Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dáno osudem - 9. díl

17.03.2010 (08:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 5211×

Nechápala jsem, co se děje a jak je možné, že nejen Edward slyší mé myšlenky, nýbrž i já mu vidím do hlavy. Dívali jsme se jeden druhému do očí a oba byli zmatení. Svět kolem nás jakoby přestal existovat.

Viděla jsem náš vztah Edwardovýma očima. Mou mysl zaplavily obrazy a scény, které jsem si pamatovala, ale z jiného úhlu pohledu.

Viděla jsem svou vlastní tvář, lehce zrůžovělou, se zvědavýma očima. Skousla jsem si ret a obrátila se na Jessicu, která mi šeptala, že jsem se právě dívala na Edwarda Cullena, ale nemám si dělat naděje, že bych s ním snad někdy mohla chodit.

Vstupovala jsem do třídy a nervózně jsem se usmívala. Procházela jsem kolem lavice a podívala se na jejího osadníka. Mé oči se rozšířily strachem, ale pak jsem si přisedla a nenápadně ho pozorovala. Již bez jakýchkoliv známek bázně. Až moc dobře jsem si uvědomovala svou pulzující krční tepnu.

Opět jsem seděla v lavici a nevěřícně mrkala. Představila jsem se a očividně nemohla uvěřit, že na mě promluvil. Trošku jsem se rozpovídala, pobavila mě konverzace o počasí a předvedla jsem své vynikající znalosti biologie. Usmívala jsem se. A skrz Edwardovy vzpomínky cítila okouzlení a velmi silnou náklonnost.

Nechápavě jsem zkoumala pneumatiky svého náklaďáčku a zatím se ke mně řítila Tylerova dodávka. Viděla jsem svůj vyděšený pohled a pevně semknutá víčka.

Ztuhlá strachy jsem stála a pohledem si měřila čtyři přiopilé muže. Nikdo jiný široko daleko nebyl. Při pohledu na stříbrné Volvo jsem se uvolněně usmála, jako kdybych očekávala, že mě jeho majitel přijede zachránit.

Seděla jsem v autě a na sobě měla Edwardovo sako. Kousala jsem se do dolního rtu a pokládala spoustu otázek. Nebála jsem se, jen byla strašně zvědavá.

Vpíjela jsem se do jeho očí a s velmi rychle bijícím srdcem čekala, až mě políbí. Chvěla jsem se a červenala. Přerývavě jsem dýchala a oči se mi lesky nadšením a láskou.

Leželi jsem na naší louce, drželi se za ruce a vesele si povídali. Z té chvíle vyzařovalo tolik pohody a vzájemného souznění, až jsem se štěstím téměř zalykala.

Okouzleně jsem sledovala televizi, pomalu mi červenaly oči a nenápadně jsem popotahovala. Romeo právě vyznával svou nehynoucí lásku Jůlii a Edward mi šeptal Romeovy repliky do ucha. Shakespearův text v jeho podání mi způsoboval div ne poruchy srdečního rytmu. Chvěla jsem se blahem. Miloval mě a já jeho. Bez výhrad a bez námitek.

Stála jsem v domě Cullenů ve slavnostních šatech a celá se červenala. Nechtěla jsem být středem pozornosti a vysílala jsem prosebné pohledy k Edwardovi. Alice se však nedala  zastavit a nadšeně mě obskakovala s dalšími a dalšími dárky.

A pak přišla ta chvíle, která změnila naše životy. Řízla jsem se o papír do prstu a jediná kapka krve dopadla na bělostný koberec. Jako ve zpomaleném záběru jsem pozorovala její pád provázený černáním Jasperových očí. Cítila jsem hrůzu a ochromující strach. Jasper se proti mně rozeběhl a chtěl ochutnat mou voňavou krev. I mě pálilo v krku, ale netoužila jsem svlažit náhle vyprahlé hrdlo. Jen mě pohlcovalo zoufalství a výčitky svědomí. Dávala jsem si celou tu situaci za vinu.

Seděla jsem u Carlisla v pracovně a on mi sešíval dlouhou tržnou ránu na paži. Vyprávěl mi o Edwardově teorii ohledně upířích duší. Vypadala jsem tak křehce a zranitelně, až to snad ani nebylo možné.

Přijížděla jsem náklaďáčkem k Charlieho domu a bylo poznat na první pohled, jak moc jsem nervózní a nesvá. Následovala jsem Edwarda dál do lesa a se slzami na krajíčku poslouchala jeho poslední sbohem. V očích se mi zračilo tolik utrpení a bolesti, že jsem zcela jasně cítila touhu po objetí a něžném polibku. V tu chvíli jsem nenáviděla samu sebe a proklínala se.

Já jako taková jsem zmizela z obrazu. Bella, které do té chvíle patřila každá Edwardova myšlenka, se ztratila. Obklopovala mě tma a nicota. Viděla jsem opuštěné temné uličky, zatuchlé motelové pokoje, kanály plné krys. Společnost mi dělalo zoufalství, samota a bolest ze ztráty životní lásky. Zároveň jsem ale cítila hluboké přesvědčení, že takhle je to nejlepší. Nezáleželo na mně a mých pocitech, důležitá byla jen ona, tedy vlastně já. Chtěla jsem jí poskytnout šanci na normální život bez bájných příšer, ochránit ji před světem plným monster a nebezpečí.

Ze zoufalství mě vytrhl telefon od Carlisla. Ocitla jsem se v pokoji v Alicině bytě a viděla sama sebe napojenou na kapačky a nepřirozeně bledou. Bodlo mě u srdce a provinění mě srazilo na kolena. Brečela jsem pláčem bez slz a sledovala mé vyčerpané tělo. Přes myšlenky ostatních jsem zjistila, co se stalo.

Vyčítala jsem si, že jsem odešla, že jsem svou lásku nechala nechráněnou a vydanou všanc všem nebezpečím. Přátelila se s vlkodlaky, ohrožovala ji Victorie a pravidelně bojovala o svůj život s upíry toužícími po její krvi. Už jsem se nemohla cítit hůř. Z hloubi srdce jsem se nenáviděla a pohrdala sama sebou.

Bella, na kterou jsem se dívala Edwardovýma očima, se pomalu probírala k vědomí. Při pohledu na mě se jí srdce rozbušilo a dech zrychlil. Sledovala mě s láskou, radostí, ale zároveň s pochybami a nedůvěrou. Na okamžik zavřela oči a já věděla, že právě učinila osudové rozhodnutí. Už se na mě nepodívala. Její nezájem a přání, abychom se už nikdy ani nedotkli, mě trhaly zevnitř na miniaturní kousky a cupovaly mé kamenné srdce na štěrk a prach. Odešla s Alicí a já se zhroutila na podlahu.

Proud vzpomínek ustal a já dokázala jen plakat. Horké slzy mi tekly po tvářích a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděla. Edward mi ukázal svůj pohled na všechno, co se mezi námi kdy stalo, a já ho najednou naprosto a bezvýhradně chápala. Jeho verze všech událostí doplnila tu mou a já najednou nevěděla, kde končí má mysl a jeho začíná. Naše duše, nebo možná mysli, se spojily a my se stali jedním. Tohle duševní souznění bylo mnohem intimnější než cokoliv tělesného. Nemohli jsme si být více blíž.

Na vlastní kůži jsem cítila jeho lásku ke mně, bolest s jakou mě opouštěl i zoufalství z mého neštěstí. Miloval mě víc než sám sebe a chtěl mě jen chránit. Trpěl svým odchodem stejně jako já a možná dokonce ještě víc. Všechno, co mi tenkrát v lese řekl, byla lež. Ta slova mu pořádně nešla přes rty a nechápal, jak jsem jim mohla tak snadno uvěřit.

Topila jsem se v jeho zlatých očích a držela ho za ruce. Někde v koutku mysli jsem si uvědomovala dění kolem nás. Pro nezávislého pozorovatele to muselo být asi až komické.

Klečeli jsem v objetí uprostřed přijímacího sálu vládců všech upírů, já plakala a Edward vzlykal. Vyznávali jsme si lásku beze slov a všechno ostatní nám bylo ukradené.

Kolem nás se hromadila garda Volturiových a občas se někteří z nich snažili prolomit naši ochranu, můj štít. Způsobovali jsem povyk, jaký Volterra staletí nezažila, a nezáleželo nám na tom.

,,Nevěděla jsem, že mě opravdu miluješ. Nechápala jsem tvé důvody,” poslala jsem Edwardovi v myšlenkách a styděla se, že jsem mu nevěřila dřív, že mi musel poskytnout důkaz.

,,Odpusť mi prosím. Vím, že jsem ti ublížil a zachoval se hrozně, ale já tě chtěl jen chránit. Chtěl jsem tě ušetřit něčeho jako je tohle. Přál jsem si, abys vždy měla možnost volby a nemusela se bát o holý život. Bello, nedokážu ti nikdy říct, jak moc mě to všechno mrzí. Zničil jsem ti život,” dolehly ke mně jeho chmurné myšlenky.

Zavrtěla jsem hlavou a vzala jeho obličej do dlaní.

,,Miluji tě, Edwarde Cullene, a jsi to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo. Ano, ještě nedávno jsem tě nenáviděla a nechtěla tě ani vidět, ale zároveň jsem tě vždy milovala a toužila po tvé přítomnosti. Nikdy jsem nebyla s nikým jiným než s tebou, nikdy jsem nikoho jiného ani nepolíbila, nikdy jsem nikoho jiného nechtěla,” vyznávala jsem mu své city a i přes všechno, co se právě odehrávalo, jsem se červenala kvůli svému přiznání.

Edward se na mě usmál mým zamilovaným pokřiveným úsměvem a opřel naše čela o sebe. To jeho mě příjemně chladilo.

,,Bello, já vůbec nevím, jak z téhle zapeklité situace ven. Aro je nezlomně rozhodnutý tě přeměnit a donutit tě stát se členkou gardy. Ani mě nepropustí. Nevzdá se nás. Buď jeho nabídku přijmeme, nebo zemřeme, jinou možnost bohužel nevidím,” přiznal zmučeně.

Nepřekvapilo mě to. Nechápala jsem svůj klid. Moc dobře jsem věděla, že můj život dnes skončí, ale nebála jsem se, neděsilo mě to. Jako by se mě to ani netýkalo.

,,Já vím,” i v myšlenkách jsem šeptala. ,,Edwarde, já nechci být upír, nechci mít věčnou žízeň a muset ji hasit lidskou krví. Kdyby to bylo před rokem, smýšlela bych jinak. Tenkrát jsem toužila po věčnosti s tebou, nebyla bych zrůda, nezabíjela bych lidi. Jenže tady nebudu mít na výběr, jestli přijmu. Nevím, co mám dělat. Bojím se, že když si vyberu smrt, zemřeš i ty a celá rodina. To přece nemůžu dopustit.”

Navenek jsem stále působila klidně a vyrovnaně, má vnitřní rozervanost nebyla poznat. Nechtěla jsem zemřít, nechtěla jsem se stát součástí té krvelačné smečky tady, ale taky jsem si zoufale přála, aby se nic zlého nestalo Cullenům. To bych si nikdy neodpustila. Nikdy bych se s tím nevyrovnala.

,,Lásko, já bych bez tebe už nemohl být. Ať půjdeš kamkoliv, já půjdu s tebou. A naše rodina? Těm se nic nestane. Když Alice měla vizi o tobě přiznávající Lily své city ke mně, všichni mě přemlouvali, ať za tebou nechodím. Chtěli, abych respektoval tvé přání, tvou vůli a nezahodil tak ten rok plný útrap nás obou. Ty jsi konečně začínala žít, byla jsi docela spokojená a my už do tvého života nepatřili. Pohádal jsem se s nimi a Carlislea dokonce poslal ke všem čertům.

Stydím se za své chování, mrzí mě, co jsem jim řekl a jak jsem s nimi jednal, ale ve výsledku jim to poskytuje ochranu. Aro si myslí, že jsem od nich definitivně odešel. Už nás nepokládá za rodinu a zdá se mu zbytečné, vydírat nás jejich zničením. Je hluboce přesvědčený, že mi na mé rodině ani trochu nezáleží. Vybral jsem si tebe místo nich,” vysvětlil mi Edward a zároveň přehrál popisovanou scénu ve vzpomínkách.

Zachvěla jsem se a chápala Arův názor. Ta hádka byla příšerná. Házeli věcmi, křičeli a pronášeli slova, jichž předem litovali. Ale Edward měl pravdu, díky tomu byli v bezpečí.

,,Miluji tě,” zašeptala jsem nahlas a smutně se na něj usmála.

,,Miluji tě,” vrátil mi zpět.

Chvíli jsem se vpíjeli jeden druhému do očí a pak se políbili. Když se naše rty setkaly, projela námi vlna lásky, touhy a zároveň zoufalství a beznaděje. Drtil mě ve svém objetí a náš polibek nabíral na intenzitě. Docházel mi vzduch a bylo mi to jedno. Vnímala jsem jen jeho blízkost, jeho vůni a sladkou chuť našeho polibku.

Neochotně jsme rozpojily naše rty a ztěžka oddechovaly. Opět jsme se topili v očích toho druhého.

,,Jsem si jistý, že ať se dostaneme ačkoliv, budeme spolu,” pronesl přesvědčivě.

,,Ano, navždy budeme spolu. Jen ne tady,” odpověděla jsem.

Stále jsme klečeli, objímali se a ruce měli zapletené do vlasů toho druhého. Tenká ochranná blána okolo nás mě rychle vysilovala a vyčerpávala. Oba jsme věděli, že ji dlouho neudržím. Cítili jsme, jak pomalu, ale plynule mizí.

Můj štít, nebo co to bylo, zmizel úplně. Obklopovalo nás na dvacet rozzuřených upírů a já si konečně připustila strach.

Objevilo se ono známé chvění v mém nitru a Edward se na mě povzbudivě a s láskou usmál.

Osamělé slza dopadla na podlahu sálu Volturiových a ze mě vytrysklo bílé světlo. Zazářilo celou místností a jako bumerang se ke mně vrátilo a vysálo ze mě poslední zbytek energie.

V jednu chvíli jsem objímala svou životní lásku a v následující okamžik jsem padla s prázdnou náručí k zemi. Kolem mě byl jen samý prach a já si všimla tří šokovaných tváří na trůnech. Ty ode mě byly moc daleko, ale na tom už nenáleželo.

………

Bella zavřela oči a nechala spásnou temnotu, aby si ji vzala. Její srdce naposledy uhodilo a navěky utichlo. Pak už nebylo nic. Ani bolest, ani strach, ani naděje a ani ona.

*****

Šest nádherných bytostí nehybně stálo či sedělo v luxusním bytě na prestižní New Yorské adrese. Všichni byli strnulí napětím a neblahým tušením. Strachovali se o dva milované členy rodiny a děsili se jejich osudu.

Drobná tmavovláska náhle rozostřila pohled a vykřikla hrůzou. Se vzlykotem se sesunula na pohovku a celá se třásla. Ostatní na ni nevěřícně hleděli a usilovně doufali, že neviděla to, co předpokládali.

,,Jsou mrtví, oba zemřeli,” zašeptala tak tiše, že i oni s dokonalým sluchem ji takřka neslyšeli.

Pokojem se neslo zoufalství a smutek. Nikdo z nic nemohl uvěřit, že se to skutečně stalo. Poddali se svým pocitům a plakali pláčem bez slz.

Tmavovlásčin zrak se opět rozostřil a ona se zahleděla do dáli. Spatřila dvě právě narozená miminka - holčičku a chlapečka ležící v kolíbkách vedle sebe. Skláněly se nad nimi dvě ženy s láskyplnými pohledy a vesele si plánovaly, jak se jejich novorození potomci jednou jistě vezmou. Smály se absurditě takového přání. Od mateřinky byly nejlepšími kamarádkami  a skutečnému partnerskému vztahu svých dětí nevěřily. Jen ta představa byla lákavě krásná.

Tmavovláska se vrátila do přítomnosti a předchozí zoufalství nahradil zvláštní klid a smíření. Nevěděla, co tahle její vize znamenala, ale byla si jistá, že má skrytý význam. Stále truchlila po svém bratrovi a sestřičce, ale nyní již její zármutek nebyl tak bezbřehý. Přes všechny minulé události pociťovala naději na lepší zítřky.

Ani dvě novopečené maminky netušily, že jejich přání a plány z dětství se naplní. Jen osud znal budoucnost těch dvou dětí, kterým bylo dáno prožít krásný život plný lásky, štěstí a úspěchů. Mělo jim být vynahrazeno všechno to utrpení a bolest z minulého bytí. Dostali druhou šanci, možnost prožít normální život bez překážek, nebezpečenství a mýtických bytostí.

KONEC

Děkuji všem , kteří povídku četli a líbila se jim. Nemám ráda smutné konce, ale takhle jsem měla Dáno osudem vymyšlené od samého začátku...

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dáno osudem - 9. díl: