Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další tah - Kapitola 1. Nessie a já

20.08.2009 (20:00) • Barchetta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1277×

PROLOG

Bolestné vzpomínky stále zub času nestihl vyhladit. Stát čelem smrti je něco, na co se jenom tak nezapomíná. Škubla jsem sebou. Posel si toho všiml, stejně jako Edward. Na rozdíl však od Edwarda,  který si mě přitáhl blíže k tělu, on se téměř nepatrně ušklíbl.

Na malou chvíli nedokázal udržet tu strojenou masku přátelství a bezstarostnosti. Uvolnila jsem štít ze svých myšlenek a tak jsem neslyšně mohla komunikovat se svým manželem.

,Tak co mají Volturiovi v plánu, Edwarde?,

Mírně pokrabatil obočí a já pochopila, že si teď evidentně nebyl vůbec ničím jistý.

Posel věděl příliš dobře, s kým bude mít tu čest.Podal mi do rukou malou krabičku a pokračoval v monologu, aby nám objasnil důvod své nezvané návštěvy…..

1.Nessie a já

Paprsky slunce začali pomalu olizovat hory a lesy, které se před námi rozprostíraly.

Miluji rána. Zrod nového dne. Něco skončilo, něco začalo. Krajina se každý den o trochu změní a mně to připadá tak krásné. Dnes jsem si všimla srnky, která pila z říčky tekoucí kousek od nás. Ne jako lovec. Jako pozorovatel.

Nikdy jsem příliš nechápala, proč byl Edward tolik odhodlán nechat mě být člověkem.

Co podle něj bylo tak krásného na tom, být křehká a smrtelná. Ale teď Renessmé seděla vedle a já si přála vidět ji růst a měnit se stejně jako krajinu. Ale to se už nestane.

Je tomu teprve šest a půl let, kdy se narodila a přesto vypadala téměř stejně staře jako já. Ne bezdůvodně vystupuje jako moje sestra namísto dcery.

Byla mi velmi podobná. Ale měla protáhlejší obličej, bronzové vlasy a Edwardův dokonalý pokřivený úsměv. To, co nás ale odlišovalo nejvíc, byly naše povahy.

Renessmé byla velmi společenská, netrpělivá a svéhlavá. Ona milovala lidskou přítomnost.

„Půjdeme už ?“ otočila se na mne.

„Ještě chvíli Renessmé..“ požádala jsem ji.

Vzpomínala jsem na svůj první školní den. Jak mne maminka vedla za ruku. Ale já vstupovala na půdu školy základní. Když teď Renessmé dospěla a přestala stárnout, rozhodla se, že je na čase získat nějaké lidské zkušenosti. Našla si pár středních škol a nadšeně o nich Edwardovi začala vyprávět. Věděla, že lidský život je jeho slabá stránka a že jí nebude bránit vstoupit do něj takhle brzy. Edward nejenže sdílel její nadšení, ale vzpomněl si na opomenutou část lidství mého, takže po šesti letech odkladu nastupujeme společně na Dartmouth.

„Rennesmé je dospělá. Možná je opravdu načase, aby se celá rodina vrátila ke starému způsobu života. „

Pronesl Carlisle, když jsme si dnes v noci povídali v jeho pracovně.

„Rozhodně to bude bezpečnější. Nebude špatné se přestěhovat a začít jako dřív,“ dodal a tázavě se podíval na zbytek rodiny, jež bez výhrad souhlasil.

Po narození Rennesmé se život Cullenových změnil k nepoznání. Lidská zástěrka byla odstrčena. Hodně jsme cestovali a občas trávili život úplně mimo civilizaci.

Nebylo reálné zůstat na jednom místě déle s tak rychle stárnoucím dítětem. A teď jsme se znovu mohli někde usadit.

„Nad co myslíš?“ zeptala se mě moje dcera. Svoji frustrovanost z neschopnosti znát mé myšlenky zdědila také po Edwardovi. Ptali se oba snad stejně často.

„Nad tím, jaké to bude mít zase někde domov“, odpověděla jsem.

„Myslím, že krásné mami,“ odvětila. „Domov“, zopakovala si tišše to slovo a pozorovala dál krajinu, jakoby by náš malý rozhovor snad ani neproběhl.

Chvíli jsem na ni hleděla. Na ni, svoji a Edwardovu dceru. Nejdokonalejší bytost na světě.

„Půjdeme Nessie“ pronesla jsem do ticha. Slunce už bylo poměrně vysoko a já nechtěla riskovat ranní turisty a jejich infarkt ze třpytu mé kůže.

Byla jsem šťastná, že se Rennesmé rozhodla jít na můj malý výlet se mnou. Nebylo to tak rychlé. Nemohla jsem prostě někam běžet, ale bylo to mnohem lepší.

Nasedly jsme do auta a jeli jsme do našeho nového domu. Včera jsme se nastěhovali a bude to trvat, než mi to tam bude připadat útulné, navzdory tomu jak Esmé dům nádherně upravila.

„Jake mě naštval mami.“ řekla Rennesmé zatímco jsme ujížděli krajinou.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně. Jake neříkal nic o tom, že by se pohádali nebo tak.

„Vlastně nic.“ odpověděla. „A vlastně všechno. To, jak se ke mně chová. Ness tohle nedělej, Ness tohle dělej. Ness, s tím klukem se nebav. Je nebezpečný. Ness, já se do tebe otiskl, takže se o tebe prostě musím starat.Nesnáším to. „

Stará písnička. Jake vzal svoji roli Nessiina ochránce příliš vážně. Ano, ochránce. Když Nessie povyrostla a ptala se, proč vlkodlak tráví veškerý čas v přítomnosti upíra, ačkoli je to jeho přirozený nepřítel, řekl jí, že se do ní otiskl, ale.. vysvětlil jí otisk jinak. Musí ji prý navěky chránit. Styděl se vyprávět, tehdy ještě dítěti, o své lásce. A stydí se pořád. Slíbila jsem mu, že jí nic neprozradím, ale teď bych svůj slib nejraději porušila. Jakova ochrana velmi často spočívala spíše v ochraně před kýmkoli na koho by mohl žárlit.

Nessie byla napůl člověk, netřpytila se na slunci, nebyla lidem tak nebezpečná jako my a měla je především velmi ráda. Čas od času chtěla poznat město. Místa jako bylo třeba kino, hřiště a hlavně obyvatele. Jake jí vždy dělal ochotný doprovod.

Renessmé pokračovala. „Představ  si, že chce chodit se mnou do školy? Prý si rád zopakuje střední. Pch..jako kdyby se mi tam mělo něco stát.“

„Jake tě má rád Renessmé“ řekla jsem na jeho obhajobu. „Nemyslí to s tebou špatně, jen má sklon určité věci občas přehánět.“ Uchichtla jsem se. Znám to z vlastní zkušenosti.

„Hmm..“ zabručela a ponořila se do svých myšlenek. A naše cesta dál probíhala v tichu.

by Barchetta

Autor: Barchetta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další tah - Kapitola 1. Nessie a já: