Tahle kapitolka bude trošku převratná. Doufám, že vám aspoň udělám radost, ale zároveň vás ani teď nepotěším happy endem. Alespoň ne v téhle kapitolce:).
22.07.2010 (12:15) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2292×
Zapomenuta? Ne, ona ne, to Cullenovi!
Probudila jsem se v uzavřeném prostoru, kde nebyla ani špetka světla a ticho jako v hrobě. Viděla jsem jenom nějaký polštář pod hlavou a látku nad sebou… Moment… Ticho jako v hrobě. Ten prostor akorát na míru? Já v něm byla. Právě jsem ležela v rakvi! Zhluboka jsem se nadechla, ale došlo mi, že tady moc kyslíku nemám. Co teď? Vždyť oni mě zaživa pohřbili! Ale kdo? Nevzpomněla jsem si. Věděla jsem, že ležím v hrobě, věděla jsem, že se odtud musím dostat, ale to bylo všechno. Všechno, co si moje mysl uvědomovala. Pak už jsem neměla ani ponětí o tom, jak jsem se sem dostala, kdo vlastně jsem a především kde jsem!
Zkusila jsem rukou prorazit dřevo a podařilo se mi to. Hlína byla měkká, což znamenalo, že tady neležím dlouho. Moje jediná šance na přežití bylo prohrabat se na vrchol. Doufala jsem jen, že mě nepohřbili moc hluboko. Naposledy jsem se nadechla a začala se brodit ven. Když už jsem myslela, že tam opravdu zemřu, najednou se nade mnou země rozevřela a já vypadla na trávník vedle náhrobku. Zkrvavené ruce bolely od toho, jak jsem prorazila tvrdé dřevo rakve, tělo jsem měla plné modřin a byla jsem celá špinavá. Tichou nocí se nesl můj naříkavý pláč a já se s nadějí podívala na hrob, ve kterém jsem byla pohřbena. Byl na něm vytesaný nádherný nápis, který se třpytil ve světle měsíce.
Navždy vzpomínáme na milovanou dceru, přítelkyni a sestru. Vždy budeš v našich srdcích.
Azeret Cullen
Narozena 17. září 1993
Zemřela 23. ledna 2010
Milujeme tě!
S úctou jsem se dotkla každého písmene. Dobře. Vím, jak se jmenuji a kolik mi je let. Pravděpodobně mám i nějakou rodinu. Ale kde? A hlavně, proč si na ni nevzpomínám? Jak je možné, že mě pohřbili, když mě tolik milovali? Proč nevím, co jsem zač?!?!
Alice
Je to přesně týden, co jsme ji pohřbili. Týden, co už není mezi námi. Nahuel se zhroutil a moje rodina? Už nejsme rodina. Nejsme úplní. Chybí nám jeden článek ke štěstí a ten už se nikdy nevrátí. Jaká ironie. Místo na nás to své kouzlo poslala na sebe. Trvalo nám jen pár hodin, než jsme našli její mrtvé tělo ležet na pláži. Teleportovala se tam pravděpodobně nechtěně. Nikdy nezapomenu na její oči, když umírala. Byl v nich neskutečný strach a zároveň vysvobození. Ona se nebála smrti. A to jediné mě utěšuje. Doufám, že její duše došla zaslouženého klidu.
„Alice?“ dotkl se Jasper mého ramene.
„Nemyslím na ni,“ zalhala jsem pohotově. Můj muž nechtěl, abych se trápila, ale ani on nedokázal zahojit rány v našich srdcích. Byly hluboké a my věděli, že si je s sebou poneseme celou svoji existenci.
„Proč mi lžeš?“ podíval se na mě zdrceně, ale já už ho neviděla. Najednou jsem před sebou měla vizi. Vizi, která mi ukazovala Azřin hrob. A ji! Ji, jak se z něho hrabe, jak pláče a nakonec jak se dívá na svůj náhrobek!
„Edwarde!“ vykřikla jsem vyděšeně, ale to už jsem slyšela svištivý zvuk, to jak Edward vyběhl z domu a hnal se na hřbitov. Okamžitě jsem vystartovala za ním a doběhla jen pár vteřin po něm. Zrovna se skláněl nad ní. Bylo to něco neuvěřitelného, ale Azer tam opravdu byla. Hrob vedle ní byl rozrytý, a když jsem se podívala na její ruce, byly od hlíny a krve. To jak z něho lezla. Soucitně jsem se na ni podívala a ona jen vyděšeně couvala před Edwardem. Hystericky plakala a prosila o smilování. Naříkala tak hlasitě, až mi to rvalo srdce. Byla vyděšená k smrti, a když se jí Edward dotkl, rozkřičela se ještě víc. V potrhaných šatech se schoulila k náhrobku a kolébala se dopředu a do zadu. Držela si pevně uši a pořád dokola opakovala, že chce žít.
„Prosím. Já nechci zpátky do toho hrobu… Prosím,“ vzlykala a Edward se na ni jen úzkostlivě díval. Nemohl nic udělat. Pravděpodobně si na nás nepamatovala a fakt, že se probudila ve svém vlastním hrobě, jí na dobré psychice asi nepřidal.
„Azer?“ zkusila jsem to opatrně. Ani se na mě nepodívala. Měla oči pevně zavřené a držela si uši.
„Můj Bože!“ vykřikl za mnou Nahuel a to donutilo Azer pozvednout hlavu. Když ho spatřila, v jejích očích probleskl plamínek poznání.
„Nahuel,“ zašeptala, ale než jsem se stačila zaradovat, zatřásla hlavou a oči byly zase vyděšené a cizí.
„Zapomeň na ně. Bude to bolet. Zapomeň, musíš zapomenout, nebo budeš trpět. Vymaž je ze svého života,“ šeptala si tiše a rukou se tloukla do hlavy. Byl na ní žalostný pohled.
„Pusť mě k ní,“ odstrčil Edwarda Nahuel. Azer je nevnímala, ale ve chvíli, kdy se ji Nahuel dotkl, začala křičet. Nahlas a pronikavě. Jako kdyby jí někdo trhla hlavu.
„Ne, ne, ne! Bude to bolet!!!“ křičela hystericky.
„Azer? Lásko, prosím. To jsem já, slyšíš? Nahuel,“ zatřásl s ní šetrně, ale nepomohlo to. Viděla jsem slzy, které mu vstoupily do očí, když ho nepoznala a dál křičela. Pustil ji tedy a ona se trochu uklidnila. To už přiběhl Carlisle s nějakou injekcí a okamžitě jí to píchl. Azer usnula a on ji vzal opatrně do náruče.
„Vítej zpátky, holčičko,“ políbil ji na čelo.
„Nepamatuje si nás,“ podotkla jsem.
„To bude to kouzlo. Jen nevím, jak jíi vrátíme paměť,“ povzdechl si a dal se do pohybu.
„Co až se probudí?“ optal se Edward.
„Nevím,“ pokrčil Carlisle rameny.
„Byla k neudržení. Zbláznila se,“ zašeptala jsem tiše. Carlisle se po mně otočil a hněvivě si mě změřil.
„Divíš se? Už ses někdy probudila ve vlastním hrobě a bojovala o život?! Už jsi někdy byla pohřbena za živa?!“ štěkl po mně.
„Já vím,“ sklopila jsem provinile hlavu,
„Omlouvám se Alice, ale musíš se ji snažit pochopit. Samozřejmě, že to něco udělalo s její psychickou stránkou a ví bůh, jestli se ještě někdy vrátí její pravé já.“
„Neměli bychom zavolat Daria?“ zeptal se Nahuel a převzal si ji do své náruče.
„To by bylo nejlepší. Přece jenom by si mohla pamatovat alespoň svého otce,“ pokýval Carlisle hlavou.
„Nepamatuje si nás, jak by si mohla pamatovat jeho?“ zeptal se Edward.
„Ale jeho nenávidí. Nemá důvod, aby si ho nepamatovala. Nás milovala, proto nechtěla, abychom trpěli, ale kouzlo omylem seslala na sebe,“ vysvětlil Carlisle a otevřel dveře Nahuelovi, aby s Azer v náruči mohl vejít do domu.
„Vzpomene si,“ řekl tiše Nahuel.
„To není jisté,“ stiskl mu Edward povzbudivě rameno.
„Kdyby se tohle stalo Belle… Co bys udělal?“ zeptal se Nahuel.
„Všechno proto, aby si vzpomněla.“
„Přesně to hodlám udělat já. Už ji nenechám, aby si ublížila pro dobro ostatních. I kdybych při tom měl zemřít, ona už trpět nebude,“ pohladil ji po tváři a odešel. Podívala jsem se na Azřinu klidnou tvář a musela jsem si skousnout rty. Vypadala tak nevinně, až mě z toho píchlo u srdce. Prosím, vrať se nám. Pro všechno na světě tě prosím, vrať se. Kdo mohl tušit, že nakonec místo tebe budeme zapomenuti my?
Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Dcera magie! 16. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!