Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další (ne)obyčejný den - 11. kapitola - Jade a smrková větvička

29.11.2009 (18:00) • AliceBrandon • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3714×

11. kapitola – Jade a smrková větvička

Jade vyběhla z domu, přes slzy skoro neviděla na cestu. Sedla do svého auta, ale až pak si uvědomila, že klíče jsou v kapse, kapsa v bundě, bunda v kuchyni a ona v prdeli. Vydrápala se z auta a vyběhla prostě přímo vpřed. Běžela do lesa, vlasy za ní divoce vlály a slzy ve stružkách stékaly po tváři. A celou dobu v duchu křičela: „Nééé!“

Když jí došel dech stejně jako tíha situace, zhroutila se na pařez. Ukryla hlavu do dlaní a bulela jako děcko.

Měla jazyk v puse svého bratra. A nejhorší na tom bylo, že se jí to líbilo a klidně by to znovu zopakovala. Na chvíli se ve svém kvílení zarazila a přemýšlela, jestli bude zvracet nebo plakat dál. Uááá, pláč zvítězil a ona se znovu rozvzlykala. Byla úchyl!

Zatímco plakala, div si hrdlo neroztrhla, stíny stromů se pomalu prodlužovaly, až slunce zapadlo docela.

Jade konečně zvedla hlavu a mžourala do tmy, která padla tak naráz a učinila všechno kolem děsivé a strašidelné. Měsíc byl bezpečně schovaný za mraky. Poblíž zahoukala sova. Vysíleně se zvedla a rozhodla se vrátit. Rozhlížela se kolem a zjistila, že v té prdeli vězí hlouběji, než si myslela. Vůbec totiž netušila, jakým směrem se vydat. V zoufalství si zabořila prsty do vlasů.

Ona tady zemře. Na rameno jí začala ťukat hysterie. Přiblížila rty k jejímu uchu a šeptala. Cestu domů nikdy nenajdeš, chcípneš tady jako prašivý pes. Něco tě roztrhá a sežere. ...bojíš se? Jo hysterie je pěkná mrcha.

Zvuky lesa byly nyní ještě děsivější. Támhle v křoví se něco pohnulo. Vyděšeně se otočila a snažila se očima proniknout tou tmou. Za ní se ozvalo další štrachání. Trhla sebou a znovu se otočila. Ze sevřeného hrdla se jí vydralo vyděšené zakvíknutí. V té temnotě se nacházela ještě větší temnota, obrovský temný stín. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, přiběhla k ní odvaha, vrazila hysterii jednu do zubů až to cvaklo a postavila se Jade po boku. Jade zašátrala pod sebou a do ruky čapla ulomenou větev. Možná tady umřu, ale nebude to bez boje.

Tak do toho, ty čubíku, ať už jsi cokoli. Temný stín se začal rychle přibližovat. Přivřela oči a rozmáchla se větví tlustou jako její ruka. Ozval se uspokojivý zvuk, když větev v temnotě do něčeho narazila, a pak kňučení, které přešlo v zasténání.

„Jade?“ ozvala se bolestivě země u jejích nohou.

„Jaku?“ Jade nemohla uvěřit svému štěstí. Znovu šátrala, až nahmatala teplé tělo. Sevřela ho pevně v rukou. Znovu se ozvalo zakňučení.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho. „Promiň, myslela jsem si, že je to nějaké zvíře.“

„Budu, když mě pustíš,“ ozvala se tma se zaťatými zuby.

Následovala krátká chvíle šokovaného ticha.

„Jaku?“

„Hm?“

„Proč jsi nahý?“

Tělo pod Jadinýma rukama sebou začalo cukat, až jí vyklouzlo z prstů. Ozývaly se podivné zvuky, jakési praskání prokládané šťavnatými nadávkami.

Z mraků se vyloupnul měsíc a ozářil celou scénu.

Před ní stál Jacob, jehož zcela definovala tři slova. A to - úplná absence oblečení. Jeho tělo na všechny strany křičelo: Jsem samec! Jediné, co trochu kazilo výhled, byla smrková větvička, kterou si Jacob přidržoval tam dole. V Jade se opět zvedala touha společně s žaludkem, který se bouřil nad jejími myšlenkami. Ach jo, proč jenom Charlie musel být takový kanec! Proč si ho raději neskřípnul do svěráku a neuřízl! Slibovala si, že až se vrátí, jeho chybu ihned napraví.

Jacob si už v duchu nadával, proč nešáhnul po jiné větvi než smrkové. Dalo by se říct, že to bylo poněkud nepříjemné. Když už by tu měl někdo píchat, neměla by to být ta větvička.

Ale zpátky k otázce. Na co že se to ptala, proč je nahý? Sakra, tohle nedomyslel.

„No, ehm, hledal jsem tě.“ Jenže tušil, že tohle je trochu slabé.

„Jsi nahý, protože jsi mě hledal nebo jsi mě hledal, protože jsi nahý?“ zeptala se Jade s úšklebkem, ale v duchu byla velmi smutná. Jakoby na tom záleželo. Nahý Jacob už jí může být úplně volný. Tedy měl by být. Musí. Pevně zavřela oči, aby jí pohled nesklouzával na větvičku v chvějící se ruce.

Jadina otázka Jacoba trochu zmátla, chvíli přemýšlel o příčině a důsledku, ale nakonec to hodil za hlavu.

„No, víš... Je to takový rituál našeho kmene,“ prohlásil nakonec a byl na sebe velmi hrdý. Tohle vymyslel skvěle.

„Lidé z vašeho kmene, když někoho hledají, chodí nahatí?“ ujišťovala se Jade. Ty jo. Možná by se měla ztrácet častěji.

Jacob na chvíli zaváhal. „Dá se to tak říct,“ vypáčil ze sebe nakonec.

Na nose mu přistál komár, tak po něm šlehl větvičkou. Jade zapomněla slova, její rozhodnutí se nedívat, i to, jak udržet dolní čelist u té horní a vyvalila oči. Jejdananky. Zač mě trestáš, Bože? žehrala si v duchu.

Jacob si uvědomil to ticho a při pohledu na Jadiny oči sklopené k jeho pasu, i svojí chybu. Rychle si připlácl větvičku na sledovanou oblast. Z hrdla se mu vydralo další zakňučení. Ta větvička byl vážně blbý nápad.

„Vrátíme se?“ pronesl zoufale. Už mu vážně vadilo stát tu jak tvrdé y. Jade ale očividně Jakovo tvrdé y nevadilo vůbec. Takhle vypadat by mělo být zakázané, pomyslela si v duchu. Vrhla poslední zoufalý pohled na větvičku a pak přikývla.

Jacob se vydal napřed, pak si uvědomil, že si nekryje záda – tedy záda, která si už pomalu začínají říkat nohy – a rychle si připlácl větvičku dozadu. Šlehlo ho to až zakvíkl a znovu si v duchu vynadal.

Jade si nemohla pomoc, ta větvička jí vážně fascinovala. Pleskala Jacoba do rytmu jeho kroků.

„Proč jsi vlastně utekla, Jade?“ hodil po ní Jake pohled přes rameno. „To tě tak vzalo, že Charlie přišel nadraný jak slíva? Asi na těch rybách sbíral odvahu na to vaše setkání a trochu se mu to vymklo z rukou. No, spíš z lahve.“

Jade zabodla zmatený pohled do těch širokých zad. „No to zrovna ne... Spíš mě vzalo, že se mu vymknul z rukou ten jeho nevymáchanej... ehm, no, jako, že s tvojí mámou jako to... no, víš, co myslím. To že jsi jeho syn, přece. A můj bratr.“ Poslední slova už znovu tlačila přes knedlík v krku a oči jí opět zalily slzy. To je přece takový pech.

Jacob se zarazil v půli kroku a překvapeně se otočil. Jade, která pro slzy skoro neviděla na cestu, nezareagovala včas a narazila do jeho tvrdého... ehm, hrudníku. Polekaně zvedla hlavu.

Jacob na ní nevěřícně zíral. „Charlie a můj otec? Zbláznila ses?“

„Vždyť přece... přece říkal...“ vzlykla. „Že má všechny děti pod jednou to... střechou.“

Jakovi konečně došlo, proč po tom Charlieho prohlášení na něj všichni tak čuměli. Bella vypadala, že její oči opustí svoje působiště a půjdou si po svých. Jed se jenom zubil. A ten zmetek chcíplej... asi takhle, kdyby se nevěřícné znechucení mohlo měřit na stupnici od jedné do desíti, dostal by jasnou jedenáctku. Jake ale tehdy neřešil, proč.

Prostě chvíli čučel a rozhodoval se, jestli za Jade vyrazí nebo ne. Pak ho Bella požádala, jestli by nepomohl Charliemu do postele, protože ten si nakonec ustlal přímo uprostřed ryb a kuchyně. Dostrkal ho do jeho postele, a vyrazil za Jade. Ale nemohl jí najít. Běhal dokolečka kolem jejich domu a vyřvával její jméno. Nakonec se rozhodl vyzkoušet si tu nově nabytou schopnost, kterou objevil teprve nedávno. V křoví za domem ze sebe shodil oblečení a po čtyřech s nosem u země se pak vydal po Jadině stopě.

Netušil proč to tak je, ale nahý a na čtyřech měl mnohem lepší smysly. Billy mu k tomu zatím nic moc neřekl, prý že to zatím není ještě tak úplně ono. Jake neměl ani páru, co tím Billy myslí, ale prostě to fungovalo. Když pak Jade našel uprostřed lesa hrozně se mu ulevilo. Tedy do té doby než mu to narvala tou větví přímo do ucha. A pak ho tam ve tmě ošahávala. Při té vzpomínce mu jeho kámoš znovu ukázal směr.

A potom se Jade vytasila s tou absurdní myšlenkou. Ona si vážně myslela, že je její bratr? A přesto mu zírala na větvičku?

„Nejsem tvůj bratr,“ řekl pevně a díval se jí do překvapených očí.

Jade se zatvářila pochybovačně. „Jsi si jistý?“

Jeho kámoš jí přátelsky drcnul do břicha. „Jsme si jistí."

Jade nadzdvihla obočí a sklopila pohled. Ve tmě sice nebylo nic moc vidět, ale i tak cítila, že její pohled je oplácen. Jacob si s úlekem všiml, že větvička se opět nachází na špatné straně. Přesunul jí zezadu dopředu.

„Tak to je dobře,“ řekla Jade, spokojená, že její pohled už není nezákonný. Může se už koukat, kamkoli chce. Trochu se divila, že Jacobovi není zima, ale při pohledu na nadzvedávanou větvičku očividně nebyla.

Jake kývnul a otočil se. Po pár vteřinách se otočila i větvička.

Jade ho následovala, šťastná jak blecha, div si nahlas nepískala. Není její bratr, jupí. Tohle maso bude jen a jen její. Radostně ho plácla přes větvičku. Jacob trochu nadskočil, ale pokračoval v cestě.

Když došli až k domu, Jake rychle zaběhl do křoví, kde nechal své džíny a triko. Bylo slyšet šustot oblékaného těla a pak ještě další podivné zvuky.

„Jaku?“

Podivné zvuky ustaly. „Ano?“ ozvalo se udýchaně.

„Přinesl bys mi tu větvičku?“

Z křoví se ozval zvuk zapínaného zipu. „Proč?“ zeptal se Jakob, když vylézal ze křoví. Ale větvičku poslušně nesl v ruce.

Jade se usmála.

„Nechám si ji zarámovat.“

Shrnutí

Autor: AliceBrandon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další (ne)obyčejný den - 11. kapitola - Jade a smrková větvička: