Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život...-18.kapitolka

10.08.2009 (07:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 999×

18.kapitolka

„Jacobe máš rád moře?“ zeptám se ho po škole, když se chystáme vyjet do La push. Dnes mám volno. Můj kluk se na mě zvědavě podívá.

„No…mám ho rád a zároveň k němu mám respekt. Pročpak se ptáš?“ to jsem chtěla slyšet.

„Tak to je skvělé. V tom případě se ještě musím stavit doma pro plavky.“ Pozvedl jedno obočí ale víc to nekomentoval. Změnil směr a vydal se k nám.

Když jsem měla plavky, mohla jsem uskutečnit svoje překvapení pro něj. Oba oblečení a přitom v plavkách se vydáme na pláž. Necháme si tam věci a Jacob chce zamířit do vody. Chytnu ho za ruku aby se zastavil. Znova zvedne obočí a nechápe. No já bych na tom byla asi stejně. Být v jeho kůži…

„Ne ještě ne. Ještě kousek půjdeme.“ Na normální lidi by byla voda až moc studená, ale mi jsme odolnější a navíc přizpůsobeni k potápění. Ne že bychom měli blány nebo tak, ale dokážeme zadržet vzduch zhruba na patnáct minut. Někdy totiž potřebují pomoci i mořská zvířata.

Nakonec dorazíme na útes, kde jsem v bezvědomí spadla do moře a kde zemřel ten upír. Když si Jacob uvědomil kde jsme, lehce se zamračil. Nebyla to hezká vzpomínka ani pro mě.

„Proč jsme tady?“ zeptal se. V hlase byl i podtón smutku.

Jacob:

Amy mě zavedla na místo kde málem přišla o život. Proč zrovna sem? Když jsem ale uviděl její výraz, kde bylo jenom štěstí a trpělivost, došlo mi, že vše má své důvody.

„Chci ti ukázat moře i jeho obyvatele z jiné stránky. Je to můj dárek pro tebe. O tomhle se člověku může jen zdát.“ Tím ve mně vzbudila zvědavost ale stále mě hlodal smutek a nehezké vzpomínky na poslední návštěvu toho to útesu. Asi si toho všimla. „Nemysli na to co se tu stalo. Mysli na to, co se stane.“dodala. Zkusil jsem se řídit její radou. Na to se otočila a z jejích úst vyšla líbezná melodie. Nic krásnějšího jsem v životě neslyšel. Neumím to ani popsat. Ale zdálo se, jako by někoho volala. A přitom to byla píseň o srdce. Melodie se rozléhala vžude kolem a nesla se ozvěnou dál a dál do lesa. Stále mi nešlo na mysl to, že zpívá moje láska. I když kdo jiný by dokázal vyzpívat něco krásnějšího?

Když dozněli poslední tony, s úsměve na rtech a rozzářenýma očima se na mě otočila. Zalil mě pocit štěstí, že tahle dívka, mě má opravdu ráda.

„To bylo… Ani to neumím popsat slovy. Nic překrásnějšího jsem v životě neslyšel. A to je ještě slabé slovo. Znělo to jako volání…“

„Děkuji. Ale tímhle nejsem až tak výjimečná. Dokáže to každá Fangelvka. A jak jsi mluvil o tom volání, měl jsi pravdu. Podívej se na obzor.“a mávla rukou směrem na širé moře. Udělám několik kroků vpřed, takže teď stojím vedle ní. Soustředěně pozoruji moře. A najednou zaznamenám pohyb. Něco vyskočilo z moře a zase dopadlo zpátky. A zase. ‚Kdo to je?‘ zeptám se přes spojení protože jsem svým hlasem nechtěl pokazit tuhle krásnou chvilku.

‚Kdo jiný než delfíni.‘ odpověděla se  smíchem. Ihned na to, se rozeběhla k okraji útesu. Dokonale mě překvapila.zastavila se těsně u okraje a otočila se na mě. Zase se povzbudivě usmála. Pak skočila dolů. Rozeběhnu se za ní. Jen ať se jí nic nestane!

Za vteřinku letím vzduchem stejně jako ona. Byl nádherný pocit. Cítil jsem takovou svobodu! A žádný strach jak jsem očekával.Amy udělala přemet a jako šipka dopadla do vln. Bylo to velice hladké přistání. Kéž bych to taky uměl. Já do vody dopadl po nohou. Moře mě pohltilo stejně jako Amy. Vlasy ji poletovali kolem hlavy tak, jak si s nimi hrál proud. Od ust jí utíkali bublinky vzduchu a přitom se usmívala. V tom jsem si to uvědomil. Já se koukám ve slané vodě aniž by mě pálili oči! To je naprosto úžasné!

Amy vyplavala nad hladinu. Já hned za ní. Je co zase mohla volně dýchat, dala se do smíchu. Nemohl jsem si pomoc jinak, než smát se též.

„To bylo… Fantastické! Nevěděl jsem, že se mohu dívat normálně pod vodou.“

„To je jedna z výhod. Ale zábava to bude teprve teď.“ Hned na to se za ní vynořili dva krásní delfíni. Přátelsky je pohladila. Udělám to stejné. Delfíni nás také pozdravili. Amy popleskala po hladině a naši noví přátelé se převalili na bok a nakonec potopili. ‚nadechni se a potop se.‘řekla nedočkavě Amy. Zhluboka se nadechnu a potopím ve stejnou chvíli jako ona. Hned na to se zachytila pod vodou vrchní ploutve jednoho z nich. Já toho druhého. Delfíni s námi plavali směrem na širé moře. Byla to krása. Opravdu mi ukázala moře z jiné stránky. Viděl jsem Spousty druhů ryb a rostli.Žádné zvíře se mě nebálo takž jsem v pořádku proplaval hejnem ryb. ‚Tak co na to říkaš?‘ ‚Je to skvělé ale pomalu mi dochází vzduch.‘ ‚mě taky. Drž se pevně.‘ Najednou delfíni prudce změnili směr. Plavali k hladině. Jak to udělala? Na to budu muset přijít.

„Wow. Koukám že jsme celkem daleko od pobřeží…“ řeknu když se ohlídnu, směr pevnina

„No to teda jo… Už bychom měli plavat ke břehu. Stmívá se. Byli jsme tu dlouho.“ A usmála se. I s delfíny jsme se vydali ke břehu. Dnes mám za sebou krásný den.

Amy:

Na břehu se rozejdeme. Já domů a Jake ke svým.

„Tak se uvidíme pozítří Jacobe. Zítra budu celý den s Alicí a Rose. Tak zatím lásko.“ A dám mu pusu na tvář.

„Až pozítří?“ usměju se. „No tak já to zkusím nějak vydržet. Nechceš odnést domů?“ zastaví mě ještě.

„Ne ne. Chci se proběhnout. Ty to zvádneš. Můžeš třeba navštívit smečku ne?“

„Máš pravdu. Tak zatím Amy…Mám tě rád.“

„Já tebe taky. Ani nevíš jak…“dám mu pusu na čelo a rozeběhnu se domů. On se promění v obrovského vlka a vydá se na druhou stranu. Po cestě se ke mně připojí jedna puma. Chvíli běží se mnou, a pak odběhne. Jak já tenhle život miluji. Konečně se do mého života dostalo opravdové štěstí….

Když dorazím domů, mamka už nadává večeři. Při jídle jsme si povídali o všem možném. Já a Alex jsme šli pak do pokoje. Mamka s taťkou si pustili Mama mia.

„Amy jedno mi musíš vysvětlit. Vím že se k tomu asi nechceš moct vracet, ale slíbila jsi mi, že to vysvětlíš. Když jsme tehdy skočili z útesu, jak si mohla vidět moje reakce?“

„Mě to nevadí. Jen si nejsem jistá jestli mi uvěříš.“

„Zkus to.“ Byla už celá zvědavá. No jo. Celá Alex.

„Tenhle zážitek nikdy nezapomenu. Pamatuji si každé slovo. Když jsem spadla z útesu, myslela jsem, že mě čeká smrt. V duchu jsem začala vzpomínat na všechny krásné chvilky a také mi bylo líto, že se s vámi nemohu ani rozloučit. Poslední bylo co jsem  viděla, jsi byla ty jak se vynořuješ. Pak mi došel kyslík a pohltila mě tma.

Najednou jsem se objevila ve vzduchu. Moře a vy jste byli pode mnou. Na zádech jsem měla krásná bílá křídla. Vedle mě se ve vzduchu vznášel anděl. Ano. Bývalá fangelvka a můj strážný anděl. Nikoho krásnějšího jsem v životě neviděla. Podívám se na vás dolů. Slyšela jsem jak voláš mé jméno, začala jsem plakat. Viděla Jacoba jak se potopil. Když se vynořil s mím tělem v náručí, došlo mi, že jsem mrtvá. ‚Takže jsem mrtvá. Teď je ze mě anděl?‘ řeknu s klidem. Vy jste akorát plavali ke břehu. ‚Amy, mrtvá ještě nejsi. Abys věděla, jsem tvůj strážný anděl.  Víš tobě se podařilo něco, co se jen tak nestává. Změnila jsi osud. Dnes měla zemřít tvoje sestra. Ty jsi se ale obětovala. Vždy jsi něco říkala… vzpomeneš si co to bylo?‘ její hlas byl tak jemný a… neumím to ani popsat. ‚Naděje umírá poslední…‘hlesnu s pláčem. ‚Správně. Vždy jsi bojovala až do konce. Tvůj čas ještě nenastal. Nechceš se vrátit? Podívej jak bys jim chyběla. Všichni tě mají rádi. Rodina a Jacob nejvíc. Proč se vzdát báječného života? Naděje umírá poslední…‘ pak jednoduše odletěla. Všichni jste byli tak smutní a celkem jsem i žasla nad tím, jak Jacob dokázal bojovat za můj život, i když málem padal vyčerpání. Také jsem slyšela tebe jak řveš. Ano musela. Měla jsi pravdu. Byla jsem rozhodnuta od té chvíle, co jsem zaslechla možnou nabídku. Lehla jsem si na své tělo, a pak se probrala.“ Alex na mě hleděla v úžasu. Málem nedýchala. Musela jsem se usmát.

„Wow. Takže ty jsi viděla svého strážného anděla, měla už jsi křídla… A rozhodla jsem vrátit. A udělala dobře. Co bychom si bez tebe počali?“ a obejmula mě.  Byla jsem šťatná, že jsem se vratila do tohohle zmatku, a že i sestra reagovala jen takhle.

Druhý den dopoledne mě a sestru vyzvedla Alice s Rose. Jelo se na nákupy.

„Musíme se jít podívat i po nějakých šatech.“ Řekne Rose.Co? Jak to myslí?

„Proč?“zeptá se Alex. Alice se jen usměje. Pak šibalsky mrkne na svou sestru.

„Rosalie si bude brát znovu Emmet.“ Ta se na ni otočí.

„Jak to víš? Vždyť jsem se ještě úplně nerozhodla!“ opáčí Rose.

„Ale Emmet jo.“ Řekne s úsměvem Alice. Všichni se rozesmějeme. Rosalie jen překvapeně kouká na Alici. Takže tu bude svatba.

„Blahopřejeme!“vykřikneme s Alex naráz. Pak už jsme dorazili na místo.

Když se konečně dostaneme do obchodu s šaty,(po dvou hodinách) nevíme které vybrat. Je jich tu spousta. Alice rovnou zamířila do svatebních společně s Rose. Mi si to namířili k společenským. Tam nás poslala Alice. Ze začátku jsem vůbec nevěděla které. Všechny byli moc krásné. Alex už se rozhodla. Teď pomáhala mě. Zoufale se už rozhlídnu po obchodě. Pak jsem uviděla překrásné šaty. Na ramínkách, do světle modré skoro bílá s tmavě modrou stuhou. Když jsem si je zkusila, padli jako ulité.

„Páni. No teda Amy, moc ti to sluší.“žasla Alex.

„Děkuji.“

Když zaplatíme, jdeme před obchod. Rose akorát brali míry. Nakonec je prý objednali. Pak jsme šli do auta. U dveří se málem srazím s malou holčičkou.

„Ach. Pozor maličká. Musíš dávat pozor.“řeknu jí. Zlaté vlásky měla spletené do dvou copů.

„Vy jste andělé?“ řekne s úžasem a prohlíží si nás modrýma očima.

„Ne. To nejsme. Měla bys jít za maminkou aby ses jí neztratila.“Jen kývla a běžela zpátky. O minutu později jsme ji spatřili z nova i matkou. Její matka vedla kočárek s nedávno narozeným miminkem. Rose se na ně toužebně podívala. Ten pohled nikdy nezapomenu. ‚Závidí to malé. Ona děti mít nikdy nemůže.‘ozve se mi Alex v hlavě. Ach. Teď je mi to jasné.

„Jako andělé připadáme asi každému.“prohodí Alice u auta.

„No a to přitom jsme spíše chodí skály si citama.“řekne hořce Rosalie. A to mi vnuklo nápad. Dáme věci do auta. Najednou se Alice zastavím uprostřed zavírání a má skelný pohled. Vize.

„Aha. Tak jedeme do dalšího obchodu s šaty. Ve škole bude výroční ples. Za dva týdny.“ Wow. Takže další šaty? No ale o tom nápadu bych měla říct Alex. Schválně co si o tom myslím. Lehce do ní šťouchnu a ukážu si na hlavu ‚Děje se něco?‘ ‚Ne. Jen mám nápad. Víš jak Rose touží po miminku ale nemůže ho mít protože je upír?‘ ‚Ano‘ ‚Možná by to mohlo jít. Přivedla mě na to tím, jak se přirovnala k chodící skále.‘ ‚Počkat myslíš jako zkusit oživit její tělo?‘ ‚Přesně. Myslíš že by to šlo?‘ ‚Možná. Zatím to neříkej. Nebudeme dělat plané naděje. Dneska to nějak nenápadně zkus.‘ ‚Dobře.‘ Pomalu se blížíme k dalšímu obchodu.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život...-18.kapitolka: