Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 13. kapitola

08.11.2010 (09:00) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2245×

   13. kapitola – Další element do sbírky!

    Vykroutila jsem se z jeho sevření a ladným krokem vykročila k posteli. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že mě sleduje, takže když jsem si oblékla sametově černý župan, neušel mi jeho povzdech.

   „Vaneso,“ vydechl zničeně a opřel se čelem o chladnou tabulku okna. Došla jsem k němu a objala ho zezadu kolem pasu. Hruď se mu zdvihala v hlubokém dýchání, a když jsem mu dlaní zavadila o svaly na břiše, celý se napjal.

   „Tohle bys neměla dělat… I já mám jen omezené sebeovládání,“ řekl a křečovitě zaťal ruce v pěst.

   „Neublížil bys mi,“ otřela jsem se tváří o tu jeho a musela si stoupnout na špičky, abych na něj vůbec dosáhla. Najednou se rozesmál a otočil se ke mně čelem.

   „Nechci tvoji krev,“ pousmál se a jeho oči klouzaly po mém těle. Určitě jsem zrudla, protože jeho pohled byl plný smíchu a pobavení.  

   „Aha,“ řekla jsem a odstoupila od něj.

   „Je těžké tomu vzdorovat,“ podotkl směle. Bylo to konstatování a jeho pobavení mi napovídalo, že má ze mě náramnou švandu. Vztekle jsem se tedy otočila a ušklíbla se.

   „Lehčí než pro tebe,“ pohodila jsem hlavou. Posadil se s úsměvem na pohovku a nabídl mi pohled na jeho vypracované tělo, které odhalila rozepnutá košile.

   „Chceš to zkusit?“ přimhouřil lehce oči a skvěle se bavil. Nevěřil mi. Potutelně jsem se na něj zazubila, vzala za konce pásku, který držel můj župan pohromadě a zatáhla za něj. Samet mi sklouzl po těle a doplachtil k mým kotníkům. Damien zaťal čelisti a já k němu neohroženě zamířila. Chtěl válku? Měl ji mít…

   „Pořád nic?“ zeptala jsem se ho, když jsem stála proti němu skoro nahá.

   „Budeš potřebovat mnohem víc, než jen tohle,“ odfrkl si, ale jeho napětí bylo zřetelné. Obkročmo jsem se vyhoupla na jeho klín a pevně ho obemkla stehny. Nehty jsem mu přejela po hrudi a zanechala rudé škrábance. Propaloval mě naprosto netečným pohledem, proto jsem se sehla a zuby skousla jeho ušní lalůček. Jeho dlaně vystřelily bezmyšlenkovitě k mým stehnům a pevně je sevřely. Usmála jsem se a putovala rty ke krku. Odtud na čelist, až jsem dotápala k jeho rtům. Zblízka jsem mu hleděla do té nejnádhernější tváře, jakou jsem kdy viděla a bylo mi jasné, že ho miluji nade všechno na světě.

   „Co?“ zamračil se lehce, když jsem si ho prohlížela moc dlouho.

   „Jen uvažuji, jak s tebou vlastně můžu vydržet… Jsi arogantní, namyšlený a moc dobře si uvědomuješ, jak působíš na... Áááá!“ vykřikla jsem, když si mě stáhl pod sebe, takže se nade mnou tyčil v celé své kráse.

   „A ty jsi zase panovačná, věčně protivná, vzteklá,“ vyjmenovával, až jsem ho plácla po puse. Jemně mi stiskl zápěstí a pokračoval. „K tomu všemu sladká, nádherná, chytrá a ta nejúžasnější bytost, jakou jsem za dva tisíce let poznal,“ usmál se a hleděl mi něžně do očí.

   „Ty stará vykopávko,“ vyprskla jsem smíchy a chtěla se mu vykroutit. Pevně mě ale držel a já mu nemohla odporovat.

   „Myslel jsem, že tě přitahují starší muži,“ zamumlal, když mi rty rejdil po krku.

   „No jo, ale dva tisíce let? Musíš uznat, že je to trochu moc,“ odpověděla jsem mu stále ještě posměšně.

   „Buď na sebe hrdá… Dva tisíce let jsem bloumal po světě a bral si všechno, co jsem chtěl. Pak narazím na ztřeštěnou šestnáctku a nevidím nic jiného,“ zakabonil se a sjel ústy na mé ploché bříško. Po pravém boku doputoval ke stehnům a odtud po celé dálce nohy, až ke kotníku. Prudce jsem mu ji vyškubla a začervenala se. Dovoloval si až moc, ale jemu to zřejmě nedocházelo.

   „Zbožňuju, když se přede mnou stydíš,“ pousmál se a znovu se natáhl po mé noze. Tentokrát už jsem jednala rychleji. Vysoukala jsem se z pod něj a oblékla si odhozený župan. A udělala jsem to v tu nejvhodnější dobu, protože přesně ve chvíli, kdy jsem si ho pevně přitáhla k tělu, se rozrazily dveře a stanula v nich Raina. Za ní se vynořil Gabriel a tuhle dvojku doprovázel muž, kterému se na tváři usadila čirá nenávist.

   „Teď tady není Ascher, aby mě zastavil,“ ušklíbla se Raina a vykročila ke mně.  Zůstala jsem stát na místě a sledovala, jak ji Damien odhodil stranou.

   „Vyzvala mě!“ protestovala Raina a já ji naprosto nechápala.

   „Není členem smečky,“ zaprotestoval Damien.

   „Ale ukázala se jako dominantní… Pokud ji nenecháš bojovat, dáváš mi právo ji popravit,“ zazubil se ten neznámý potěšeně.

   „Může mi někdo říct, o co tady jde?“ zakabonila jsem se.

   „Tohle je Richard, Vaneso. Ač nevědomky, vyzvala jsi Rainu na souboj. Probíhá to tím stylem, že kdo bude krvácet jako první, vyhrává. Pokud ale přemůžeš Rainu, musíš zaujmout její místo,“ vysvětlil mi Damien a tvářil se velice znepokojeně.

   „Jaké místo?“

   „Alfa feny,“ odpověděl Richard.

   „Což obnáší?“

   „Spaní s alfa samcem, mimo jiné,“ zazubil se Gabriel.

   „Velice vtipné, pánové. Klidně si to s touhle čůzou rozdám, ale s nějakým ratlíkem spát nebudu,“ zamračila jsem se.

   „Nepovažuji se za ratlíka,“ pousmál se Richard a já po něm střelila rychlým pohledem. Takže alfa samec. Hm… Přiznejme si to, vypadal víc než dobře, ale rozhodně ne natolik, abych s ním spala. To nevypadal nikdo. Ani jsem se nepodivovala nad tím, že místní smečka měla trochu jiné, ehm, jak bych to řekla, tradice. I místní upíři byli jiní, než na jaké jsem byla doposud zvyklá.

   „Tak dobře, ujasníme si to. Já tady Raině ukážu, kde je její místo a tím to končí. Nebudu se tím dál zaobírat, nebudu žádná alfa fena a už vůbec nebudu spát tady s tímhle,“ ukázala jsem na Richarda.

   „Budeš muset,“ zavrčel Gabriel.

   „A kdo mě k tomu přinutí? Ty?“ rozesmála jsem se na celé kolo.

   „Zprzním ti toho tvého prince!“ vykřikla Raina a tím mě dopálila. Mrskla jsem po ní ostrým pohledem a ona pod jeho tíhou lehce zakňučela. Nechala jsem svou moc, aby ji přikovala k zemi a ukázala jí oheň, který mi mocně zaplál v ruce.

   „Zkus se ho jenom dotknout, ty zatracená mrcho a přísahám, že budeš na kolenou prosit o smrt,“ zašeptala jsem tiše. Můj ledový hlas proťal místnost a velký alfa samec couvl před jeho silou.

   „Vaneso?“ ozval se Damien. Pohlédla jsem na něj, ale on se díval na mou ruku. A teprve tehdy mi to došlo. V mé dlani se soustředil oheň. Já vládla elementem žáru!

   „A teď ven!“ nařídila jsem jim a oni okamžitě uposlechli. Překvapeně jsem vydechla a nechala oheň zmizet.

   „Už jenom dva,“ pousmál se Damien.    

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 13. kapitola: