Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 8. kapitola

20.04.2010 (19:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4790×

Edward:

Bella mi klidně oddechovala v náručí a já jsem se cítil neuvěřitelně šťastný.

Hodiny ukazovaly patnáct minut po dvanácté a já jsem na příjezdové cestě zaslechl zvuk přijíždějícího auta.

Takže Charlie už byl doma.

S hodinovým zpožděním, ale v jeho myšlenkách jsem viděl, že se u nás stavil pro Lilly a Esme ho donutila zůstat na předčasný oběd.

Pomalými kroky došel až ke vchodovým dveřím. Ozval se zvuk šramotícího klíče v zámku a potom jenom šťastný dětský smích, mířící nahoru.

„Lilly!“ okřikl ji Charlie šeptem. „Nech maminku odpočívat. Možná právě teď spí!“

Měl pravdu. Jako kdyby na důkaz, Bella ze spaní něco zamumlala a přitiskla se ke mně ještě víc.

Ehm… to trochu znesnadňovalo mé plány, že se od ní vzdálím, aby si Charlie nemyslel bůhvíco.

Ale než jsem stihl jakkoliv jednat, dveře se s tichým vrzáním pootevřely a Charlie nakoukl dovnitř.

No tě pic! Tohle nemusí dopadnout nejlíp… Taky, co byste si mysleli vy, kdyby jste přišli domů a našli vaši dceru v posteli s klukem?

Ale Charlie mě jako vždycky překvapil. Když mě totiž spatřil, spiklenecky na mě mrkl a zase za sebou dveře zavřel.

‚No konečně…‘ běhaly mu v mysli šťastné myšlenky. On musí mít Bellu nejspíš velmi rád…

Ale i tak, tohle byla velice trapná situace. Co mám teď dělat? Mám vstát a jít za ním dolů, abych ho ujistil, že je Bella naprosto v pořádku a žádné známky nemoci se neprojevily?

Nebo mám raději zůstat tady?

Tohle byla spletitá situace a já jsem si snad poprvé za svých sto deset let, nevěděl rady.

Ovšem všechno za mě vyřešila Bella, které se lehce zatřepotaly víčka a hned potom otevřela své krásné a stále ospalé oči.

Asi tak vteřinu se na mě nechápavě dívala, než jí došly všechny informace, které se staly dnes ráno.

Potom se na mě překrásně usmála. Vypadala tak šťastně a rozkošně, že jsem jí prostě nedokázal odolat.

Pomalu jsem se k ní sehnul a velice něžně ji políbil. Tento polibek byl zvláštní. Byl odvážnější než ten minulý. Byl vášnivější a bylo v něm mnohem více lásky.

V podbřišku mi létaly miliony malých motýlků, kteří zuřivě mávali svými křídly a způsobovali pocit úplné euforie.

Belliny rty plály jako oheň, na rozdíl od těch mých, které spíš připomínaly led.

Ano, tohle označení bylo přesné. Oheň a led. Slunce a měsíc. Den a noc…

Pravý opak a přesto, jakoby k sobě patřily. Jako by byly stvořené jedny pro druhé…

Jak rád bych tady dál zkoumal tuto teorii, ale Charlieho myšlenky mi připomněly, že už tady nejsme sami.

Pomalu a proti své vůli, jsem své rty oddálil. Opřel jsem si své čelo o to její a díval jsem se do jejích překrásných očí.

Byly hluboké jako oceán. Stačil jeden pohled a viděl jsem jí až do duše. Krásné duše – plné dobrých věcí, kvůli kterým ji tolik miluji.

„Charlie s Lilly před chvílí přišli,“ zašeptal jsem tiše, nespouštějíc pohled z té nádhery.

„To jsem spala tak dlouho?“ vyhrkla nechápavě a střelila pohledem na budík u postele. „Pane Bože!“ vypískla tiše a už se začala zvedat.

„Kam si myslíš že jdeš?“ zeptal jsem se se smíchem a něžně ji zatáhnul zpět do peřin. Musí odpočívat. Jestli plánuje nějaký uklízecí maratón, má smůlu.

„Jdu se přivítat s Charliem,“ odpálila mě a zvedala se znova. Tentokrát jsem ji nechal. Neměl jsem právo jí zakazovat stýkání s vlastní rodinou.

Když už stála pevně na nohou, váhavě ke mně natáhla ruku s němou otázkou v očích.

Nepotřeboval jsem jí číst myšlenky. I bez toho jsem jistě věděl, co tohle gesto znamená.

S úsměvem jsem vstal. Společně jsme došli dolů do kuchyně, kde Charlie s Lilly stavěli puzzle s obrázkem delfínů, kteří při západu slunce skáčí nad mořem.

Když nás zpozorovali, Lilly okamžitě všeho nechala, seskočila ze židle a rozběhla se směrem k nám, kde Belle skočila kolem krku.

„No to je dost, že jsi doma,“ řekla naoko vážným hlasem, kterému se Bella srdečně zasmála.

„Aspoň už nebudeš mívat k večeři každý den pizzu,“ řekla Bella přísně a podívala se při těch slovech na Charlieho, který se zahanbeně krčil na židli a snažil se splynout s okolím, jako chameleón.

„Ale mi pizza nevadí!“ ozvala se Lilly a trochu samolibě se při vzpomínce na ni usmála.

Bella ji za to obdařila mírně naštvaným pohledem, načež Lilly usoudila, že s Bellou si nemá cenu zahrávat, takže jenom sklopila hlavu a dál už se nedohadovala.

Teď nastala taková ta trapná chvíle ticha, kdy nikdo neví co říct.

Charlieho mozek šrotoval různé varianty, ale žádná se mu nezdála moc vhodná.

„No… nevím jak vy, ale já se jdu dívat na zápas. A ty, Bello, by sis měla jít raději lehnout,“ řekl nakonec.

Vstal a odešel do obýváku, odkud se vzápětí ozval zvuk komentátora amerického fotbalu.

„Edwarde?“ ozvala se Lilly svým roztomilým hláskem.

„Ano, princezno?“ usmál jsem se na ni a dřepl jsem si, aby naše oči byly na stejné úrovni a ona si nepřipadala nijak podřadná. Někde jsem četl, že malým dětem to vadí.

„Víš co? Emmett mi slíbil, že mi pořídí králíčka!“ řekla a v očích jí svítily radostné jiskřičky.

„Lilly! Nemůžeš po Emmettovi přece něco takového chtít,“ řekla Bella výchovně.

I když se před lidmi velice snažila, matka se v ní prostě zapřít nedala…

„Bells, věř mi, že Emmettovi to jistě vadit nebude. Spíš bych řekl, že z toho bude mít větší radost než Lilly,“ zakřenil jsem se.

Bella mě chvíli sledovala nedůvěřivým pohledem a potom si zhluboka povzdychla. „Vaše rodina pro nás dělá tolik věcí a my jsme pro vás za tím neudělali nic… Kdybyste měli nějaký návrh, jak vám to můžeme oplatit,“

„Já už si tu odměnu nějak vyberu.“ Šibalsky jsem na ni mrkl a to vyvolalo nádhernou červeň, která jí stoupla do tváří.

Lilly mezitím střílela očima od jednoho k druhému a její mozeček pracoval na plné obrátky.

Člověk by si ani nepomyslel, že tak malé dítě, může postřehnout tolik věcí… Ale Lilly byla doopravdy nadaná.

„Vážně by sis měla jít zase lehnout, Bello,“ řekl jsem.

Její oči se otočily naruby a ona s povzdechem odkráčela zpět do pokoje, kde se lehkým bouchnutím zavřela.

„Ona nemá ráda, když se o ni někdo stará,“ prozradila mi Lilly a ještě chvíli sledovala schody, kterými její maminka odešla.

„Pomůžeš mi dostavět ty puzzle?“ zeptala se mě a aniž by čekala na odpověď, popadla mě za ruku a táhla k jídelnímu stolu.

Sice jsem chtěl jít ještě za Bellou, ale Lilly měla v očích výraz takového prosícího štěněte, že by jí neodolal doopravdy nikdo.

Posadil jsem se na dřevěnou židli a ještě jednou jsem si pořádně prohlédl ty delfíny.

Byli dva a měli takovou zvláštní tyrkysovou barvu. Na předloze jsem ještě zaregistroval, že vzadu budou nějaké palmy, které tvoří černé stíny na modrém nebi.

Ten obrázek působil takovým uklidňujícím dojmem. Pustil jsem se tedy s Lilly do práce.

„Nevidíš někde vrchní ploutev?“ zeptala se po chvíli.

„Tady,“ podal jsem jí malý kousek, ležící pod mou rukou.

S radostí si ho vzala a přiložila ho na místo, kde perfektně zapadl.

A takhle to probíhalo ještě nejméně hodinu. Lilly byla velice upovídaná a vykládala mi spousty věcí…

O místech, kde všude bydleli, o tom, jaké počasí má ráda a jaké ne. A taky o Belle… prozradila mi spousty věcí, které se mi určitě budou někdy hodit. Jaké jídlo má ráda, jako květiny, barvy a spoustu dalšího…

V tom mě do nosu uhodila ta krásná vábivá vůně. Otočil jsem se k její původkyni.

Bella stála ve dveřích, opírala se o futra a se zájmem nás pozorovala.

Když si všimla mého pohledu, trhla sebou a rychle začala vysvětlovat.

„Já… jdu si jen pro čaj…“ Na důkaz toho přešla k lince a napustila do varné konvice vodu, která po chvíli začala spokojeně vřít.

Bella se mezitím posadila na židli k nám a se zájmem sledovala naši práci, která už byla téměř dokončená.

„Jsi šikovná,“ řekla pyšně a pohladila Lilly po hedvábných vláscích.

„To hlavně Edward,“ pokrčila lhostejně rameny a utekla se s tím výtvorem pochlubit Charliemu.

Když jsme osaměli, Bella se na mě malinko pousmála a smutně sklopila oči k zemi.

Proč najednou ta váhavost? Mohlo se něco radikálního změnit za tu chvíli, co jsem byl tady s Lilly a ona u sebe v pokoji?

Proč se najednou tváří tak nějak odtažitě? Provedl jsem jí něco?

Ať jsem svůj upíří mozek namáhal, jak jsem chtěl, odpovědi se mi nedostávalo…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 8. kapitola: