Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie! 4.kapitola

28.05.2010 (18:15) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2480×

Pomůžu ti najít tvoji minulost, Alice!

Probudila jsem se, když se slunce lehce sklánělo k horizontu. Byl večer a z venku otevřeným oknem proudil dovnitř svěží vánek. Nadechla jsem se, ale okamžitě sykla bolestí, protože mým zlomeným žebrům se to moc nezamlouvalo. To je jediná věc, kterou jsem si ze zbytku té scény pamatovala. Zlomené žebro, vzdalujícího se Arona a pocit klidu z toho, že jsou Cullenovi v pořádku.

„Konečně, spáči. Už jsem myslel, že mi tady prospíš soudný den,“ uslyšela jsem z rohu pokoje a podívala se na usmívajícího se Nahuela.

„Jsi v pořádku,“ vydechla jsem úlevně. Přece jenom to byl on, kdo ode mě Arona dostal pryč a možnost, že by mu ten novorozený zmetek mohl ublížit, mě popravdě přiváděla k šílenství.

„Co by mi mělo být? Jediný, kdo si zaslouží hrát si na zraněného, jsi tady ty,“ zazubil se pobaveně a přisedl si ke mně na postel.

„Mám zlomená žebra. Trochu to bolí,“ sykla jsem a pokusila se postavit, aby si o mně nemyslel, že jsem simulant.

„Mohl ti ublížit mnohem víc,“ zatlačil mě zpátky do peřin a podá mi hrneček s čajem, abych se napila.

„Ale neublížil by vám. To je hlavní. Nic se vám nesmí stát, já jsem se vylízala z horších věcí,“ pokývala jsem přesvědčeně hlavou. Nahuel se mi svýma nádhernýma očima zahleděl do tváře a nevěřícně kroutil hlavou.

„Jsi blázen,“ vzal si ode mě hrníček.

„No… Nazývali mě i hůř,“ pokrčila jsem rameny.

„Jo. Třeba čarodějka… Nádherná čarodějka, co má v moci všechny muže?“ optal se mě pobaveně a já se na něj podezíravě zahleděla.

„To bych neřekla. Muži se mi vyhýbají,“ řekla jsem klidně.

„Krásných a chytrých žen se muži vždycky bojí.“ Přikryl mě trochu víc.

„Nejsem krásná,“ zašeptala jsem se skloněnou hlavou. Nahuel mě lehkým tlakem donutil podívat se mu do očí.

„Pak jsi vážně slepá. Nevidíš ty oči barvy letního nebe? Ty nádherné rty? Nos a vlasy, které jsou jako noční obloha?“ promnul pramen mých vlasů a takhle zblízka jsem mohla jasně cítit jeho vůni. Voněl jako lilie… Květiny, které jsem milovala ze všech nejvíc.

„Nahueli,“ zašeptala jsem zastřeně a zavřela oči. Pak jsem cítila jeho dech na své tváři a celá jsem se napnula. Ale on mě nepolíbil. Jen rty zmapovaly moje líce, ale rtů se ani nedotkl. Začala jsem zrychleně dýchat a neodvážila se otevřít oči.

„Nádherná,“ zašeptal mi tiše do ucha a pak se vzdálil. Spořádaně si sedl na druhý konec postele, a než jsem se stačila zeptat, co se stalo, otevřely se dveře a dovnitř vešel Carlisle.

„Tak jak ti je?“ usmál se na mě a letmo se podíval na Nahuela.

„Já,“ začala jsem, ale hlas mi selhal a já lehce zachraptěla. Určitě jsem zrudla o několik odstínů, a tak jsem si raději odkašlala. „Je mi fajn,“ dokončila jsem myšlenku.

„Vidím, že tvůj osobní strážce se od tebe nehnul ani na minutu.“ Stiskl Carlisle Nahuelovo rameno a potom se sklonil nade mnou.

„Bude to dobré. Jen pár dní, měla jsem i horší zranění,“ ujistila jsem ho, když jsem viděla jeho starostlivý výraz.

„Tohle mi ani neříkej. Fakt, že má takhle mladá dívka tělo plné modřin, mě zrovna neuchvacuje,“ zamračil se.

„Ty jsou z boje před pár dny. To bylo ještě před tím, než jsem přišla sem,“ vysvětlila jsem.

„No. Teď se podíváme na ta zranění, která se ti stala tady. Převážeme hrudník a uvidíme,“ řekl a už mi začal vytahovat noční košilku.

„Ehm,“ zastavila jsem ho. „Já. Nemohl by to udělat někdo jiný?“ Zastyděla jsem se a raději odvrátila zrak.

„Jistě. Edward se mnou nějaký čas pracoval v nemocnici, jistě to zvládne,“ pokrčil rameny, ale já ho zastavila, než stačil odejít.

„Myslela jsem spíš… Zkrátka nějakou ženu,“ sklopila jsem stydlivě oči. Carlisleovi bliklo v očích poznání a zamaskoval úsměv, který se mu vloudil na tvář.

„Alice?“ zavolal a v tu ránu mu po boku stála malá upírka.

„Mohla bys tady Azer převázat ten hrudník? Hlavně pevně,“ usmál se na ní a pak pokynul Nahuelovi, který na mě povzbudivě mrkl a odešel spolu s ním.

„Stydíš se?“ zeptala se Alice na úvod, když si připravovala věci.

„Není mi příjemné, aby se na mě nějaký muž díval,“ přiznám zahanbeně.

„Nedivím se ti. Jsi ještě dítě,“ usmála se, a když viděla můj napružený výraz, lehce se usmála. „Tak tedy ne, mladá dámo.“

„Alice? Nad něčím jsem uvažovala. Víš, tak trochu jsem se rýpala v minulosti vás všech a přišla na to, že ty si moc nepamatuješ, co bylo v tvém lidském životě,“ řekla jsem na rovinu. Alice dál obmotávala mé tělo a já tedy pokračovala. „Mohla bych ti s tím pomoct,“ řekla jsem klidně a ona se najednou zarazila.

„Cože?“ zeptala se šokovaně.

„Můžu tě přenést do doby, kdy jsi byla člověk. Nebo spíš tvou duši. Nevypadaly bychom tam jako teď, měly bychom jiná těla, ale naše duše by byla nedotčená. Viděla bys, jaký život jsi měla,“ dodala jsem.

„Na to nemáš moc,“ řekla přesvědčeně.

„Mám. A udělám to ráda,“ usmála jsem se na ni.

„Co když se dozvím něco strašného?“ zeptala se, ale bylo vidět, že oči jí září zvědavostí.

„Tak mě můžeš roztrhat na kusy za to, že jsem tě do toho uvrtala,“ pousmála jsem se.

„Azer.“ Skočila mi kolem krku a já bolestivě vykřikla.

„Bude to ale muset počkat, až se dám trochu dohromady,“ ušklíbla jsem se bolestí.

„Jsi to nejlepší, co naši rodinu potkalo,“ vyhrkla nadšeně.

„Spíš jsem to nejhorší. Před pár dny jsem vás ohrozila,“ posmutněla jsem.

„Přišel by tak jako tak. Byli jsme to my, kdo mu zabil Victorii,“ řekla přesvědčeně.

„Vynahradím vám to. A začnu u tebe,“ pokývala jsem hlavou.

„Ne. Dlužíme ti toho víc, než si myslíš. Jsi jako anděl seslaný z nebe.“

„Nebo vyvrženec pekla,“ ušklíbla jsem se.

„Tohle už neříkej,“ pokárala mě zamračeně. Pak se zahleděla do prázdna a potom vybuchla smíchy.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Vydrž… Tři, dva, jedna,“ počítala a při teď do pokoje vletěl Emmett s Nahuelem. Emmett měl na sobě černou paruku a moje oblečení, které na něm praskalo ve švech.

„Já se tě nebojím, ty zlý upíre,“ křičel na Nahuela, který pravděpodobně znázorňoval Arona.

„Měla bys. Nejraději mám krev mladých dívek,“ zacvakal Nahuel zuby a já se začala smát, až jsem se musela chytat za břicho, aby mě ta žebra tolik nebolela.

„Ó Bože. Ty rty. Chtěla bych, abys mě políbil,“ vykřikl Emmett pisklavým hláskem a začal dělat, že omdlívá.

„Už jdu má paní,“ vyhrkl Nahuel a chytil Emmetta do náruče. Ten se na něj zahleděl a pak užuž dělali, že se políbí.

„Nee!!! Jen to ne,“ utírala jsem se slzy smíchu. Nahuel Emmetta hrubě pustil na zem a pak si oba plácli.

„Doktor nařídil, abychom tě rozveselili,“ pokrčil Nahuel rameny a bylo na něm vidět, že má z mého smíchu radost.

„Emmette, to jsem vážně taková květinka?“ smála jsem se a Alice se mnou.

„Náhodou. Úplně jsem se vžil do role,“ vypnul Emmett hruď.

„Jsi pako,“ otitulovala jsem ho.

„Tss… Tak my se tady snažíme… Příště dostaneš maximálně Romea a Julii,“ odešel Emmett uraženě. Já jsem mu začala tleskat a pískat, a tak se vrátil, uklonil se a zase byl pryč. Jo. Mám tu rodinu ráda. A bude mi tady dobře.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie! 4.kapitola: