Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Damon, Stefan a Edward Salvatorovi - 9. kapitola

19.03.2011 (09:15) • Kejty • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1723×

Chtěla bych poděkovat za komentáře u předchozích kapitol, které mě vždycky potěší. Dále pak bych chtěla poděkovat ChralotteCullen za nominování této povídky do Nej povídky března. Takže tato kapitolka je věnována právě jí. :)

Pokrčila jsem rameny. Pokud mě zatím ještě nechce, já počkám. Koneckonců to mohl být stoletý upír, že?

„Kolik ti vlastně je?" zeptala jsem se ho a opřela si hlavu o jeho studenou, kamennou hruď.

„Sto devět," zašeptal a políbil mě do vlasů. Ach, na tohle jsem čekala. Na jeho náruč, na jeho polibky a teď jsem ho konečně získala.

9. kapitola

Uběhlo pár dní, pro mě těch nejlepších dní. Tak zaprvé tomu přispělo, že byly prázdniny. Za druhé, konečně mi Carlisle sundal ortézu. Ale co tomu samozřejmě přispělo nejvíc byl můj vztah s mým andělem Edwardem. Čas jsem ale také trávila s jeho bratry. Každý den mě vytáhli na procházku. No, procházku ve stylu, že jsem si Edwardovi vlezla na záda a on se i pak se mnou rozběhl neuvěřitelnou rychlostí. Vždycky jsem musela zavřít oči. Nejhorší bylo, když si s Damonem a Stefanem dávali závody. To pak běžel ještě rychleji.
Maraton zakončili na nějakém pěkném místě, kde se o mně všichni tři starali - pokud jsem se zrovna nelíbala s Edwardem, protože takhle na mě mohli řvát a já stejně neslyšela. Byla jsem s mým andělem uvnitř bubliny, kterou nikdo nemohl prasknout.
A musím přiznat, že čím víc času jsem trávila s nimi, tím více jsem je poznávala. Našla jsem jejich slabiny, jejich chtíče a několikrát se přistihla, že sleduji Damona, jak si svléká tričko, aby se mohl vystavit sluneční záři. Nebo jak pozoruju pohyb Stefanových rtů, když na mě mluví. Díky bohu, že mi Edward z nějakého nepochopitelného důvodu nemůže číst myšlenky.

I dnes jsme byli na jedné z "procházek". Právě jsme doběhli na útes, o kterým jsem neměla ani ponětí. A to byl přitom tak veliký. Vlastně, kluci mě často brávali na místa, které jsem nikdy předtím neviděla a asi to bylo tím, že by cesta na ono místo trvala několik hodin. Upíří rychlostí ovšem pouhých pár minut.

Jo a jak jsme to měla s Jacobem? Máma a táta se dávno slunili někde na Floridě a Jacob byl věčně v tahu se svou partou. Vracel se až pozdě večer a někdy i opilý. No prostě typický kluk. Bohudík, že se mnou každý večer zůstával Edward a pomáhal mi s Jacobem.

„Žiješ, Bells?" zachichotal se Damon. Moc dobře věděl, jak upíří běh nesnáším.

„Haha," zasmála jsem se ironicky a obmotala ruce kolem Edwarda. Bočním pohledem jsem viděla, jak Damon prokroutil oči.
Usmála jsem se na Edwarda a čekala na jeho dlouhý, vášnivý polibek. Také mi věnoval jeden ze svých pokřivených úsměvů a sklonil se, aby mě políbil. Bylo to velice intenzivní, ale chtěla jsem víc. Přitiskla se k němu co nejblíž a vychutnala si tak polibek. Věděla jsem, že se brzy odtáhne, protože mu to působí bolest a žízeň, ale já prostě jinak nemohla.

„Ehm, Bello," zamumlal v polibku Edward. Naposledy jsem mu obkreslila tvar spodního rtu a pak se od něj odtáhla. Pohladil mě po tváři a řekl to, co říkával skoro pořád: „Jsi tak křehká."

„Hrdličky!" zvolal Damon.

„Zítra jedeme na návštěvu ke Cullenům. I s křehkou Bellou," zakřenil se Damon. Stefan se společně s ním zachichotal.

Najednou se mi v kapse rozdrnčel mobil. Rychle jsem ho vytáhla a podívala se, kdo volá.

„Co je Jakeu?" zeptala jsem se do telefonu.

„Bello," ozval se na druhém konci telefonu chraptivý hlas mého nevlastního bratra Jacoba, „je mi strašně zle."

„Cože?" vyjekla jsem vystrašeně. Jacob nebýval nemocný. „Co ti je?" vyptávala jsem se. Edward vedle mě zbystřil a zaposlouchal se stejně jako Stefan s Damonem.

„Všechno mě bolí. Strašně se potím. Už to nemůžu vydržet!" zakňučel zoufale.

„Vydrž, Jakeu! Lehni si a my jsme s Edwardem do pěti minut tam!" zakřičela jsem do telefonu a koukla se na Edwarda. Ten mě v tom momentě vyhodil na svá záda a rozběhl se se mnou směrem k našemu domu. 
Všimla jsem si, že i Stefan s Damonem běželi těsně za námi. Pak už jsem ale musela zavřít oči, protože jsem v žaludku ucítíla známý pocit - nevolnost.
Přemýšlela jsem, co by Jacobovi mohlo být. Chřipka? Doufám, že to bude jen ta chřipka, protože kdyby to bylo něco vážnějšího, bylo by mi ho líto. Být nemocný na prázdniny?

„Bello, už jsme tu," vytrhl mě z mého rozmýšlení příjemný, ale starostlivý hlas Edwarda. Otevřela jsem oči a nemotorně slezla z Edwardových zad. Damon se Stefanem už byli před našimi dveřmi do domu a právě odemykali záložním klíčem, který jsme měli pod kamenem u dveří.

„Hele, jak vy o tom klíči víte?" zeptala jsem se jich a dala ruce v bok.

Provinile se usmáli a řekli jen: „Teď se hodí, ne?"

Otevřela jsem pusu, abych něco namítla, ale když odemčeli a vpadli do domu, zavřela jsem pusu a odpustila si - pro tentokrát - nemístné poznámky. Že ví o klíči Edward, to je samozřejmost, ale i Stefan a Damon?

Vběhla jsem za klukama do domu a rozkřičela se: „Jacobe?"

„Klid, Bello. Je tu," uslyšela jsem sametový hlas Edwarda a šla za ním. Všichni byli v obýváku. Jake ležel rozvalený na gauči celý spocený a bolestivě sténal.

„Ach, Jakeu," vydechla jsem a klekla si ke gauči, kde ležel. Edward mu přiložil ruku na čelo, Damon z něj strhal oblečení a Stefan zmizel někde v kuchyni.

„Má teplotu," zamumlal Edward.

„To už víme taky," ušklíbl se Damon a vzal si od Stefana mokrý ručník. Jacoba zabalili do mokrého ručníku a otočili se ke mně.

„Vůbec se mi nelíbí, Bello," mračil se Edward.

„Jo, to je pravda," zamumlal Damon.

„Co mu asi je?" přemýšlel nahlas Stefan.

„Carlisle!" zmohla jsem se pouze na to. Bylo strašné vidět v takovém stavu svého nevlastního bratra.

„Zavolám mu," oznámil Stefan a už vytáčel Carlisleovo číslo. Když se ozvalo první zvonění, začal Jacob ukrutně křičet a zmítat se.

„To bolí!" křičel. Ne, on přímo ječel.

„Jacobe?" kuňkla jsem vyděšeně. Ale on nijak nereagoval. Pořád opakoval, že ho to bolí a mlátil sebou. Kluci ho přidržovali, ale ihned ho pustili poté, co se Jacobovi na rameni udělala obrovská modřina.

„Jakeu," plakala jsem.

„Carlisle už je na cestě," pípl Edward. A pak, přímo před našima očima se Jacob proměnil v obrovského vlka. Uskočila jsem přesně v tu chvíli, když jsem uviděla, jak se skrz z něj dere monstrum. Krčila jsem se vyděšeně u krbu a zrychleně oddychovala. Bylo vidět, že je vlk zmatený. Počkat, můj bratr byl zmatený. Byl zmatený v těle obrovského vlka? Cože?

„Edwarde!" zaječela jsem, když se vlk otočil směrem ke mně. V tom okamžiku už se přede mnou krčili v bojové pozici všichni tři moji ochránci. Edward, Damon a Stefan.
Z očí se mi vyhrnuly slzy. Co se to probůh dělo? Tohle už na mě bylo moc. Opravdu moc.

„Edwarde," vzlykala jsem, „udělej něco!"

„Musíme pryč!" řekl po chvilce Edward a podíval se na své bratry. Cože? Pryč? To mě tady chcou nechat s mým bratrem? S vlkem? S monstrem? Už jsem ani nerozeznávala, kdo byl a nebyl můj bratr.

„Dělejte!" zakřičel Edward a pak se místnost vyklidila. Byli pryč. Zmateně jsem se rozhlížela kolem. Oni tu už opravdu nebyli. Oni zmizeli. Oni mě tu nechali samotnou. Co se to děje?

Další kapitola

Autor: Kejty (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Damon, Stefan a Edward Salvatorovi - 9. kapitola: