Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Damon a Bella Salvatore 20. kapitola

16.06.2011 (12:15) • Deroo • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2171×

Jelikož jsem dostala k narozeninám od Stefana 500 dolarů, Bonnie mě vytáhla na nákupy. Když jsem jí říkala ano, musela jsem být mimo myšlenkami nebo nevím. Kupodivu jsem si tentokrát dívčí den užívala i já. Věci, které jsem si nakoupila přes víkend, jsem si dnes oblékla do školy. Nové tmavé džíny a triko s volným ramenem. K tomu modrý šátek a modrou čelenku do vlasů. V zrcadlu na mě koukala pěkná holka s krásným úsměvem na tváři. Ovšem když jsem se podívala na rozvrh, úsměv mě přešel. Dneska mě čeká jak historie, tak i matika. Tajně jsem doufala, že bratři Cullenovi nebudou tak pilní a dnešní den vynechají.

„Ahojte, lidi,“ pozdravila jsem Damona a Stefana.

„Snídani máš na stole,“ nasměroval mě strýc.

„Dík,“ poděkovala jsem mu. Na stole jsme měli míchaná vajíčka a sklenku naší oblíbené krve. Můj bratr se však nedotkl ani jednoho pokrmu.

„Co je s tebou?“ přisedla jsem si k němu.

„Proč jsi tu písničku věnovala Charliemu a René?“ Jeho otázku jsem nepochopila. Charlie a René, jména našich rodičů.

„A proč ne? Já jsem na ně nezapomněla a taky nikdy nezapomenu. Nejsem jak někdo.“

„S tímhle musím souhlasit s Bells. Ona nemá důvod, proč by je měla nenávidět.“ Teď jsem si uvědomila podstatnou věc. Proč je vlastně Dam nenávidí? Co mu kdy udělali? Ale žádnou odezvu na Stefanovu reakci jsme nedostali. Bratříček se prostě zvedl a odešel. Chvíli na to jsme viděli, jak odjíždí pryč. Nejspíš do školy.

„Někdy bych se toho chtěla dozvědět víc. Ty mi asi nepovíš důvod jeho nenávisti, že ne?“ Zakroutil hlavou.

„To jsem si myslela.“ A pustila jsem se do snídaně.

„Dnes přijdu později. Máme ještě zasedání rady.“ Zbystřila jsem.

„Upírské rady?“

„Ano. Ten případ, co se nedávno odehrál, s tím bude asi nějak souviset. Hádám.“ Pak odešel i on. Já jsem ještě vypila krev, abych se necítila slabě a neokoukávala spolužákům tepnu na krku.

Když jsem přijela ke škole, jako obvykle na mě čekala Bonnie a Caroline.

„Ahoj, kočky,“ pozdravila jsem je. Ovšem ony na mě pouze kývly. Můj šestý smysl mi říkal, že je něco v nepořádku.

„Co je?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Došlo k dalšímu útoku. Tentokrát to byla Viki Mattsová,“ odpověděla Caroline.

„Řeší to policie. Ale taky někdo jiný.“ Bonnie slovo jiný zdůraznila.

„Protože oba dva případy mají stejné poranění. V těle nebyla nalezena žádná krev.“ Vykulila jsem oči. Buď to je tu další upír, nebo v tom Riley pokračuje.

„Bells? Zpátky na zem. Bude zvonit, rychle pojď na dějepis,“ vytrhla mě z přemýšlení Bonnie.

„Jo, už jdu.“ Ještě jsem zamkla auto a rozběhla jsem se za kamarádkou.

„Myslíš…?“ Nedokončila otázku.

„Nevím. Zkusím to nějak zjistit,“ skončila jsem jí do řeči. Do učebny historie jsme přišli o pár minut později, ale tentokrát tu profesor ještě nebyl. Ovšem osoba s hnědými vlasy a černými oči tady nechyběla. V zadní lavici, jako vždy, seděl Riley Cullen. Jeho oči, černé jako uhel, probodávaly ty mé. Mrkl na mě a pak mi nabídl prázdnou lavici vedle sebe. Chvíli jsem přemýšlela, ale nakonec jsem místo přijala.

„Ahoj,“ řekla jsem mu.

„Ahoj, jak je? Zase pozdě? Co, zdržel tě Edward?“ vychrlil na mě otázky. Ovšem já jsem jen na něho zírala s otevřenou pusou.

„Měla jsem se dobře. Měla! Edwarda jsem ještě neviděla, pokud tě to uklidní.“ A odvrátila jsem od něj pohled. Teď by se šiklo, umět číst myšlenky. Do třídy vstoupil učitel, takže Riley neměl šanci už nic říct. Probírali jsme historii občanské války, která trvala do roku 1865. 45 minut uběhlo jako voda. Sotva se ozval zvonek, vyběhla jsem ze třídy ven na chodbu.

Zamířila jsem na dívčí toalety, abych ze sebe mohla smýt Cullenovy pohledy, se kterými mě pozoroval celou hodinu. Na záchodě nikdo nebyl, takže jsem měla pár minut pouze pro sebe.

„Isabello Salvatore, tohle nemůže dopadnout dobře,“ řekla jsem sama sobě do zrcadla. Zastavila jsem kohoutek a znovu se podívala na ten ustaraný odraz. Jenže v zrcadle nebyl odraz pouze můj. Za mnou stála Bonnie.

„Bonnie, vyděsila jsi mě.“ Jenže když jsem se ohlédla, kamarádka tam nebyla. Její odraz však nezmizel.

„Něco hrozného se blíží. Zastav to!!!“ řekl mi obličej mojí kamarádky v zrcadle a pak se ztratil. Úlekem jsem poskočila do zadu.

„Bonnie Benettová, za tohle budeš pykat,“ zařvala jsem.

Když jsem vyšla ze dveří, narazila jsem na Edwarda.

„Čauky,“ pozdravil.

„Ahoj,“ opětovala jsem mu.

„Jdeš na matiku?“ zohnul se a pošeptal mi do vlasu. Mým tělem jakoby projel elektrický proud. Všechny chloupky se mi postavily, jaký mi přejel mráz z jeho hlasu. Pohlédla jsem mu do očí.

„Ano. Kam jinam.“

„Smím tě doprovodit?“

„Jistě.“ Edward mě chtěl chytnout kolem ramen. Vím, že by mě to uklidnilo, ale moje vnitřní já mně říkalo, ať o kousíček postoupím dopředu a dám se do chůze. On se na mě jen s údivem podíval a pak mě doháněl.

„Ještě se zastavím pro učebnice,“ oznámila jsem mu. Myslela jsem, že na mě počká u učebny, ale mýlila jsem se. Dnešní den není nejšťastnější za posledních šedesát let. Kousek od mojí skříňky postával Riley a oči neměl naměřené nikam jinam než na mě. Po chvíli však svůj zrak posunul kousek dál. Když jsem se podívala stejným směrem, moje oči spatřily jeho bratra, který mu vražedné pohledy oplácel.

Dostala jsem strach. Protože Edward se teď tvářil naštvaně, zatím co Riley se usmíval jak měsíček na hnoji. Bála jsem se toho, že se mezi bratry strhne boj. Byla jsem stále otočená k Edwardovi a jednoho jsem si všimla. Jeho oči, jindy krásně světle hnědé, postupně měnily barvu do černa. Oba bratři asi zapomněli na zvonění, které už dávno oznamovalo začátek hodiny. Už mě nebavilo jen tak stát a koukat na ně.

„Můžete mi, prosím, prozradit, co se tady děje? Jeden se tváří, jako by se před chvíli udělal, a druhý jakoby se ho za to chystal zabít,“ promluvila jsem.

„Edíkovi se nejspíš nelíbí moje myšlenky,“ uvedl Riley. Jeho myšlenky? Na co on…

„Edwarde, promiň já…!“ Nedokončila jsem. Edward se rozběhl ven ze školy do lesů. Jen jediné myšlenky ho mohly rozčílit a zkazit mu náladu. Dům, já, Riley. Nepřestala jsem sledovat místo, kde před chvílí stál ten, jemuž z poloviny patří moje srdce. Ucítila jsem v očích slzy, chystající se stéci dolu. Když jsem je popotáhla zpět, ozval se za mnou smích.

„Ty… musel jsi na to myslet?“ Přicházejíc jsem postrčila druhého bratra.

„Jo, musel. Já – se s nikým nedělím!!!“ přistoupil ke mně a jeho ruce se dotkly mého pasu.

„Nemáš o co,“ strhla jsem mu paže dolů.

„S tím, co zabíjí nevinné lidi, já nic mít nikdy nic nebudu.“ Chtěla jsem ukončit debatu a odejít. Jenže…

„Co to meleš? Já jsem neměl živou kořist tak tři týdny.“ V půlce cesty jsem se zastavila, abych mohla něco dodat. Ale co když to fakticky není on? Co když tu je další upír?

„A kdo tedy?“

„Nevím,“ odpověděl.

„Hele, Riley, jestli něco víš, tak mi to řekni. Protože jestli to bude pokračovat dál, zasáhne do toho rada. A to nebude pěkná podívaná,“ varovala jsem ho.

Autor: Deroo, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Damon a Bella Salvatore 20. kapitola: