Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Damon, Stefan a Edward Salvatorovi - 5. kapitola

14.03.2011 (17:45) • Kejty • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2276×

„Máš krásné oči, Bello. Jsou nádherně čokoládové," zašeptal a vpíjel se do mých očí. Měla jsem pocit, jako by mě jeho medové oči chtěly zhypnotizovat.

„Spi, budu tu, dokud nedorazí tvůj bratr." To bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem se propadla do říše snů.

5. kapitola

„Bello, jsi nádherná," šeptal mi Damon do ucha. Ovanul mě jeho ledový dech a já se otřepala.

„Vždycky budu chtít tvé tělo," zavrčel mi temně do ucha a slíbal mi každičkou část mého těla. Zmítala jsem se v pocitu velké rozkoši a chtěla ještě a ještě.

„Nepřestávej," vydechla jsem. Jeho rty se teď na chvíli věnovaly těm mým, a když se odtáhl, usmál se od ucha k uchu. Bylo to směšné, ale i roztomilé.

„Nevadí ti, že se budeš milovat se stoletým upírem?" usmál se a odhalil tak jednu řadu dokonalých špičáků.

„Ach," procitla jsem. Co to mělo znamenat? Já už opravdu nechci tak živé sny!

„Bello, jsi v pořádku?" ptal se trochu netrpělivě Damon.

Damon... Vzpomněla jsem si na sen a přikrčila se strachem.

„Bello?" ptal se znepokojeně a přiblížil se ke mně.

Pak jsem propukla v obrovský smích. Div, že jsem se nepopadala za břicho. Tak stupidní sen! To mi zase zafungovala moje fantazie.

„Jsem směšný, že mám o tebe starost?" Krčil obočí.

„Ne, to já jen," popadala jsem dech. Tolik se mi chtělo smát.

„Co?" chtěl vědět.

„Měla jsem strašně směšný sen. O tobě," zachichotala jsem se.

„Jaký?" ptal se s jedním pozvednutým obočím.

Zčervenala jsem. Nechtěla jsem mu říkat, že jsem se s ním mazlila. „Prostě jsi mi v tom snu položil jednu děsně vtipnou otázku," snažila jsem se to nějak obejít, ale Damon vypadal, že taková odpověď mu stačit nebude.

„No dobře," zvedla jsem poraženecky ruce. Třeba se pak bude válet smíchy se mnou. „Zeptal ses mě: Nevadí ti, že se bavíš se stoletým upírem?" Trochu jsem si to pozměnila, opravdu jsem nechtěla použít slovo milovat.

Čekala jsem na Damonovu reakci, na jeho smích. Ale on, jako by celý zkameněl a nedával na sobě znát žádné emoce.

„Tvůj bratr je tu," procedil skrz zuby.

„Neslyším auto," zašeptala jsem zmateně. Zaposlouchala jsem se tedy znovu a uslyšela velice slabé předení Jacobova auta. Jak to ale mohl slyšet Damon ještě dříve než já?

„Zítra se o tebe bude starat Stefan," mluvil už o poznání klidněji. Nechápala jsem, čím jsem ho tak rozčílila.

„Měj se hezky, Bello," rozloučil se se mnou a krátce mě políbil na tvář. Jeho dech byl stejně studený jako ve snu. Ovanul mě a já ucítila jeho zvláštní, sladkou vůni.

♥

„Ahoj, Bello," pozdravila mě v telefonu Jessica.

„Ahoj, Jess. Co potřebuješ?"

„Slyšela jsem, co se ti stalo. Kdy půjdeš do školy?" ptala se trochu starostlivě.

„Zítra," odpověděla jsem jí, „voláš ze školy?"

„Jo, a představ si," říkala natěšena, „hádej, kdo mě pozval na rande?"

„Mike?" hádala jsem. Musel to být on, už nějakou dobu si na Jessicu brousí zuby.

„Ne, Damon Salvatore!" zaječela radostí. Cože? Damon?

Ucítila jsem zvláštní zamrazení u srdce. Ale ne, vždyť mi to vůbec nevadí. Proč taky? Já jsem přeci zamilovaná do Edwarda.

„To je skvělé, Jess," říkala jsem jí a snažila se znít přesvědčivě. Stefan, který u mě byl už nějakou tu hodinu, se za mnou přišel podívat do kuchyně. Na tváři mu pohrával uličnický úsměv, který by mi dokázal podlomit kolena.

„Uvidíme se zítra ve škole, Bello. Všechno ti povykládám."

„Dobře, měj se hezky," rozloučila jsem se s ní a položila telefon.

„Jessica Stanleyová, že?" usmíval se Stefan. Musela jsem žasnout nad jeho dokonalou postavou.

„Jo," zamumlala jsem a snažila se dobelhat zpátky do obýváku. Stejně jako včera jsem si také dnes povídala se Stefanem v obýváku.

Než jsem se nadála, držel mě už Stefan ve své ledové náruči a odnášel mě do obýváku.

„Cítím se jako princezna," zachichotala jsem se, když se mnou pomalu procházel předsíní.

„Jsi princezna," zašeptal velice blízko u mě, že mi stačil ovanout celý obličej. Jeho vůně byla lákavá, chtěla jsem se k němu nahnout a ochutnat jeho rty přesně stejně jako včera ty Damonovy.

Stefan mě usadil na gauč a sedl si vedle mě.

„Slyšel jsem, že si včera snila o Damonovi," začal mluvit. Nejen včera, chtěla jsem mu říct, ale ani jemu se nechci svěřovat.

„Jo," zamumlala jsem, „říkal ti to?"

„Ano," přitakal a zpříma se mi podíval do očí.

„Ty se taky nebudeš smát?" zasmála jsem se, ale čekala i na jeho smích. Jenom se ze široka usmál a sjel mě jednou očima.

„Je mi s vámi dobře," šeptla jsem odvážně, „jste jiní než ostatní kluci. A to jsem ještě nepoznala Edwarda."

„Edward je jiný, ale stejný," zasmál se své větě Stefan, „jsem rád, že ti je s námi dobře. I Damon byl z tebe včera nadšený a já se k němu musím připojit."

Zrudla jsem a sklopila oči. „Myslel to Damon vážně, že se mnou budete i o prázdninách?"

„To záleží jen na tobě. Mile rádi ti pomůžeme a strýček Carlisle bude taky rád."

„Kolik ti je, Stefane?" zeptala jsem se. Chtěla jsem tak navodit na můj dřívější sen, abych se ukázala, že mám i smysl pro humor. Spíš smysl pro humor ve snech.

„Sedmnáct."

„To je dobře," zachichotala jsem se.

„Proč?" vyzvídal s jedním pozvednutým obočím.

„Zdálo se mi taky o tobě. Také velice směšný sen. Tomu se určitě zasměješ!" chichotala jsem se jako pitomá. Ale mně to vážně přišlo směšné, i když jsem nechápala, jak na to můj mozek přišel.

Podložil si bradu a upřímně se na mě zadíval. „Povídej."

„Zeptala jsem se tě - v tom snu, kolik je ti let a tys odpověděl, že sto deset," zasmála jsem se. Ale i jeho smích se nedostavil. Jako Damon včera ztuhl a ještě ke všemu se na mě mračil.

„Ty to nechápeš?" ptala jsem se. Nechápala jsem, proč se nesměje se mnou. Jako by to snad všechno byla pravda a já jeho i jeho bratra urážela! Tomu jsem se musela zasmát ještě hlasitěji.

„Panebože," zaklela jsem, „chováte se, jako by to všechno byla pravda. A já jako bych vás tím urážela!" zasmála jsem se a řekla mu tak moji myšlenku.

Jeho tvář se ale nijak nezměnila a já se vyděsila. „Hodně blbej vtip, Stefane. Nesměješ se se mnou a snažíš mě tak přesvědčit, že jste upíři?" řekla jsem vážně. Slovo upír jsem použila díky mému poslednímu snu.

„Co si to řekla?" vyjekl.

„Ještě mi řekni, že si o sobě myslíte, že jste upíři a já se tu budu válet smíchy noha nenoha. Takový lidi existují a jsou to děsní pošuci!" řekla jsem mu a čekala na jeho odpověď.

„Snad si nemyslíš, že jsme upíři?" řekl potichu.

„Jistěže ne! Nechápu, proč se mi o tom pořád zdá!" stěžovala jsem si.

„Tobě se o tom zdá?" mračil se.

„Občas, ale ne přímo. Asi je to tím, že jste všichni tak ledový," řekl jsem a otřepala se. Záhy jsem si totiž vzpomněla na knížku, kterou jsem četla před rokem. Jmenovala se „Fantasy světem", kde se o upírech zmiňovali. Ale už jsem si z toho skoro nic nepamatovala.

„Ledový?" ptal se s pozvednutým obočím.

„No jasně, rozhodně nemáte tělesnou teplotu jako normální lidi. Ale tak to holt někdo má. To je jedno," mávla jsem nad tím rukou.

Stefan koukal do neurčita a dlouhou chvíli nepromluvil. Pak se zvedl se slovy: „Už musím jít, promiň. Tvůj bratr tu bude každou minutkou." Stejně jako včera Damon mě políbil na tvář a odešel pryč. Jake se tu opravdu objevil do dvou minut.

Další kapitola

Autor: Kejty (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Damon, Stefan a Edward Salvatorovi - 5. kapitola: