Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dáno osudem - 5. díl

06.03.2010 (11:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3908×

Alice zavřela oči a semkla rty. Lehce se chvěla a já moc dobře věděla, že takhle vypadá upíří pláč. Nechtěla jsem ji ranit, ale právě proto jsem ji musela nechat odejít. Byla jsem pro ni smrtelně nebezpečná. Kdykoliv jsem ji mohla nechtěně zničit. To přeci musela pochopit. Nikdy bych se s jejím definitivním skonem nevyrovnala, nikdy bych si to neodpustila.

Vzala jsem ji za drobnou chladnou ruku a stiskla ji. Alice otevřela oči a sledovala mě s takovým utrpením, že i mně se chtělo plakat.

,,Alice, zkus to pochopit. Už jednou jsem tě skoro zničila. Nemůžeme riskovat, že se to stane znovu. Nechci se s tebou rozloučit úplně. Můžeme si třeba volat a psát, ale nesmíme se vídat. To nejde. Je to pro tebe příliš nebezpečné,” konejšila jsem ji a vysvětlovala důvody svého rozhodnutí.

Alice na mě koukala nejprve nechápavě a pak rozzlobeně. Měřila si mě naštvaným pohledem. Nechápala jsem ji.

,,Jasně, děláš to jen pro mé dobro, že. Nechceš mě ohrozit. Víš co, Bello? Hodíte se k sobě. Oba dva jste stejní do sebe zahledění sobci! Je vám úplně jedno, co cítí druzí. Snažíte se být tak velkorysí a sebeobětaví, až ničíte nejen sebe, ale především ty, které chcete chránit. Zrovna ty bys o tom mohla něco vědět,” vybuchla Alice a tvářila se jako anděl pomsty.

,,Dělej si, co chceš. Jsi dospělá a máš svůj život. Jestli si to opravdu přeješ, nadobro si ho znič a do smrti se utápěj v žalu. Kdyby sis to rozmyslela, moje číslo máš,” oznámila mi a během okamžiku jsem osaměla.

S otevřenou pusou jsem se dívala na zavřené dveře a vůbec nerozuměla tomu, co se právě stalo. Zkusila jsem zamrkat a štípnout se do předloktí, ale nepomohlo to. Nesnila jsem. Alice mě skutečně opustila.

Převrátila jsem se na bok a rozvzlykala se. Hořké slzy mi stékaly po tvářích a já se třásla žalem. Nechápala jsem, proč se na mě Alice zlobila. Nerozuměla jsem jí. Chtěla jsem jí přeci jen chránit. Musela to vědět a pochopit. Byla jsem pro ni příliš nebezpečná.

Plakala jsem a nevnímala čas. Utápěla jsem se ve vlastním smutku a neštěstí, přesně jak mi poradila. Nechtěla jsem být taková, ale nedokázala jsem se ovládnout. Sice jsem chtěla, aby odešla, ale ne takhle. To ne.

Upadla jsem do bezesného spánku. Neklidně jsem se převalovala a každou chvíli se budila do polovědomí a zase se propadala do temnot. Definitivně jsem se vzbudila úplně zpocená a s pocitem větší únavy, než před spánkem.

Stočila jsem oči k budíku a zaúpěla. Ukazoval dvě hodiny odpoledne. Neměla jsem ani tušení, jak dlouho jsem vlastně spala, ale připadala jsem si hrozně nepříjemně malátná a obluzená.

Namáhavě jsem se vyškrábala z postele a dopotácela se do koupelny. Napustila jsem umyvadlo studené vody a ponořila do něj hlavu. Jakžtakž probraná jsem se na sebe podívala do zrcadla a zhrozila se. Byla jsem opuchlá a zčervenalá. Na levé tváři se skvěl vzor zmačkaného polštáře, vlasy mi spilhle visely kolem obličeje a pod očima se fialověly temné kruhy. Vypadala jsem příšerně.

Napustila jsem si vanu příjemně teplé vody s pěnou do koupele a na hodinu se do ní naložila. Doslova jsem cítila, jak mé ztuhlé svaly povolují a já se uvolňuji. Nechtěla jsem myslet, nechtěla jsem vzpomínat, jen žít normálně dál.

Když voda vychladla vylezla jsem ven a zabalená do teplého županu se přesunula do obýváku. Věděla jsem, že bych se měla najíst, ale nějak jsem neměla hlad. Zvláštní, musela to být docela dlouhá doba od posledního jídla.

Zhroutila jsem se na pohovku a bezmyšlenkovitě pustila televizi. Potřebovala jsem se nějak zabavit, zahnat ty protivné a vlezlé myšlenky. Byla mi zima, tak jsem se zabalila ještě do deky.

Z koukání skrz televizi mě vyrušilo chrastění klíčů v zámku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ztuhla jsem napětím a strachy a obezřetně sledovala k zemi se hýbající kliku. Dveře tiše cvakly a ještě tišeji se dovnitř vkradla Lily.

Najednou jsem měla šílenou chuť se smát. Neskutečně se mi ulevilo. Ze všech možností byla Lily rozhodně tou nejlepší.

Sledovala jsem ji, jak si sundává boty a po špičkách se plíží k ložnici. Působila docela komicky.

,,Lily, co to provádíš?” zeptala jsem se zadržujíc smích. Překvapilo mě, jak skřehotavě můj hlas zní.

Když jsem promluvila, Lily nadskočila a s vyděšeným výrazem se na mě podívala. Chvilku si mě nechápavě měřila pohledem, ale pak se úlevně usmála. Již naprosto normálně přešla ke gauči a posadila se vedle mě.

,,Teda, tys mi dala. Víš, jak jsem se lekla? To se nedělá, takhle strašit kamarádku,” ulevila si a pak mě objala.

,,Lily, ne že bys mi tu vadila, ale co tu děláš?”

Lily mě přestala objímat, pohladila mě po vlasech a soucitně se na mě podívala. Vůbec jsem nechápala, co za tragedii se stalo.

,,Volala mi ta tvoje praštěná kamarádka. No, ona je asi docela fajn, ale toho prvního dojmu se jen tak nezbavím. Říkala, že jsi nemocná a musela ses vrátit. Ona chtěla přijet s tebou a dohlídnout na tebe, ale vlezly jí do toho nějaké rodinné záležitosti. Tak poprosila mě, abych tě zkontrolovala.

A ještě že tak. Bello, vypadáš děsně. Promiň mi mou upřímnost, ale je to tak. To nevypadá na obyčejnou chřipku. Jak ti je?” vysvětlila mi svou přítomnost a zajímala se o můj zdravotní stav.

Chvilku mi trvalo než jsem si její slova přebrala a pochopila jejich význam. Alice se na mě sice zlobila, ale stejně se o mě starala. I když nepřímo, ale pomáhala mi. Bodlo mě u srdce. Nechtěla jsem, aby to mezi námi bylo takové, ale jinak to nešlo. Copak to nemohla pochopit?

,,Haló, planeta Země volá Bellu,” upoutala na sebe mou pozornost Lily. Navzdory tomu, co říkala, se tvářila vážně. Asi se o mě opravdu bála.

,,Není mi moc dobře, ale už je to lepší,” odpověděla jsem popravdě.

Lily se mírně zamračila, ale nekomentovala to. Rozhodla se zlepšit mi náladu, tak mi povyprávěla o proběhlém týdnu a svých malých dobrodružstvích. Po nějaké době si vzpomněla, že jako nemocná bych měla pít čaj s medem a citrónem a okamžitě se jala mi ho připravit. Když už byla v kuchyni, vyrobila i až neuvěřitelně chutný zeleninový salát s křehoučkými toasty.

Společně jsme jedly a dívaly se na docela hloupou romantickou komedii. Nechápala jsem, proč bych i já nemohla někoho potkat, zamilovat se, chodit na normální rande, časem se vdát a třeba i mít dítě. Jenže to já ne. Já pořád miluji jednoho hloupého upíra a nikoho jiného nechci.

Lily si všimla mé zasmušilé nálady. Vypnula televizi a posadila se naproti mně.

,,Tak jo, Bells. Myslím, že přišel čas, abys mi povyprávěla o tom bídákovi, co ti zlomil srdce. Už dávno jsem se na něj chtěla zeptat, ale teď vím, že se prostě potřebuješ vypovídat. Takže jsem jedno velké ucho,” zavelela a já k vlastnímu údivu zjistila, že jí o Edwardovi opravdu chci vyprávět. Potřebovala jsem si vylít srdíčko a nechat se utěšovat a konejšit. Jasně, nemohla jsem říct Lily všechno, ale i to málo, co prozradit můžu, by mi mělo ulevit.

,,Jmenuje se Edward a je to Alicin bratr. Poznala jsem ho, když jsem se v sedmnácti přestěhovala k tátovi do malého deštivého městečka Forks. Cullenovi tam žili již dva roky, ale s nikým se nebavili a nenavázali žádná přátelství. Víš, Edward byl tamní dívčí idol. Snad každá o něm tajně snila a já si nedělala žádné naděje.

Poprvé jsem ho viděla v jídelně a okouzlil mě. Kdybys ho viděla, pochopila bys. On je krásný a dokonalý. A z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se mu líbila. I když to nebylo zcela bez komplikací, začali jsme spolu chodit. Milovala jsem ho víc, než cokoliv na světě. A myslela jsem, že on mě taky. Ale nebylo to tak.

Společně s jeho rodinou jsem oslavovala osmnáctiny a došlo k takové menší nehodě. To není podstatné. Ten den se na mě ještě usmíval a vyznával mi lásku. Další den mě s kamennou tváří opustil. Řekl, že mě nikdy nemiloval a že pro něj nejsem dost dobrá. Pak prostě odešel. Odstěhovali se kvůli neodmítnutelné nabídce práce, kterou Carlisle, otec rodiny, dostal.

Od té doby jsem o nic neslyšela, dokud se tu neobjevila Alice. Když tenkrát odešli, myslela jsem, že umřu žalem. Ale život šel dál a já se oklepala. Jen na něj nedokážu zapomenout. Pořád ho mám ráda, pořád mi na něm záleží. Nikdy jsem ho nepřestala milovat,” dovyprávěla jsem svůj příběh a rozvzlykala se.

Lily okamžitě zasáhla a jako správná kamarádka mě objala. Utěšovala mě a vyjmenovávala všechny mé přednosti, díky kterým jsem jistě lepší partie než Edward. Po pár minutách jsem se už musela smát. Lily byla moje sluníčko, které svými paprsky zažene temné mraky.

Skutečně mi vypovídáním se spadl kámen ze srdce. Měla jsem pocit, že se mi lépe dýchá a celkově jsem se cítila mnohem příjemněji. Jak se říká - sdílené trápení je menší.

Lily mě ještě několik minut bavila a konejšila, když její monolog přerušil zvonek. Nikoho jsem nečekala a neměla ani tušení, kdo by mě mohl jít navštívit. Pokrčila jsem rameny a chystala se jít otevřít. Přeci jen to mohl být třeba pošťák. Lily ale zakroutila hlavou a protočila panenky. Sama se ladně zvedla a došla otevřít.

Seděla jsem tak, že jsem nemohla na chodbu vidět. Nechápala jsem proto, proč má kamarádka zalapala po dechu a spadla jí brada. Nevypadala ale vystrašeně, spíš okouzleně.

,,Ahoj, ty budeš jistě Lily. Těší mě, že tě poznávám. Já jsem Edward Culen a jdu navštívit Bellu,” ozval se ten nejkrásnější hlas a já okamžitě chápala Lilyin výraz.

6. díl

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dáno osudem - 5. díl: