Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další Cullenová - 7. Emmett a méďa

13.07.2010 (17:00) • elsaelli • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1718×

Ještě asi hodinu jsem ležela na gauči a civěla do stropu, když se po domě rozlehl Alicin hlas: „Kdo se mnou půjde nakupovat?" Hned na to se ozvaly troje zabouchnuté dveře a následně Emmett, který se nestačil klidit z cesty. „Já... Jdu na lov!" vykřikl s vyděšeně vykulenýma očima a zmizel.

„Já taky," vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak si to Aliciny malé nožky dupou po schodech dolů do mého pokoje. Co nejrychleji jsem se posbírala a vypadla.

„Ochota sama," zaslechla jsem ještě bručet Alici, než jsem zmizela v lese.

„Tak na mě počkejte! Jdu s váma!" zavolala po chvíli přemýšlení.

Alice vymění nákupy za lov?! pomyslel si zděšeně Emmett a smykem zastavil. Co se to s ní proboha stalo?

„Radši zdrhej" zamumlala jsem směrem k Emmettovi, který mě víc než ochotně poslechl, a sama jsem se řídila jeho příkladem.

Když jsem ho doháněla, uvědomila jsem si, že se mi moc nechce zůstávat s ním sama. Rosalie mě přizabije, až tohle zjistí. Nebo možná Emmetta... Ale důkazy o jeho nevině byly absolutní - vždyť já jsem se za ním vydala dobrovolně a utéct Alici byl taky můj nápad. No nevadí, nějak se s tím vypořádám.

„Co chceš lovit?" zeptal se mě Emmett.

„To je jedno. Co ty?"

„Grizzliho," zašklebil se spokojeně.

„Hm... Tak já taky. Dáme si závod?"

„Jasná věc! Teda, jestli ti nevadí prohrávat." Vyplázla jsem na něj jazyk a vystřelila hlouběji do lesa, směrem, kde jsem cítila medvědí rodinku.

Možná jí nechám mládě... zauvažoval škodolibě Emm.

„Nebo já tobě," zamumlala jsem.

„Co?" vyhrknul. Uvědomila jsem si, že si nejsem úplně jistá, jestli chci, aby o mém nadání věděl. Alespoň prozatím. Evidentně totiž nesnášel, když mu díky Edwardovi něco unikalo, takže by mohla být sranda.

„Já nic neříkala," podivila jsem se a doufala, že tomu uvěří.

Vyskočila jsem na strom a hupsla největšímu grizzlíkovi rovnou za krk. Nestačil ani zařvat, chudáček, a už jsem se mu zakousla do krku. Schválně jsem ho při tom nasměrovala tak, aby se sklátil na Emmetta a zachechtala jsem se. Když se sebral ze země a vyrazil ke druhému největšímu méďovi, popadla jsem toho svého za tlapu, vymrštila jsem ji Emmettovi pod nohy a odskočila k nejbližšímu stromu s dokonalým výrazem ‚já nic, já muzikant'.

„Šikulká!" zatleskala jsem mu. „Ještě jsem neviděla upíra, kterýho by skolil i mrtvej medvěd."

Podle výrazu jeho tváře jsem usoudila, že nejlepší bude klidit se od něj co nejdál, takže jsem vyrazila k domu. Byl přibližně stejně rychlý jako já, takže jsem mu nemohla o moc utéct, ale ani mě nemohl chytit. Když jsem po celých pěti vteřinách běhu zastavila pod schody, zabouchla jsem mu ještě pro jistotu dveře před nosem, do kterých - k mé smůle - vrazil a roztříštil jejich skleněnou výplň. Úsměv mi zmizel z tváře - už jsem slyšela Esminy nezadržitelně se blížící kroky.

Pojď ke mně do pokoje! Edward. Naštěstí byl jeho pokoj hned vedle mého - tedy v přízemí hned u rozbitých dveří. Jeho dveře se otevřely a hned zase absolutně nehlučně zavřely, když jsem vklouzla dovnitř. Natlačili jsme se s Edwardem na sebe - Hmm... - co nejblíž ke dveřím a poslouchali.

„Emmette!" vřískla Esmé.

„Nó," odpověděl směrem k podlaze Emmett a špičkou boty v ní hloubil golfovou jamku.

„Proč si proboha rozbil ty dveře?! Když se netrefíš mezi futra tak choď oknem! To je širší!"

Uf. Ještě že jsem tam nebyla.

Jojo. Kdybych tě tak statečně nezachránil… pomyslel si s úsměvem Edward.

Oh, díky, šlechetný zachránce. V duchu jsem se zasmála.

Teď jsem si vzpomněl... Co ta cena útěchy? Podíval se na mě. Oba jsme přestali vnímat Esminu hádku s Emmettem.

No, a co třeba cena pro vítěze? Oba jsme se k sobě se k sobě napůl nevědomky přibližovali... až jsme se tak nějak přiblížili. Byl absolutně dokonalý! A taky - aspoň pro teď - můj. Ale ta dokonalá chvíle už neměla trvat moc dlouho. Jen malou částí mysli jsem vnímala rozzuřenou Rosalii, která ječela na Emmetta.

„Na co máš mozek! Na co proboha myslíš?!"

„To se zeptej Edwarda," ušklíbnul se Emmett a rozpřáhujíc ruce stylem ‚račte vstoupit' rozrazil dveře Edwardova pokoje. Oba jsme ztuhli. Vlastně všichni tři jsme ztuhli, a po chvíli se k našemu sousoší přidala i Rosalie, která se přišla podívat, na co Emmett tak zírá. S Edwardem jsme si uvědomili, že naše pozice není - kor pro Emmettovi oči, které mají přímý přívod do úst a odtamtud do všech uší, které ho jsou ochotny poslouchat - zrovna nejvhodnější, a rychle jsme se od sebe odtáhli.

„Eh... Pardón..." couval ze dveří Emmett.

Sorry, je to fakt idiot. protočila oči Rose a když se otočila, zpoza dveří se ještě vynořila Emmettova rozesmátá tvář... No, teď bych použila spíš slovo ksicht. Edward se uchichtl. Úplně souhlasím.

„Samozřejmě to nikomu neřeknu," zašeptal škodolibě Emmett, ale nepotřebovala jsem číst myšlenky, aby mi bylo jasné, že nic takového v úmyslu rozhodně nemá.

„Vypadni," zasyčeli jsme s Edwardem oba současně.

„Ó, jedno tělo, jedna mysl," zatrylkoval Emmett a uhnul, když jsme se po něm rozhodli něco hodit.

„Jako bych to neříkal," zasmála se Emmettova hlava která jen o fous neskončila skřípnutá mezi dveřmi a futrem.

„Takže teď spolu jako chodíme?" zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Né, jenom jako. Teda... Chceš?" usmál se na mě Edward a já se mu vrhla do náručí.

„Tady máš odpověď," usmála jsem se na něj a políbila ho.

„Domluvíme se s Esmé -" ale najednou se zarazil a vrhl vražedný pohled ke dveřím.

„Emmette, vypadni!" zasyčeli jsme opět oba najednou.

„Nojo nojo, abyste se nezbláznili," zavrčel naštvaně a my jsme kupodivu slyšeli, jak odchází.

Já jsem se ještě mračila na dveře, ale Edward mi položil ruce kolem pasu a šeptal mi do ucha. „Domluvíme se s Esmé, abychom mohli bydlet spolu a -" Tentokrát se zastavil, protože jsem mu položila prst na pusu, a prudce otevřela dveře, ale moc pozdě jsem si uvědomila, že za dveřmi nestojí Emmett, ale Esmé, která si třela čelo, a z tváře jí mizel milující pohled.

„Proboha Esmé! Promiň, promiň, promiň! Strašně se omlouvám, ale já myslela, že je to Emmett!" vypískla jsem a přemýšlela, jestli by mi tu ránu dveřma oplatila, kdybych se k ní přiblížila.

Esmin pohled se rozjasnil, když jí hlavou probleskl nápad. Rozhodla jsem se jí mírně pomoct.

„Odpustíš mi to, že jo," vyhrkla jsem rychle, než stačila sama promluvit.

„Když vám budu moct udělat pokoj," navrhla a v očích se jí radostně blýskalo.

„Jasně," přisvědčila jsem a objala ji.

Esmé se rozhodla, že mezi našimi sousedícími pokoji probourát zeď, a taky, že se k naší budoucí ložnici nesmíme přiblížit. S Emmettem jsem já, Edward, Rosalie ani Esmé už týden nepromluvili - vlastně Rose jo, ale nebyly to nějak dlouhé konverzace. Jako na příklad: „Miláčku.?“

„Ne!" A bouchnutí dveří, nebo časopisu o Emmettovu hlavu.

Myslím, že Emmett byl nejvíc naštvaný na mě, protože příhodou o něm a mrtvým méďou se všichni bavili a nejspíš budou bavit ještě hodně dlouho, a konec konců byla moje vina, že Esmé ho nenechá projít dveřmi bez doprovodu a s Rosalií má minimálně na měsíc utrum. I když, kdyby Alice nechtěla jít nakupovat, nic z toho by se nestalo, takže za to vlastně může ona.

6. Kapitola <○> 8. Kapitola

SHRNUTÍ

Autor: elsaelli (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další Cullenová - 7. Emmett a méďa: