane, se většinou vlivem terapií a taky díky své rodině, uzdraví. Ale nikdy ne úplně, vždycky to bude rána. Ale zahojí se to, jenže to může trvat měsíce. Nebo i celé roky,“ ke konci ztišil hlas a myslím, že si promnul kořen nosu. Taky byl unavený.

„Většinou?“ zapochyboval další hlas. Byl to Sam? Nejsem si jistá, ale tenhle tón dokáže mít jenom Sam. Ale co by taky dělal a co tady dělám, sakra, já?! A ten doktor mluví o…

„Je tu,“ polkl, „mizivá šance, že se z toho nedostane. Ujišťuji Vás, že se to stává málo, ale v několika málo procentech je možnost, že se s tím nedokáže vypořádat. Je to velký zásah do jejího života, pane a to se nespraví hned,“ domluvil a povzdechl si. Máma se hrozně rozplakala a zabořila hlavu tátovi do ramene.

Doktor se ale v zápětí rychle omluvil, že musí jít. Nemluvili o mně? Ne, nemohli. Jsem v pořádku, seděla jsem doma v křesle, přišel Phil, ale pak si už nic nepamatuju. Já… musela jsem usnout.

Ale hovor pokračoval i po odchodu lékaře. Mluvilo se o něčem jiném, jen si nejsem úplně jistá o čem.

„Je to pravda, Same? Je… tady? V La Push?“ ucedil táta a přivinul si mámu blíž k sobě.

„Ano, Jeremy. Přijela předevčírem, ale s Jacobem mluvila včera. Teď je s ním,“ zavrčel a celý se otřásl odporem.

„Co? On je sní? Jak ‚s ní‘?“ řekl najednou táta tvrdě a zněl rozzlobeně a, i když jsem ho neviděla, věděla jsem, že na Sama upírá dvě ledové oči, které jím projíždějí jako ostré žiletky.

Sam si odkašlal a pokračoval, ale tentokrát byl jeho hlas plný zášti a vzteku. „Jeremy, není to moje chyba, dobře? Jacob si teď zvolil sám, s kým bude. A navíc, je to otisk, nevím, co jsi čekal. Varoval jsem tě, myslím, dost důrazně, když Elena otěhotněla. Nemohlo to vydržet, Jeremy. To víš, co jsem ti řekl. A měl jsem pravdu. Ona sem přijela a on s ní už zůstane. A já ani nikdo ze smečky za to nemůže, jasný?“

„Jdi mi z očí! Táhni, ty i tvoji psi! Všichni odsud zmizte, a jestli vás ještě někdy uvidím v blízkosti mojí dcery, tak… Same, věř mi. Možná, že přežiješ pád ze skály, ale to, co ti udělám, nevydejcháš, rozumíš?!“ rozkřikl se a pak už byly jen slyšet hlasité kroky, které vedly pryč. Sam odešel.

Nerozuměla jsem tomu, nerozuměla jsem ničemu. Byla jsem dokonale zmatená. S kým je Jake? Proč tu není se mnou? A proč ten doktor mluvil o tom, že jsem potratila?! Co se to děje? Byla jsem přece doma, přišel Phil a pohádali jsme se a já pak… musela jsem usnout! To je jen sen, musí to být jen noční můra.

„Nevíme, kdo to byl. Ale jedno je jisté - nemohl to udělat člověk. Těla byla roztrhána na kusy a jednoho, toho muže, rozpárali zuby. Bylo to zvíře, muselo to být zvíře. Člověk by tohohle schopný nebyl…“

Uslyšela jsem najednou v hlavě hlas. Ten policista… A pak se mi to všechno vybavilo. Zaplavilo mě to jako ničivá vlna a vzalo si to všechno. Zakřičela jsem a vymrštila se do sedu, okamžitě jsem si chtěla obejmout obrovské břicho a ujistit se, že je všechno v pořádku. Že to byla noční můra a moje miminko je v pořádku.

Ale moje břicho bylo tvrdé a ploché, bylo pevné, bez života. A tak… tak tiché. Neozýval se tam odtud žádný zvuk. To jemné třepotající srdíčko bylo pryč. Moje miminko bylo pryč.

To není pravda!

Rychlým pohybem jsem roztrhla nemocniční košili a spatřila jsem to nejhorší na světě. Moje bílé břicho… žádná známka po těhotenství. Až na rudé boky a jemné strie, které se rychle hojily.

Byla jsem… prázdná.

V tu chvíli jsem se začala dusit, přestala jsem dýchat a mé srdce snad přestalo tlouct, mé uši byly hluché a obraz se slil v jednu šedou barvu. Jakoby do mě někdo sáhnul a vyrval mi všechny vnitřnosti, nezbylo nic. Zhola nic. Jen šílená bolest, která se mi rozlévala po těle jako jed. Ale byla mnohem větší a živější, než jak jsem si ji pamatovala.

Byla totiž skutečná, nebyla uvnitř mě. Byla všude, byla ve všem a byla příšerná. Začala jsem znovu křičet, nedalo se to vydržet.

Do malého nemocničního pokoje vtrhli oba moji rodiče, ale zastavili se a jen na mě vyděšeně zírali. Pak se jim v tvářích usadil ten hrozný výraz plný bolesti, lítosti a ztráty.

Zvedla jsem levou ruku, jako bych se po nich natahovala a vyšel ze mě jen jeden tichoučký vzlyk: „Moje děťátko…“

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daleko od Života 4.kapitola - Bolest je moje druhá polovina: