Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dáreček z La Push Prolog

10.11.2009 (18:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8399×

Prolog

Ze rtů se mi vydral další uši rvoucí výkřik. Nebýt toho, že jsem se musela poslouchat už druhý den, sama bych se lekla. Zmítala jsem se v křečích a mým tělem procházely vlny spalujícího žáru. Měla jsem pocit jako bych se měla proměnit v prach stejně jako ten co mě napadl.

Jacob seděl kousek ode mě a zmučeně mě sledoval pohledem. Blíže si netroufal a dobře dělal. Mezi jednotlivými vlnami spalující bolesti v mých žilách jsem ho proklínala a posílala do těch nejhorších částí světa i lidského těla.

Právě jsem ho proklínala zvětšenou prostatou do pátého kolene, když jsem zaznamenala změnu. Bolest v těle mi začala polevovat a stahovat se pouze do hlavy. Tepalo mi v ní jako bych ji strčila do Big Benu v pravé poledne.

Nakonec však i tato bolest polevila. Tělo mi po dlouhých hodinách v křeči konečně povolilo a já bezvládně zůstala ležet na zemi. Užívala jsem si ten pocit, než ke mě dolehl váhavý hlas.

„Bello?“

V setině vteřiny jsem hleděla s hlavou otočenou stranou na Jacoba. Nevím koho můj rychlý pohyb více překvapil. Bezděčně jsem vztáhla ruku ke svému krku, kde jsem očekávala pořádnou jizvu. Pod citlivými bříšky prstů jsem však necítila vůbec nic. Jen zaschlý slabý povlak. Stáhla jsem ruku zpět a sledovala zbytky zaschlé Jacobovi krve na prstech.

Překvapení znovu překryl můj vztek.

„Ty idiote, co sis proboha myslel!“

Podrbal se nervózně na tváři.

„Na naši krev upíří jed nepůsobí, tak jsem doufal že ho potlačí i v tobě a zabrání přeměně.“

„Nic pitomějšího tě nenapadlo?“ zaprskala jsem.

Pořád jsem ještě dobře pamatovala tu příšernou bolest, když přiložil pořezanou ruku přímo na mou ránu po kousnutí.

„Já rozhodně nejsem ten, kdo málem skončil jako pomeranč v odšťavňovači.“

Koutkem mozku mi bylo jasné, že to pro něj také nebylo právě nejpříjemnější, ale nemohla jsem si pomoct. Měla jsem vztek. Vystartovala jsem po něm.

Jacob na nic nečekal a vyrazil pryč. S uspokojením jsem zjistila, že mi nedělá žádný problém držet s ním krok. Nebo spíš rychlost neřízené střely. Proplétal se neuvěřitelnou rychlostí mezi stromy a já se mu držela v patách, aniž bych měla sebemenší obavu, že zakopnu a rozfláknu se na zemi, jak ostatně bývalo mým zvykem. Nyní jsem ale vše viděla tak ostře, každý kamínek či větvičku daleko před sebou. K uším mi zazníval sebejemnější pohyb jeho nohou na měkké lesní půdě.

Jacob z toho zřejmě takovou radost neměl.

Prudce se otočil na mě a s obavou sledoval můj rozběsněný výraz. To však byla chyba, velká chyba, jeho chyba. Nestihl svou pozornost včas obrátit před sebe a přímo do obličeje to schytal o větev. Zpomalil a já se v mžiku ocitla pár kroků za ním.

„A do pr...“

Ulevil si, když ucítil můj horký dech na svých zádech. Zbytek věty se vytratil v nesrozumitelném zavrčení, když se proměnil do vlčí podoby.

Přes obličej mě švihly cáry z jeho oblečení a nohy mi zasypala sprška lepkavé hlíny, která odletěla od jeho tlap, jak přešel na náhon na všechny čtyři.

Stačil mi jediný pohled, abych naštvaně zavrčela. Rychle se ode mě vzdaloval. Napnula jsem všechny své síly a soustředění k jeho dohnání. Mysl mi zamžil slabý opar bílé mlhy. Nejprve jsem si myslela, že to je můj vlastní vztek, než jsem náhle ucítila jak se mi ruka zapletla za nohu a já si to pěkně po hlavě zaryla do hlíny a spadaného listí.

Cítila jsem, jak tělo setrvačností klouže dál až jsem se zastavila s ránou a hlasitým zapraskáním o strom. S poplašeným pohledem vzhůru jsem chvilku čekala, zda na mě celý strom nespadne. Podle toho zvuku bych se ani nedivila. Z vrchu na mě však sletěla jen hromádka větviček a listí.

S podrážděním jsem si uvědomila, že ten pitomej strom na tom byl lépe než já. Bok mě pořádně bolel od toho nárazu a všude okolo jsem se snažila vyplivovat hlínu, která se mi dostala až do pusy.

Jo to tě holka naučí rýt v zemi obličejem s otevřenou pusou. Proletělo mi hlavou.

Nad sebou jsem náhle spatřila stín. Otráveně jsem ještě ležíc zvedla pohled k vlkovi s Jacobovýma očima. Poulil je na mě až mu málem vypadly z důlků. Nejprve jsem mu chtěla něco rázného odseknout, než jsem si uvědomila, proč na mě tak civí.

S hrůzou jsem hleděla na své ruce. Na jejich místě jsem však v listí viděla jen dvě mohutné světlé tlapy. Okamžitě jsem zapomněla na bolest v boku a vytřeštěně se vrtěla, ohýbala a protáčela, abych viděla na každičký kousíček svého těla co jen to šlo. Samý chlupy, tlapa, drápy a o kousek dál se pohybovalo něco, co až nechutně připomínalo ocas.

Do mého zaseklého mozku to pomalu začalo docházet. Je ze mě stejné pelichající psisko jako z Jacoba. Tlapama jsem zahrabala a zděšeně jsem se přitiskla ke stromu.

To přece nemůžu, to nejde. Já nechci. Celou svou malou dušičkou jsem si přála to vše vymazat, být zase tou nemotornou Bellou, která se spíš trefí čelem do futer než mezi ně.

Zrak mi znovu mírně zastřela světla mlha a v momentě se místo tlap objevily opět obyčejné nohy, které se s nelidskou silou zapíraly do půdy a tiskly mě ke kmeni stromu.

Jestli na mě předtím Jacob třeštil oči, tak teď byl zralí akorát tak na očaře. Nehnutě stál s vypleštěnýma očima a začínal nechutně slintat. Ještě další dvě vteřiny jsem ho nechápavě pozorovala, než se konečně můj mozek rozhodl ukončit stávku a mě došlo, že všechno moje oblečení dopadlo stejně jako jeho.

Před Jacobem se jen zvířilo listí s pár kousky hlíny a už jsem na něj vztekle shlížela ze stromu. Z jeho výrazu zřetelně čišelo zklamání. Zalezla jsem co nejvýš, odkud mi vykukovala jen hlava.

„Jacobe, přestaň se konečně tvářit jako pitomec a laskavě mi dojdi pro něco na sebe.“

Sice jsem věděla, že se k němu chovám dost hnusně a obzvlášť na to, když po něm něco chci, ale byla jsem příliš vytočená, abych se dokázala ovládnout.

V hloubce pode mnou zašustilo listí pod jeho tlapami jak zamířil pryč. V nastálém tichu jsem začala zkoumat, co se to se mnou vlastně stalo. Přejela jsem prsty po své horké, ale pevné pokožce. Byla ještě bledší, ale pod ní stále proudila krev. Zkusmo jsem nastavila paži do proudu slunečních paprsků. Na kůži se mi zatřpytily drobounké odlesky, ale jejich záře byla tak sloubounká, že by to snad ani lidské oko nezachytilo.

Začínalo mi docházet, co se zřejmě stalo. Jacobova krev sice v mém těle nedovolila upířímu jedu dokončit přeměnu, ale zároveň můj oslabený organismus přijal z té krve něco přímo z něj, z jeho rodinného prokletí.

Seděla jsem na vršku stromu jako socha. Probral mě až prudký pohyb větve na níž jsem seděla, až jsem málem sletěla dolů.

„No tak veverko! Něco pro tebe mám, ani tři oříšky louskat nemusíš,“ lákal mě zespodu Jacob zatím co se snažil lomcovat s kmenem stromu. Já mu dám veverku, já mu dám oříšky. Chce proměnu z Popelky má ji mít.

Ze stromu skočila Jacobovi na záda velká bíla vlčice, až se zarazil po kotníky do vlhké země.

1. kapitola >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dáreček z La Push Prolog: