Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 5. kapitola

24.09.2010 (13:00) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2390×

   5. kapitola – Patron

   „Ne… Jasně, že ne… Co si o mně myslíš? Ale, tati!“ protočila jsem oči a určitě zrudla minimálně o jeden odstín. Pravidelný rodičovský telefonát se neobešel bez kázání a dotěrných otázek.

   „Pro jistotu se ptám, vím, jaká dokážeš být. Vaneso, hlavně se chovej slušně, ať z toho není malér,“ povzdechl si do telefonu.

   „A bere se za malér, když bych si přivezla malý balíček v podobě nenarozeného Španěla?“ optala jsem se nevinně.

   „Cože?! Já tě přerazím!“ rozčílil se.

   „Prosím tě, tati. Je mi snad pět let? Já vím, jak se mám chovat a nepotřebuji, abys mi to říkal ty. Miluju tě, pozdravuj ostatní…. Uvidíme se za týden,“ rozloučila jsem se spěšně a zaklapla mobil. Zavrtěla jsem hlavou nad tím, jak se o mě bál. V jeho očích jsem byla pořád ta malá holka, co se za něj schovávala a on byl pro ni něco jako Bůh. Kde jsou ty časy? Kdy jsem se tolik změnila? Kdy jsem dospěla? Dnes… Právě dnes je mi šestnáct let. Čas se pro mě zastavil. Už nemá žádný význam, protože já budu žít věčně. Stejně jako máma, táta a celá má rodina. Není cesty zpět.

   „Jak se cítí naše oslavenkyně?“ ozval se za mnou Embry. Otočila jsem se na něj a preventivně se zamračila. Od něj jeden nikdy nevěděl. 

   „Co chceš?“ vyjela jsem.

   „Nemůžu se zeptat, jak se ti daří?“ vykulil hraně oči.

   „Ty?“ nadzvedla jsem výsměšně obočí.

   „Uklidni se, ty malá pijavice… Dneska budu hodný, když se konečně přestaneš vyvíjet… Jen by mě zajímalo… To tvoje pubertální chování budeš mít pořád?“ zašklebil se pobaveně. Nesnášela jsem, když mi tak říkal. Upír jsem byla jen částečně, ale on se vyžíval v tom, když mi tak mohl říkat. Doma to nešlo, máma by ho za to zabila, ale jinde si pozor dávat nemusel.

   „I kdyby, co je ti do toho? Krom toho, kdy nás hodláš opustit, zablešenče? Myslím, že už nám život otravuješ dost dlouho… Co takhle jít si po svých a nechat mou rodinu dýchat?“ usmála jsem se zle. Nevěděla jsem, co ho u nás drží, ale už to bylo trapné. Jacob odejít nemohl, měl Nessie a ten jeho otisk, ale Embry by se mohl vypařit.

   „To nikdy nepochopíš,“ odfrkl si pohrdavě. Snažila jsem se být v klidu, přece jenom jsme byli na veřejném místě a do haly mohl každou chvíli někdo přijít.

   „Já myslím, že to chápu. Jsi totiž nesamostatný bastard. Budeš se nás držet tak dlouho, dokud tě někdo nevyhodí… Máma by mohla… Stejně nechápu, že to ještě neudělala,“ zavrčela jsem vztekle.

   „Nikdy nepochopíš vztah mezi mnou a tvou matkou!“ sykl naštvaně a už se začínal třást.

   „Co to meleš, prosím tě?! Jaký vztah? Ty s mou matkou nemáš žádný vztah… Jenom je jí tě líto, proto tě pořád trpí!“ rozkřikla jsem se. Embry se roztřásl a napřáhl ruku k úderu. Čekala jsem, že na mě opravdu dopadne jeho obrovská dlaň, ale v tu chvíli byl odhozený na druhou stranu místnosti, já stála za Damienem a on mě ochranitelsky tiskl za sebe. Vrčel jako vzteklý pes a já cítila, jak se třese po celém těle.

   „Jestli se jí jenom dotkneš, zabiju tě!“ vrčel na Embryho a ten se okamžitě proměnil. V tu chvíli do haly vběhl Jacob s Nessie, jedním rychlým pohledem zhodnotil situaci a pak skočil před Embryho.

   „Zbláznil ses?!“ rozkřikl se na něj. „Vypadni odtud!“ Embry se s hlasitým vrčením vypařil neznámo kam a já si oddychla. Třásla jsem se po celém těle a s hrůzou hleděla na dveře, kterými odešel. Bála jsem se. On by mě vážně uhodil!

   „Co to má sakra znamenat? Ty ji okamžitě pusť a ty mi odpověz!“ rozčílil se Jacob a chtěl mě vytáhnout zpoza Damienových zad. Stačil ale jeden rychlý Damienův pohyb a my byli mimo Jacobův dosah. Byl zatraceně rychlý.

   „Zůstane se mnou, protože jak vidím, vy se neumíte ovládat!“ Jeho oči metaly blesky a já už se v tom vážně začínala ztrácet. Copak mě nechtěl ještě nedávno zabít?

   „A ty snad jo? Nechtěj mě rozesmát, pijavice. Určitě by sis ji s radostí dal jako chutný oběd. Vím, o co ti jde, ale ji nikdy nedostaneš.“

   „Ani zdaleka nevíš, o co mi jde,“ prskl Damien. Potom se otočil ke mně a jemně mi natočil hlavu na stranu. „Jak je ti?“

   „Jsem v pořádku,“ kývla jsem vytočeně.

   „Vaneso,“ špitla Nessie vyděšeně.

   „Embry mě chtěl uhodit… Jen mě chránil,“ vysvětlila jsem.

   „Copak jsi zapomněla, že tě chce zabít?“ zavrtěla nade mnou Nessie hlavou.

   „Cože? Co tady máte všichni s tím zabíjením? Já ji nechci zabít! Přišel jsem ji chránit,“ rozhodil bezradně rukama.

   „Chránit?“ zeptala se Nessie zmateně. „Před čím?“

   „Ne před čím, ale před kým… Azeret, dcera Dariova se dopustila chyby. Postavila se Volturiům a ti chtějí pomstu. Oko za oko… No, však to znáte. Nezabijí přímo Azer, protože by netrpěla. Půjdou po tom nejcennějším, co má. Jsem Patron. Mým úkolem je chránit ji a třeba pro ni i zemřít. Byl jsem stvořený, abych opatroval čarodějky na jejich pouti. Čekal jsem tisíce let, než se narodí ta moje. Teď je tady a já jsem ochotný za ni i dýchat. Nejmocnější upír na světě, který je schopen bojovat po jejím boku,“ dokončil hrdě a já se přikrčila. On mě má chránit. Veškerý jeho zájem… Dělal to, aby se ke mně dostal. Abych mu věřila. Všechno, co kdy udělal a řekl, byla jen pouhá snaha dostat se blíž.

   „Ale Alice řekla, že z ní chceš udělat upíra. Aby s tebou žila věčně,“ odporovala Renesmee dál.

   „Cože? Blbost… Patroni nesmějí mít s čarodějkami intimní vztah. To je proti pravidlům,“ zavrtěl odmítavě hlavou a já se přikrčila o to víc.

   „Využil jsi mě,“ poznamenala jsem tiše. Damien se otočil a jeho modré oči byly plné soucitu.

   „Omlouvám se,“ sklonil hlavu. Nikdy jsem se necítila hůř. Začínala jsem ho mít ráda, jeho nespoutanou povahu a radost ze života. Využil mě. Sprostě a podle. Nikdy jsem se necítila víc sama, než v tuhle chvíli.

   „Chci domů,“ zašeptala jsem vyčerpaně a opustila halu.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 5. kapitola: