Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 9. kapitola

22.04.2010 (07:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5002×

Charlie vzal po zápase Lilly na hřiště a my jsme s Bellou osaměli. Chtěl jsem toho využít k tomu, abych se pokusil zjistit odpověď na tu jedinou otázku, která mě trápila…

Jakmile se zaklaply domovní dveře a my jsme osaměli, opatrně jsem si ji přitáhl k sobě.

Nebránila se, ale ani se na mě nepodívala.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se tiše a bez přemýšlení.

Ještě chvíli hypnotizovala světlou podlahu a nervózně si kousala spodní ret.

Opatrně jsem ji uchopil obličej do dlaně a váhavě ho otočil tak, aby se naše oči střetly.

Bylo ticho. Nepotřebovali jsme mluvit… Můj pohled byl zmatený stejně jako ten její.

Po nekonečně dlouhé chvíli promluvila.

„Jde… jde o to, že já,“ – zhluboka se nadechla – „mám strach…“ špitla sotva slyšitelně.

Cože? Ne, to ne…

Ona nějak zjistila, kdo jsme a teď má ze mě strach?

Mělo mě to napadnout. Aliciny vize nikdy nebyly stoprocentní… Bella nejspíš změnila rozhodnutí a tím se vše mění… Rozhodla se, že nebude chtít strávit svou budoucnost se mnou…

Tahle myšlenka ve mně vyvolávala neuvěřitelnou bolest. Jakoby někdo mé srdce uvěznil v kamenném sevření a nehodlal ho pustit.

„Mám strach z toho, že-,“ pokračovala váhavě.

„Já vím…“ přerušil jsem ji zlomeným hlasem.

Nevěřícně na mě vytřeštila oči. „T-ty to víš? Jak?“

No jak jako – Jak? Snad jsem si za svých sto let stihl všimnout jistých rozdílů, jakože třeba nespím, nestárnu, živím se krví a tak podobně…

Tohle je přece blbost.

Nechápavě jsem sledoval její obličej, měnící různé výrazy, až nakonec zůstal u bolestného…

Tenhle pohled zraňoval i mě.

„Tak jak?“ zašeptala žalostným hlasem. „Zmínila se Lilly? Nebo Charlie? Kdo?“

Tak tahle slova už mi nedávala smysl vůbec…

Bella:

Když mě Charlie a dokonce i Edward poslali do pokoje, byla jsem trochu naštvaná. Neměla jsem ráda, když se o mě někdo stará.

Trošičku naštvaně jsem bouchla dveřmi a zalezla jsem si pod peřinu.

No, alespoň budu mít chvíli na přemýšlení o všech nových událostech, které můj mozek ještě nestihl zpracovat.

Jediné a nejdůležitější téma k přemýšlení by samozřejmě Edward… Nevěděla jsem, co si o tom všem myslet.

Ta dvě překrásná slova – miluji tě – mi působila na srdci povznášející pocit… Jenomže co když je nemyslel vážně?

Moje zkušenosti s kluky – no, lépe řečeno s mužem a navíc jenom jedním - mi nedovolovaly, abych té jediné větě věřila.

A popravdě řečeno, měla jsem strach.

Bála jsem se s někým víc sblížit. I když to, co k Edwardovi cítím jistě láska byla, tak se obávám toho, že by to mohlo špatně dopadnout.

Proč by on – ta dokonalost sama, chtěl být s někým, jako jsem já?

Sedmnáctiletá matka…

V tom mi to došlo. Vždyť tohle on ještě neví! Co udělá, až to zjistí?

Odpověď jsem bohužel znala… Nechá mě. Kdo by se taky chtěl v osmnácti – nebo kolik mu vlastně je – zavazovat takovým poutem?

Z prvního patra jsem zaslechla jejich veselý smích. Lilly a Edward. V tuhle chvíli dvě nejdůležitější osoby v mém životě…

Nedalo mi to, a tak jsem se potichu vytratila za nimi. Zastavila jsem se u dveří do kuchyně, ve které oba byli a stavěli puzzle.

Byl na ně krásný pohled. Edward se na Lilly díval takovým zvláštním pohledem.

Mohla bych ho nazvat obdivný, ale to by nebylo přesné. Bylo vněm totiž ještě něco víc… Nemohla jsem si pomoct, ale připomínalo mi to pohled, jaký jsem vždycky vídávala u otců na dětském hřišti, když si hráli se svými ratolestmi…

Ne, tohle byla blbost. Určitě se mi to jenom zdá…

V tom Edward zvedl hlavu mým směrem.

Když jsem si uvědomila, že na ně jen tak zírám s přiblblým úsměvem, trhla jsem sebou a rychle začala vysvětlovat.

„Já… jdu si jen pro čaj…“ řekla jsem a rychle jsem se vydala napříč kuchyní k lince, kde jsem postavila vodu do varné konvice.

Potom jsem se posadila na volnou židli vedle nich a pozorně jsem se zadívala na ten – teď už dokončený – obrázek.

„Jsi šikovná,“ pochválila jsem Lilly a byla jsem na ni dost pyšná. Taky – na tom puzzle bylo napsané pro děti od devíti let a Lilly budou teprve čtyři. Tohle by nedokázalo dát dohromady skoro žádné dítě v jejím věku…

„To hlavně Edward,“ pokrčila lhostejně rameny, zvedla se, popadla tu skládanku a odběhla někam do obýváku.

Uvědomila jsem si, že jsme teď s Edwardem osaměli a nervozita mě přemohla.

Váhavě jsem se usmála a sklopila jsem oči k zemi.

Nevěděla jsem, co říct ani jak bych se měla chovat. Už tady nevládla ta uvolněná atmosféra, jako dnes dopoledne…

„Vezmu Lilly na hřiště!“ zavolal Charlie z obýváku,  následně vstal a odešel s ní do pokoje, aby ji převlékl.

Za chvíli scházeli oba ze schodů, Lilly na sobě měla teplou bundu a nepromokavé boty. Jakmile se za nimi zaklaply domovní dveře, Edward mě opatrně uchopil a přitáhl k sobě na klín.

Bylo to příjemné, takže jsem se rozhodně nebránila, ale svůj pohled jsem i nadále věnovala té nezajímavé podlaze.

„Co se stalo?“ zašeptal a v jeho hlase jsem slyšela nechápavost nad touhle situací.

Ani jsem si neuvědomila, že si nervózně koušu spodní ret.

Najednou jsem na tváři ucítila studené prsty.

Edward mi se vší něžností zvedl obličej a naše oči se střetly.

Když jsem se dívala do toho překrásného roztaveného zlata, nedokázala jsem před ním nic skrývat.

„Jde… jde o to, že já,“ – musela jsem do sebe dostat nový příděl vzduchu – „mám strach…“ řekla jsem tak tiše, že málem ani mé uši to nebyly schopny zaznamenat.

Ale jeho nejspíš ano. Na tváři se mu usadil vyděšený výraz. S vytřeštěnýma očima na mě zíral.

Jakoby chvíli nad něčím uvažoval a potom mu přes obličej přelétla špatně skrývaná bolest.

„Mám strach z toho, že-,“ chtěla jsem pokračovat, abych to měla co nejdříve za sebou a nebolelo mě potom tolik jeho odmítnutí. Protože zatím se náš ‚vztah‘ ještě nestihl pořádně rozrůst, aby ta rána byla dost hluboká…

Ale on mě přerušil. „Já vím…“ řekl a hlas se u přitom zlomil.

Teď jsem oči vytřeštila pro změnu já.

„T-ty to víš? Jak?“ koktala jsem překvapeně.

Podíval se trochu nechápavě a zamyšleně mlčel.

Mezitím se ve mně střídaly různorodé pocity. Úleva, štěstí, překvapení, až nakonec zůstala bolest…

On to ví a proto se tváří tak zklamaně. Bojí se mi říct pravdu, že už semnou nechce být…

„Zmínila se Lilly? Nebo Charlie? Kdo?“ zašeptala jsem. Potřebovala jsem totiž znát odpověď.

„Jak to myslíš?“ zeptal se po chvíli zadumaného mlčení.

„No, kdo ti to řekl? Chci jen znát vše, než mě necháš jít…“

Podíval se na mě naprosto nechápavým a vyděšeným pohledem zároveň. „Nechat tě jít? Proč bych to dělal?!“ vyhrkl překvapeně.

Začal ve mně hlodat pocit, že každý mluvíme o něčem jiném… Ale z čeho jiného by se tvářil tak zlomeně? Provedla jsem mu snad ještě něco?

Nic mě nenapadalo…

„Edwarde…“ řekla jsem. I kdyby to doteď nevěděl, tak se to dozví teď. „Nevím, co přesně máš na mysli, ale chci ti říct, co myslím já. Chci ti dát možnost odejít hned zezačátku. Chci, abys věděl vše, ale prosím tě, slib mi, že to udržíš v tajnosti.“

Prosebně jsem se na něj podívala.

Jeho výraz byl čím dál tím víc zmatenější, ale pobídl mě, abych pokračovala.

„Bude to znít zvláštně, ale…“ Posbírala jsem všechnu odvahu, který ještě nevzala roha a zhluboka jsem se nadechla. „Lilly je má dcera…“ vydechla jsem. Ulevilo se mi, že už před ním nemám tajemství. „Teď už to víš. Byla chyba, že jsem si s tebou začala dřív, než jsi to věděl a mrzí mě to. Teď už můžeš v klidu odejít…“ řekla jsem tiše.

Začala jsem se zvedat z jeho klína, ale on si mě ihned přitáhl zpět.

Pozorně jsem se mu zadívala do obličeje. Vypadalo to, jakoby se mu ulevilo. Ale proč?

„Bello,“ promluvil pevným hlasem. „Sice to doopravdy není to, co jsem měl na mysli, ale já už tohle vím… Věděl jsem to ještě před tím, než se narodila.“

„Jak?“ vytřeštila jsem na něj oči v nehraném překvapení.

„Souvisí to s tím, co je nutné ti říct… Miluji tě nadevše. Tebe i Lilly, ale až ti řeknu, to co musím, ty už mě milovat nebudeš…“ zavřel oči a jeho bolest se opět vrátila.

Vyčkávavě jsem se na něj dívala.

„Všichni mi zakazovali ti to sdělit, ale já prostě musím. Chci, abys měla možnost volby ještě teď, dokud není pozdě.“

Nechápala jsem nic.

„Já ani moje rodina... nejsme,“ popadl dech a vypadalo to, že sbírá odvahu.

„Nejste co?“ naléhala jsem zvědavě. Co mi řekne? Že nejsou ti, za které se vydávají? Používají falešné jméno a ve skutečnosti to jsou nějací zločinci na útěku nebo co?

Tohle mi k nim sice nesedělo, ale kdo ví…

„Nejsme lidé…“ zašeptal.

„Cože?“ vypálila jsem nechápavě. Snad mi nechce říct, že jsou zvířata.

Možná někdy vypadám na to, že jsem blbá, ale ne tak moc, abych nerozeznala opici od člověka, to teda ne!

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se napjatě.

„My jsme upíři,“ řekl, otevřel oči a já jsem vyděšeně zalapala po dechu. Jako na důkaz totiž jeho zorničky začaly černat…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 9. kapitola: