Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie! 14.kapitola

02.07.2010 (14:15) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1971×

A s jeho prvním nádechem jsem naposledy vydechla!

   Nemohla jsem tomu uvěřit. Má vlastní matka! Má vlastní matka dovolila, abych necítila. To proto jsem mohla tak bezcitně vraždit a necítit žádné výčitky, i když to byly tvorové temnoty. Já byla bez srdce. Takže se nikdo nemýlil, když mi říkal, že jsem bezcitná mrcha. Já jí byla!

   „Nechtěla jsem, aby ti někdo ublížil. Láska komplikuje život a já tě chtěla uchránit té bolesti, která by tě postihla. Milovala jsem tě víc než svůj život, proto jsem to udělala. Pochop to, prosím,“ sepla matka prosebně ruce.

   „Dost…! Dost! Jak jsi mi to mohla udělat? Dovolila jsi, aby ze mě byla nestvůra. Netvor, který se nezastaví před ničím. Nenávidím tě! Nenávidím vás oba!“ rozkřikla jsem se a do očí se mi hnaly slzy. Zamrkala jsem, aby je neviděli.

   „Drahoušku. Nikdo nemohl tušit, že kouzlo zlomíš. Že ho zlomí ten hoch. Netušila jsem, že se najde někdo, kdo tě bude milovat víc než já. Ačkoliv to přiznávám nerada, ten chlapec by za tebe dýchal. Kouzlo je utvořené tak, že můžeš něco cítit jen k tomu, kdo tě miluje jako já. Byla jsem si jistá, že nikdo takový neexistuje. Pletla jsem se,“ sklonila hlavu k Nahuelovi a promnula v prstech jeho vlasy. Zavrčela jsem na ni a shodila ruku, kterou se ho dotýkala.

   „Nesahej na něj!“ štěkla jsem.

   „Můžeš mě nenávidět, ale já mu nedokážu pomoci. Ten člověk, kterého jsem zachránila byl tvůj otec. A bylo to z lásky, kterou jsem k němu cítila. Ženy našeho rodu jsou schopné vrátit mrtvé jen tehdy, milují-li celou svou bytostí. Musíš sáhnout na dno svých sil a položit si jednu jedinou otázku… Miluješ ho natolik, abys pro něj obětovala i to nejcennější, co máš? Svou moc?“ podívala se mi zpříma do očí. Zamyslela jsem se nad tím. Svou moc? Svou kouzelnou podstatu? Jedinou věc, která mě odlišovala od lidí a spojovala s Culleny? Ano! A obětovala bych i mnohem víc.

   „Jak to mám udělat?“ zeptala jsem se jí přímo. Podívala se na mě dost nevěřícně, ale nakonec ke mně přistoupila, dotkla se místa, kde tušila srdce a klidně se nadechla.

   „Tady. Musíš to chtít tady. Musí to být jediná věc na světě, která tě v tu chvíli bude zajímat. Způsob, jakým dokážeš smrti, že má toho nepravého, je jen a jen na tobě. Pamatuj. Jedna šance a žádný omyl. Smrt nemá ve zvyku dávat něco zadarmo,“ podívala se mi pevně do očí.

   „Co dál?“ optala jsem se zvědavě.

   „Vyvoláme ji. Přivedeme smrt na zemský povrch. Azeret, pamatuj si to dobře. Jeden pokus. Nebude chtít vyjednávat. Musíš použít svou moc. Já při tom zemřela, ale tvůj otec žije. Neudělej stejnou chybu. Bude ti ukazovat tvoje nejhorší obavy, tvé nejstrašnější skutky a nakonec tě bude chtít získat pro sebe. Vzpomeň si na Nahuela. Pokaždé, když zaváháš toho využije, podkope ti tvou víru v něj. Ale ty nesmíš přestat věřit. Věřit ve vás. Já a tvůj otec jsme se dopustili mnoha chyb, ale ty jsi to jediné, na co můžeme být oba dva hrdí. Tady se však ukáže, jestli jsi opravdu silná. Zamysli se nad tím, co tě nejvíc bolelo, jak fyzicky, tak i psychicky a teď si tu bolest znásob. Bude to bolet. Bude to moc bolet. Já tomu podlehla, ale ty nejsi já. Jsi silná. Jsi dcera krále mágů a princezny čarodějek. Nedovol, aby naše linie zemřela s tebou. Aby Nahuel zemřel spolu s tvou láskou. Vzpomeň si na má slova. Miluji tě. Tvůj otec tě miluje, tvá nová rodina tě miluje a ten hoch… Jak mám vyjádřit slovy něco, co se nadá popsat? Mysli na to, Azeret, až budeš mít pocit, že víc nevydržíš. Uvidíme tě, ale nebudeme ti moci pomoct. Jakoby nás dělila neviditelná bariéra, takové to bude,“ políbila mě na čelo a odstoupila. Pohybem ruky vykouzlila svíčky, které se stočily do kruhu a lusknutím prstů je zapálila.

   „Azer? Jsme s tebou,“ podívala se mi Alice pevně do očí a na dálku se na mě usmála. Povzbudivě. Věřícně a přejícně. Já jí trochu plachý usměv oplatila. Samanta odříkala kouzlo a já se zachvěla, jelikož mě ovanula zima. Byla tady. Smrt! Vyděšeně jsem zírala na místo, kde se začala zhmotňovat. A pak užasla. Představovala jsem si ji jako nějakou kostru s kosou, ale přede mnou stál muž. Muž s vlasy černými jako uhel a očima rudýma, ještě o odstín tmavšíma, než jaké jsem viděla u upírů.

   „Azer,“ promluvil smyslným hlasem a přistoupil ke mně. Pozvedl mi štíhlými prsty hlavu a já se mu podívala do očí. Viděla jsem v nich utrpeních všech, které byli uvězněni v jeho říši.

   „Co tam vidíš?“ zašeptal mi do ucha a já se oklepala hrůzou. Z jeho hlasu mi běhal mráz po zádech.

   „Bolest,“ odpověděla jsem popravdě.

   „Takovouhle?“ usmál se zle a potom ode mě o krok odstoupil. Začal se ke mně blížit černý mrak, ve kterém jsem poznávala duše. Duše lidí, které jsem zabila.

   „Néééé… Prosím, nezabíjej mě… Já nechci… Pro všechno na světě, nééé… Na kolenou prosím o odpuštění,“ všechna tahle slova mi zněla v hlavě, když kolem mě ty duše kroužily. Byly jako hladový psi a každý z nich čekal na to, aby se do mě zakousl. Moje hlava byla jako z olova. Myslela jsem, že to nevydržím. Bolelo to. Bolelo to víc, než když mě mučili ve Volteřře. Tohle byla opravdová bolest a já pod jejím náporem klesla na kolena.

   „Dost!“ vykřikla jsem a zacpala si uši, abych je neslyšela. Abych neslyšela jejich vzlyky a bolest. Ale oni byli v mé hlavě. Všichni ti lidé mi našeptávali do ucha své obavy.

   „Poslouchej, Azeret. Dcero magie. Poslouchej, jak mě budeš prosit, abych tě nezabíjel,“ zasmál se mi u ucha ten zlý hlas. Chtěla jsem ho udeřit, ale on mě chytil za zápěstí a vytáhl za ruce na nohy.

   „Stejně slabá jako tvoje matka,“ odfrkl pohrdavě. To mě dostalo. On mi ubližoval. Hrozně moc to bolelo a já už chtěla konec, ale pak jsem si vzpomněla na Nahuela. Nemohla jsem to udělat. Nemohla jsem se jen tak vzdát. Bez boje.

   „Já nejsem má matka,“ sykla jsem a jedním pohybem se mu vykroutila, abych ho pomocí kouzla poslala k zemi. Byl tak ohromený, že chvíli jen nečinně zíral. Pak se vztekle zvedl a uhodil mě do tváře, jen jsem sebou cukla.Z úst mi vytekl pramínek krve a já ho jen setřela prstem, abych se na něj opovržlivě podívala.

   „Ty malá mrcho! Skončíš úplně stejně, jako tvá zatracená matka! Taky si myslela, že mi může čelit. A teď bude navěky bloudit v mezisvětí. Nemilovaná a sama!“ rozesmál se na celé kolo.

   „Já ji miluji,“ zašeptala jsem zaskočena svými vlastními slovy.

   „Cože?“ otočil se po mně prudce.

   „Miluji svou matku,“ řekla jsem šokovaně.

   „Jsi bláhová. Upřela ti právo milovat a přesto ji miluješ? Azeret… Nabízím ti jiný život. Odpoutej se od pozemského žití a buď mojí královnou. Vládni se mnou v podsvětí a já ti dám všechno, co si jen budeš přát. Dej mi dědice trůnu a já ti dám moc, o jaké se ti ani nesnilo. Buď po mém boku krásná princezno,“ přejel mi prstem po šíji, až jsem se otřásla a zavřela oči. Znělo to tak lákavě. Byl nádherný, byl to muž. Jak snadné by bylo mu podlehnout.

   „Jediný polibek. Jenom jeden a navždy budeš moje. Budu tě milovat, královno. Kdo jiný by si zasloužil mít tvoji krásu? Chtěl jsem tě už v den, kdy ses octla v matčině lůně. Polib mě, Azeret,“ otočil si mě k sobě a já nastavila své rty. Pak jsem ale přes jeho rameno zahlédla matku. V očích se jí zračil děs. Strach o mně. A já to nemohla udělat. Vzpomněla jsem si na Nahuela a síla mi znovu proudila v žilách. V ruce se mi objevila dýka a já mu ji přiložila ke krku.

   „Přivedeš mi Nahuela nebo se rozloučíš se svým královstvím. Jakou možnost si zvolíš?“ zeptala jsem se chladně. Podíval se mi vzpurně do očí.

   „Tak jakou?!“ zvýšila jsem hlas. Chvíli si mě měřil, potom luskl prsty a já viděla, jak do Nahuelova těla vnikla jeho tyrkysová duše.

   „Budeš moje. I kdybych si tě měl vzít mrtvou, budeš moje,“ pohladil mě po vlasech a byl pryč. Vysíleně jsem se sesypala na podlahu a s Nahuelovým prvním nádechem jsem naposledy vydechla já.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie! 14.kapitola: