Dáno osudem - 4. díl • STMÍVÁNÍ.eu

Realita všedního dne

02.03.2010 (16:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4018×

Slyšela jsem kolem sebe zvláštní šum a huhlání. Někdo mluvil, někdo plakal a někdo křičel. Vnímala jsem zvuky, slova a jejich odstín, ale význam mi unikal. Dokázala jsem se soustředit jen na bolest hlavy a vyčerpání.

Takhle unavená jsem snad ještě nikdy nebyla. Cítila jsem, že se mě pokoušejí vzbudit, ale to jsem nechtěla. Toužila jsem po spánku, po slastné temnotě bezvědomí. Studená ruka mě něžně pohladila po tváři a pak stiskla mou ruku. Nevěděla jsem, kdo je se mnou, kde jsem ani proč, a bylo mi to jedno.

Byla jsem tak strašně slabá a jakoby omámená. Jednu chvíli jsem chtěla zvednout paži a dát si ji pod hlavu, aby se mi pohodlněji leželo, ale nedokázala jsem pohnout ani články prstů. Neovládala jsem vlastní tělo. Byla jsem v něm uvězněná a nic jsem s tím nezmohla.

Začínala jsem se bát. Přála jsem si otevřít oči, ale víčka mě neposlouchala. Držela pevně u sebe a mé přání ignorovala. Šum kolem mě zesílil, hlasy nabraly na intenzitě.

Sem tam jsem postřehla jednotlivá slova. Někdo stále opakoval mé jméno. Ale neměla jsem ani tušení, komu ten krásný hlas patří. Byl melodický a sametový, každé slovo, které pronesl bylo prodchnuto bolestí a zoufalstvím. Zněl jako zpěv anděla. Velmi nešťastného anděla. Byl mi vzdáleně povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout, odkud bych ho mohla znát.

Opět jsem se ponořila do tmy s myšlenkou na něj a mou touhu ho utěšit. Třeštila mi hlava a hlasy se úplně ztratily ve změti šumu, hučení a bušení. Slyšela jsem vlastní splašené srdce. Krev mi silně tepala v žilách a já měla pocit, že se mi rozskočí hlava.

Zmučeně jsem zasténala. Bolest velmi pomalu polevovala a můj tep se zkl idňoval. Opět jsem dokázala rozlišit hlasy. Hlava přestávala pulzovat. Zvolna jsem začínala vnímat své tělo i okol í. Cítila jsem nepříjemné bodání v paži, těžce se mi dýchalo a poznala jsem, že ležím na měkkém lůžku. Moc měkkém, aby bylo v mém bytě. Vyděsila jsem se. Kde jsem a jak jsem se sem dostala?

Velmi opatrně a namáhavě jsem rozlepila oční víčka. Okamžitě jsem je zase semkla. Píchalo mě světlo, doslova mě oslepilo. Zamžila jsem a znovu otevřela oči. Uvědomila si, že kolem mě je ticho. Ležela jsem na posteli vzdáleně připomínající nemocniční lůžko, na předloktí jsem cítila jehlu, obklopovalo mě sedm andělů.

Dívali se na mne s úlevou, obavou a zároveň radostí. Opravdu zvláštní směsice emocí. Byla jsem zmatená. S naprostou jistotou jsem věděla, že své společníky znám. A to velmi důvěrně. Snažila jsem se vzpomenout si na cokoliv, ale nešlo to. Znala jsem své jméno a vybavovala si nesouvislé útržky minulosti.

Přímo do mého zorného pole se postavil ten nejkrásnější z andělů. Jeho oči byly zářivě zlaté a neuvěřitelně starostlivé. Celý můj svět, můj vesmír se scvrkl na ty dva body teplého světla. Vpíjela jsem se do nich a zapomínala dýchat. Srdci jako by narostla křídla a rozlétlo se.

Zhluboka jsem se nadechla a na okamžik zavřela oči. V tu chvíli se přede mnou promítl celý můj život. Viděla jsem maminku, její svatbu s Philem, stěhování k Charliemu, seznámení s Edwardem, náš první polibek, oslavu osmnáctin, jeho odchod, díru v hrudi, zoufalství, návrat Victorie a bílé světlo… Bílá záře!

Prudce jsem otevřela oči a pečlivě se pohledem vyhnula postavě přede mnou. Hledala jsem Alici a naštěstí ji našla. Stála schoulená v Jasperově náručí a opatrně se na mě usmívala. Oddychla jsem si a cítila obrovskou úlevu. Nezničila jsem ji. Nechápala jsem to.

,,Jak?” zašeptala jsem skřehotavým hlasem. Škrábalo mě v krku a měla jsem žízeň. Mé hrdlo bylo vyprahlé a v ústech jsem měla úplně sucho.

Alice dotančila k mé posteli a podala mi sklenici s vodou. Vděčně jsem ji přijala a napila se.

,,Uskočila jsem. Když jsi na mě zakřičela, došlo mi, co ses mi snažila celou dobu říct. To světlo mě jen tak tak minulo, jen mě pohladilo. Zvláštní pocit, ale ne nepříjemný.

Jenže ty ses úplně zhroutila. Na nic jsi nereagovala. Nevěděla jsem, co dělat. Tvoje budoucnost mi zmizela už předtím a já se o tebe hrozně bála. Zavolala jsem Carlislovi,” zašeptala a sklopila pohled.

,,Jak dlouho jsem byla mimo?” můj hlas zněl o poznání lépe, ale stále to nebylo úplně ono.

,,Čtyři dny,” ujal se slova Carlisle a já tiše zasténala. ,,Byla jsi vyčerpaná, dehydratovaná a já jsem tě vůbec nedokázal stabilizovat. Tvůj stav se nelepšil a Alice stále neviděla tvou budoucnost. Nevěděli jsme, jak to dopadne. Pořád jsi opakovala Edwardovo jméno, tak jsem mu zavolal,” Carlisle se na mě díval s obavou a starostlivě.

Zaúpěla jsem. Čtyři dny jsem byla v jakémsi podivném bezvědomí a když se proberu, jsou u mě všichni Cullenovi. Dříve bych skákala radostí, ale nyní již ne. Alici jsem přijmout zpátky dokázala, ale celou rodinu ne. Opustili mě, odešli a nezajímal je můj další osud.

A Edward? Milovala jsem ho stále stejně silně. Při pohledu na něj se mi rozbušilo srdce a přála jsem si, aby mě objal a políbil. Jenže to byla jen má fantasie. Ve skutečnosti jsem to tak nechtěla. Nikdy bych nedopustila, aby se mnou byl z lítosti nebo jiných takových důvodů.

Už jsem mu nevěřila jako dříve. S kamenným výraz mi chladně oznámil, že mě nemiluje, že jsem pro něj byla jen povyražením, krátkodobým rozptýlením nudy jeho věčnosti. Nyní se tvářil zmučeně, jeho oči prozrazovaly prožívanou bolest a zármutek, ale já již nevěřila. Klamal mě jednou, mohl by mě klamat i dále.

Nebyla jsem si jistá, jestli vydržím byť jen o vteřinu déle v jejich přítomnosti. Opatrně jsem se posadila a posléze i postavila a nedbala protestů Carlislea, Alice i Edwarda.

Naštěstí mě někdo, pravděpodobně Alice, převlékl do pohodlných kalhot a jednoduchého trička. Asi uznala, že člověk v bezvědomí nepotřebuje být oblečen jako na módní přehlídku.

Se znechucením a zatnutými zuby jsem si odstranila kapačku ze žíly na předloktí. Všichni Cullenovi na mě koukali jako na blázna. Bylo mi to jedno. Toužila jsem okamžitě zmizet a nebýt jim déle na obtíž.

Hlava se mi motala a můj krok byl nejistý. Jen co jsem zvedla nohu, podlomila se mi kolena. Dvě silné ledové paže mě zachytily. Vzhlédla jsem a setkala se s Edwardovým starostlivým pohledem.

,,Okamžitě mě pusť a už se mě nedotýkej. Nikdy,” zašeptala jsem a nasadila nepřístupnou masku.

V očích se mu zračila bolest, ale poslechl mě. Stáhl své ruce z mého těla a o pár kroků ustoupil. Bylo to pro mě hodně těžké, ale jinak to nešlo. Stále jsem ho milovala, stále jsem po něm toužila. Jednou mě již opustil a kdyby to udělal znova, byla jsem si docela jistá, že už bych to nezvládla.

Ne, nyní jsem musela být já tím, kdo odchází. Nesměla jsem znovu podlehnout a skončit sama a zlomená. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem věřila Alici, ale nikomu jinému z rodiny ne.

Všichni mě sledovali s nechápavými pohledy a smutným výrazem. Tak strašně moc jsem toužila každého z nich obejmout a navěky s nimi zůstat, ale to prostě nešlo.

,,Alice, mohla bys mě prosím odvést domů?” zeptala jsem se jí a ostatní ignorovala. Esmé se tiše rozvzlykala a Emmett se zatvářil naprosto nevěřícně. Dokonce mu spadla čelist. Mysleli si, že budu plakat a prosit je, abych s nimi směla zůstat. Jenže to se škaredě pletli. Já už nebyla ta stará slabá Bella. Nyní jsem již nebrala takové ohledy na ostatní. I já si přeci zasloužila štěstí a normální život.

Alice smutně přikývla a podala mi svetr. Došla jsem až ke dveřím, když se Carlisle vzpamatoval.

,,Bello, to… to nejde. Nemůžeš jen tak odejít. Čtyři dny jsi byla v bezvědomí, jsi velmi zesláblá. Měla bys být pod lékařským dohledem,” snažil se mě přesvědčit. Marně.

,,Doma si lehnu a kdybych se necítila dobře, zavolám si do nemocnice. New York je velké město a doktorů je tu spousta. Samozřejmě žádný z nich nemá tvé staleté zkušenosti, ale věřím, že postarat se o mne zvládnou,” odbyla jsem ho a snažila se, aby můj hlas zněl chladně a odtažitě. Povedlo se.

,,Děkuji, že jste se o mě postarali, ale doufám, že vícekrát to již nebude potřeba. Sbohem,” rozloučila jsem se a bez ohlédnutí prošla dveřmi. Jediná Alice mě následovala.

Podepřela mě a dovedla až k autu. Vděčně jsem se na ni usmála. Úsměv mi oplatila, ale do očí se jí nepromítl. Ty zůstaly ublížené. Nechápala jsem asi nikoho z rodiny Cullenových. To oni mě opustili, oni odešli bez rozloučení, tak proč se teď tak diví mému přístupu k nim?

Alice mě odvezla až k mému bytu a pomohla mi dostat se domů. Po celou dobu nepromluvila, jen se na mě občas pokradmu nechápavě podívala.

V mém bytě bylo perfektně uklizeno. Nikde ani stopy po nedávném útoku upíra. Alice pokrčila rameny a pokusila se o úsměv. Vyšel z toho ale jen nepříliš veselý škleb.

,,Uklidila jsem ti tu. Taky jsem napsala Lily, že jedeš na pár dní k nám. Tvým jménem. Omlouvám se, ale ona by jinak zorganizovala pátrací akci,” vysvětlila mi Alice a já jí byla opět vděčná.

Dovedla mě až do postele a uložila. Cítila jsem se příšerně unavená, ale spát se mi nechtělo. Alice seděla na okraji postele a bylo vidět, že k něčemu sbírá odvahu.

,,Proč?” zašeptala najednou a její hlas byl prosycený bolestí.

Moc dobře jsem věděla, na co se ptá. Ztěžka jsem vzdychla a podívala se z okna. Přemýšlela jsem, jak srozumitelně zformulovat odpověď. Alice nepochopila, že jí odpovím.

,,Miluješ ho. Jasper to cítil a já to vím. Oba si před Edwardem hlídáme myšlenky, neboj se. Jen prostě nerozumím tvému jednaní. Odehnala jsi ho od sebe. Jeho i celou rodinu. Proč?” Alice upřesnila svou otázku, i když to nebylo potřeba.

,,Na lásku jsou třeba dva a to by u nás neplatilo. Nechci žádný poloviční vztah, nechci se stále bát, kdy zůstanu opět opuštěná. To si nezasloužím. Navíc, vy jste upíři a ty já ničím. Ať chci nebo ne. Ty sama jsi u toho byla. Neovládám to. Jsem pro vás nebezpečná,” pokoušela jsem se jí vysvětlit své stanovisko.

,,Víš, Alice, možná by bylo lepší, kdybychom se už nikdy neviděly ani my dvě. Mám tě moc ráda, ale pravděpodobně by to bylo to nejlepší pro nás obě.”

Začínala jsem se bát. Přála jsem si otevřít oči, ale víčka mě neposlouchala. Držela pevně u sebe a mé přání ignorovala. Šum kolem mě zesílil, hlasy nabraly na intenzitě.

Zmučeně jsem zasténala. Bolest velmi pomalu polevovala a můj tep se zklidňoval. Opět jsem dokázala rozlišit hlasy. Hlava přestávala pulzovat. Zvolna jsem začínala vnímat své tělo i okolí. Cítila jsem nepříjemné bodání v paži, těžce se mi dýchalo a poznala jsem, že ležím na měkkém lůžku. Moc měkkém, aby bylo v mém bytě. Vyděsila jsem se. Kde jsem a jak jsem se sem dostala?

,,Jak?” zašeptala jsem skřehotavým hlasem. Škrábalo mě v krku a měla jsem žízeň. Mé hrdlo bylo vyprahlé a v ústech jsem měla úplně sucho.

Alice dotančila k mé posteli a podala mi sklenici s vodou. Vděčně jsem ji přijala a napila se.

,,Uskočila jsem. Když jsi na mě zakřičela, došlo mi, co ses mi snažila celou dobu říct. To světlo mě jen tak tak minulo, jen mě pohladilo. Zvláštní pocit, ale ne nepříjemný.

,,Jak dlouho jsem byla mimo?” Můj hlas zněl o poznání lépe, ale stále to nebylo úplně ono.