Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Damon, Stefan a Edward Salvatorovi - 3. kapitola

12.03.2011 (10:45) • Kejty • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1923×

„Ššš," konejšil mě, „pomůžu ti. Slibuji." Pak se rozběhl a všechno kolem mě jako by letělo. Počkat, rozběhl? Nemohl běžet tak rychle.

Další palčivá bolest. „Au!" zaječela jsem. Musela jsem mít nějaké vnitřní krvácení.

„Vydrž to! Prosím!" prosil mě Edward, ale já už dál nemohla. Chtělo se mi spát.

„Neusínej!" vzlykal.

„P-promiň," dostala jsem ze sebe a pak už se propadla do tmy...

3. Kapitola

Prudce jsem otevřela oči.

„Jacobe!" zaječela jsem hystericky. Naprosto jsem ztratila pojem o čase, realitě a všem ostatní. To, co jsem prožívala před chvílí, bylo tak skutečné, tak hmatatelné. Edward a jeho rychlost, jeho vzlyky, jeho studené paže, objímající mě.

„Co je Bells? Jsem tady," říkal trošku nejistě Jake.

Oddechla jsem si. Ale pak jsem zase strnula. „Kde jsme?" Co když mi můj děsně živý sen chtěl něco říct? Co když jsem měla sen, který mi dovolil nahlédnout do budoucnosti?

„Už nějakou chvíli jsme před nemocnicí," odpovídal mi a stále si mě zvídavě prohlížel, jako by mě kontroloval, zda ještě nespím.

Zamračila jsem se na něj. „Proč jsi mě nevzbudil?" Takhle jsem si mohla odpustit alespoň část toho děsivého snu.

„No, začala jsi křičet a já se vylekal, tak jsem chvilku počkal, co se bude dít dál. No, a pak ses probudila." Pokrčil rameny, „můžeme už jít do nemocnice?"

„Jasně, bráško," provokovala jsem ho, „ale budeš mě muset odnést."

„Jasně, jasně," zamumlal a vystoupil z auta. Za chvilku už si to kráčel - se mnou v náručí - k recepci v nemocnici.

„Dobrý den," pozdravil slušně Jake. Starší paní - kterou už moc dobře znám - na recepci vykulila oči, když mě uviděla v jeho náruči. Zřejmě se vyděsila, co strašného se mi muselo stát. Zase.

„Ach, Bello!" spráskla rukama. „Co se ti zase přihodilo?" No jistě. To zase si mohla odpustit.

Jacob se krátce zachichotal a posadil mě na nemocniční sedadlo. „Spadla ze schodů."

Hodila jsem po Jacobovi vražedný pohled a s tichým, studeným zašeptáním: „Ty taky nejsi dokonalý." Ihned se přestal smát. Ublížila jsem mu tím? Doufám, že ne...

„Ježíšmarjá," kroutila hlavou a vypadala tak přesně jako moje zesnulá babička, „tak já se podívám, který doktor je tu momentálně přítomen."

„To jsem zvědav," mluvil ke mně Jake, „jestli to máš doopravdy zlomené."

Musel pořád rozebírat moji nešikovnost?

„Tak v nemocnici je momentálně jen jeden doktor," oznamovala nám paní recepční.

„To nevadí, hlavně že nějakej," odpověděl jí Jake s mávnutím ruky.

„Je to nový doktor. Jmenuje se Carlisle Cullen a přistěhoval se sem se svou rodinnou teprve před pár hodinami."

„A to už jako ordinuje?" vyptávala jsem se zaskočeně. Kdo to jakživ viděl?

„Ano, pan Cullen je moc milý a nápomocný. Takže druhé patro, oddělení devět," podívala instrukce a přitom se na mě usmívala.

Jacob mě zvednul ze sedadla, vzal si mě do náruče a šel se mnou pomalým krokem až k výtahu.

„Hodně štěstí, Bello!" zavolala za námi ještě paní recepční.

♥

Opatrně jsme zaklepali na dveře s číslem devět a vešli dovnitř.

„Dobrý den," pozdravili jsme dvojhlasně.

„Sourozenci Swanovi," usmíval se na nás z druhého konce ordinace naprosto dokonalý, krásný, mužný muž asi kolem třicítky. Nikdy jsem tak dobře vypadajícího muže v tomto věku snad ani neviděla.

Jacob mě posadil na židli blízko doktora Cullena a sám se usadil vedle mě.

„Už jsem o vás slyšel," říkal doktor, ale přitom se díval na mě.

„Chcete říct o mé nešikovnosti. Že, pane Cullene?" šeptla jsem, ale pak jsem se na něj usmála, aby pochopil, že jsem to nemyslela zle.

Pan doktor pokrčil rameny a mile se na mě podíval. Všimla jsem si, že má stejnou barvu očí, jako Salvatorovi. Jak je to možné? „Každý jsme nějaký. A tykej mi prosím. I ty Jacobe. Tady jsme na malém městě," pousmál se a podal mi ruku. Krátce jsem ji stiskla. Byla ledová jako kámen. Vlastně byla stejně ledová, jako tělesná teplota Edwarda, Stefana nebo Damona. Ještě zvláštnější...

„Carlisle," představil se doktor.

„Bella," představila jsem se také. Pak si potykal ještě Jake s Carlisleem.

„Tak, Bello. Měl bych tě prohlédnout. Můžeš mi ukázat tvé zranění?" Ukázala jsem Carlisleovi svoji bolavou nohu a pak mu ještě přesně vypověděla, jak se mi to stalo.

„Jsem si jistý, že je tvůj kotník zlomený. Ale pro jistotu tě pošlu na rentgen," oznamoval mi Carlisle a propaloval mě svýma medovýma očima.

Nedalo mi to a musela jsem se zeptat. „Znáte bratry Salvatorovy? Damona, Stefana a Edwarda?"

Jacob jen zakoulel očima. To to na mě bylo tolik znát? Že jsem jim naprosto propadla? Stejně chci jenom jednoho...

„Ano," zaváhal Carlisle, „proč se ptáš?"

„Já jen že máte stejnou barvu očí jako mají oni," odpověděla jsem s pokrčením ramen, abych mu dala najevo, že mi je to lhostejné, i když jsem se o cokoli, co bylo spojené s nimi zajímala.

Carlisle si mě zvláštně měřil pohledem. Pak se uvolnil a zase se na mě usmál. „Ve skutečnosti to jsou jsou moji synovci. A kvůli nim jsem se i s celou svou rodinou přistěhoval právě sem, ale samozřejmě ,že bydlíme odděleně. Synovci jsou hodně samostatní a zodpovědní. Ale teď už dost o mé rodině. Jacob tě odnese na rentgen a rozhodneme se, co s tvojí nohou uděláme."

Zakňučela jsem jako malá holka, ale nechala se odnést na rentgen. Pak jsme se i se snímky vrátili zase do ordinace.

Carlisle se na snímky krátce podíval, a pak s naprostou jistotou řekl: „No, Bello, měl jsem pravdu. Kotník je bohužel zlomený. Musíme ho zasádrovat."

Zakňučela jsem mnohem víc intezivněji. Nesnáším sádru. Je těžká a odporná a opravdu hodně mi znemožňuje chůzi.

„Nešla by třeba jen ortéza?" prosila jsem. Také byla protivná, ale ne tolik jako sádra.

„To by šla, ale znamenalo by to minimální chůzi, velkou péči a dozor. Pochybuji, že tě tvůj bratr bude chtít poponášet sem a tam. Sádra bude pro všechny pohodlnější," říkal mi. Vypadal vážně.

„Pro mě teda pohodlnější není. Mám strach, že si s ní zlomím ještě i tu druhou nohu," prosila jsem stále. Jacob se na moji reakci jenom zachichotal.

„Ale já tě fakticky nemohu pořád přenášet sem a tam, ještě když jsem v nižším ročníku. Do školy chodit musíš," řekl mi kysele a pak se ušklíbl, „leda, že by sis našla nějakého poponášeče. Třeba Carlisleovi synovci by ti mohli být napomocní, že, Bells?" zachichotal se. Praštila jsem ho do zad. Musel mě znemožňovat před Carlislem?

„No, pokud budeš na té ortéze trvat, Bello, mohl bych se domluvit jedním ze svých synovců, aby ti byl na nějaký čas nápomocen. Ano, to není špatný nápad," zamyslel se Carlisle, „dokonce by ti byli i schopni poskytnou zdravotní péči, často pobývali se mnou v ordinaci."

Mlčela jsem. A musela jsem si držet pusu na uzdě, protože jinak by se mi určitě otevřela. Myslel to vážně?

„Myslím si, že by to určitě šlo, pokud by sis se sádrou mohla ještě více ublížit."

Takže on to doopravdy myslí vážně. A já z toho cítila strach. Bude to Edward, ten který se o mě bude starat? Nic jiného bych si samozřejmě nepřála, ale když jsem si vzpomněla na svůj první sen a doteky Damona...

„Co tomu říkáš, Bello?" vytrhl mě z mého zamyšlení Carlisle.

„J-já nevím," vykoktala jsem ze sebe, „nechci je v žádném případě obtěžovat."

„Můžou se střídat. Ano, to můžou!" usmál se své teorii Carlisle.

Střídat? Takže je budu moci poznat osobně všechny tři?

„Takže ortézu?" usmíval se Carlisle.

„D-dobře," souhlasila jsem zmateně. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit a musela jsem se štípnout. Co když sním? Ne, nesním...

Další kapitola

Autor: Kejty (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Damon, Stefan a Edward Salvatorovi - 3. kapitola: