Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera osudu 8. kapitola

10.03.2010 (08:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3338×

8. kapitola - Lépe než nenávidět a mstít se je zapomenout a milovat znovu.

Nevěděla jsem co mám dělat. Seděla jsem s Alecem v autě a snažili jsme se vymyslet náš plán útěku. Neměli jsme šanci utéct. Byla to bezvýchodná situace. Jane s malou měla dorazit každou chvíli domů.

Přecházela jsem sem a tam po obýváku a počítala minuty. Ale oni pořád nikde.

„Alecu?“ Dostala jsem nápad. Vím jak zachránit mojí malou holčičku. Sebe nezachráním, ale pro ni udělám cokoliv.

„Co potřebuješ Bello?“ vykoukl z po za rohu.

„Můžeš mě hodit ke Cullenovým? Musím si tam něco zařídit.“ Když jsem to říkala musela jsem znít hrozně už podle Alecova výrazu.

„Bells víš to jistě?“ Netvářil se zrovna přívětivě.

„Bude to tak nejlepší. Pak se vrátíš a dovezeš Jane i s malou. Já jim mezitím vysvětlím co se děje…“ Po tváří mi zase tekly slzy. Ale vím, že dělám dobře.

Alec jen kývl hlavou na souhlas a společně jsme se vydali k autu. Cesta zase proběhla mlčky, věděla jsem, že semnou nesouhlasí, ale tohle řešení je nejlepší.

Zastavil na příjezdové cestě a když jsem vystoupila chtěl jít semnou, ale zarazila jsem ho.

„Alecu prosím, přiveď je!“ Zachmuřeně se na mě podíval a vydal se zpět domů.

Ještě jednou jsem se nadechla a vydala se po schodech k hlavnímu vchodu. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Byli tu kompletně všichni a dokonce dva navíc. V jednom z nich jsem poznala Carlisla. Kdysi pobýval ve Volteře, tehdy jsem musela být pořád zavřená, aby o mě nic nezjistil. Ale stejně mi můj pohled padl na mého anděla. Seděl se sklopenou hlavou a když k němu dovál můj pach podíval se na mě.

„Já… já se omlouvám, že otravuji… ale potřebuji pomoc.“ Snažila jsem se znít klidně. Všichni mě propalovali pohledem.

„Chtěl bych Vás o něco požádat, je tu jeden problém a… já vím, že se vůbec neznáme.“ Odmlčela jsem se a významně jsem se podívala na Jaspera. Zmateně si mě prohlížel. Srdce mi bušilo jak o závod.

„Slyšeli jsme, že přijede tvůj otec? Kdo je to?“ zeptal se Carlisle. Téhle otázky jsem se bála. Znovu jsem se podívala na Jaspera a mírně jsem se rozechvěla.

„Ne-nejde o to kdo je to… ale hlavní je že mě našel a dotáhne mě domů ať se mi to líbí nebo ne. Nejsem člověk, celý můj život mi vtloukal do hlavy, že musím být pod dohledem. Že jsem jen odporná anomálie, nechal mě trpět za jeho chyby.“ Při těch slovech jsem se dívala do země.

„Když nejsi člověk co jsi zač?“ ujal se slova Edward. Viděla jsem jak všichni těkají pohledem ze mě na Jaspera a teď i na Edwarda.

„Poloupír… můj otec je upír a matka byla člověk…“

„To přece není možné? Upíři nemohou mít děti!“ řekla podrážděně Rosalie.

„Upíři ano upírky ne…“ řekla jsem s hlavou pořád sklopenou. Nedokázala jsem se dívat do těch jejích karamelových očí.

„A tvůj otec…“ zkusil to znovu Carlisle.

„Opravdu není důležité kdo je to… určitě tušíte, že mám něco společného s Volturiovimi, určitě jste taky slyšeli, že sem míří polovina gardy.“ Jen narychlo jsem se na ně podívala.

„To kvůli tobě?“ zeptala se Alice. Jen jsem přikývla.

„Ale to není důvod proč jsem přišla. Nechci vaši rodinu ohrozit, ale…“ Na tváři se mi objevila zbloudilá slza. Podívala jsem se na Jaspera a ten příval slz jsem najednou nedokázala zastavit.

„Promiň… neměla jsem jím tak snadno uvěřit. Ale tvrdili mi, že jsi zemřel, že tě zabili nějací novorození. V té chvíli jsem byla opravdu zoufalá, můj svět se zhroutil. Musela jsem jednat, já a Jane jsme utekli. V mnohých věcech mi strašně pomohla… ale když jsem tě dneska zahlédla… nedokázala jsem tomu věřit… přes tři roky jsem žila v zoufalství… kdybych se tě snažila najít bylo by vše jinak… prosím odpusť mi…“ Viděla jsem na jeho tváři bolest. Mírně se pohnul. Ale v tu samou chvíli jsem slyšela na příjezdové cestě auto. Ještě více jsem se roztřásla a otočila jsem se ke dveřím. Ostatní udělali to samé. Bylo tu hrobové ticho přerušované jen mým tlukotem srdce.

Slyšela jsem povědomé hlasy a pak tichý tlukot srdce mého andílka. Celá rodina tiše vyčkávala na příchod podivné návštěvy. Setřela jsme si slzy a nahodila úsměv. Tedy co bylo v mých silách.

Dveře se otevřeli a já jsem konečně zahlédla mého drobečka. Jane ji držela v náručí a když mě malá uviděla vesele vypískla.

„Mami maminko…“ rychle jsem k ní přešla a vzala si ji do náruče.

„Ahoj zlatíčko, tak jakpak jsi se měla?“ můj hlas zněl chraplavě.

„Moc fajn…“ Všimla si upírů kolem sebe a více se ke mně přitiskla. Otočila jsem se na Culleny.

„Kdyby opravdu nešlo jen o mě, vzdala bych se otci hned. Ale nemůžu dopustit, aby naše dcera vyrůstala v prostředí jako já…“ Jasper zůstal zaraženě stát a fascinovaně pozoroval malou. Jako celá rodina.

„Is, jak… jak…“ nedokázal ze sebe vysoukat celou větu.

„Jazzi, když jsem zjistila, že jsem těhotná nebyl jsi tam. V té chvíli jsem byla nejšťastnější na světě. Tak jsem se těšila, že ti to řeknu a místo toho mi řekli zprávu o tvé smrti… proto jsme utekli.“ Pomalu k nám přišel a natáhl jednu ruku k malé, ale když se ji chtěl dotknout ucukla.

„Zlatíčko nemusíš se bát,“ zašeptala jsem ji. Tázavě se na mě podívala. Jasper se znovu přiblížil a lehce se ji dotkl. Pohladil jí po jejích zlatých vlasech.

„Promiň…“ pak nás objal. Znovu jsem začala brečet. Opřela jsem si rameno o jeho a vychutnávala si jeho blízkost. Jeho dokonalou vůni. Podlomila se mi kolena, ale on nás pořád držel. Jednou rukou mi lehce nadzvedl tvář a jemně mě políbil. Malá se začala smát a já jsem se musela taky lehce usmát. Tolik emocí tu proudilo kolem mě.

Ale pak jsem se zarazila a mírně se od něj odtáhla. Celá rodina nás pořád zaujatě sledovala, ale podle jejich výrazů se do toho plést nechtěli. I Jane a Alec stáli u dveří a dívali se jinam.

„Jaspere odpusť mi co teď udělám, ale jak jsem říkala chci ochránit tvou rodinu…“

„Is, co to říkáš? Co chceš udělat!“ Snažil se ke mě znovu přiblížit, ale ustoupila jsem. Postavila jsem malou na zem a tiše k ní promlouvala.

„Jassmin broučku, maminka musí teď odejít, ale tady budeš v bezpečí ano?“ Zaraženě se na mě podívala.

„Ale maminko kam jdeš?“ zeptala se mě tím svým zvonivým hláskem. Objala jsem ji. Tak moc mi bude chybět, ale jiné řešení prostě není.

„Všechno bude v pořádku, ale musíš tu zůstat ano?“ řekla jsem a políbila ji do vlasů.

„Is přece nechceš odejít. Ne teď když…“ začal Jasper.

„Jazzi sám moc dobře znáš mého otce, jestli se dozví o malé nebo o tobě nechá vám všechny zabít.“ Jedna slza mi zase ukápla. Podívala jsem se do těch jeho zlatých očí. Viděla jsem v nich zase tolik bolesti.

Znovu jsem se naklonila k mé holčičce.

„Jassmin? Víš jak jsem ti říkala, že nesmíš používat svou moc?“ přikývla.

„Tady můžeš a hodně mi tím pomůžeš.“ Znovu přikývla a začala se soustředit. Najednou jsem nic necítila. Skoro jsem nebyla schopna se pohnout. Celá rodina tam stála s podivnými výrazy na tváři. Otočila jsem se a bez dalšího pohledu dozadu jsem se i s Jane a Alecem vydali pryč. Jakmile jsem přešla práh, znovu jsem ucítila tu strašnou bolest. Začala jsem ještě více vzlykat. Jane mě objala kolem pasu. Taky se netvářila zrovna dobře. V její tváři byl smutek. Dovedla mě k autu, posadila mě dozadu a sama si sedla vedle Aleca. Ale než jsme stihli vyjet slyšela jsem dětský pláč. Tak strašně mi to rvalo srdce, ale tady v té rodině se bude mít dobře. Budou ji milovat a ona si časem na ně zvykne a na mě zapomene. Pro své dítě bych udělala cokoliv jen, aby se měla dobře. Aby mohla žít normálně.

Opřela jsem si hlavu o chladné sklo a snažila se nebrečet, ale nešlo to. Co jsem to proboha za matku? Tak moc jsme se chtěla vrátit. Znovu jsem chtěla cítit Jasperovi polibky. Znovu jsem chtěla slyšet smích mého andílka.

Byla jsem tak zabraná do myšlenek, že jsem si nevšimla, že jsme dorazili na okraj města. Alec zastavil. Polkla jsem a setřela si slzy. Vystoupila jsem z auta a v té chvíli mě popadli čísi ruce a přirazili mě ke dveřím. Tak samo i Jane a Aleca.

„Ale, ale ztracené děti,“ uslyšela jsem ten odporný hlas. Felix, který mě držel mě otočil a já se podívala do tváře mého otce. Ach beruško moje doufám, že jsi v bezpečí a oni tě ochrání.

Zavrčela jsem na něj a díky tomu jsem si vysloužila od něj facku. Cítila jsem mírnou bolest na tváři a taky tu odpornou chuť krve v puse.

„Odveďte je!“ přikázal ten co si říkal můj otec. Nevím kam nás to táhne a jak vlastně bude vypadat můj další osud. Ona a Jasper jsou pro mě pilíři díky kterým vydržím vše. Díky ním se budu snažit žít dál a možná je zase někdy uvidím. Pro sebe jsem se usmála…

Prosím komentáře.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera osudu 8. kapitola: