Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera osudu 10. kapitola

07.04.2010 (12:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3227×

10. kapitola - Nemáš-li trpět, musíš být činný. Kdykoli budeš moci zničit svou nudu nebo své utrpení činností, učiň tak bez rozmyšlení.

„To jsi si myslela, že tě nenajdu?“ Vlastní otec mě chytl pod krkem. Nebránila jsem se. Věděla jsem, že je to zbytečné.

„To jsi si opravdu myslela, že mi jen tak utečeš a neponeseš následky?! Jsi má dcera! Patříš mě!“ zavrčel mi do obličeje a mrštil semnou přes celou místnost. Zůstala jsem bezmocně ležet a měla jsem strach se vůbec pohnout. Cítila jsem strašnou bolest v noze a třeštila mi hlava. Ale i tak jsem se usmála. Aspoň vím, že je moje malá holčička v pořádku. Mohl mě mlátit… Mohl mě ponižovat… Ale já se mu nikdy nepodřídím… Nikdy nebudu jeho holčička… Protože on není má rodina…

Znovu jsem se usmála. On ke mně přišel a zavrčel mi do obličeje. Cítila jsem, jak mě zvedl na nohy.

„Markusi dost!“ ozvalo se najednou za námi. Já se tam nepodívala, neměla jsem sílu, ale bylo mi to jedno. Nepotřebuji být někomu vděčná. Pustil mě a já se svezla na podlahu. Pak jsem ucítila něčí paže, jak se mě snaží znovu zvednout, ale odstrčila jsem ho.

„No tak Bello neblbni, zabije tě, když mu to dovolíš,“ šeptl mi Felix do ucha a jedním prudkým pohybem mě zvedl.

„Je mi to jedno! Ať to udělá… Zbabělec!“ Na rozdíl od Felixe jsem nešeptala. Bylo mi to opravdu jedno, pro záchranu své vlastní rodiny klidně i zemřu! Podívala jsem se do těch krvavých očí toho parchanta co se prohlašoval za mého otce. Myslím, že po téhle větě by mě určitě zabil, ale také jsem si všimla položené ruky na jeho rameni. Byl to Aro a snažil se Markuse uklidnit, ale moc mu to nešlo. Škodolibě jsem se usmála.

Felix mě pořád držel a dál mě táhl pryč. I když to bylo docela těžké, musela jsem se začít smát. Z toho jeho výrazu…

„Bello! Do háje neriskuješ jen sebe! Uvědom si to konečně!“ vrčel na mě Felix, ale já jsem zmlkla. Pochopila jsem, o kom mluví.

„Promiň…“ Svěsila jsem hlavu a tím jeho stisk povolil, ale pořád mě podpíral. Za tohle mu někdy poděkuji. Ale možná taky ne.

„Bello, opravdu bys svého otce neměla dál provokovat. Ale musíš opravdu pochopit, že jde i o jiné… Copak ti na Jane a Alecovi nezáleží?“ Zněl docela klidně, ale věděla jsem, že ho to trápí. Ne že bych na ně zapoměla, ale vždy když jsem s tím zmetkem zapomínám na vše. To jsem to dopracovala, jsem stejně sobecká jako on. Zatřepala jsem hlavou. Po tvářích se mi najednou rozkutáleli slzy… Felix mě k sobě přivinul a objal mě. Poprvé jsem mu byla z celého srdce vděčná… Pomalu mě donesl do mého pokoje a tam mě posadil na postel.

„Bello slib mi, že už neuděláš žádnou hloupost. Možná si myslíš, že nám na tobě nezáleží, ale to není pravda. Jsi jednou z nás i když si to nechceš přiznat.“ Pohladil mě po vlasech a něžně mě políbil na tvář. Ale nebylo to jako kdysi v minulosti… Teďka to bylo tak překrásné bratrské gesto. Znovu jsem začala brečet.

„Jen se vybreč, nevím proč jsi utekla a možná se to nikdy nedozvím, ale asi si měla pádný důvod?“ šeptal mi do ucha a pořád mě objímal. Nezmohla jsme se mluvit tak jsem jen přikývla.

„Teď si nemysli, že to chci z tebe dostat. Jen mě to zajímá, nic víc…“ Znovu jsem přikývla. Lehce jsem ho od sebe odstrčila.

„Felixi promiň, ale nemůžu ti to ři-říct… Jde o mou rodinu…“ Viděla jsem jeho posmutnělí pohled.

„A já k ní nepatřím, že?“ řekl smířeně.

„Felixi prosím… Sám moc dobře víš jak to tu chodí. Já sem nepatřím…“ Znovu se mi do očí nahrnuli slzy a on si mě znovu přivinul k sobě. Nikdy jsem se tady ve Volteře necítila bezpečně, ale teď poprvé za celou tu dobu jsem se na chvíli uvolnila. Cítila jsem jen jeho blízkost a vzpomínala na ty krásné chvíle, když tu byl Jazz. Najednou mi tak strašně chyběl. Jeho omamná vůně… Jeho hlas… Jeho dokonalé polibky…

Několikrát jsem vzlykla a přitom sykla bolestí. Ani jsem si neuvědomila zlomené nohy. Ale cítila jsem, jak pomalu srůstá dohromady, ale i tak to příšerně bolelo.

„Ukaž, podívám se ti na to…“ řekl Felix a chtěl se mi na to podívat, ale ucukla jsem.

„To je dobré, už to skoro nebolí,“ zalhala jsem, ale nechtěla jsem aby se mě dotýkal víc než bylo nutné.

„Bello neumíš lhát, vidím, že tě to bolí. Jen se podívám!“ vyhrnu mi nohavici a začal mi nohu ohmatávat. Sem tam jsem sykla bolestí, ale pomalu se to začalo uklidňovat.

„Nechci Vás tu rušit, ale potřebuji s tebou mluvit Isabello!“ ozvalo se ode dveří. Poznala jsem ho už po hlase. Felix okamžitě vstal a se sklopenou hlavou odešel.

„Co přišel sis taky kopnout?“ řekla jsem ironicky.

„Ale no tak Isabello, co ten tón?“ řekl posměšně.

„Caiusi co tu chceš? Nemám na tebe náladu…“ Podívala jsem se na něj. Stál opřený o rám dveří a prohlížel si mě.

„Možná ne zlatíčko, ale mám pro tebe návrh. Můžeš se zachránit. Můžeš odejít…“ Seděla jsem tam jak opařená. Copak mě jen tak pustí, Po tom všem? Tohle není možné…

„Nevěřím ti…“ zašeptala jsem, „proč bys zrovna ty mi chtěl pomoct?“

„Ale no tak, copak mě neznáš? Chce přece jen tvé dobro…“ Musela jsem se začít smát. Tohle byl vtip století. On, aby něco dělal pro něčí dobro?

„Proboha Caiusi takové vtipy mě jednou zabijí…“ smála jsem se dál. On se jen na mě ušklíbl a opatrně zavřel dveře. Zarazila jsem se. Tak tohle bude opravdu vážné, když už nechce, aby nás někdo slyšel.

„Sama víš, že bez pomoci se odtud nedostaneš.“ V tomhle měl pravdu, ale proč by mi sliboval něco, co stejně nedokáže splnit. Markus nedovolí, abych odešla jen tak… Něco za tím bude…

„Proč bych měla chtít pomoct zrovna od tebe? A co to obnáší?“ zeptala jsem se opatrně.

„Copak to nechápeš, Isabello? Nikdo tu o tebe nestojí… Je to jen Markusova sobeckost, kvůli které se všichni plahočili přes celé státy, aby tě našli. Už mě to opravdu nebaví. Proč bychom měli riskovat krk kvůli něčemu, jako jsi ty? Tak co zlatíčko už to chápeš!!?“ Každým slovem se ke mě přibližoval, až nakonec jsem cítila jeho studený dech v obličeji. Rozechvěla jsem se. Ale Felix říkal, že mu na mě záleží. Mu možná jo, ale co ostatní? Ty jejich vražedné pohledy, pokaždé když jsem okolo… Pochopila jsem tu skutečnost, že sem opravdu nepatřím. Že jsem opravdu jen zrůda a nic víc.

„Co mám udělat…“ šeptla jsem plačtivě. Pohrdavě se na mě usmál.

„Zemřít Bello, zemřít…“ Tak tohle jsem nechápala. Asi to zpozoroval na mém obličeji a znovu se usmál.

„Musíš nahnat Markusovi strach. Jsi jen poloupír, jen zrůda… Ale kdyby tě někdo kousl… Kdybys se změnila na plnohodnotnou upírku určitě by tě bral jinak a mohla by jsi odejít. Tvůj dar je dokonalý… Ale co když úplnou proměnou bude ještě lepší?“ V hlavě mi to začalo šrotovat. Já a plnohodnotná upírka? Už bych nebyla všemi už opovrhována? Mohla bych odejít za svou holčičkou? Za Jazzem a jeho rodinou?

„A co Jane bude moct jít semnou?“ zeptala jsem se a modlila se za to, aby to šlo.

„Ale zlatíčko, nemůžeš chtít vše a navíc Jane i Alec už to mají spočítané. Ale proč se o ně starat, když budeš moct odejít?“

„Tohle nechápu? Proč by měli trestat Jane? Ona nic neudělala, donutila jsem ji odejít… Je to moje vina… Co jim chcou udělat!“ hlas se mi mírně třásl. Tak tohle bylo na mě moc, opravdu moc. To jako já můžu odejít, ale následky odnese Jane a Alec? Ti jediní, kteří mě vždy brali normálně? Jako člena rodiny? Měli mě rádi a kvůli mně riskovali? To já za to můžu a já ponesu následky.

„Caiusi já nemůžu… Nemůžu jim to udělat… Jsou jediní, kteří mi vždy pomohli. Nezaslouží si zemřít za mé skutky. A tím, že otci začnu vyhrožovat tím to bude ještě horší…“

„Proč pořád myslíš na ně? Chceš odejít a já ti dávám šanci. Kašli na ně…“

„Ne! Já nejsem sobecká mrcha! Za to ty ses ukázal v pravém světle! Hajzle… Jak jsem si s tebou mohla vůbec něco začít!“ Tohle jsem neměla říkat. Ano jsem dcera Markuse, ale to neznamená, že jeho bratříčka budu taková. Na sucho jsem polkla. Prudce mě chytil pod krkem.

„Takhle semnou mluvit nebudeš, krasotinko!“ zavrčel mi do obličeje.

„Co mi uděláš?“ oplatila jsem mu, ale i přesto jsem začínala být neklidná. Z ničeho nic mě pustil.

„Jak chceš Isabello, bude mi ctí dívat se, jak budeš umírat.“ S těmito slovy odešel a nezapomněl pořádně prásknou dveřmi.

Zůstala jsem tu najednou sama. Všechno to na mě spadlo. Opravdu Janie ublíží? Proč? To opravdu kvůli mně? Po tvářích se mi začali kutálet slzy, ale nesnažila jsem se je zadržet. Stočila jsem se do klubíčka a utápěla jsem se ve svém žalu.

***

„Promiň Bello, je mi to moc líto jak to nakonec dopadlo…“ Felix zněl smutně, ale myslím, že je to nejlepší řešení. Buď já, nebo Jane a Alec…

„Smrt je jen vysvobozením… Chci je zachránit… A nejen je, ale i…“ Nedokázala jsem říct koho. Co kdyby se o nich pak otec dozvěděl. Ale Felix nic na to neříkal. Jen mě dál vedl do hlavního sálu. Zbytek cesty proběhlo mlčky.

Když jsme vstoupili, všimla jsem si jejich speciálních svršků, které si brali jen při speciálních příležitostech. Ano moje smrt, je docela dost zvláštní příležitost.

Felix mě dovedl doprostřed a pak odešel. Chápala jsem ho, nechtěl u toho být. Rozhlédla jsem se okolo. Naše trio sedělo na trůnech a prohlíželi si mě. Markus byl jako duchem jinde. Z Arova pohledu jsem nemohla nic vyčíst, ale byli to snad výčitky, opovržení… Smutek nebo dokonce vztek? Pak můj pohled spočinul na Caiusovi. Ten jediný se na mě díval s nedočkavostí, a pokud to můžu říct s neskrývavou touhou. To si ze mě chce udělat svačinku nebo co?

„Ach Isabello, tak strašně jsi nás zklamala…“ uslyšela jsem za sebou, ale nestihla jsem se ani otočit a ucítila jsem šílenou bolest. Bylo to něco strašného, do očí se mi draly slzy. Padla jsem na kolena a snažila se to vydýchat, ale nešlo to. Chytla jsem se za hrudník a cítila pach vlastní krve. Těžce jsem dopadla na podlahu a nedokázala se hnout. Z mého těla pomalu vyprchával život… Moje srdce pomalu vynechávalo… Pomyslela jsem na ty krásné modré oči svého andílka a pak na ty sladce karamelové mého Jaspera…

„Miluji vás…“ pak mě pohltila tma.

Snad ste teď na mě nezanevřeli, ale tahle kapitolka je nedílnou součástí dalšího dílu téhle povídky.

Snad se Bella dočká svého Happy Endu, ale to teď záleží na Vás.

...Prosím kometíky, opravdu strašně moc mi pomáhají...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera osudu 10. kapitola: