Dáno osudem - 2. díl • STMÍVÁNÍ.eu

Jaká je spojitost mezi Alicí a Lily? Jak na přítomnost své nejlepší přítelkyně zareaguje Bella? A co nebezpečná bílá záře?

16.02.2010 (12:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3619×

Dívala jsem se na dvě nejlepší přítelkyně, jaké jsem kdy měla, a nebyla schopna ani toho nejmenšího pohybu. Lily mě zradila! Znala Cullenovi, musela tedy vědět i o mně. Nebo jsem pro ně byla skutečně tak bezvýznamná a nepodstatná, že se o mně ani nezmínili. To pomyšlení mě neuvěřitelně bolelo. Po dlouhé době jsem opět cítila tu díru ve své hrudi. Ale instinkt mi říkal, že tak to není.

Znamenalo by to až moc náhod a schod okolností a na ty jsem už dávno nevěřila. Lily mě musela vyhledat záměrně. Před očima se mi přehrávalo naše seznámení.

Seděla jsem v posluchárně dvacet minut před začátkem vyučování a netrpělivě čekala na svou první vysokoškolskou přednášku. Jako poctivá studentka jsem měla na lavici vyrovnaný sešit, propisku, obyčejnou tužku, zvýrazňovač a skripta. Vybrala jsem si místo poměrně blízko katedře, s dobrým výhledem na tabuli i na promítací plátno. Strategická pozice, přesto si ke mně nikdo nepřisedl. Většina spolužáků přicházela ve dvojicích nebo větších skupinách a sesedávali si spolu.

Až dvě minuty před začátkem hodiny se do posluchárny přiřítila krásná blondýnka, která na sebe okamžitě strhla pozornost všech přítomných. Nikoho si nevšímala, poněkud nadřazeně se rozhlédla kolem sebe a neomylně se vydala ke mně. Bez ptaní se posadila a úlevně si oddychla. Nebyla jsem z ní právě nadšená, ale slušnost je slušnost, tak jsem ji pozdravila. Obyčejné a prosté ahoj. Vlastně jsem ani neočekávala reakci z její strany.

,,Jé, ahoj. Páni, ned ovedeš si představit, jak jsem ráda, že jsem to stihla. By lo by fakt trapný opozdit se hned na první přednášku. Teda já nesnáším pozdní příchody všeobecně, lidi by měli chodit včas, ale nějak se mi to prostě nedaří. Vždycky si stanovím, v kolik musím vyrazit z domu, ale pokaždé bez výjimky mi do toho něco vleze. Sakra, asi jsem si zapomněla propisku. Nemáš náhodou dvě? A taky papír na poznámky? Promiň, já vím, že jsem hrozná. A to mě ještě pořádně neznáš. Zbytečně moc informací, viď,” chrlila na mě a zároveň se přehrabovala v miniaturní růžové kabelce.

Měla jsem pocit, že se během svého monologu ani nenadechla. Normálně jsem tyhle upovídané holky neměla moc ráda, ale na ní bylo něco jiného. Každý si ji musel zamilovat. Při bližším kontaktu nepůsobila ani trochu namyšleně nebo povýšeně. Naopak, byla moc milá a přátelská. Vyzařovalo z ní osobní kouzlo. Bylo zcela nemožné nemít ji ráda.

,,Mimochodem, já jsem Lily,” usmála se na mě a podala mi ruku.

,,Bella,” představila jsem se a s úsměvem ji půjčila papír i tužku.

Po přednášce mě pozvala na kávu do fakultní kantýny. Prý jako poděkování za pomoc. Zdála se mi tak úžasně bezprostřední a spontánní. S ní jsem se cítila dobře. Dokázala mě nadchnout snad pro cokoliv nepočítaje randění. Když jsem byla s ní, zapomínala jsem na to, co jsem i na všechny ty zrůdy, které jsem zničila. Zapomínala jsem i na bolest a prázdnotu ve svém nitru po Edwardově odchodu. Lilyina přítomnost byla jako balzám pro mou duši.

A byla to jenom lež. Všechno to jen hrála, celou dobu se přetvařovala. Sice jsem vůbec nechápala důvod, ale na něm mi ani nezáleželo. Důležité bylo, že celé naše přátelství, kterého jsem si tak vážila a které pro mě tak hrozně moc znamenalo, bylo falešné. Jak jsem jen mohla být tak slepá a naivní?

Zafoukal vítr. Nesl mou vůni přímo k Alici a Lily. Okamžik, kdy se mé aroma dostalo až k nim, jsem neomylně poznala. Alice vyskočila z lavičky a otočila se čelem ke mně. Spadla jí brada a vytřeštila šokovaně oči. Dívala se na mne jako na přízrak. Jako by nevěřila vlastním očím.

Naproti tomu Lily sepjala ruce před hrudníkem, zalomila jimi a stočila pohled k obloze. Jako by za něco děkovala samotným nebesům. S úsměvem se na mě podívala, prstem nenápadně ukázala na stále na mě zírající Alici a protočila panenky.

Byla jsem dokonale zmatená a vůbec nic nechápala. Lily vykročila ke mně a Alici nechala stát za sebou. Rychlým krokem se ke mně přiblížila.

,,Bell, ty tu holku znáš?” zeptala se pochybovačně. Já jen přikývla. Větší reakce jsem nebyla momentálně schopná.

,,Hele, já nevím, kdys ji viděla naposledy, ale teď je zralá na blázinec. Hned na vrátnici se na mě vrhla s tím, že ji to tak strašně mrzí a jak to pro mě musí být těžké. Když pochopila, že nevím, která bije, odvedla mě sem a s naprosto vážnou tváří mi oznámila, že moje kamarádka Bella Swanová včera zemřela.

Nejdřív jsem myslela, že je to nějaký vtip. Víš, Daniel si ze mě utahoval, že nerozumím legraci, tak jsem myslela, že za tím má prsty on. Rozesmála jsem se. No a ona na to, že taková reakce je v podobných situacích normální. Fáze šoku a nevíry, prý. Tvářila se tak tragicky, že mi došlo, že věří tomu, co říká. Pokusila jsem se ji uklidnit. Řekla jsem, že jsi zrovna na té přednášce, ze který mě vytáhla, a působíš naprosto živě. Dokonce jsem byla docela vtipná, když jsem podotkla, že nevypadáš ani jako zoombie nebo upír. Jí to teda moc legrační nepřišlo.

Když pořád omílala, jak moc ji mrzí má ztráta a že tě taky měla ráda jako sestru, chtěla jsem ji vzít do třídy. Ať se přesvědčí na vlastní oči, že jsi živá a zdravá. No a neuhodneš, co ona na to. Začala soucitně vyprávět o posttraumatické stresové poruše a nepřipouštění si bolestných událostí. Její otec je prý lékař a pokud budu chtít, předepíše mi něco na uklidnění,” mluvila Lily překotně, jak bylo jejím zvykem. Pohoršeně u svého monologu kroutila hlavou. Očividně jí Alice nepadla do oka.

,,No a to nejlepší na konec. Když už jsem jí i těch keců o tvém tragickém a předčasném skonu měla plný zuby, zeptala jsem se, jak na mě vůbec přišla. Jako jak ví, že jsme nejlepší kamarádky. Prý měla takové tušení, že by to tak mohlo být. Nevěděla ale, kde mě najde, tak volala mojí mámě. Chápeš to?

Bell, ta holka patří do cvokárny, nemá to v hlavě v pořádku. Jsi si opravdu stoprocentně jistá, že ji znáš?” dokončila Lily vysvětlování a pochybovačně si mě měřila pohledem.

Sice jsem stále neměla ani tušení, co se děje, ale zaplavila mě slastná úleva. Lily byla má kamarádka a nic nehrála. Mohla jsem jí věřit a spolehnout se na ni. Šťastně jsem se na ni usmála.

,,To je v pořádku, Lil. Alici znám už dlouho. Promluvím si s ní. Omluv mě prosím na přednášce a vezmi mi pak věci,” požádala jsem ji. Lily se ještě jednou s nedůvěrou podívala na Alici, pak zpátky na mě a pokrčila rameny.

