Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie! 10. kapitola

11.06.2010 (07:30) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2317×

Pitomost alá Bella!

   Jasper mě opatrně vytáhl z auta a já si položila hlavu na jeho chladné rameno. Bylo hezké být zase doma. Alice mě starostlivě hladila po vlasech a zároveň mi svým šátkem otírala zaschlou krev. Zajímavé. Jasper byl čerství vegetarián, ale moje krev mu problém nedělala. Asi jsem nebyla lákavé sousto.

   „Kde je?“ ozval se z domu Nahuel. Zřejmě se bavil s Edwardem, který šel dovnitř první. Slyšela jsem, jak mu Edward něco říká, a za chvíli už byl Nahuel venku, v tváři napjatý a vážný. Jakmile mě uviděl, jeho tvář se zachmuřila ještě víc a přistoupil ke mně s výrazem mučedníka.

   „Co mi to děláš?“ zašeptal a natáhl ruce směrem k Jasperovi, který mě stále svíral v náruči jako porcelánovou panenku. Jasper si mě pohodil v náruči a pak mě předal do té jeho. Najednou jsem vnímala to příjemné teplo, které z něj vyzařovalo a zavřela jsem oči. Ucítila jsem, jak se dal do pohybu. Bylo mi dobře. Dokonce jsem i pocítila lehké mravenčení ve zlomených končetinách, to jak kouzlo hojilo má zranění. Uložil mě do postele a začal mi svlékat potrhané věci. Nejdřív se zbavil kabátu, který mi dal v autě Carlisle a pak se chystal stáhnout mi přes hlavu zbytky košilky. Zarazila jsem ho. Byla jsem ještě dost při vědomí na to, abych věděla, že tohle mu dovolit nechci.

   „Já sama,“ zaskřehotala jsem vysíleným hláskem a Nahuel se usmál. Dokončil pohyb a já jsem před ním ležela jen v Evině rouše. Krev jsem měla po celém těle, ale to ho nezajímalo. Nezajímalo ho moje tělo. Ani jednou nezavadil pohledem jinam, než k mým očím. Potom mě odnesl do koupelny, kde mě postavil pod tekoucí vodu a podal mi mýdlo. Trpělivě čekal, než ze sebe smyji únavu a špínu posledních dní. Když jsem skončila, zastavil vodu a zabalil mě do ručníku. Objala jsem ho kolem krku a nechala se přenést do pokoje. Zacházel se mnou jako s dítětem. Stejně opatrně a křehce, jako bych se měla každou minutou roztříštit. Schovala jsem se do peřin a nasála vůni, která mě obklopovala. Vonělo to tu jako Nahuel. Slastně jsem zavřela oči a usmála se.

   „Je tady Embry. Chce tě vidět,“ sdělil mi tiše. Otevřela jsem oči a zmateně jsem zamrkala. Embry? Nechci Embryho. Chci, aby tady se mnou zůstal on.

   „Chtěla bych, abys zůstal,“ natáhla jsem k němu ruku.

   „Chtěl bych, abys byla šťastná,“ podíval se mi do očí a po chvíli pokračoval. „A jestli je to s ním, budu to akceptovat.“

   „Nahueli,“ vydechla jsem šokovaně. Co mi to tady říká?

   „Ulehčím ti to. Slibuji,“ usmál se na mě a ode dveří se ještě otočil. To bylo naposledy, co jsem od něj viděla vřelý úsměv směřovaný mně. Potom vešel Embry a od té doby se všechno změnilo. Čas ubíhal zběsilou rychlostí a za chvíli tu byly Vánoce. Nahuel se mi nevyhýbal, to ani náhodou. Ale ochladl. K ostatním byl pořád stejně milý a pozorný, ale když jsem do místnosti vešla já, jako bych jeho veselou náladu zmrazila. Byl na mě jako kus ledu. Choval se odměřeně a díval se na mě s nezájmem. Bolelo to. Moc to bolelo, a tak jsem hledala někoho, kdo by mě utěšil. Embry se toho zhostil s radostí. Podnikali jsme spolu spoustu různých věcí. Skok z útesu, běhání po lese, přičemž on mě nesl na zádech ve své vlčí podobě. Nahuel to sledoval s netečností. Jestli jsem čekala, že snad bude žárlit, pekelně jsem se mýlila.

   „Můžu se zeptat, co jsem ti udělala?“ zeptala jsem se ho, když se u televize bavil s Emmettem o nějakém zápase a mně naprosto ignoroval. Překvapeně se na mě podíval a pokrčil rameny, přičemž se zase otočil na Emmetta.

   „Mluvím s tebou!“ vykřikla jsem pobouřeně a postavila se na nohy.

   „Já tě poslouchám,“ odpověděl mi klidně.

   „To se divím. Myslela jsem, že jsem pro tebe vzduch. Sakra, co jsem ti udělala tak strašného, že se ke mně chováš takhle!“ vypěnila jsem a bylo mi jedno, že jsem svým křikem přilákala i ostatní.

   „Nebudu se hádat,“ vstal a hodlal odejít. Zastoupila jsem mu cestu.

   „Ne. Budeš se se mnou hádat! Protož je to jediný způsob, jakým se s tebou můžu bavit. Nebo už ti nestojím ani za jednu pitomou hádku?!“ křičela jsem na něj. Nahuel se na mě překvapeně podíval a potom se jeho oči zúžily.

   „Běž se hádat s Embrym. Zatraceně! Tak já se tady jako ten vůl snažím slečně to ulehčit a pořád se jí něco nezdá! No co koukáš? Myslíš, že jsem takový idiot a nevšiml jsem si toho tvého výrazu, než jste s Alice podnikly tu cestu do minulosti? Krom toho, Embry se mi rád pochlubil, jak jsi mu řekla, že ho miluješ. Myslíš, že je to snadné nechat tě jen tak jít? Není. Ale radši se propadnu do horoucích pekel, než abys se mnou byla jenom z výčitek svědomí,“ oznámil mi zuřivě a vyrazil mi tím dech.

   „Neřekla jsem mu, že ho miluju,“ zamračila jsem se.

   „Jo, jasně,“ ušklíbl se pohrdavě.

   „Posloucháš mě vůbec?! Já mu to neřekla! Jsi korunovaný vůl. Možná by mi bylo s Embrym vážně líp!“ vykřikla jsem pobouřeně, protože mě tou svojí paličatostí dováděl k šílenství.

   „Tak si za ním utíkej. Kdo ti brání?“ zvýšil taky hlas a mně do očí vstoupily slzy.

   „Nenávidím tě,“ zašeptala jsem, aby nebylo slyšet to zoufalství v mém hlase.

   „Bravo, princezno. O to jsem se snažil celou dobu,“ pousmál se koutkem úst.

   „Jdi k čertu, Nahueli,“ otočila jsem tvář, aby neviděl ty slzy. Viděla jsem, jak natáhl ruku, aby mě pohladil po vlasech, ale pak ji zase stáhl a s kamenným výrazem odešel. Byla jsem tam jen já. Ostatní asi odešli během hádky. Svezla jsem se podél dveří do podřepu a začala plakat nahlas. Domem se ozývaly moje vzlyky a já nebyla schopna přestat. Potřebovala jsem se toho zbavit, ale nevěděla jsem jak. Snad přebít ten pocit prázdnoty něčím jiným. Strachem? Z čeho? A pak jsem to měla. Vybavila jsem si ten pocit nepřekonatelného strachu, když mě Embry postavil na nejnižší stupeň skály před tím, než jsem skočila do vody. A co potom úplný vrchol. Přežila to Bella, musela jsem to přece přežít i já. Měla jsem to vymyšlené během pár vteřin. Popadla jsem klíčky od Jasperovy motorky a vyběhla před dům, kde ji měl zaparkovanou. Musela jsem jednat rychle, než to uvidí Alice. Nasadila jsem si přilbu a pak přidala na plynu. U skály jsem byla za pár minut. Slezla jsem z toho pekelného stroje, sundala si přilbu a naklonila se přes okraj. Byla to taková výška, že se mi až zamotala hlava. Sundala jsem si bundu a jen v tričku se postavila na hranu skály. Roztáhla jsem ruce a zavřela oči.

   „Azer!“ zařvala na mě Alice někde za mnou a já slyšela svištivý zvuk jejího běhu. Nebyl čas. Teď, nebo nikdy. Předklonila jsem se a padala dolů. Byl to pocit naprosté volnosti.

   „Azer!!!“ Teď ten hlas zněl ještě naléhavěji, ale jeho ozvěny utopila voda, která byla okamžitě všude kolem. Nestihla jsem se ani leknout její teploty a už mě něčí paže tahala nad hladinu. Byl to Nahuel. Alice plavala nedaleko něj a v jejích očích byl vztek.

   „Zbláznila ses?!“ zatřásl se mnou na břehu Nahuel, kam mě odtáhl.

   „A kdyby? Co je ti do toho?!“ prskala jsem vztekle.

   „Nejradši bych tě přerazil! To tě navedla Bella? Málem se mi zastavilo srdce, když jsem tě viděl, jak tam skáčeš!“ křičel na mě.

   „Dej mi pokoj,“ vytrhla jsem mu svou ruku.

   „Ty,“ sykl vytočeně a bylo na něm vidět, že se musí hodně ovládat. „Teď tě nenávidím já!“ syčel jako had.

   „To máš docela blbý… Protože já tě miluju,“ pokrčila jsem rameny, vysmekla se mu a nechala ho tam ochromeného stát. Tak to by bylo.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie! 10. kapitola: