Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dárečky - 4. kapitola

08.05.2014 (14:30) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1759×

Ne že by byl náš život jednoduchý, nikdy jsem neříkala, že je, ale tady šlo o to, že se komplikoval rychleji, než pro nás bylo běžné. Někdy se věci pohnojí ještě víc, někdy se naopak vyjasní. U nás nejspíš docházelo k tomu prvnímu. Kdo ví, kolik dalších členů ještě naše rodina unese? Nesnesu pomyšlení na to, když se tu někdo nebude cítit dobře jenom proto, že já a Emm jsme si pořídili dítě. Samozřejmě že já bych se Valerie už nevzdala. Nikdy bych ji nedala zpátky do domova, ale byli bychom schopní se postarat o jedno dítě navíc?

Finance by určitě byly, ale šlo spíš o pocity ostatních než o sociální zabezpečení. Všichni z nás nějak vydělávají a přispívají na chod domácnosti – benzín, koupě nového domu, aut, oblečení pro Alici, věcí na sportování a další. Ale co když se nezvládnu postarat o dvě děti já? Nikdy jsem neměla ani jedno, a to mě děsilo nejvíc. Jak dlouho mi bude trvat, než poznám, jak tu malou udělat šťastnou? Jasně, dětem stačí ke štěstí spánek, hračky a jídlo, ale cítí se tak i doopravdy? Říká se, že neupřímnější úsměv, který můžete dostat, je od dítěte. Ale jak šťastné musí být, aby se k nějakému přinutilo?

Jak jsem tak seděla naproti své dceři – ano, dceři – a dívala se, jak se jí rozjasněný obličej mění ve smutný, slíbila jsem si, že Courtney najdu, ať to stojí, co to stojí. Kdo by chtěl žít s vědomím, že váš sourozenec je někde za horami, vy o něm nevíte vůbec nic a jako bonus vás odvezou ještě dál? Nevěřím, že někdo, kdo by si tohle chtěl zažít, vůbec existuje.

Sedla jsem si do dřepu naproti Valerie a zadívala se jí do očiček, které se pomalu zalévaly slzami. „Slibuju, že ti Valerie najdu,“ řekla jsem jí pevným hlasem a kývla k Emmovi. „Nemůžu jim dovolit, aby je od sebe oddělili.“

Jen chápavě přikývl a sledoval, jak beru do ruky klíče od svého auta a mizím ve dveřích.

Rozhodla jsem se neztrácet čas, do auta jsem se dostala upíří rychlostí, okamžitě jsem nastartovala a už si to pádila sto padesátkou po okresní silnici z městečka Forks. Byla jsem rozhodnutá, že nejdřív zkusím zajet do Port Angeles, jestli náhodou není ještě v dětském domově. Napadlo mě až teď, že jsem se na to mohla zeptat Valerie, ale chyby člověk – upír – dělá neustále a nikdy se svět nezhroutil, takže ani teď ne.

Když jsem vběhla do dětského domova a spatřila tu samou ženu, která nám dala Valerie, ulevilo se mi. Jedině ona bude něco vědět o její sestře.

Spatřila mě ve stejnou chvíli jako já ji, takže mi už běžela naproti ke dveřím. „Stalo se něco? Je Valerie v pořádku?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Fyzicky ano, ale psychicky je na tom docela bídně. Proč jste nám neřekla, že má sestru?“ vyjela jsem na ni hned, co jsem se objevila v jejím dosahu.

Překvapeně vyvalila oči a chvíli jen naprázdno otvírala a zavírala pusu. „Jak o tom víte?“ vypadlo z ní nakonec.

Trhla jsem rameny. „Valerie se rozpovídala. Mluvila o tom, že cukr by Courtney chutnal víc. Proč jste nám o ní neřekla?“ vydechla jsem těžce a bolestně se na ni zadívala.

Její překvapený výraz povolil a ona rezignovaně vydechla. „Pojďme do mé kanceláře,“ vybídla mě a hlavou hodila ke dveřím na druhém konci místnosti. Rozešla jsem se tedy za ní a věci si srovnávala v hlavě. Jedna věc mi ale stále vrtala hlavou. Jestliže si Valerie pamatuje, že má sestru, není to tak dlouho, co je rozdělili. Proč to tedy udělali? Myslí si snad, že když každá bude vyrůstat samostatně, budou se mít lépe? Ale kdo by se měl dobře, kdyby nevěděl, co je s tím druhým? Možná od toho čekají víc.

Místnost byla malá, ale velmi útulně zařízená. Nevypadalo to tam jako někde, kde byste měli podepsat papíry o „převzetí dítěte“. Mezi dvěma naproti sobě stojícími křesly byl konferenční stolek a nalevo od něj pohovka s šedým kostrbatým vzorem. Samozřejmě nechyběl ani podlouhlý stůl pro schůze a rady, ale ten vypadal, že u něj už dlouho nikdo nic neprojednával. Proti dveřím se nacházel psací stůl a za ním obyčejná židle, která ladila s béžovými tapetami na stěnách.

„Posaďte se, prosím,“ řekla a ukázala na prosezenou pohovku. Nebyla špinavá ani jinak zanedbaná, byla prostě jenom ošoupaná od neustálého sezení a zvedání.

I když jsem to nepotřebovala, svezla jsem se na pohovku a děkovala bohu, že mě její péra nepíchla do zadku. Upřela jsem nedočkavý pohled na ženu za stolem, ale nic neřekla. Čekala jsem, kdy začne mluvit sama, abych já mohla pomalu sbírat informace.

„Valerie k nám dovezli asi před rokem. V papírech stálo, že ji našli uprostřed lesa někde u Seattlu, nikdo se k ní ale nehlásil. Byla ve strašném stavu. Odrbané oblečení, vyhublá,“ žena se oklepala odporem, „nikdo ale nevěděl, co s ní máme dělat. Nemluvila, odmítala jíst – prostě jen seděla na místě a koukala do neznáma. Nikdo nikdy nepřišel na to, co se jí stalo, ale domníváme se, že buď byla svědkem něčeho, co v ní zanechalo následky, nebo se něco zlého stalo jí samotné.“

Pomalu mi informace začala putovat až do mozku. Proč nám tohle neřekli už předtím? Jasně, nastalou situaci by to nevyřešilo, ale chápali bychom jiné věci.

„Po třech týdnech, co tu byla, přišla další holčička. Neznali jsme její jméno, tak jsme ji chtěli pojmenovat – Valerie jsme také museli dát nějaké jméno. Než jsme to ale stačili udělat, proběhla kolem nás malá Val a vrhla se rovnou do náruče Courtney. Nechápala jsi, co se stalo, až když spolu začala brebentit a štěstím skoro brečely, začalo nám plno věcí docházet. Jednak ta, že v papírech měly obě holčičky stejné místo nalezení a také stejně odhadovaný věk. Byly si tak podobné, skoro identické. Až po krevních testech jsme potvrdili naši teorii, že to jsou znovu nalezená dvojčátka, která někdo nejspíš nechal někde v lese a bůh ví, co všechno si tam prožila.“ Až hlasitý povzdech vypravěčky mě vytrhl z transu. Když jsem si jen představila, co všechno obě musely prožít, zvedal se mi i jako nemrtvé žaludek. Nikdo by neměl prožít nic takového.

„Co se s ní stalo?“ zeptala jsem se slabým hlasem a pomalu zvedla pohled.

Žena se na mě pousmála. „Vzala si ji moc hodná rodina. Nedávno mi ale poslali poštou, že pokud se najde pro Valerie nějaký domov, klidně Courtney nechají, aby šla bydlet k nim s ní.“

„Oni o Valerie věděli, ale nám jste to neřekla? Nebylo by snazší, kdyby si vzali tehdy obě? Takhle byla každá sama,“ rozkřičela jsem se na ni. Vřelo to v mně, protože mi až teď došlo, že ty dvě princezničky od sebe musely být odděleny strašně dlouho. Musely být na sebe zvyklé tak, že když si jednu z nich vzala rodina, bylo to, jako kdyby každé z nich uřízli jednu ruku. Kdo dokáže žít bez ruky?

„Prosím, paní Cullenová, uklidněte se, já vám to vysvětlím,“ promluvila ke mně trochu překvapeně. „Rozhodovali se, jestli si vezmou Val nebo Ney, ale nakonec jsme jim jednu z nich museli vybrat my. Slíbili, že se o ni dobře postarají, ale neměli finanční prostředky na to, aby mohli zabezpečit i druhou dívku,“ vysvětlovala dál uklidňujícím hlasem. Chápala jsem, že někdo hold nemusí mít peníze na dvě děti, tak si ale měli vzít nějaké, které nemá sourozence.

„Kdy by nám ji mohli předat?“ zeptala jsem se okamžitě.

Paní za stolem se nahlas rozesmála, ohlédla se na hodiny na zdi a rozchechtala se ještě víc. „Za deset minut se tu mám s nimi sejít, tak myslím, že to se mnou můžete už zůstat.“  

Ano, jsem to zase já - stará Sundance. Nevím, kdo si na mě ještě vzpomene, ale pokud někdo ano, moc mu děkuju, že to čekání ještě úplně nezavrhl. Chápu, že už jste to mohli vzdát a rozečíst si nějakou jinou povídku - nezlobím se.

Upřímně se příznám, že posledních pár měsíců toho bylo dost, nebudu vám rozepisovat všechno, co jsem musela udělat a co vlastně ani plánované nebylo (stejně vás mé výmluvy nezajímají), ale chci vám jen říct, že jsem byla už v takovém stavu, že jsem si i jednu chvíli myslela, že s psaním prostě budu muset seknout, protože mi došly nápady, času taky není nazbyt a v neposlední řadě jsou i další důvody. 

No, nakonec jsem se překonala, tuhle myšlenku zatlačila někam do nejzadnější části mé hlavy a cestou vlakem z intru domů jsem dopsala tuhle kapitolu a rozepsala poslední. Bojím se vám slíbit, že pátá kapitola (a poslední téhle povídky) tu bude rychle, ale třeba se překonám a zanedlouho ji tu budete mít. ;) 

Omlouvám se všem, kteří už čekání vzdali. Neplánovala jsem to. :( 

Vaše Sun :o)

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dárečky - 4. kapitola :