,,Kdyby něco, mám u sebe mobil. Tak kdyžtak volej o pomoc. Kdyby se na tebe třeba nějak vrhla nebo něco. Jestli to bude v pohodě, po přednášce se sejdeme v kantýně, jo?” domluvila se se mnou a rozběhla se zpět na fakultu.

Podívala jsem se na Alici a najednou nevěděla, co mám dělat. Alice byla ještě pořád v šoku. Až do té chvíle mě ani nenapadlo, že upíři můžou utrpět šok.

Bojovala jsem sama se sebou. Strašně moc jsem ji chtěla obejmout, povídat si a smát se. Na druhou stranu jsem se hrozně bála, že jí ublížím. Přeci jen byla upírem a ty jsem chtě nechtě poslední rok ničila.

Také mi stále nebyla jasná její přítomnost zde. Před patnácti měsíci beze slova zmizela z mého života ve chvíli, kdy jsem ji nejvíce potřebovala. Od té doby se ani jednou neozvala. Nedala mi novou adresu a zrušila telefonní číslo. Odstřihla mě. Tak co tu nyní dělala?

Alice se najednou vzpamatovala a vrhla se na mě. Couvala jsem. Nechtěla jsem jí nic udělat. Nebála jsem se jí, ale o ní. Alice na mě nedbala a než jsem stihla zareagovat, visela mi kolem krku.

Musela jsem se velmi přemáhat, abych ji také neobjala. Silou vůle jsem držela ruce za zády. Měla jsem strach, že když se pohnu, zabiji ji. A to jsem v žádném případě nechtěla.

Alice si mé odtažitosti snad ani nevšimla. Objímala mě a její tělo se otřásalo neslyšnými vzlyky. Konečně mě pustila a kousek odstoupila. Její tvář ukazovala rozporuplné emoce - nevíru, radost, pochyby, nadšení i strach.

,,Bello,” vydechla hlasem prosyceným úlevou. ,,Jak je možné, že žiješ?”

Jakmile vyslovila svou otázku, pocítila jsem vztek. To počítala s tím, že když mě opustili, nepřežiji bez nich ani rok? Nebo ještě lépe, že spáchám sebevraždu? Opravdu o mně měli takové mínění?

,,Bello, já… já tě viděla umírat. Včera v opuštěné uličce. Viděla jsem upíra, jak tě pronásleduje a zažene až do té temné uličky. Běžela jsi a bála se a pak jsi spadla a sedřela si dlaně. Tekla ti krev a on se k tobě blížil. Neměla jsi šanci uniknout,” vysvětlovala mi a stále si mě nechápavě prohlížela. Jako by ani teď nevěřila, že jsem to opravdu já. Živá a zdravá.

,,Hm, to je na delší vysvětlování. Alice, jsi tu sama?” nemohla jsem se nezeptat. Přikývla.

,,Byla jsem zrovna nakupovat v Paříži. Edward mi zakázal sledovat tvou budoucnost, ale včera mi to nedalo. Měla jsem pocit, že se něco má stát. Taková zlá předtucha. Tak jsem jen nakoukla, co tě čeká,” vysvětlila mi.

Opatrně, jako bych byla z porcelánu, mě pohladila po ruce a zakroutila hlavou. Působila naprosto bezradně.

,,Já si byla jistá, že jsi zemřela. Nemohla jsi mu uniknout. To prostě není možné. A časem jsem si jistá, stalo se to včera. Nebo se to alespoň stát mělo. Co se změnilo, co je jinak?” přemýšlela nahlas.

Tak strašně moc jsem jí chtěla říct pravdu, nebýt na své tajemství sama. Jenže jsem se zároveň bála její reakce. Ač mě tenkrát opustila a nechala samotnou a zlomenou, nyní jsem jí opět věřila. Měla o mě nefalšovaný strach. Přijela utěšit mou nejlepší kamarádku. Během vteřiny jsem se rozhodla, svěřit se jí.

S rukama stále schovanýma za zády jsem vykročila k lavičce a posadila se na ni. Alice mě beze slova následovala. Seděly jsme vedle sebe. Alice se dívala na mě a já sledovala štěrk u svých bot. Dodávala jsem si odvahy a pak se pomalu pustila do vyprávění svého neuvěřitelného příběhu.

Začala jsem s pocity beznaděje, zoufalství a nekonečné samoty po jejich odchodu. Pokračovala jsem přes setkání s Viktorií a objevení bílé záře. Mluvila jsem o nové chuti do života, touze být normální a šťastná. Popsala jsem Laurentovu návštěvu, jeho výhrůžky a můj vztek spojený se záhadnou ničící září.

Poprvé jsem nahlas mluvila o svém strachu sama ze sebe, o všem, co se za poslední rok stalo. Vypočítávala jsem všechny ty upíry, kteří mě našli a které jsem zlikvidovala. Už v průběhu vyprávění jsem cítila zvláštní úlevu a pocit sdílení.

Neodvažovala jsem se na Alici ani podívat. Měla jsem obavy z její reakce. Asi bych nezvládla vidět na její krásné tváři opovržení, zhnusení či dokonce nenávist. Ne, to bych nesnesla.

Dostala jsem se ve svém vyprávění až k předchozímu večeru. Vše jsem detailně popsala. Jakmile jsem totiž začala mluvit, nemohla jsem se zastavit. Jako by se otevřely plavidla a všechny mé dojmy, pocity a zážitky musely ven. Jediné, co jsem nezmínila, byla má třináctá komnata. Pandořina skříňka ukrývající stále živou lásku k Edwardovi.

Skončila jsem vyprávění a cítila se najednou volná. Pochopila jsem, že to tajemství mě tížilo. Dál jsem nechala sklopené oči, ruce bezpečně složené v klíně a napjatě čekala na Alicinu reakci. Odpustila bych jí, kdyby se zvedla a utekla. Nedivila bych se. Vždyť já jí byla smrtelně nebezpečná.

Žádný útěk se nekonal. Naopak. Alice mě objala. Odvážila jsem se zvednout pohled a spatřila v jejích karamelových očích jen smutek, přátelství a pochopení.

,,Bello, tak moc mě to mrzí. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem tě opustila. Neměla jsem ho poslouchat. Prý Bella to zvládne, bude jí mnohem lépe bez nás. Má nárok na normální život a ten my bychom jí jen ničili,” napodobila jeho hlas tak dokonale, až mi přeběhl mráz po zádech.

,,Už nikdy tě neopustím. Slibuji. Budu s tebou a pomůžu ti zvládnout tvůj úděl. Ta bílá záře by mě moc zajímala. Zůstanu tady v New Yorku s tebou,” ujišťovala mě a pak se zarazila a posmutněla.

,,Tedy samozřejmě jen jestli mě tu budeš chtít,” dodala a napjatě mě pozorovala. Neschopna slova jsem přikývla. Nedokázala jsem rozumně myslet.

,,To je báječné,” rozzářila se a opět mě objala. Váhavě jsem jí objetí oplatila a zaplavila mě slastná úleva, když se žádná katastrofa nestala.

,,Hm, jen budeme muset vyřešit, co řekneme tvé kamarádce Lily. Myslí si o mě, že jsem naprostý blázen,” usmála se Alice a zakoulela očima.

Znamenalo by to až moc náhod a schod okolností a na ty jsem už dávno nevěřila. Lily mě musela vyhledat záměrně. Před očima se mi přehrávalo naše seznámení.

,,Jé, ahoj. Páni, nedovedeš si představit, jak jsem ráda, že jsem to stihla. Bylo by fakt trapný opozdit se hned na první přednášku. Teda já nesnáším pozdní příchody všeobecně, lidi by měli chodit včas, ale nějak se mi to prostě nedaří. Vždycky si stanovím, v kolik musím vyrazit z domu, ale pokaždé bez výjimky mi do toho něco vleze. Sakra, asi jsem si zapomněla propisku. Nemáš náhodou dvě? A taky papír na poznámky? Promiň, já vím, že jsem hrozná. A to mě ještě pořádně neznáš. Zbytečně moc informací, viď,” chrlila na mě a zároveň se přehrabovala v miniaturní kožené kabelce.