Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 6.kapitolka

24.06.2009 (21:35) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1335×

6.kapitolka – Jak to vlastně bylo?

   Když otevřu oči ležím na své posteli. Jak jsem se tady ocitla? Poslední na co si pamatuju byl let vzduchem… Pak jen tma. To není moc…

„Amy? Amy! Mami! Už se probrala. Páni měla jsem o tebe takový strach.“ Alex se na mě usmála. To už se v pokoji ale objevila mamka. Alex hned zmlkla. Chtěla jsem se posadit když mě popadla bolest v zádech. Alex mě zachytila. Sakra. Proč mě bolí záda? Najednou se mi všechno vybavilo. Ten vlk, něco v lese, vodopád, pytlák, past… Prostě všechno. 

„Amy musíš ležet. Spadla si ze stromu. Moc se nehýbej. Máš naražená záda a zápěstí. Měla si štěstí. Kdyby si byla člověk máš zlomený vaz. Neboj, my se uzdravujeme rychleji.“

„Jak dlouho jsem byla mimo? A co ten pytlák?“ Mamka mi podloží záda. Alex si zkousne ret.

„O pytláka jsem se postarala já. Alex byla stále u tebe. Charlie Swam ho ihned zatknul. V chládku si pobude tak pět let.“ Proč mi nechce říct jak dlouho jsem byla mimo?

„Alex řekneš mi aspoň ty kolikátého je dneska?“ sestra sklopí oči.

„Dneska je 31.srpna. Zítra jdeme do školy. Teda já. Ty zůstaneš ještě pár dnů doma.“ Cože?! Já byla mimo dvacet tři dní ?! Tak tohle jsem vážně nečekala…Unikl mi povzdech.

„Amy? Měla by jsi něco sníst. Dojdu ti udělat snídani a čaj na uvolnění. Taky donesu nějaké bylinky na obklady. Zavolám pak doktoru Carlislovi. Ten je nejlepší.“ Když řekla jeho jméno, udělala se jí na tváři vráska. Proč? Jen co zavřela dveře Alex spustila.

„Měla jsem takové štěstí, že jsem na tebe v tom lese narazila…. Kdyby se to nestalo, mohlo už být po mě. Zachránila si mi život. Proč si vlastně utíkala ty?“ jů… to je dlouhý příběh.

„Když jsem nachystala pasti, rozeběhla jsem se za tebou. No a jak tak běžím po tvé stopě, narazím na někoho v nouzi. Myslela jsem, že to je vlk. No každopádně byl chycený v pasti-“ Alex zavrčela. „a já mu chtěla pomoci. Ze začátku se mě bál. Nevím proč. Rána byla hluboká. Tak natrhám nějaké bylinky a rozevřu ten skřipec. Jak to ošetřím, zaslechnu dusot mnoha tlap. Dostanu strach a začnu couvat. Kolem toho ,vlka‘ se objevily další čtyři. Výhružně na mě vrčeli. V očích měli tolik nenávisti. Dám se na útěk ale dva z nich mě pronásledují. Tak se schovám do větví stromů. Tam mě nenajdou. Pak se vydám za tebou. Problém je, že to nemohli být vlci. Na ně byli moc velcí. Měli i jiné oči. Nevím ani proč mě nenáviděli a proč se na mě ten jeden koukal tak zasněně. Myslím toho, kterému jsem pomohla. Je to divné. No odehrálo se to v La push. A teď bys mi mohla říct svůj příběh ne?“Alex na mě vyjeveně zírá.

„Wow. Tak tohle nechápu. Jak tebe může někdo nenávidět? Vždyť ty zachraňuješ životy? Ať to bylo cokoliv, nesmíme to říci rodičům. Hned bychom se stěhovali. No každopádně než ti začnu vyprávět svůj příběh, měla by jsi se s někým pozdravit.“Sestra vstala a šla k oknu. Co to dělá? „Ripe!“ A opravdu. Oknem sem vskočil malý veverčák a mířil si to ke mě. Hned ho obejmu a pohladím. Rip s mi uložil na klíně ke spánku. Alex se dala do vyprávění.

„Stopovala jsem pytláka podle dohody. Mířil na východ. Zastavil se na jedné mýtince a chtěl ulovit pumu. Já ale zavyla. Puma to brala jako varování a dala se na útěk. Jenže pytlák vystřelil mým směrem. Rychle se sehnu. Naštěstí se netrefil. Začal nadávat a jel zpátky na srub. Já se chystala za ním, když se něco velmi rychlého mihlo mezi stromy. Ve vzduchu se vznášela taková sladká vůně… Nikdy jsem nic takového necítila. Pak se to vyřítilo a zaútočilo to na mě. Já uhnula a brala nohy na ramena. Něco mi říkalo, že kdybych se s tímhle začala prát, můj život by skončil. Že na tohle, ještě nejsem připravená. Běžím a běžím až narazím na tebe. Pak to znáš. No a jak jsi ze mě  seskočila, chtěla jsem se pro tebe vrátit ale důvěřuji ti. Jak proskočím vodopádem, na zem dopadnu už jako člověk. Padlo na mě strašné vyčerpání. Z venku se ozývalo takové praskání, nevěděla jsem co se to děje. Když to ustalo, vyskočím zase ven. Jediné co vidím je, jak padáš z pětadvaceti metrové výšky. Naštěstí si dýchala. Tak tě opatrně zvednu a položím tě na svá záda. Pak se zpomaleně, jak mě to učil taťka, přeměním. Pomalým tempem abych tě neshodila se vydám domů. Tady si tě do parády vzala mamka. Nehla jsem se od tebe ani na krok. Ven jsem nesměla chodit. Každý si měl myslet, že jsme obě na celé prázdniny na jezdeckém táboře jako praktikantky.“ Fíha. Takže ona měla také problémy. Co je tohle za místo?

„Amy? Nesu ti čaj a snídani. Doktor přijede za půl hodinky.“ Chci se posunout když se ozve bolest v zápěstí a trochu i v zádech. „Jauvajz!“unikne mi. Málem zapomenu, v čem mám teď nevýhody. Ale moment, nehojí se naraženina dva týdny?

„Děkuji. Můžu se tě na něco zeptat?“přikývne „Proč mě ještě bolí ty záda a zápěstí? To se přeci hojí tak dva týdny a v našem případě týden…“ zamračí se ale odpoví.

„No víš… ty jsi byla, dalo by se říci v kómatu. A při něm se nám rány vůbec nehojí. Ať už je to malý škrábanec nebo zlomenina… Proto máš ještě ty modřiny.“ Cože? No tak to je v háji. Ale nahlas to neřeknu. Radši se pustím do jídla. Jím pomalu a snažím se nehýbat. Bohužel mi párkrát uniklo tiché „Au“. Když se najím někdo mi zaklepe na dveře. Pustím ho dál.

„Amy? Je tu pan doktor Cullen.“Byla to Alex a tvářila se překvapeně. Co je? Však to zjistím.

„Ahoj. Jmenuji se Carlisl Cullen a ty jsi Amy viď?“(popisovat ho snad nemusím) překvapená jsem i já. Vypadá jako anděl. Je to možné? Opravdu má topazové oči? A ten pach. Je sladký…

„Dobrý den. Ano. Jmenuji se Amy.“ Usmál se. Ta bledá kůže vypadal chladně. Je taková i ve skutečnosti? On snad ani nemůže být člověk! Ale zdál se být milý…

„Takže ty jsi spadla ze stromu. Zhruba ze čtyř metrů viď?“Přikývnu. „Co všechno tě bolí?“

„No záda, zápěstí, trochu hlava a loket.“ Doktor se posadil na židli vedle mé postele. Přikyvoval a pak promluvil.

„Tak se na to podíváme. Nejspíš budeš jen pořádně potlučená ale může to být i nějaká zlomenina. Můžu?“ruce měl nachystané u lokte. Přikývnu.

Doktor mi postupně prohlédl zmíněná místa. Z jeho teplotou jsem se nemýlila. Byla chladná jako led. Tohle vážně není člověk. Mít takovou teplotu, už je dávno po smrti. Kdo je to?

   Do pokoje vstoupila mamka. Pan Cullen oznámil výsledek.

„Dospěl jsem k závěru. Záda a loket jsou naražená. Zápěstí je ale nejspíš naštíplé. Ta bolest hlavy to bude lehký otřes mozku. Jinak budeš ale v pořádku. Dostaneš nějaké léky na bolest a na zápěstí dlahu. Sádru asi nechceš viď?“ já a sádra? Fuj! To bych nevydržela!

„Ne to opravdu nechci. Jak dlouho budu mít tu dlahu?“ Doktor ji mezitím vyndává z tašky.

„No měla by jsi ji mít tak tři čtyři týdny. Léky můžeš brát maximálně čtyřikrát za den ano?“

„Dobře. Ale já léky moc nemusím. Nebude vadit když si budu dělat jen čaje na uvolnění?“

„Myslím, že ne. Za čtyři týdny přijdete ke mě na kontrolu. Do školy může tak za dva týdny. Cvičit nesmí ale tak ještě týden po tom co nebudeš mít dlahu. No a teď už musím jít. Kdyby něco, tak volejte.“ Sakra to budu muset tak dlouho předstírat mrzáka? To je nefér!

„Děkujeme že jste přijel. Nashledanou.“ Řekla mamka a přitom mířila spolu s ním ke dveřím.

„Není zač. Je to má práce. Tak se uvidíme na kontrole ano? Nashledanou.“  Ten „chlápek“ byl váže milý… Jen kdybych tak věděla co je zač. Takže teď už jsem bez přestání myslela na dvě věci. Doktor a ten krásný raněný „vlk“ z lesa. Nevím čím to je, ale hrozně mě k sobě přitahoval. Ty oči… Je možné abych se do něj zamilovala? Jak tak přemýšlím ani si neuvědomím jak rychle čas plyne. Čili mě překvapí, když o deset minut později do pokoje vtrhne Alex. Byla vyděšená. Co se zase děje?

„Amy cítila si jeho pach?“Přikývnu. „Tak skoro stejně bylo cítit v lese to něco. Chápeš to? Mohl to být klidně on!“ Prokrista pána! Tak to jsme v háji. I když Carlisl to být nemohl. Ne na to je až moc milý. Nemá on ale adoptivní děti?

„Alex on to nebyl…Je tu ještě jedna možnost… Cullen má ještě pět adoptivních dětí ne?“

„To brzo zjistíme…“

Druhý den když se sestra vrátila ze školy, vyhrkla co zjistila. A to nebylo moc fajn.

„Nebudeš mi věřit kdo chodí na stejnou školu. Všichni Cullenovi děti. Jsou v našem věku a také vím, který mě pronásledoval. Oni naštěstí o nás neví nic. Jsou to tři kluci a dvě dívky. Emmet, Rosalie, Jasper, Alice a Edward. Všichni vypadají jako andělé, mají bledou a studenou pleť voní podobně. Ten kdo mě pronásledoval je Jasper. Teď se ale podrž. Na občanku sedím vedle Rosalie a  já zjistila, že jim nebije srdce! Chápeš co to znamená?“ A sakra! Tak tohohle se mamka bála? Proto nám dala výcvik dříve? Protože tu jsou upíři?

„Tohle si u ní musíme potvrdit. Dokud nás oni neodhalí, budeme v bezpečí.“ Teda aspoň doufám…

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 6.kapitolka: